Krize v životě člověka a její formy

   O krizi se hovoří v mnoha souvislostech: např. o finanční, rodinné, vztahové krizi, o krizi středního věku, o výkonnostní krizi, krizi v léčebném procesu, ale její vnímání bývá vždy závislé na individuálním stupni vývoje osobní zralosti jedince.

   Smékal (2004) rozlišuje několik etap vývoje a zdrojů utváření osobnosti, mezi nimiž kritické události hrají důležitou roli. Zatímco v raném dětském věku mohou jako krizové události převládat poruchy příjmu potravy, tělesné nemoci, úrazy, odmítaní z matčiny strany, v pozdějším dětském věku nastupují vedle úrazů konflikty s rodiči, vrstevníky a pedagogy, rané sexuální hry, změny školy a jejich požadavků, potíže s učením a následují problémy samotného dospívání. Adolescence po osmnáctém roku a raná dospělost do cca 34 let již přinášejí útrapy jako absenci lásky při provozování promiskuitní sexuality, nechtěná těhotenství, neúspěchy ve studiu, sportu, v povolání, ve vztazích, rozchody, rozvody, potraty, nezvládnutí konfliktů mezi rodinou a zaměstnáním a krizi třicátníků. Během střední dospělosti do cca 50 let se již objevují tzv. deprese z vědomí přelomu, chronické nemoci, klimakterium, nemoci rodičů, dětí a příbuzných, návrat do zaměstnání po dětech, rozvody dětí, profesní sestup, finanční problémy, invalidita, zklamání vlastním životem, manželské problémy, ale také závažnější krize kvůli úmrtí blízkých. V pozdní dospělosti do cca 65 let přicházejí obvyklé zdravotní problémy, odchod do důchodu, příp. adaptace na nové zaměstnání, konflikty s dospělými dětmi, syndrom „opuštěného hnízda“, také rozvod, pocit zbytečnosti a smrt partnera (příp. rodičů nebo vlastních dětí – pozn. MK). Období stáří po 65. roku života bývá provázeno možnými krizemi z finančních důvodů, rovněž tak z konfliktů s dětmi, ale i s vrstevníky např. v domově pro seniory, pocitem opuštěnosti, samoty, neschopnosti, potíže s přijetím blížícího se konce a životních ztrát (příp. smrtí někoho z blízkých, v mnoha případech ale bývá ovdovělým lidem jediným společníkem pes nebo kočka – jejich smrt pak bývá krátkodobě vnímána se stejnou nebo podobnou intenzitou, jako smrt blízkého člověka, i když může být snáze nahraditelná jiným domácím mazlíčkem – pozn. MK).

   Budeme-li ztrátu blízké osoby považovat za iniciační mechanizmus životní krize, je možné spolu s Kastovou (2000, s. 75) prohlásit, že jde o „ ... zcela mimořádnou krizi: v jediném okamžiku pohltí celou naši existenci. Touto ztrátou je otřesena vlastní identita, člověk už nechápe, jak sám sebe prožívá, a také přestává rozumět světu.“

   Špatenková (2004) vymezuje ztrátu jako náročnou životní situaci, která má charakter dlouhodobého, a hlavně ireverzibilního odloučením od signifikantního objektu nebo funkce. Emocionální vazba jedince ke ztracenému objektu – člověku, předmětu nebo činnosti, zde hraje rozhodující roli.

     Holmes a Rahe (cit. dle Smékal, 2004) vytvořili po mnohaletém pozorování  psychosomaticky nemocných lidí inventář kritických událostí seřazených podle empiricky vysledovaných závažností reflektovaných v bodovém pořadí. V tabulce níže uvádím pro informaci některé vybrané frustrační situace (cit. dle Smékal, 2004, s. 294):

 

Událost (stresor)	Body
Úmrtí partnera, partnerky	100
Rozvod donedávna spokojeného manželství	73
Rozvrat manželství, dočasný rozchod	65
...	...
Úmrtí blízkého člena rodiny	63
Vážný úraz nebo onemocnění	53
Sňatek	50
Ztráta zaměstnání	47
Odchod do důchodu	45
Změna zdravotního stavu člena rodiny	44
Sexuální obtíže	39
Změna finančního stavu	38
Smrt blízkého přítele	37
Závažné neshody s partnerem	35
Konflikty s tchánem, tchyní, zetěm, snachou	29
Partner nastupuje nebo končí zaměstnání	26
Změna životních podmínek	25
Změna životních zvyklostí	24
Změna bydliště	20
Změna rekreačních aktivit	20
Změna sociálních aktivit	18
Změna režimu dne a spánku, např. letní čas	16
Změna v širší rodině (úmrtí, sňatky)	15
Vánoční svátky	12

   Z tabulky je zřejmé, že úmrtí – ztráta blízké osoby, zejména v případě životního partnera, způsobuje ze všech ostatních stresových událostí největší psychosociální újmu. Za limitující hodnotu, která může již znamenat určité zdravotní ohrožení člověka, je podle Smékala (2004) pokládána hranice 300 bodů. Aby bylo takové riziko reálné, musí se frustrační události nakupit během několika měsíců, kdy se jejich bodové hodnoty sčítají. Smékal (2004) doporučuje působení krátkodobých stresorů kontrolovat, a pokud trpíme pocity přepracování nebo vyhoření (burn-out), je třeba zařadit kompenzační odpočinek, příp. u neodvratných krátkodobých stresorů trénovat tzv. desenzibilizaci.

 

Literatura:

Kastová, Verena. 2000. Krize a tvořivý přístup k ní : typy životních krizí, jejich dynamika a možnosti krizové intervence. Praha: Portál.

Smékal, V. (2004). Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal.

Špatenková, N. (2004). Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada.