V moderní a postmoderní společnosti došlo a stále dochází k
přehodnocování pohledu na smrt, na její tabuizaci, pohled na smrt jako něco definitivního,
nezvratného. Hříbalová (2011) poukazuje na úspěchy současného lékařství, které
smrt přesunuly z domovů do nemocničních pokojů. O smrti svých blízkých se
tak lidé často dozvídají až z úst nemocničního personálu, mnohdy vyhýbavě,
protože smrt pacienta pro lékaře vlastně znamená prohru. Jak moudře doplňuje francouzský
historik Phillipe Ariés (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶2),
Staňková, M. (2010). Prožitek
blízkosti smrti jako přínos pro život. DP. Brno: MUNI.
Kmotřička smrt stála už
nad kolébkou lidstva. Je všudypřítomná, a přece zahalená tajemstvím. Její
podoba i zvyky s ní spojené se během staletí proměňovaly. Někdy byla přátelská
a krásná, jindy zákeřná a odpudivá. Někdy probouzela strach, jindy byla
toužebně očekávána. Dovedla lidstvo do 21. století, aniž by poodhalila své
tajemství. Dnešní doba však nemá ráda tajemství, a proto nemá ráda ani smrt...
Britský
teolog a religionista Douglas J. Davies (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶3)
upozorňuje na další aspekt našeho současného pohledu na smrt. V minulých
stoletích se kvůli menší naději na dožití setkávali lidé se smrtí mnohem
častěji. Kojenecká úmrtnost bývala nesrovnatelně vyšší než dnes: bylo běžné,
když z dvanácti dětí přežily pouze dvě, a rodiče umírali, když jejich děti
ještě nebyly zaopatřené. Dnes se běžně rodiče dožívají svých vnuků a pravnuků,
v důchodovém věku často ještě mají vlastní rodiče. Zde Davies (tamtéž)
předpokládá určitý posun v myšlení, který způsobuje falešný pocit těchto
dospělých dětí, že nikdy nebudou sami, a také to, že o smrti nedokáží hovořit.
Vztah ke smrti podle Juppa a Waltera (cit.
dle Hříbalová, 2011, ¶4) změnily až obě světové války ve 20. století. Zejména
druhá světová válka, v níž zahynuly miliony lidí, způsobila znechucení
smrtí a postupný útlum diskurzu smrti ve společnosti. O smrti se nemluví,
protože se jí lidé samozřejmě bojí, říká Anthony Giddens (cit. dle Hříbalová,
2011, ¶4), a dodává, že tento strach pochází z odklonu od tradiční kultury
předků, kde běžně v jedné domácnosti žilo více generací, kde lidé tvořili
komunitu. Individualizmus, který nahradil tradiční uspořádání, způsobil, že
člověk jako samostatnou jednotku nevnímá rodinu, ale jen sebe.
V poslední době se úvahy o tabuizaci smrti poněkud rozcházejí
(Hříbalová, 2011). Množí se důkazy o tom, že toto téma již není tabu, jak tomu
bylo ještě v nedávné minulosti. Smrt, jako fenomén spojený
s truchlením, se stává častým tématem filmů, beletrie i populárně naučných
knih. Jeden z prvních pokusů zpracovat otázku toho, co se skrývá za prahem
smrti, podnikl americký lékař dr. Raymond Moody jr. Ve svém bestseleru Život po životě (1991) popisuje zážitky
lidí, kteří upadli do klinické smrti, a po resuscitaci si byli schopni vzpomenout
na své mimotělní prožitky. Jsou
všeobecně známy, jako cesty tunelem, na jehož konci je silné světlo,
z něhož vystupují duchovní bytosti představující zemřelé příbuzné.
