Smrt bližního, umírání a vnímání blížícího se konce

„Smrt milovaného člověka patří k nejtěžším ztrátám, které nás mohou postihnout. Smrtí ztrácíme tohoto člověka navždy, definitivně.“ (Špatenková, 2004, s.69).

      Freud pojímá truchlení, jako reakci na ztrátu blízké osoby, ve smyslu bolestného rozladění, které se vyznačuje stejnými rysy, jako melancholie, kromě poruchy sebevědomí. Chápe je jako „... ztrátu schopnosti zvolit si nějaký nový objekt lásky – což by znamenalo oplakávaného nahradit, odvracení od každého výkonu, který k památce zemřelého nemá vztah.“ (1971, cit. dle Kubíčková, 2001, s. 18). Freud, jako jeden z nejcitovanějších psychologů 20. století, se svojí prací Trauer und Melancholie (Truchlení a melancholie) stal oporou pro většinu teorií s oboru psychiatrie a sociologie, pro všechny psychoanalytické teorie a pro mnoho psychologických (Kubíčková, 2001).

   Kleinová rozlišuje u truchlících lidi více poloh: mají-li ve svém nejbližším okolí své blízké, kteří s nimi jejich zármutek sdílejí a oni jsou jejich soucit schopni přijmout, neštěstí a obavy těchto truchlících se zmenšují, harmonie se vrací do jejich životů. U lidí, kteří ale nejsou schopni truchlit nebo se jim nedaří zažít smutek, nejsou s to své drahé zesnulé ve svém nitru uchovat a nastolit, musejí se od nich odvrátit a svoji lásku jim odepřít. Takto odepřená láska může u pozůstalého někdy přerůst až v nenávist vůči zemřelé osobě. Tento předpoklad vychází z odpírané lásky v dětství, jež byla vnímána jako matčin trest, když ji jako dítě nejvíce potřeboval. Podobně, jako nyní potřebuje, aby tu s ním zesnulý byl, a on jej trestá tím, že mu skoná. (1948, cit. dle Kubíčková, 2001).

   Většina teorií o truchlení má těžiště v psychoanalýze, v hledání „normality“ mezi „... truchlením jako reakcí na ztrátu milovaného objektu a depresí jako patologickou formou zármutku a vytvářením strategií pomoci truchlícím“ doplňuje Kubíčková (2001, s. 20).

 Neexistuje situace, která by v sobě nezahrnovala nějaký možný smysl. V.E. Frankl

   Když se člověk ocitne na prahu smrti, obvykle začne rekapitulovat celý svůj život. Člověk občas slýchá od přeživších různých katastrof, že v momentech, kdy jim šlo opravdu o život, ve vteřině se jim před očima promítl celý život.

   Pokud umírání trvá déle a je čas na rekapitulaci, zpravidla, dojde-li ke konečném přijetí nezvratného osudu a vnitřním smíření, lidé obvykle vyjadřují lítost nad věcmi, které během aktivního života zanedbali, nestihli nebo opomněli.

   Bronnie Ware (cit. dle Smith, 2012), bývalá zdravotní sestra z Austrálie, která po léta pracovala a hovořila s umírajícími, sbírala tyto jejich zkušenosti a lítosti a všimla si při tom jedné zajímavé skutečnosti: ze všech ostatních lítostí se jich pět opakovalo nejčastěji stále dokola. Těchto pět nejčastějších lítostí sepsala v knize The Top Five Regrets of the Dying pro inspiraci lidem, kteří ještě žijí aktivním životem a mohou díky těmto zkušenostem ještě leccos stihnout.

Pro úplnost uvádím jejich seznam bez dalších detailů, které jsou dostupné z více zdrojů na internetu:

1)    Kéž bych měl odvahu žít vůči sobě pravdivý život, nikoliv život, který ode mne očekávali ostatní

       2)    Kéž bych nepracoval tak těžce

       3)    Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity

       4)    Kéž bych zůstal v kontaktu se svými přáteli

       5)    Kéž bych si dovolil být šťastnější

    „Sedět na posteli umírajícího je dar“, píše Kubler-Rossová (1991, s.8), jež zde spatřuje možnou inspiraci pro pečujícího, který je svědkem, jak umírající, tváří v tvář smrti, přeroste sebe sama, změní se k lepšímu a vlastně obrátí svůj konec v triumf.

   Očekávání smrti pro většinu lidí ale představuje především strach. Strach, který ovládá obě strany – budoucí pozůstalé i umírajícího.

   Pohled existenciální psychologie na strach ze smrti, jak jej představuje Yalom (2006, s. 61), uvádí, že „ ...zbožní věřící se méně bojí smrti. Studenti, kteří ztratili některého rodiče, mají větší strach ze smrti.“ Autor dále zmiňuje, že většina výzkumu na toto téma je založena na korelačních studiích mezi řadou demografických a psychometrických proměnných a vědomou úzkostí ze smrti. Určitou kladnou korelaci lze údajně nalézat mezi velkou úzkostí ze smrti a depresí, brzkou životní ztrátou, absencí náboženského přesvědčení a volbou povolání. Dále se v jiných studiích, zaměřených na hlubší vrstvy vědomí, ukazuje, že podstatná část úzkosti ze smrti spočívá mimo vědomí, a to v narůstající tendenci při přechodu od vědomé do nevědomé úrovně. (Yalom, 2006)

   Strach ze smrti někteří lidé spíše definují, jako strach z umírání, které s sebou může nést velmi nepříjemné a bolestivé prožitky, obzvláště, trvá-li dlouho. Strach ze smrti tedy pochází nejspíš z toho, že si ji představujeme příliš živě, trefně glosuje Patricie Holečková, česká pisatelka aforismů. Kant kdysi řekl, že nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. Pochopit smysl smrti i okolností skonu se snaží lidé od pradávna. Konec samotný pak často představuje skutečné vysvobození pro umírajícího i pozůstalé. Slovy klasika: smrt všechno srovná (Claudius Claudianus).

 

Literatura a zdroje:

Kubíčková, N. (2001). Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha : ISV nakladatelství.

Kübler-Rossová, E. (1991). Život a umírání – kurs šťastného umírání. Hradec Králové : Signum unitatis.

Smith, G. (2012). ,I wish I´d hadn´t worked so hard‘ and other great regrets of the dying ... as revealed by former nursing home carer: Bronnie Ware has written a book about her experiences looking after the terminality. Mail Online. Updated: 14:39 GMT, 30 January 2012. Retrieved April 27, 2013, from http://www.dailymail.co.uk/news/article-2093810/Bronnie-Ware-The-regrets-dying-revealed.html.

Špatenková, N. (2004). Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada

Yalom, I.D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portal.

Smrt v přímém přenosu

   Případ hromadné katastrofy, jako je pád letadla, potopení lodi, železniční nebo dálniční havárie, zemětřesení, potopa nebo požár, při němž naráz zahyne více lidí, bývá následován mimořádnou pozorností médií i politiků. Nezřídka je spojen s vyhlášením státního smutku, zrušením koncertů nebo hromadných veselic, pořádáním pietních shromáždění za nevinné oběti. Část veřejnosti, která již od dob římských císařů lačnila po krvi, vděčně přepíná na televizní kanály, které naturalisticky zachytily detaily tragédie a další intimní okamžiky obětí i pozůstalých. V kontrastu s tímto jevem se však téměř nikdo neshání po počtech a okolnostech zemřelých na silnicích anebo po počtech zemřelých v nemocnicích. Tyto konce lidského bytí valnou část veřejnosti nezajímají. Tyto „oběti“ zajímají jen jejich nejbližší příbuzné a přátele. Přitom jejich počty jsou statisticky významně vyšší, než počty obětí hromadných neštěstí.

