Příchod dítěte na
svět je pro rodiče jedním z nejsilnějších okamžiků jejich života.
Prvorozenému dítěti tedy stále připadá výjimečná role
– buď v negativním nebo pozitivním slova smyslu. Buďto dítě přichází na
svět jako splnění dlouho vznášeného přání a štěstí mladých manželů je dokonalé,
nebo se kvůli dítěti musí vzít, takže jeho narození přináší spíš problémy. A
když dítě musí navíc stát jako most mezi otcem a matkou, stává se dělicí čárou.
Manželství se kvůli němu často rozpadá (Prekop, 2002, s. 44).
Statistiky
rozvodovosti ve světě zaznamenaly nebývalý nárůst za posledních 50 let, což v
důsledku znamená jakousi absurdní standardizaci života společnosti
v rozvrácených nebo nevlastních rodinách.
Začátky problémů
se vyskytují v mladých rodinách, když období romantické zamilovanosti vystřídají
denní povinnosti s nutností přijmout nové odpovědnosti v souvislosti
s novorozencem (Prekop, 2002). Dopady případných partnerských konfliktů na
dítě pak mohou negativně ovlivnit jeho následný vývoj a poznamenat celý život. Obecně
se má za to, že rodina je základem státu, a jestliže je ohrožena její
soudržnost neřešenými problémy, může to mít nepřímý dopad na vývoj celé
společnosti. Demografické studie zaznamenávají tzv. míry sňatečnosti (počet
sňatků : počtu obyvatel) a rozvodovosti (počet rozvodů : počtu obyvatel).
Koschin např. uvádí pokles sňatečnosti od r. 1989 ze 7,8 ‰ do r. 2003 na 4,8 ‰ (2005).
Mladí lidé, kteří tento trend vytvářejí,
dávají stále více přednost modelu tzv. kohabitace – nesezdanému soužití. Rabušic
k tomuto upozorňuje:
Podle výsledků novějšího výzkumu z roku 1997, kdy
byly zjišťovány postoje mladé svobodné populace ve věku 18-29 let, uvažovalo o
přímém vstupu do manželství pouze 19% mužů a 20% žen, zatímco plných 67% mužů a
70% žen tvrdilo, že do manželství vstoupí až po předchozím nesezdaném soužití.
Toto jsou samozřejmě jen údaje o intencích, které se nemusejí realizovat,
nicméně je to pádný indikátor toho, že nesezdané soužití se v Česku stává
běžnou součástí párového života (Rabušic, 2001, s. 195).
Možnost řešit párový vztah nezávazným, ale
legitimním způsobem, např. kohabitací, využívá tedy stále více mladých lidí.
Jedním z důvodů může být snaha předcházet peripetiím spojeným
s případným rozvodem. Za časů našich babiček to rozhodně nebylo tak běžné,
ale ani rozvodovost nebyla tak vysoká.
Po narození dítěte se vše zásadně mění. Již
příprava na jeho příchod vyžaduje od obou partnerů vzájemnou citovou podporu a
porozumění. Ne všichni rodiče toto období zvládnou a dítě pak končí v dětském
domově, u pěstounů nebo v dětské vesničce. Jak ale říká český nestor
dětské psychologie a spoluzakladatel dětských SOS vesniček Zdeněk Matějček:
„Neexistuje hlas krve, který by k sobě poutal matku a dítě poutem
nezničitelným a nenahraditelným. Takovou představu můžeme odložit do skladiště
pověr. Dítě za „své“ rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky
chovají a mají je rádi“ (2003, s. 16). Pro takové odložené dítě pak může být
větším štěstím to, když skončí u milujících pěstounů, než aby muselo žít nemilováno
ve stresujícím prostředí jednoho nebo obou biologických rodičů.
Někdy se rodina proti možnému rozpadu nebo
vnitřním konfliktům brání svéráznými způsoby, které ne vždy kořeny problémů
řeší a zpravidla mají neblahý vliv na vývoj dětí. Na rizika tzv.
pseudovzájemnosti upozorňuje Sobotková v souvislosti s pěstounskými
rodinami (ale také s některými rodinami, kde po vícenásobných sňatcích žije
více dětí od různých otců nebo matek) , kde se rodina semkne např. kolem
nějakého svého tabu a izoluje se vůči okolí. Takové uměle vytvořené obranné
mechanismy mají neblahý vliv na zdravou individuaci a rozvoj autonomie,
především dětí. Zvýšená kontrola konformity rodinného chování může zabraňovat
otevřené komunikaci a spontánním reakcím při utváření zdravé osobnosti dětí
(2001). Podle Sobotkové je rodinná identita ve zdravých, funkčních rodinách
v relativní rovnováze s osobní autonomií svých členů (pojem rodinná
identita zavedl N.Ackerman v roce 1970 jako subjektivní aspekt rodinné
celistvosti, jako kognitivní a emocionální „my“ dané rodiny) (2001).
Zkušenosti nejen z poslední doby nasvědčují, že funkční a zdravé rodinné
klima vzniká i v řadě tzv. doplněných nebo nevlastních rodin, kde jeden
nebo oba partneři již absolvovali předchozí manželství, ze kterého si přivedli
do nového manželství své potomky. „Statistiky říkají, že jedno ze tří dětí do
18 let (asi 33%) žije v USA v nevlastní rodině“ (Sobotková, 2001, s
137). Je nutné rozumět tomu, že děti ve svém egocentrickém chápání světa často
vnímají příchod nových sourozenců, náhradních otců nebo matek jako vpád
„vetřelců“ do jejich vlastního prostředí, a že velmi záleží na přístupu
dospělých.
Děti z prvního manželství matky a
děti z prvního manželství otce, které se takto setkávají, jsou si
geneticky i po právní stránce zcela cizí – leč noví manželé mají zpravidla
snahu tyto cizí děti sblížit a jakýsi sourozenecký vztah v nich navodit.
Daří se to především tehdy, když děti samy nejsou z jedné ani z druhé
strany vystaveny žádnému zvláštnímu nátlaku a když i bývalí (dnes rozvedení)
manželé našich dnešních manželů takovému sblížení dětí nijak nebrání. (Matějček
& Dytrich, 2002, s. 66)
Po narození dítěte, zejména v prostředí
doplněné – nevlastní rodiny, se mohou objevit některé problémy v chování či
psychosomatického původu u starších sourozenců. Podle Matějčka a Dytricha
(2002) velmi záleží na tom, jak starší děti přijmou nebo nepřijmou nového
partnera své matky, jak přijmou nové těhotenství a mateřství své matky a jaký
má jejich matka vztah se svým bývalým manželem – z toho také vyplývá, jaký
vztah mají tyto starší děti se svým víceméně vzdáleným vlastním otcem. Někdy
bývají děti zneužity jako prostředníci nevyřešených vztahových problémů mezi
rodiči, zvláště když se jeden nebo druhý dostatečně nevyrovná s novým
spokojenějším životem nebo novým rodičovstvím svého bývalého partnera.
O tom, jak důležitou roli hrají děti v rodičovských konfliktech,
pojednává studie Josefa Pavláta a Marka Šusty „Děti v rodičovských
soudních sporech“. Na souboru 101 znaleckých posudků se zabývá psychickým
stavem českých rodičů a dětí a pojmenovává nejdůležitější rizika, se kterými
děti v rozvádějících se rodinách přicházejí do styku. Podle Pavláta a
Šusty je zde asi 20% případů, kdy se nepodaří problémy řešit neformální dohodou
a řešení má přinést soud (2008).
Zmiňovaná studie přináší řadu varujících
zjištění, jako např. že děti byly zapojeny do rodičovských sporů ve 33%
případů, že každé páté dítě bylo svědkem fyzického násilí, každé druhé dítě
bylo vedeno k negativnímu vztahu k jednomu z rodičů tak, že se
nepodařilo navázat kontakt mezi dítětem a odcizeným rodičem. U dětí byly mimo
somatická onemocnění, jako např. astma, epilepsie, obezita, snížená imunita,
opakovaná pneumonie, zjištěny další emoční, neurotické a tikové poruchy,
specifické poruchy školních dovedností, hyperkinetické poruchy, poruchy
psychického vývoje a chování. 41% dětí ze zkoumaného vzorku trpělo mírnou (20%)
nebo vážnou (21%) poruchou duševního stavu (2008). Pavlát a Šusta svými čísly (např.
tab. na str. 461-462) podporují můj úvodní předpoklad, že rodičovský konflikt (a
popouzení proti druhému partnerovi) negativně ovlivňuje psychický stav všech
dětí bez výjimky.
Podle jmenované studie je reakce dětí na
rodinnou situaci ovlivněna rodičovským konfliktem, popouzením dětí, přítomností
sporům, zapojením do sporů, svědectvím fyzickému násilí, jinou než normální
osobností matky, přítomností psychopatologií u matky (potvrzeno u dívek),
špatnou adaptovaností otce (potvrzeno u chlapců), přítomností syndromu
odcizeného rodiče. Psychický stav dětí je negativně ovlivněn jinou než normální
osobností otce, matky, přítomností psychopatologie otce, matky, špatnou
adaptovaností otce (u matky se nepotvrdilo) (2008).
Jak ale uvádí Prekop, děti, jejichž rodiče
od sebe odešly, kromě jistého osvobození zažívají také problémy méněcennosti a
pocit, že selhaly. Dítě se ve své představě „pupku magického světa“ cítí jako
spouštěč rodičovských sporů. (2002).
Na závěr lze konstatovat, že když dítě musí od
nejútlejšího věku zažívat předrozvodové války rodičů, když musí neustále hlídat
jednu či druhou stranu, když si jednou připadá jako obětní beránek, jindy jako
bojovník za jednoho nebo druhého, vedle celoživotních traumat a somatických
poruch si s sebou do života přináší ještě jednu „devizu“: vzor, „jak má
vypadat normální“ partnerský vztah.
Literatura:
Koschin,
F. (2005). Demografie poprvé. II.
vyd. Praha: VŠE.
Matějček,
Z., Dytrich, Z. (2002). Krizové situace
v rodině očima dítěte. I. vyd. Praha: Grada Publishing
Matějček,
Z. (2003). Co děti nejvíce potřebují.
Praha: Portál.
Pavlát,
J., Šusta, M. (2008). Děti v rodičovských soudních sporech. Československá psychologie, 52, 5;
Academic Research Library pg. 458-467
Prekop, J.
(2002). Prvorozené dítě. Praha: Grada
Publishing
Rabušic,
L. (2001). Kde ty všechny děti jsou?
Porodnost v sociologické perspektivě. Praha: SLON.
Sobotková,
I. (2001). Psychologie rodiny. Praha:
Portál
Žádné komentáře:
Okomentovat