„Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztrácí svoje
nejbližší.“ Publius Syrus
Tradiční mytologie uvádějí, že v
prvopočátcích bytí mělo lidstvo život příjemnější, snadnější, a především, že
život měl smysl. V raných kulturách si lidé uvědomovali, že svět kolem
nich upadá, ale byli si rovněž vědomi, jak bohatý a dokonalý byl již dávno
zašlý svět. Při svém urputném hledání všemožných způsobů, vedoucích k
obnovení toho původního světa, naši předkové vytvořili dominantního ducha
doby, který si postupně podřídil veškeré aspekty tehdejšího života, počínaje
teologií, přes život společnosti, umění i politiku. V tradičních
společnostech, zejména pak v raně křesťanských, lidé neustále hledali
sjednocení s Bohem, i přes vlastní pocit bezmocnosti, hledali ztracený ráj
a spásu. Smrt se v jejich vnímání stala branou, která vedla buď ke spáse a
nalezení ráje, nebo k zatracení. Svůj pozemský život tehdejší lidé podřizovali
jedinému a hlavnímu cíli – Boží milosti u Posledního soudu, která vyústí
v posmrtný věčný život (Orkyniosdrymos, 2013).
Novozákonní svědectví, kanonizovaná do
jednotlivých evangelií, v mnohém podporovala myšlenku přemožení smrti:
„Ale pravím vám jistě: Jsou někteří z stojících tuto, kteříž neokusí
smrti, až uzří království Boží“. (Ev. S. Lukáše 9, 1945, s.71). Boží království, znovunalezený ráj a
osvobození se od hříchu, byly více či méně společným jmenovatelem téměř všech
tradičních mytologií v kontextu lidského směřování k nevyhnutelné
smrti.
Primordiální ráj popisovaný
v mytologiích hezky vystihuje Hésiodova zmínka o zlatém věku:
I
stvořil na počátku zlaté pokolení lidí, synů smrti, nesmrtelní, kteří bydlí na
Olympu. (…) Žili oni jako bozi, bezstarostné srdce v těle, bez roboty, bez
trampoty; ani okem nevídali mdlé staroby, ale věčné na rukou i nohou stejní,
těšili se, jedli, pili, veškerého hoře prázdni – a zmírali, jak by spánek na ně
chodil; bylo všeho, bylo nazbyt, nezorána nesla plodonosná země žeň bohatou,
nelakomou; oni v pokoji, když chtěli, přikládali ruku k dílu, v nepřeberném
blahobytě, požehnáni stády bravu, příjemni blaženým bohům… (cit. dle
Orkyniosdrymos, 2013, ¶4)
Tradiční společnosti rozeseté po celé Evropě
byly ve svém vnímání smrti po staletí ovlivňovány mytologiemi, buď
importovanými během stěhování národů, anebo původními, které později rovněž
přejaly části mytologií z jiných kultur. Například v keltské tradici
se postoj ke smrti projevoval v tzv. Samainových rituálech. Kondratiev
(1997) uvádí, že tyto rituály zahrnovaly velmi intenzivní spojení s mrtvými.
Používaly se společné hostiny se zemřelými, které sjednocovaly společnost
posvátnými a trvalými pouty. Pozvání mrtvých na takovou hostinu zavazovalo živé
nejen k uctívání a udržování paměti vůči jejich předkům, ale také stmelilo
zúčastněné společnou odpovědností. Od pozvaných zemřelých byl naopak očekáván
zájem o blahobyt svých živých příbuzných. Naprosto zapovězeno bylo pozřít jídlo
mrtvých, byť by měl člověk sebevětší hlad. Takové počínání by se považovalo za
svatokrádež a dotyčnému by hrozila exkomunikace.
Pozůstatky zmíněné tradice údajně přežívaly
v některých oblastech Irska ještě ve 20. století, jak mi dosvědčil jeden ranger
irského původu během mé návštěvy národního parku Glacier v USA v roce
1993. Zmiňoval pro mě neuvěřitelné historky, jak nebožtíka oblékali do
svátečních šatů, posadili jej do čela stolu a do ztuhlé ruky mu na stůl
umístili pohár s nápojem. Jak hostina gradovala a společnost se dostávala
pod stále větší vliv opojných moků, mnozí dokonce neváhali si s nebožtíkem
zatančit. Irsko, které bylo původně obydlené Kelty, je známé jako země
rozdělená do dvou antagonistických táborů: protestanský sever, ovlivněný
skotskými presbyteriány (Severní Irsko, 2013), vs. katolický jih. Zní až
absurdně, že by v takto silně věřících křesťanských komunitách docházelo
k podobným excesům, na druhé straně, řada jiných pohanských a
předkřesťanských zvyků, spojených se smrtí, je rozšířena po celé Evropě.
Připomeňme zapalování svíček za mrtvé nebo různé domácí oltáříčky se svíčkami.
Jak popisuje Koutský (2009), zvyk, který přerostl v oficiální svátek
Dušiček, je spojen s raně křesťanskou tradicí až z roku 998, kdy jej
zavedl francouzský benediktínský opat Odillo z Cluny. Tehdy byl oficiálně
nazván Vzpomínkou na všechny věrné
zesnulé, kteří zatím nedosáhli věčné blaženosti a procházejí fází očišťování
duše. Tento svátek však prý má mnohem hlubší kořeny, a to opět
v keltské samainové tradici. Svátek Samain byl Kelty držen vždy 1.
listopadu, který podle tehdejšího kalendáře znamenal nový rok a symbolický
příchod zimy. Během noci Samainu Keltové zapalovali ohně, protože duše mrtvých
se údajně mohly navrátit zpět mezi živé, a díky ohni, který dával teplo a
světlo, nezabloudily.
Pokojný a věčný život s hojností
všeho byla vize, kterou představitelé církví předkládali svým věřícím po
staletí, nejen jako útěchu pro zvládání jejich běžných životních strastí, ale
také jako přípravu na blížící se konec každého poslušného křesťana. Odevzdání
se svému nevyhnutelnému osudu v duchu nejen křesťanské nauky, ale většiny
náboženských učení, umožňovalo pojímat smrt jako běžnou součást života
(Ducháček, 2001; Kubíčková, 2001), respektive jako rozhodující završení
pozemské pouti.
Literatura:
Ducháček, L. (2001). Truchlení nad ztrátou partnera. Bc DP. Brno: FSS
MUNI.
Ev. S. Lukáše 9 (1945).
Nový zákon: Pána a spasitele našeho
Ježíše Krista. Podle posledního vydání Kralického z roku 1613. Nový
York, Londýn: Rada biblických společností.
Orkyniosdrymos (2013). Velikonoce: mystérium smrti a
vzkříšení. Hrdost: ano, ne, přímá linie,
cíl. Retrieved April 22, 2013, from http://hrdost.net/2013/03/23/velikonoce-mysterium-smrti-a-vzkriseni/#comment-300.
Kondratiev, A. (1997). Samain - čas zániku a obnovy.
An Tríbhís Mhór: The IMBAS Journal of
Celtic Reconstructionism, 2, 1/2. Retrieved April 25, 2013, from
http://www.taxoft.cz/nemeton/filosof/samain.php.
Kubíčková,
N. (2001). Zármutek a pomoc pozůstalým.
Praha : ISV nakladatelství.
Žádné komentáře:
Okomentovat