   Během některých vzpomínkových akcích za oběti katastrof média z pozůstalých vytvářejí nechtěné televizní celebrity, zatímco z obětí se stávají hrdinové nebo dokonce mučedníci. Oproti tomu anonymní zemřelí z autonehod a nemocnic zůstávají v zapomnění. O nich média mlčí, politici státní smutky nevyhlašují. Tito zemřelí tak, krom uren a hrobů, plní pouze tabulky statistik.

   Položme si otázku, proč tomu tak je? Co to o naší společnosti vypovídá? Měla by společnost věnovat stejnou pozornost anonymním mrtvým a pořádat každý týden okázalé obřady i pro ně? Nebo by se měla naučit lépe vyrovnávat se smrtí jako takovou, ať je nenadálá a postihne velké množství lidí najednou, na jednom místě a za dramatických okolností, nebo ať postihne jednotlivce v posteli či na cestě v autě? V konečném důsledku je to jen a pouze smrt, nic více a nic méně. Je to konec pozemské existence člověka, bez ohledu na to, v jakém stavu se jeho tělo během umírání nacházelo, kolika dalších lidí se to zrovna ještě týkalo, a zda s nimi seděl v jednom letadle nebo pracoval v jednom dole.

   Někdo by tyto rozporuplné postoje ke smrti mohl vnímat jako určité pokrytectví naší společnosti. Na jedné straně je možné vnímat neskutečný strach z bolestivého umírání, nebo z umírání za strastiplných okolností. Část dospělých, která již dosáhla jisté moudrosti a životního nadhledu, je s nevyhnutelností smrti vyrovnána a pomyšlení na ni je nechává v klidu. Pak je tu významná skupina lidí, které pomyšlení na vlastní smrt děsí, ale zároveň si nenechají ujít jakoukoli příležitost sledovat smrt cizích lidí v přímém přenosu. Psychologicky vzato, cokoliv znuděný mozek vytrhne z jeho letargie a vzbudí nějaké emoce, stane se předmětem kognitivního zájmu. I kdyby to měla být smrt a neštěstí jiných lidí. Naši předkové tuto lidskou vlastnost zformulovali do přísloví: „Neštěstí druhého vždy potěší.“

      Náhlá smrt vlastně hrozí každému člověku kdykoli a kdekoli. Při vědomí počtu nejrůznějších katastrof, dopravních a jiných nehod, teroristických útoků, skrytých i zjevných zdravotních vad, nejrůznějších smrtelných virů, vražedných bakterií apod., si člověk vlastně nikdy nemůže být úplně jistý, jestli tu v příští minutě ještě bude. K této permanentní hrozbě vůči existenci vlastní i blízkých je možné se postavit více způsoby. Jedna moudrost však říká, že bychom měli ke svým blízkým chovat takovou přízeň a lásku, jako bychom je dnes viděli naposledy živé, a že bychom měli mít své vlastní záležitosti vypořádány tak, jako bychom se ráno už neměli probudit.

ODVYKÁNÍ KOUŘENÍ? Jak skončil můj osobní příběh - kazuistika beznadějného kuřáka.

Úvod:

   Dovolím si vysvětlit otazník v názvu této práce: "odvykání kouření" je běžný pojem, ale jde skutečně jen o odvykání? Nejde vlastně také o učení se jiným vzorcům chování, které by měly nahradit ty původní? Takže o čem bude naše KAZUISTIKA?