Jak
odkazuje Staňková (2010), podobným výzkumem se zabývala také švýcarská lékařka
dr. Elizabeth Kübler-Rossová. Se svými spolupracovníky nashromáždila až tisíce
případů s prožitky blízkosti smrti (NDE
– near death experience). Velice zajímavé je, že výpovědi jejích pacientů
se velice podobají výpovědím pacientů dr. Moodyho bez ohledu na věk, vyznání
nebo pohlaví. Společným jmenovatelem všech případů je to, že lidé s NDE,
odložili své tělo a prožili mimotělní zkušenost. Tvrdí (cit. dle Staňková,
2010), že smrt, jak ji popisuje současná věda, ve skutečnosti neexistuje. Jde
prý o vystoupení z fyzického těla, podobně jako motýl opouští svou kuklu,
jde o přechod „na druhou stranu“, do jiného stavu vědomí. Člověk v takovém
stavu údajně může vše slyšet a vidět, rozumí tomu, co se děje a může pokračovat
ve svém duchovním růstu – pouze ztrácí své tělo, které již nepotřebuje.
Pohled
na smrt, jako definitivní konec bytí jedince, zaznamenal v posledních
přibližně sto letech značné změny ještě v jiném směru. Odklon od
tradičního pohledu, prezentovaným převážně církvemi, a odklon od různých filozofických
euro-amerických pojetí podstaty života a smrti, vedl mnohé badatele ke studiu
východních, především indických, tibetských nebo staročínských nauk. Přelom 19.
a 20. století byl poznamenán poměrně silným hnutím filozofů a spisovatelů,
orientujících se na studium a publikování originálních textů o józe, hinduismu
a budhismu. V různých, na duchovní literaturu orientovaných
nakladatelstvích, vycházely překlady Bhagavadgíty, učení Maharišiho a dalších. Tento
trend podpořily další publikace o autentických transcendentních prožitcích
jedinců – mystiků - odchovaných západní kulturou. Připomeňme nejznámější spisovatele
mystiky, mezi které se řadili Prentice Mulford nebo Paul Brunton. U nás
v první polovině 20. století vynikal Karel Weinfurter, jako zakladatel
novodobé české křesťanské mystiky, který Bruntona také často překládal, dále
např. František Drtikol, více známý jako vynikající fotograf. Ve druhé polovině
20. století se vyskytují jména jako Eduard a Míla Tomášovi, Květoslav Minařík, dále
se objevují překlady zahraničních autorů, jako jsou americký spisovatel James
Redfield, brazilský autor bestselerů Paolo Coelho, libanonský básník Kahlil
Gibran, jezuitský kněz z Indie Anthony de Mello, americká lékařka Marlo Morgan,
americký letec a spisovatel Richard Bach, indický mnich Osho a mnoho dalších,
jejichž knihy plní police esoterické a duchovní literatury ve stáncích českých
knihkupectví.
Obrovská
popularita esoterické literatury, přinášející metafyzické a mystické nauky o
životě a smrti do kuchyní, obýváků a ložnic postmoderního člověka, svědčí o
jediném: tabu smrti patří v jistém ohledu minulosti. Člověk dnešní
uspěchané doby, která neúprosně zkracuje jeho vnímání času a žene jej vstříc
stáří, je magicky přitahován představou, že smrt je jen transformací pozemského
bytí do jiné, vyšší dimenze, která představuje skutečný domov pro duši, jež
dočasně obývá naše tělo.
Něco jiného
je ovšem smrt, která se nás osobně dotýká. Zde se její tabuizace stále často
vyskytuje, protože jen málokdo je schopen o smrti svých blízkých, případně o
blížící se vlastní, nezaujatě hovořit. Jak trefně glosuje Hříbalová (2011, ¶12): „Vnitřní smutek a
pocity spojené se smrtí jsou vytlačovány, protože v dnešní společnosti,
která je zaměřena především na výkon a mládí, nejsou truchlící schopni podávat
nejlepší výsledky.“ Ve společnosti individuí si nepřejeme, aby nám ostatní
„viděli do karet“, maximálně se podělíme s těmi, kdo jsou nám nejbližší.
Literatura:
Hříbalová, M. (2011).
Tabu sexu vystřídalo tabu smrti. Psychologie
dnes, 11, 1030. Retrieved April 26, 2013, from http://www.umirani.cz/detail-clanek/tabu-sexu-vystridalo-tabu-smrti.html
Žádné komentáře:
Okomentovat