   Bude o mé osobě, ze srpna 2005, kdy jsem vykouřil (snad) svou poslední cigaretu. "Snad" zmiňuji proto, že mě život naučil, abych nikdy neříkal nikdy. Tehdy jsem však musel pevně věřit tomu, že je to poslední cigareta, jinak by se mi to tak "snadno" nepodařilo. Jak "snadné" to bylo, vysvětlím dále. V každém případě se však domnívám, že tento text by mohl posloužit jako odstrašující materiál pro kuřácky rizikové skupiny adolescentů, případně jako edukační podklad, který svojí autentičností může pomoci některým adeptům v odnaučení se kouřit. Nyní více k mé osobě, jako kuřákovi z r. 2005:

muž, kuřák, SŠ, 40 let (2005), oba rodiče nekuřáci, oba dědové silní kuřáci - jeden podlehl tuberkulóze, druhý rakovině plic (také bojovali v obou světových válkách)

Kuřácká anamnéza:

   Kouří od 18 let (naučily jej spolužačky na školním výletě) nepravidelně dle společenské situace, od 21 let pravidelněji, zejm. za studií při nočních brigádách se starším kolegou, silným kuřákem. Spotřeba cigaret cca 20 - 30 denně, po dobu dvou let, dva až tři krát týdně, kromě prázdnin.  Na cigaretách oceňoval zejména jejich lehce omamný účinek. Kožený, Csémy & Tišanská uvádějí jako hlavní biologické aspekty kouření jeho návykovost způsobenou nikotinem, který v mozkových centrech podporuje produkci dopaminu a tím aktivuje mozkové okruhy, odpovědné za pocity uspokojení (2008).

   Kouření poprvé zanechává v necelých třiadvaceti, vědom si škodlivosti a s vůlí zůstat nekuřákem, který jen trochu experimentoval. Jako vzor mu jsou rodiče se svým odporem ke kouření (a skrytá obava, že by odhalili jeho kuřáctví a zklamali se v něm). Ve věku 23 let nastupuje základní vojenskou službu na dva roky. Po půl roce v silně kuřáckém prostředí a pod silným stresem ze všudypřítomné šikany od starších vojáků i důstojníků začíná opět kouřit. Zřejmě však šlo o kombinaci působení skupinové koheze, užití cigarety jako nástroje sociálního sblížení v referenční skupině (Kožený et. al, 2008) a obranného mechanizmu racionalizace vlastního chování vzhledem k okolnostem, spolu s potlačením (supresí) niterných protestů (A.Freud in Plháková, 2004).  Během vojny kouří v průměru 30 - 50 cigaret denně. Rok po skončení vojenské služby podruhé přestává kouřit silně motivován svojí přítelkyní a vlastní touhou nebýt na kouření závislý.

   Po šesti letech začíná (cca půl roku po rozchodu s přítelkyní) opět kouřit. Důvodem je nově vzniklý časový prostor, noví přátelé (kuřáci), častější návštěvy restaurací. Obrana opět racionalizací. Tentokrát však typu: "Jsem často v zakouřeném prostředí, stejně to dýchám a říká se, že pasivní kuřáci jsou stejně ohrožení, jako aktivní, tak si to aspoň užiju." Pravděpodobnějším důvodem však byl poměrně rychlý návrat fyzické (nikotin - dopamin) a posléze psychické závislosti, způsobený zpočátku sporadickým pokuřováním darovaných cigaret od kamarádů, později již z vlastní krabičky. Daří se však udržet spotřebu na cca 10 - 20 cigaretách denně, tedy výrazně méně oproti vojně. Tento stav trvá dalších osm let. Mezitím se ožení a kariérně vypracuje. Jako kuřák je akceptován svým okolím (před otcem však svoji neřest tají, matka již nežije) a je tolerován svojí ženou. Manipulace s kouřící cigaretou jej relaxačně uspokojuje a ve své racionalizaci je již tak "daleko", že vypouštění dýmu bere jako součást meditace, která posiluje jeho duchovní růst a zdraví tolik neškodí (jsou tu přece jiné, "horší" vlivy). Zároveň zde působí i defensive attributions: "Mně se nic zlého nestane." Navíc dodržuje zásady zdravé výživy jako kompenzační činitel.

Medikace:

   Vzhledem k poměrně aktivnímu sportování, racionální výživě a převládajícímu pozitivnímu naladění je zdravotní stav uspokojivý a nevyžaduje pravidelnou medikaci.

Terapie závislosti na tabáku:

   Vzhledem k nedůvěře v odvykací nikotinové náplasti nebo v dlouhodobý účinek akupunktury a jiných metod, nebyla aplikována žádná z obecně uznávaných terapií. Byla však aplikována autoterapie, přesněji řečeno vlastní převýchova a učení se životu bez cigarety.

Průběh:

   Rozhodnutí trvale přestat s kouřením nevzniklo náhle, ale bylo podníceno celou řadou faktorů. Z nejvýznamnějších jmenujme tyto: (1) uvědomění si skutečného ohrožení vlastního zdraví - života následkem kouření podle zveřejněných statistik (2) uvědomění si vlastní slabé vůle a silné závislosti při situačním kouření (čekání na cokoliv, káva, návštěva restaurace, kouření druhé osoby atd.) a podřízení vlastního chování této závislosti - tedy konstruování situací, aby byl důvod jít si zakouřit, (3) znechucení nad sebou samým z neúspěšných pokusů omezit kouření na cca 5 cigaret denně, (4) touha zvítězit nad svojí slabostí a zvýšit si vědomí vlastní účinnosti (self-efficacy), neboli důvěru ve vlastní schopnosti (Bandura in Kebza, Šolcová, 2008) , (5) narůstající netolerance okolí ke kuřákům, antireklama, (6) odpovědnost k rodině, (7) situační změna v kariéře, přijetí nové odpovědnější role a s ní související nově vnímaná příležitost změny v nekuřáka, coby příkladu v prosociálním chování na straně jedné, a výzva podpořená magickým myšlením (Plháková, 2004): " že když zvládnu toto, zvládnu i novou náročnější roli", na straně druhé.

   Nutno zdůraznit, že rozhodnutí zrálo několik měsíců a v jejich průběhu působily převážně pozitivně motivační faktory, jako již zmiňovaná antireklama nebo poznámka kolegy kuřáka, znajícího sílu jeho závislosti: "Na to nemáš!"

Závěr:

   Síla rozhodnutí tedy byla základní determinantou načasování aktu vykouření poslední cigarety. Učení se nové roli nekuřáka muselo proběhnout dávno před tímto aktem v mysli a v představách, vedeno strategií k sebepoznání, a to vnitřně řízenou autoregulací, za pomoci metakognice, tvůrčí imaginace, neustále posilované jak vnitřními tak vnějšími motivátory. Významně zde však působila také resilience, psychicky podmíněná dispozičním optimismem,  spiritualitou a fyzickou odolností. Jako další faktor spolupůsobil vnitřně umístěný LOC (locus of control) , který je časově relativně stabilní a osoby s vnitřním místem kontroly jsou přesvědčeny, že jejich úspěch závisí především na jejich aktivitě, úsilí a schopnostech (Kebza, Šolcová, 2008). Tajemství úspěchu (zatím osm a půl letého) však spočívá patrně v tom, že po poměrně rychlém odeznění fyzické závislosti na nikotinu (v řádu týdnů), již nebylo třeba tak usilovně bojovat s psychickou závislostí. Tento vnitřní boj byl totiž vítězně vybojován již dříve.

 

Literatura:

Kebza, V., Šolcová, I. (2008). Hlavní koncepce psychické odolnosti. Československá Psychologie, 52, 1, 1-19. Research Library. Retrieved November 20, 2009, from: ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?RQT=318&TS=1235382885&clientId=45397&VType=PQD&VName=PQD&VInst=PROD&pmid=72396&PageNum=1.

Kožený, J., Csémy, L., Tišanská, L. (2008). Atributy sklonu ke kouření u patnáctiletých adolescentů v roce 2006: Explorační analýza. Československá Psychologie, 52, 3, 209-224. Research Library. Retrieved November 20, 2009, from: ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?RQT=318&TS=1235382885&clientId=45397&VType=PQD&VName=PQD&VInst=PROD&pmid=72396&PageNum=1.

 

Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia