úterý 30. listopadu 2010

Psychologický rozbor některých obecně známých přísloví

   Přísloví, úsloví, lidové moudrosti, pranostiky, pořekadla, citáty a různá moudra jsou oblíbeným lidovým vyjádřením obecné "pravdy" o nějakém sociálním nebo sociálně - psychologickém jevu. Regionální a krajové zvláštnosti obvykle odlišují tentýž jev jinými přirovnáními, metaforami nebo odkazy. Příkladem může být české přísloví: "Raduj se z toho, co máš, a netrap se pro to, co nemáš."
   V tomto přísloví můžeme nalézt spojitost s interpersonálním poznáváním, emočním vztahem k sobě, sebereflexi (Higginsova sebediskrepanční teorie) a sociální percepcí. Vztah k sobě (self) pozorujeme v předpokladu, že dotyčný zažívá pocit frustrace , protože mu není dopřáno zažívat pocit libosti, podmíněný vlastnictvím něčeho nebo vlastností, které patří jiné osobě/osobám. Jev, který sledujeme v našem přísloví, je, že dotyčný/á zažívá nějaké trápení, úzkost možná frustraci z toho, že něco nemá. Pokud dotyčný/a identifikuje své ideální já s tím, co mu schází, resp. jaký by chtěl být (např. bohatý, úspěšný a šťastný), jde o diskrepanci mezi aktuálním a ideálním já (sebediskrepanční teorie - Higgins, 1987). Takovéto prožívání nenaplnění nejspíše povede k žárlivosti (nebo k závisti - pozn. MK) vůči lidem, kteří kýženou představu splňují, a povede také k oslabení sebevědomí. Dotyčný/á má ovšem možnost nějakým způsobem těžit z úspěchu druhé osoby: např. když jeho nositelem je nějaká slavná nebo uznávaná osobnost, a dotyčný/a s ní je nějak spřízněn/a, může se částečně svézt na jeho/její slávě (basking in reflected glory) (Výrost, Slaměník, 1997). Jako možná obrana před zažíváním nepříjemných pocitů z vlastního nedostatku čehosi chtěného se nabízí srovnání vlastních podmínek (neúspěchu) s podmínkami (neúspěchem) lidí, kteří je mají o mnoho horší nebo mají něco mnohem méně hodnotného (downward social comparison); tedy jak radí přísloví: uvědomit si hodnotu toho, co máme, posílit tak své sebehodnocení (self-evaluation), a tím se zbavit trápení z toho, že někdo má něco navíc. 

      Z oblasti sociální kognice je přísloví "Lháři nikdo nevěří, i když mluví pravdu ". V něm lze vysledovat filtrační funkci schematu způsobující trvalé přiřazení určitých vlastností (prolhanost) člověku, který se dříve v nějaké situaci touto vlastností minimálně jednou projevil (Vaculík, 2006). Součástí kognitivní struktury schematu jsou stereotypy, neboli přesvědčení, že člověk je nositelem určitých signifikantních vlastností (např. lhaní) jenom proto, že je členem určité skupiny (např. lhářů). S tím souvisí pojem specifikovaný jako předsudky (prejudice), který představuje nepřátelský postoj vůči určité skupině jedinců - např. lhářů.  Kognitivní zkratky (mental shortcuts) v lidském uvažování fungují jako filtr, který organizuje a třidí přicházející informace ze sociálního světa (Vaculík, 2006). Jiná verze tohoto přísloví, "Lhář v jednom, lhář ve všem", potvrzuje fakt, jak je obtížné člověku vyvrátit již jednou vytvořené přesvědčení o druhém, bez ohledu na kvalitu a povahu jeho dalších projevů (belief perseverance) (Vaculík, 2006). Sociální percepce při kontaktu s člověkem, kterého jsme již zařadili do schematu "lhář" je nadále zkreslována tendencí upřednostňovat výklad, který odpovídá našemu očekávání (confirmation bias). Zjistí-li se o někom, že lhal opakovaně, díky sociálně kognitivní determinaci úsudku bývá vyvolán v představě lidí stereotyp lháře. Jestliže je takový úsudek dále zpracován heuristicky, tj. za použití mentální-kognitivní zkratky, snadno se vytvoří předsudek lháře a trvale se oslabí důvěra v cokoli, co "lhář" jindy řekne.
   U druhých lidí bývá příčina chování (např. lhaní) připisována jejich osobnostním rysům a vlastnostem (atribuční teorie). Když např. nesplní svůj předvolební slib náš oblíbený politik, bylo to proto, že mu to opozice neumožnila (vnější příčiny - external attributions). Když však nesplní slib náš neoblíbený politik, je to další příklad jeho předvolební lži (jeho vlastností je lhát - internal attributions). Jde o klasické atribuční zkreslení (základní atr. chyba - fundamental attribution error), které se projevuje v podceňování situačních vlivů u opozičního politika a přisuzováním, v tomto případě negativních, dispozičních vlivů (internal attributions) - "on je lhář". Podle teorie korespondujícího chování je tedy oblíbený politik přijímán pozitivně, protože jeho rozhodování a chování odpovídá proklamovaným motivům, zájmům a postojům, je to "správný člověk". Podle teorie kovariace se politik - lhář, aplikujeme-li na něj naše přísloví, bude chovat konzistentně (bude lhát) ve stejné situaci i v budoucnu (consistency information), stejně tak se bude chovat (bude lhát) i v jiných situacích (distinctiveness information), zatímco ostatní politici se v takových situacích chovají jinak (nelžou) (consensus information). Tímto způsobem je většinou takový člověk - politik zařazen mezi lháře, aniž by kdo zkoumal externí a jiné situační příčiny.

      Jako poslední moudrost jsem si vybral citát neznámého autora, jež by šlo ilustrovat v situačním kontextu interpersonálního poznávání, sociální kognice a vztahu k sobě, např. skupinou postarších římských patriciů rozložených při hostině kolem lázní a pozorujících koupající se dívky: "Je pozoruhodné, že nejlepšími znalci žen se stávají muži až ve věku, kdy už jim to není nic platné."
   Possible selves, neboli možná já ve vědomí muže zaujímají své stálé místo, a to jak ve vztahu k ženám (milující a milované já), tak v jiných oblastech. Zde je skrytá diskrepance mezi aktuálním já (kterému už není nic platné, že konečně rozumí ženám, protože mezitím zestárlo) a ideálním já (které by mělo rozumět ženám a zřejmě tak snadno získávat jejich srdce) (self-discrepance theory). Je možné, že tímto rčením se autor pasoval na znalce (všech) žen, aby si udržel, i přes svůj věk, kladné sebehodnocení (potřeba udržení pozitivního vztahu k sobě - sklon k benefektanci). Citát bývá užíván jako nástroj k posilování vědomí vlastní účinnosti starších mužů směrem k ženám (self-efficacy). Také jej lze chápat jako povzdech - kdyby jen byli mladší a znalosti jim zůstaly... , tzn. "co by bylo kdyby..." (counterfactual thinking). Dobře poslouží i jako nástroj k potvrzování vědomí vlastní hodnoty - díky věku a zkušenostem být nejlepším znalcem - (self-evaluation a self-worth) a jako nástroj udržování pozitivního obrazu své osobnosti v očích druhých touto sebeprezentací, a tím zpětně pozitivně ovlivnit vlastní mínění o sobě. Takovou strategii sebepovýšení (self-promotion) lze chápat jako snahu být vítěz na základě vyšší sociální atraktivity, vlivu či prestiže, na našem případě plynoucí ze zkušeností a znalostí žen (Aronson, Wilson, 2005, Výrost, Slaměník, 1997). Jako nástroj uchování vlastního dobrého sebehodnocení ve svých očích, ale především v očích ostatních lidí, je použito zdůraznění věku jako handicapu a zároveň jako nutného předpokladu k tomu, aby byl muž dobrým znalcem žen (tj. self-handicapping). Pokud je muž kvůli svému věku nebo z jiných důvodů - narozdíl od jiných mužů - neúspěšný u žen, může se utěšovat představou a neustále sám sobě potvrzovat, že je dobrým znalcem (tj. self-verification),  a zároveň může modifikovat vlastní chování (výroky) tak, aby nejlépe odpovídalo/y situačnímu kontextu (hovor o ženách, příp. jejich přítomnost) a domnělému očekávání druhých lidí (self-monitoring). Že je velmi dobrým znalcem žen, jako majitelem sociálně žádané hodnoty, se může dotyčný přesvědčovat, aby si zvýšil sebevědomí a vědomí vlastní hodnoty  (tzn. hledá si důvody k posílení self = self-serving attributions). Odpovědnost za své neúspěchy může pak přesunout vně své osobnosti (stáří je vnější - neovlivnitelná příčina neúspěchu - external locus of control). Z úst mladšího "soka" však může tento výrok vyznít jako poklona - snaha se zalíbit nebo dostat do přízně lichocenému (vlichocení se - ingratiation). Příp. by mohl také vyznít jako posměšek - záleželo by na situačním kontextu, způsobu vyřčení a vztahu obou mužů.  Přísloví je vhodné pojímat jako nadsázku, která, je-li zasazena do humorného kontextu, může kromě příhodného posílení sebepojetí (self-concept) muže a jeho, zřejmě ne zcela úspěšného vztahu k ženám, také posloužit k pobavení přítomných. Vhodně načasované dávky humorných bonmotů jsou v rámci "social perception" mezi přítomnými posluchači účinnými posilovači sebehodnocení, díky "šikovné" self-presentation si dotyčný bavič zlepšuje své self image, což zapadá do strategie self-promotion. (Výrost, Slaměník, 1997).

Literatura a zdroje:
  • Aronson, E., Wilson, T.D., Akert, R.M. (2005). Social Psychology. New Jersey: Prentice Hall.
  • Ferjenčík, M. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál.
  • Gergen, K.J. (1973). Social Psychology as History. Journal of Personality and Social Psychology. 26, 2, Swarthmore College. Pg. 309-320. Brno: IS FSS MU
  • Vaculík, M. (ed) (2006). Vybrané pojmy ze sociální psychologie I. Brno: FSS MU.
  • Výrost, J., Slaměník, I. (1997). Sociální psychologie - Sociálna Psychológia. Praha: ISV - nakladatelství

pondělí 29. listopadu 2010

Jak je to s důvěrou v ostatní?

   Pro své zhodnocení jsem si vybral text od autorů Martina Tanise z University of Amsterdam a Toma Postmese z University of Exter ve Velké Británii. Text se zabývá nedostatečnou komunikací - přístupem k důvěře z hlediska sociální identity, konkrétně pak interpersonální percepcí, členstvím ve skupině a důvěřivým chováním. (Tanis & Postmes, 2005)
  
   Autoři argumentují proti pojetí důvěry založenému na konceptu, že je to vlastně percipovaná důvěryhodnost, resp. vnímaná upřímnost něčího slova. (Tanis & Postmes, 2005) Jádrem argumentace autorů je tvrzení, že takový koncept postrádá rozlišení důvěry od jiných vztahových kladů, jako je respekt, přitažlivost, podpora nebo souhlas. Avšak jako zcela pominutý aspekt autoři předkládají behaviorální konsekvenci důvěry, kde důvěra vyžaduje vzdání se určité kontroly nebo moci nad druhým člověkem. Člověk například někomu svěří své klíče od domu, aby mu vynesl smetí. "Navíc, kde vnímání důvěryhodnosti působí jako posilování něčího charakteru, důvěřivé chování zapojuje očekávání, že se druhý nějak zachová" (Tanis & Postmes, 2005, s.414). Autoři dále rozporují tezi, že hodnocení nějakého člověka jako důvěryhodného je nezbytnou podmínkou pro následné důvěřivé chování. Kontrují tím, že existuje kvalitativní rozdíl mezi vnímáním někoho, jako důvěryhodného a mezi očekáváním reciprocity, tj. že se tak dotyčný skutečně bude chovat. (Tanis & Postmes, 2005)

   V tomto textu je popsána studie dvou faktorů očekávání recipročního chování dle SIDE - Social Identity Deindividuation Model - modelu sociální identity jevů odosobnění. (Reicher, Spears & Postmes, cit. dle Tanis & Postmes, 2005) Důležitou roli ve vzájemné percepci mezi lidmi dle autorů studie hrají dva druhy informace: vjemy zjevných znaků osobní identity a podněty k sociální identitě. Zkrátka: "...interpersonální kontakt je důležitou, ne-li vitální podmínkou k tomu, aby někomu mohlo být důvěřováno." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415)
   Autoři zde vyslovují svoji první hypotézu, a to: "...že vjemy osobní identity zvyšují percipovanou důvěryhodnost, avšak členství ve skupině nikoliv." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415) Nicméně také říkají, že lze vyslovit předpoklad existence důvěřivého chování u lidí již jen proto, že  očekávají reciprocitu v chování od ostatních členů jejich skupiny (orig. ingroupers - pozn. MK) Na tomto základě autoři vyslovují svoji druhou hypotézu, a to: "...že členství člověka ve skupině by ovlivnilo očekávání reciprocity a důvěřivého chování pouze pokud by individualizace nebyla možná: při absenci vjemů osobní identity musí být posíleno očekávání reciprocity založené na sdíleném členství ve skupině (orig. ingroup - pozn. MK) (Tanis & Postmes, 2005, s. 415). Svoji třetí hypotézu autoři vyvozují z již řečeného, a to: "... že důvěřivé chování je zprostředkováváno očekáváním reciprocity." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415) Neboli důvěřivé chování se dle autorů objeví tam, kde si jedni lidé o druhých myslí, že nezneužijí nastalé situace a kde je očekávána reciprocita v chování. (Tanis & Postmes, 2005) Avšak pokud je druhý člověk členem cizí skupiny (orig. outgroup member - pozn. MK), reciprocitu lze očekávat podle autorů jen v případě vyhodnocení důvěryhodnosti takového člověka, z čehož byla odvozena čtvrtá hypotéza, a to: "...že je-li něčí partner z cizí skupiny (orig. outgroup - pozn. MK), očekávaná reciprocita a důvěřivé chování bude založeno na percipované interpersonální důvěryhodnosti, pokud budou k dispozici vjemy osobní identity." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415)

   Aby mohly být zkoumány vlivy vjemu osobní identity a členství ve skupině na důvěru, byla navržena tzv. hra na investice, ve které byli participanti výzkumu konfrontování s dilematem plynoucím z jejich případné investice do druhého participanta a očekáváním recipročního chování. Bylo zjištěno, že vjemy personální identity individualizují protistranu a snižují její nápadnost sociální identity, a že percipovaná důvěryhodnost je operacionalizována jako interpersonální soud, který je méně náchylný ke skupinovým stereotypům.
  
   Metoda hry na investice byla provedena na studentech univerzity v Amsterdamu (N=139, 48 z nich mužs. pohl.) na laboratorních PC spojených v síti. Pokyny dostávali studenti po síti a jejich smyslem bylo vyvolat jejich uvědomění sounáležitosti se studenty jejich skupiny - univerzity (ingroup) nebo identifikaci k cizí skupině - jiné univerzitě (outgroup). Experiment byl zahájen dotazem na základní demografické údaje studentů a jejich identifikaci se skupinou měřenou na třístupňové škále. Dále jim byla vysvětlena pravidla hry s možností investování části své odměny za účast na experimentu do jiného studenta. Počítač náhodně sestavil týmy, vybral protistranu, se kterou by transakce měla proběhnout.  Pokud by se tedy participant rozhodl převést své peníze, částka by byla v takovém případě ztrojnásobena a údajná protistrana by se musela rozhodnout, kolik a zda tyto peníze pošle zpět. Participantům bylo slíbeno, že uvidí jméno a tvář uvedené protistrany (vjem personální identity) a dostanou informaci ohledně jejich univerzity (vjem sociální identity vedoucí k vytvoření in- nebo out-group identity). Zároveň byla zajištěna nahodilost a nezávislost výběru studentů. (Tanis & Postmes, 2005)

   Jako závislá proměnná bylo určeno důvěřivé chování s dichotomickým kódováním 0=nechce převést peníze, 1=chce. Dále participanti odpovídali na sedmi-stupňové škále 1=silně nesouhlasím, 7=silně souhlasím na dotaz ohledně jejich vnímané důvěryhodnosti vůči druhé osobě. Poslední byl souhlas nebo nesouhlas s jednoduchým výrokem k očekávané reciprocitě: "Věřím, že osoba, která je na mě napojena, mě odmění" (Tanis & Postmes, 2005, s. 417)

    Výsledky experimentu potvrdily předpoklady, že vjemy personální identity, jako je portrét a jméno ovlivňují to, jak jsou druzí vnímáni coby individuality. Výsledky také ukazují, že vnímaná důvěryhodnost není jediným faktorem, který vede k důvěřivému chování. Je zde značný vliv členství ve skupině, jako silného prediktoru důvěřivého chování. Pro členy skupiny (ingroup) to znamená, že důraz leží na jejich sdílené sociální identitě, zatímco pro členy cizí skupiny (outgroup) není dosažitelná. Participanti, pokud byla zřetelná sociální identifikace, očekávali peněžní odměnu - reciprocitu - nejvíce od členů vlastní skupiny, nikoli od anonymních členů outgoup. Pokud byl přítomen vjem osobní identity, participanti vnímali jak členy ingroup, tak členy outgroup, jako důvěryhodné, a proto očekávali, nezávisle na příslušnosti svého partnera ke skupině, větší reciprocitu. (Tanis & Postmes, 2005)

   Lze tedy spolu s autory shrnout, že "...důvěra mezi osobami není jednoznačným konstruktem, ale může být podle výhodnosti rozlišována jako vnímání důvěryhodnosti nebo jako důvěřivé chování. Předpoklad důvěřivého chování leží především v očekávané reciprocitě. Reciprocita je pak  diferencovaně predikována osobnostními a skupinovými činiteli, percepcí důvěryhodnosti a členstvím ve skupině." (Tanis & Postmes, 2005, s. 422)

   Článek autorů Tanise a Postmese mě zaujal především svým zaměřením na chování člověka ve skupině, změnami jeho postojů a především mechanizmy, jakými lidé získávají důvěru u jiných lidí. Použitý model SIDE (model sociální identity jevů odosobnění) předznamenává, že popis chování jedinců ve skupině nese prvky deindividuace - odosobnění, které se nejčastěji projevují ztrátou osobní identity a chováním, kterého by se jedinec mimo skupinu nedopustil. Je poslušnější a přístupnější normám své členské skupiny, k čemuž napomáhá i emoční skupinové nabuzení, velikost skupiny, fyzická anonymita členů skupiny. (Vaculík, 2006) V našem případě však odosobnění mohlo ovlivnit maximálně vnitřní pocity důvěry či nedůvěry vůči anonymním členům cizích skupin - outgroups z pohledu člena vlastní skupiny - ingroup. Jakmile však člen outgroup dostal tvář a jméno, postoj jedince z ingroup se začal měnit a s ním i jeho důvěra a ochota chovat se důvěřivě - převést mu část své odměny.
   Zde se dotýkáme oblasti postojů a postojové změny, konkrétně periferní cesty ke změně postoje. Jedinec přehodnotil svůj, původně negativnější postoj ke členovi outgroup, bez přemýšlení o obsahu přejímané informace (nikoli prvoplánově jako přesvědčovací), na základě vjemu osobní identity představený obrazem tváře a jménem člena outgoup, jako studenta jiné univerzity - tedy fyzickým vzhledem a znalostí jména a postavení. (Vaculík, 2006)
   Tento postup překonává stereotyp vytvořený na základě přesvědčení o tom, že jedinec z outgroup je nositelem určitých vlastností jen proto, že je členem určité skupiny, v našem případě studentem jiné univerzity (není náš). (Vaculík, 2006) Stereotyp patří do oblasti sociální percepce, o které hovoří autoři našeho textu jako o důležitém faktoru ovlivňujícím fakt, zda jedinec zaujme důvěřivé chování, příp. zda bude akceptovat percipovanou důvěryhodnost jiného jedince na základě jeho členství ve stejné skupině. Členství ve stejné skupině a identifikace s ní - ingroup - s sebou nese riziko zkreslení - favorizace a nepřiměřené hrdosti - ingroup bias, spadající do oblasti sociální percepce. Tento jev může samozřejmě ovlivňovat procesy a tendence k důvěřivému chování vůči členům vlastní skupiny.
   Experiment byl založen na náhodném rozdělení studentů do týmů, které pak měly nějakým způsobem nakládat se svojí odměnou a vytvářet tak data pro výzkumníky. Zaměříme-li se na rozdělení studentů do náhodných týmů, vidíme, že zde došlo k jisté meziskupinové diskriminaci, kterou Tajfel (cit. dle Vaculík, 2006) charakterizoval jako tzv. minimal group paradigm. Tato diskriminace vycházející ze sociální percepce v sociálních skupinách je základem vysvětlení pojmů ingroup a outgroup. (Vaculík, 2006)
   Hra na investice, na které byl výzkum založen, představuje modelovou situaci, kde hrají velkou roli interpersonální vztahy a přitažlivost. Podle teorie sociální směny, která spadá právě do této oblasti, fungují vztahy mezi lidmi a ochota investovat  do nich na stejném principu jako trh. Prioritou je maximalizace zisku a minimalizace ztrát. (Vaculík, 2006) Právě rozhodování studentů, komu převést svoji odměnu a tím investovat do vztahu, s očekáváním recipročního chování od svého protějšku, muselo být podle této teorie řízeno také sociálně tržními mechanizmy směny.
   Na koncept teorie směny navazuje teorie rovnosti, která také patří do oblasti sociálních vztahů. Podle E.Walstera (cit. dle Vaculík, 2006) očekávají jedinci ve vztahu spravedlnost, tzn. že jejich podíl, kterým přispěli do vztahu, bude stejný jako podíl, který dostanou od svých partnetrů. To opět koresponduje s očekáváním reciprocity našich studentů na Amsterdamské univerzitě.

   Závěrem bych rád zmínil velký přínos pro mě osobně plynoucí z uvědomění si spojitosti mnoha teoretických pojmů ze sociální psychologie a jejich aplikovatelnosti na experiment popsaný v textu. Ve svém zhodnocení jsem zdaleka nezmínil všechny možné pojmy, které jsou zažity v sociální psychologii, a které by bezpochyby mohly být aplikovány. Bylo to dílem z důvodu objemové omezenosti tohoto textu, dílem z důvodu jisté spekulace u některých z nich, zda je lze skutečně na daný text Tanise a Postmese aplikovat.


Literatura a zdroje:

  • Tanis, M., Postmes, T. (2005). Short Communication. A social identity approach to trust: Interpersonal perception, group membership and trusting behaviour. European Journal of Social Psychology. 35, 413-424.
  • Vaculík, M. (ed) (2006). Vybrané pojmy ze sociální psychologie II. Brno: FSS MU.

pátek 19. listopadu 2010

Česká rodina v sociální transformaci - zamyšlení k výročí "Sametové revoluce"

   Ve svém zamyšlení bych se rád zabýval otázkami reakcí české rodiny na změnu dominance sociálního a ekonomického kapitálu, a jak se česká rodina měnila v období změny režimu. Těžištěm tohoto textu je především Možného sociologický esej "Proč tak snadno: Některé rodinné důvody sametové revoluce" [1991].
   Důvodem, proč se zde budu zabývat transformací české rodiny je moje vlastní pamětnická zkušenost. Mohu-li parafrázovat Možného lehce zklamané "...dějiny pracovaly rychleji, než naše polygrafie" [1991: 9], svým: "dějiny pracovaly rychleji, než jsem si odsloužil vojnu...", vyjádřím tím své nenaplněné očekávání - Být při tom. Naše rodinné novoroční přípitky a zdravice, pravidelně živené poslechem západního rozhlasu, zněly unisono: "Tak na převrat!" Samozřejmě jsme všichni tušili, že dokud se něco radikálně nezmění v Rusku, nemá smysl si dělat plané naděje. Ani jsme nedoufali, a pokud přece, dávali jsme tomu ještě dobrých 30 let. Konec "osmdesátých", Gorbačov, Perestrojka a Jakešovo znemožňování se, však dávaly novou naději.
   Možný uvádí reálné důvody kolapsu totalitního systému hned tři: "Na prvním místě to bude asi zhroucení sovětské moci, jež zvnějšku podepírala režim s nulovou legitimitou [...] Pozornosti nemůže ujít zejména vliv působivého příkladu sociálně-politického vývoje Polska a Maďarska - a nakonec, jako přímý podnět k akci, už zcela neodolatelný demonstrativní odchod 'enderáků ' do bohaté náruče kapitalismu, sledovaný přímo z oken malostranských bytů..." [Možný 1991: 29-30]. A jako "jednoduchou" odpověď na titul své eseje: "Proč tak snadno?" odpovídá Možný lakonicky: "...odpověď na prostou otázku, proč starý režim kolaboval tak hladce, zní, že nakonec už nevyhovoval nikomu. [...] Nejen těm dole, ale ani těm nahoře" [Možný 1991: 30].
   Jak tehdy fungovala česká rodina? Známé diktum "Kdo nekrade, okrádá svou rodinu" [Možný 1991], zdá se být hluboce zakořeněné v myslích českých občanů - pamětníků českého "ancien régime", i jejich dětí, které to doma tak často slýchávaly. Vzpomínám si na případy např. ve stavebninách, jak neuvěřitelně rychle postavili domek. Ano, tito šikulové disponovali významným sociálním kapitálem, díky němuž mohli měnit pořadníky např. na exportní kachličky do koupelny, na "kůži"  do chodby a na další nedostatkové zboží.
   Nezapomeňme, že 70. - 80. léta 20. století v českých zemích fandila masovému chalupaření a chataření. "Správná" česká rodina na víkendy utíkala "chalupařit". A byli pyšní, když tam mohli pozvat své přátele nebo kolegy a pochlubit se nainstalovaným nedostatkovým zbožím, případně zmínit své dobré známosti, a tím zdůraznit svůj již nejen ekonomický, ale i sociální kapitál. A vzbudit závist. Možný  k tomu poznamenává: "Dostat některé zboží znamenalo prostě znát referenta pro obchod či pro průmysl na úrovni KV KSČ či vyšší. Některé zboží bylo tak vzácné, že bylo jen pro něho a jeho nejbližší rodinu [...] Zbytky z tohoto prvního trhu [...] šly pak do prodejen. Ale ani zde se nedostaly na pult. [...] Teď uplatňovali pracovníci distribuučních sítí svou prioritu vybrat si, než se otevře prodejna. [...] Ti všichni ovšem také ze svých přebytků prodávali a zejména vzájemně si zboží mezi sebou vyměňovali a obchodovali, vyvlastnivše plíživě formálního majitele prodejen, tedy stát ..." [Možný 1991: 33].
   Při této příležitosti nelze nevzpomenout na další fenomén předlistopadové éry, a to tzv. "kamarádíčkování", "melouchaření" a "strýčkování", zkrátka vzájemnou výpomoc občanů s tichým očekáváním, "že příště pomůžeš zase ty mně." Co to znamenalo v praxi si vzpomínám zřetelně, když jsme, jako rodina bezradných intelektuálů potřebovali doma cokoliv praktického zařídit. Strýček strojní zámečník zadal práci např. do klempírny svému kamarádovi, který mu dlužil za vyrobení zahradní brány, ten bez cavyků nastříhal a naohýbal plechy na nové parapety na chatu. Vše v pracovní době u městských technických služeb, strýc zase ve státním podniku. Neplatilo se nic - maximálně půlitr meruňky za rychlost. Reálná hodnota vysoce převyšovala vložené prostředky. Vše platil stát, jehož propaganda tvrdila, že jsme na cestě ke komunismu, kde bude všechno všech. Takhle se tomu pomáhalo - bez výčitek, bez skrupulí, dokonce s mírným zadostiučiněním, že si bereme jen část toho, co nám patří.
   Tématem "nezištné" občanské výpomoci se již počátkem 70. let zabýval Pierre Bourdieu při svém pobytu mezi domorodými Kabyly v jižním Alžírsku. Šlo o to, že místo klasického prodeje zde fungoval princip daru, který implicitně obsahoval nárok na podobný, nikdy ne stejný, revanš. Podobně jako princip směny daru, rozšiřuje Polanyi Archaickou ekonomií o princip směny práce, resp. úsluh a laskavostí. [Možný 1991] To byl obraz šedé socialistické ekonomiky.
   Ne že by se takto nedalo celkem bez větších nákladů zařídit vše, co člověk potřeboval. Co se  ale zajídalo nejvíce, byla ta pokrytecká ponižující rétorika vládnoucí moci a ideologie, plná vznosných hesel a soudružské sebekritiky, ta rétorika, již jsme slýchávali denně ve zprávách, v týdenících, dokonce i před filmy z kapitalistického Západu - abychom náhodou nepodlehli jejich pozlátku. Ti, kdo poslouchali zahraniční rozhlas  nebo měli někoho na Západě, věděli své. Touha po změně režimu sílila koncem 80. let také s tím, jak měli lidé sice relativně dostatek hmotného zajištění, ale vlivem bezduché komunistické propagandy, spojené s ponižující povinností mluvit oficiálně stejné nesmysly, nechtěl-li mít  člověk potíže, a možnost si jen s nejbližšími svobodně zanadávat, sílila touha po nehmotných svobodách a lidských právech, zveřejněných Chartou 77 jako Několik vět , stále více.
   Nejen obyčení občané - nestraníci, stále více toužili po změně. "Zní to jako černý humor, když dnes komunistická strana prohlašuje, 75% jejích členů se aktivně podílelo na sametové revoluci, protože vyjadřovala jejich zájem ..." [Možný 1991: 41] Vrcholové vedení KSČ bylo již natolik izolováno od zbytku společnosti, že známé Jakešovo "jako kůl v plotě" se stalo nevyhnutelnou pravdou. "Idea společného prospěchu jako odměny za zřeknutí se snahy o maximalizaci prospěchu vlastního se zhroutila. [...] Zhroutila se zejména tím, že základní sociální kapitál, vzájemná důvěra, bez níž je zřeknutí se osobního prospěch pro dosažení prospěchu společného absurdní, byl v této společnosti téměř beze zbytku vyčerpán, spotřebován až do dna. Nikdo už se neodvažoval důvěřovat nikomu a sledování společného prospěchu bylo možné snad jen na nejnižší úrovni společného prospěchu vlastní rodiny" [Možný 1991: 55]
   Byla to právě mladá generace, která si nutnost změny uvědomovala nejvíce. Studentské nepokoje, demonstrace, petice, bytové semináře a další formy protestu nebyly koncem 80. let ničím neobvyklým, a zřejmě i státní policie už místy ztrácela kontrolu. Sám jsem se v 88. několika protestů zúčastnil, podepsal jsem nějaké petice na odluku církve od státu, a posléze, odvolán k vojenské službě na západní okruh, jsem byl zařazen jako velitelský řidič, takže jako "důvěryhodná" osoba. Aniž bych se, podobně jako prof. Možný [1991], chtěl klonit ke konspiračním teoriím hlásajícím mocenskou řízenost sametové revoluce, je třeba říci, že i její nástupníci delší dobu pociťovali potřebu převést svoji závislost na sociálním kapitálu v kapitál ekonomický. "Tlak na tuto směnu vykonávala zejména nejmladší generace nové třídy, děti vládců establishmentu" [Možný 1991: 61].
   Na závěr bych se chtěl ohlédnout na období zhruba posledních deseti let, ve kterých již ČR v budování kapitalismu pokročila, i ve vlastních medializovaných očích, výrazně kupředu. Sociální kapitál, s nímž disponovaly rodiny před a ještě krátce po r. 1989 se přetavil víceméně do kapitálu ekonomického, který převzal dominantní hybatelskou roli. Spolu s prof. Možným však musím v reflexi událostí opakovat starou pravdu: "Všechno je jinak" [1991: 77]. Vývoj posledního desetiletí nás učí, že ne všechno je o síle peněz a psané smlouvě. Jsou tu věci jako důvěra, dané slovo... A jsme zpátky u sociálního kapitálu. Mění se i západ.
Literatura:
Možný, I. 1999. Proč tak snadno. Praha: Sociologické nakladatelství.

středa 17. listopadu 2010

Psychologie v beletrii - Spalovač mrtvol

Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: „Pojď nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.“ A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. „Je tu horko,“ řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, „asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.“ Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: „Co abych tě, drahá, oběsil?“ Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. (Fuks, 2003, s. 122-123)

Úvodní citace z tohoto psychologického hororu (Pohorský, 2003, přebal) naznačuje, že příběh, odehrávající se na konci 30. let dvacáteho století, kdy již republika podlehla německé okupaci, syrově ironickým a naturalistickým způsobem vtáhne čtenáře do obludně logického vývoje malého českého člověka přijímajícího všudypřítomné zlo za své přirozeno a dobro.
Toto Fuksovo přední dílo jsem si vybral ke své psychologické analýze, protože přes dva poměrně dlouhé časové odstupy se stále vynořuje v mých myšlenkách, kdykoli se v životě setkávám s podobným modelem geneze zla. Proč dva časové odstupy – jeden je zřejmý z posazení samotného příběhu na předzačátek nejhroznější události 20. století – II. světové války. Druhý časový odstup je od doby, kdy jsem knihu poprvé četl, tedy někdy v polovině 80. let. Tehdy to bylo vydání Mladé fronty z roku 1983.
Přijetí a geneze zla – to je hlavní téma, které prostřednictvím pana Kopfrkingla, jako pověstná červená nit, provází čtenáře celým – se silnou nadsázkou řečeno – pikareskním příběhem. Malý český (s ryzím německým původem) snaživý člověk, otec rodiny, se silným zaujetím pro svoji práci v pražském krematoriu a s poetickým vztahem ke své krásné ženě židovského původu. Jeho životní postoj, před podlehnutím vlastním démonům, lze charakterizovat nejlépe jeho vlastními slovy:
Víte pane Strauss,“ usmál se pan Kopfrkingl na stůl, ozářený sluncem za korunou stromů, „pánbůh to s lidmi zařídil velmi dobře. To, že někteří i trpí, je jiná věc, to zvířata trpí též. Mám doma jednu takovou nádhernou knihu ve žlutém plátně, je to kniha o Tibetu, o tibetských klášteřích, o jejich nejvyšším vládci dalajlámovi, o jejich úchvatné víře, čte se v ní jako v bibli. Utrpení je zlo, které máme odstraňovat nebo aspoň zmírňovat, zkracovat, ale toto zlo pášou lidé, protože je obklopuje zeď, pro kterou nevidí světlo. Pánbůh to vše zařídil dobře. Dobře, když řekl člověku, pomni, že jsi a v prach se obrátíš. Když ho stvořil z prachu a milosrdně mu dopřává, aby po všech těch strastech a trýzních, které mu život přinesl a uštědřil, po všech těch zklamáních a nedostatcích lásky...“ pohlédl na starší ženu v brýlích u sklenice piva u parketu, „když mu milosrdně dopřává, aby se zase prachem stal. Takové krematorium, pane Strauss, je vlastně bohumilá věc. Vždyť ono pomáhá pánubohu tu přeměnu člověka v prach uspíšit. (Fuks, 2003, s.11)

Tragédie pana Kopfrkingla nebyla v tom, že by si hrál na boha, když oběsil vlastní „milovanou“ ženu, aby ji uchránil před nepochybně hrozným osudem Židovky. Nehrál si na boha, ani když železnou tyčí v krematoriu, umlátil svého syna, tak jemného mladíka, neschopného obstát v dobové zkoušce síly, odvahy a razance, jen aby zkrátil jeho budoucí utrpení. Ta jeho přehnaná „péče o blaho“ své rodiny, vystupňovaná ad absurdum, a jeho přistoupení na cestu zločinu, ukazuje na destruktivní moc strachu, který nejprve jako plíživý stín úzkosti vyvolává v člověku nejasné pocity nejistoty, které postupně přerůstají ve snahu nalézt záchytný bod - něco, o co se člověk může opřít, něco, kde může zase v klidu spočinout a užívat životní slasti.

Nemohu-li ďábla zahnat, spojím se s ním. To je zhruba jedna rovina uvažování našeho hrdiny. Navíc musí (zatím) pan Kopfrkingl sdílet svůj život s mnoha dalšími lidmi ve svém okolí. Jak se s takovou situací vypořádat, mistrně sehrát roli milujícího manžela a otce, prosadit se jako ten správný Němec u nových „přátel“ z NSDAP a získat rozhodující postavení ve svém zaměstnání – máme tady „Faustovský problém“.
Z pohledu psychologie je jedna ze strategií chování pana Kopfrkingla popsána jako dominantní styl s vysokou úrovní afiliance (Nakonečný, 1995), podle všeho již v začátcích infikovaná psychopatickými sklony.
Přirozená reakce všech živočichů na vlastní ohrožení, tedy útok nebo útěk, je v případě pana Kopfrkingla posunuta do roviny kombinační úskočné strategie, kdy s přicházející nadvládou nacistického teroru, předzvěstí holocaustu a potřebou pohodlného přežití, bylo „nutné“ příjmout taková opatření, aby především vlastní osoba získala všechny možné výhody. Psychopatičnost tohoto člověka, jak ji Fuks v příběhu postupně vykresluje, se v mnoha rysech shoduje s pojetím L.Richterové : Psychopatie - povahové odchylky těžšího a trvalejšího rázu, mající nepříznivý vliv na sociální adaptaci (cit. podle Nakonečný, 1995), anebo jinak řečeno podle K.Schneidera: Psychopatické osobnosti jsou takové abnormní osobnosti, které trpí svou abnormitou, nebo jejichž abnormitou trpí společnost (cit. podle Nakonečný, 1995). Pan Kopfrkingl vystihuje nepochybně ten druhý případ.
Nakonečný (1995) ještě vysvětluje psychopatii jako poruchu ve skladbě osobnosti, v její integraci vyznačující se tím, že je osobnost ovládána nějakým maladaptivním sklonem, např. citovou labilitou, sexuální deviací, asociálními postoji, a (v našem případě pravděpodobně – pozn. MK) sklonem k fanatismu.

Jak uvádí K.Leonard, přechod mezi normální a psychopatickou osobností tvoří tzv. akcentované osobnosti, tj. jedinci ovládaní určitým sklonem v menší míře, vyznačující se mírnějším nedostatkem zábran, menší náladovostí apod. (cit. podle Nakonečný, 1995)
Takovou „akcentovanou“ osobností byl podle všeho zpočátku pan Kopfrkingl. A zřejmě by takovou i zůstal, nebýt kritických událostí konce 30. let, nástupu nacistické vlády zla a násilí. Zřejmě by svojí vysokou úrovní afiliance velmi dobře zamaskoval pravou podstatu své osobnosti ještě na mnoho let, možná až do své smrti. Nikomu, ba ani sobě, by nedal příležitost projevit své skryté sklony. Smékal (2004) na toto téma příznačně uvádí, že možná by jen rozvinul své kompenzační operace, jimiž by vyvážil nedostatky, nebo by posílil kontrolní funkce, jimiž by zvládl, utlumil nežádoucí formy chování nebo prožitky. Ve stresových situacích se člověk vracívá k chování a myšlení, o kterém se (okolí) i on sám domnívali, že se  s ním již vypořádal.

Hovoříme-li o genezi zla, musíme tím samozřejmě mínit vnější projev zla, protože zlo skryté, není-li chápáno ukrývající osobou jako zlo, nemůže být ani okolím jinak vnímáno a dokud není projeveno činem, „spí“ v útrobách svého vykonavatele. Nechci říkat původce, protože osobnost vykonavatele ještě nemusí být prapůvodní příčinou aktu zla. Opět si zde vypůjčím několik citací ze Smékalovy kapitoly „Aktuální geneze činu“ (takového činu, který poškozuje jednající osobu nebo její okolí):
 Analýza činu musí zahrnovat vnější okolnosti, jako je příležitost, navádění, svádění, provokování. Především však musí být zkoumán vnitřní svět zkoumané osoby, její etická vyspělost, svědomí, motivace, momentální rozpoložení, jasnost vědomí, afektivní vyladění, komplexy a resentimenty. Na genezi činu se mohou podílet traumata z neúspěchu při realizaci podobného jednání, frustrace potřeb, konflikt blízkých osob, schopnost reflexe a sebereflexe ..., plány. (2004, s. 455-456)
Smékal zde upozorňuje na rozhodující roli vlastnosti motivace – zda je uskutečněním motivu nebo vytčeného cíle. Jednání na základě motivace může být ovlivněno osobnostní dispozicí k schyzotýmii nebo cyklotýmii. (2004)
Pana Kopfrkingla bych typoval podle promyšlenosti jeho činů na cyklotymní dispozici. Motivem jeho jednání mohly být protižidovské připomínky jeho kolegy z NSDAP Willi Reinkeho, nebo možná výzva nacistického hodnostáře, že chce-li pan Kopfrkingl dostat místo ředitele krematoria, musí si „nějak“ vypořádat své rodinné záležitosti – a rozvod není tím správným řešením. Karl Kopfrkingl byl mistrem ve zdůvodňování vlastního vývoje myšlení směrem k nacistické zrůdnosti, sám si neustále opakoval naučené fráze ze schůzí NSDAP, ale již přizpůsobené jeho vlastnímu chápání své role.
Svoji roli totiž Karl Kopfrkingl chápal jako roli „božího“ asistenta (zkracování lidských „utrpení“, převádění lidí žehem v prach a navracení je ke stvořiteli) a roli pomocníka Vůdce (odstraňování „nepřátel“ říše) při zrodu velké změny na světě – změny v nový, lepší, očištěný svět. Jak jinak chápat jeho vnitřní zpověď po nahlášení „sebevraždy“ své manželky na policii:

Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku...A sobě v duchu řekl: Litoval jsem tě drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla... (Fuks, 2003, s. 123)

A když pan Kopfrkingl, již jako ředitel krematoria v protektorátní Praze rozhodoval o bytí a nebytí svých zaměstnanců, lze již snadno vyvodit, kam směřovala jeho úvaha nad jedním z nich: „...a ponechal si pana Pelikána a také pana Fenka si ještě nechal. Měl bych ho zachránit, myslil si někdy v ředitelně, sotva se drží na nohou. Když šel kolem vrátnice, pan Fenek plakal a zalézal jako pes.“ (Fuks, 2003, s. 123)
Pojetí lásky, o které pan Kopfrkingl tak rád hovořil, a jeho vlastní láska ke svým bližním, je na hony vzdálená od běžného lidského chápání lásky, dokonce je v přímém rozporu s pojetím lásky, jak ji např. v 17. století definoval Baruch Spinoza:
... Na základě těchto tvrzení lze jasně porozumět tomu, co je láska a co je nenávist. Láska totiž není nic jiného, než radost doprovázená idejí vnější příčiny a nenávist není nic jiného než smutek doprovázený idejí vnější příčiny. Můžeme dále pozorovat, že ten, kdo miluje, nutně se snaží mít věc, kterou miluje, přítomnou, zachovat si ji. Naopak ten, kdo nenávidí, snaží se, aby nenáviděnou věc odstranil, zničil. (1977, s.193-194)

Pan Kopfrkingl odstranil ze svého života svoji ženu, svého syna, několik zaměstnanců včetně bývalého ředitele krematoria – to bylo jeho pojetí lásky, sebeobětování pro vyšší hodnoty, zkrácení utrpení, naplnění vyššího plánu.
Abych navázal na jednu z úvodních myšlenek pohoto pojednání – destruktivní moc strachu – která evokuje probuzení onoho zla. Toto zlo, které vyplouvá na povrch, je bržděno Freudovým superegem, tím moralistickým nadjá, které se řídí principem dokonalosti: „Chce“ být dokonalé z hlediska společnosti. Tato ambivalence Kopfrkinglovy volby si nutně žádá posilu tím či oním směrem. To, že nakonec převládne zlo, je způsobeno jednak autorovým záměrem – jde tu o psychologický horor, jednak tím, že pan Kopfrkingl z podstaty své osobnosti prostě nemůže jinak. Je to Němec žijící v Praze v manželském vztahu s Češkou židovského původu (nějakou Sternovou), vychovávající své děti, fungující v normální demokratické společnosti, vykonávající svoji – trochu kuriozní profesi, a do toho najednou německá okupace, zprávy o vítězném tažení a nemilosrdém potírání nepřátel z celého světa. To vše muselo v hlavě pana Kopfrkingla způsobit řádný chaos (jako ostatně většině českého národa) a vyprovokovat snahu nalézt řešení, jak danou situaci přežít. To, co se později z této snahy vyvinulo, již „muselo“ být předznamenáno psychopatickými rysy Koprfinglovy osobnosti. Nakonečný k tomuto tématu poznamenává:
Výraznými typy jsou: asociální psychopati (morálně tupí, bezohlední, absolutně sobečtí,...) ... schizoidní psychopati (citově chladní, ale současně přecitlivělí vůči sobě samým, uzavření, nepřístupní, ..., často fixovaní na určitou ideu), hysteroidní psychopati (s přehnanými emočními reakcemi a s hereckými výkony, dramatizující životní problémy, se silnou touhou po sebeuplatnění, s přehnaně stylizovaným vystupováním, afektovaní, se sklonem k intrikování, předstírání, lhavosti). (1995, s.240)
 Právě absolutní egoismus, citová prázdnota (vše jen hrál), bezohlednost k druhým, ale přemíra pozornosti k sobě, fixace na novou nacistickou ideu, touha po vyniknutí před přáteli z NSDAP, uplatnění, přehnaně stylizované jednání, intriky a předstírané přátelství jsou charakteristiky pana Kopfrkingla. On však sám před sebou zůstává čistý. Má křesťanskou výchovu, o čemž svědčí jeho časté výroky poukazující na všemocného boha, takže sám v sobě potřebuje cítit jistotu boží opory.
Fuks zde geniální zkratkou ukazuje, jak se člověk postižený tolika hříchy dokáže sám před sebou očistit, dosáhnout odpuštění a cítit se bez viny. Pan Kopfrkingl ze své povahy psychopata nicméně dosáhl odpuštění pouze sám ve své mysli - u zpovědi se svými hříchy nebyl a ani neučinil žádné pokání.  Mimochodem tento křesťanský aspekt má v historickém pojetí mimořádný význam a jeho případný přesah do současných hodnotových systémů komentuje Jan Sokol  následovně:
Židovská a hlavně křesťanská tradice však myšlenku odpuštění ještě vystupňovala s náhledem, který je vlastně šíleně odvážný a nebezpečný. Může být snadno zneužit, a kdyby měl proniknout do právního řádu jako pravidlo, úplně by jej rozvrátil. Je to myšlenka „šťastné viny“: člověk, který selhal a lítostí dosáhl odpuštění, je na tom jako osoba lépe než ten, kdo tuto bolestnou okliku nikdy nepoznal. ... Prostá řeč evangelia je ještě provokativnější: „Právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Lk 15,7) Možná je právě zde to nejhlubší tajemství lidské osoby, na něž je každá obecná výpověď krátká. (2002, s.192)
Na závěr svého pojednání ještě zkusím trochu propojit příběh pana Kopfrkingla – toho psychopatického vraha, kterým se stal ze „spořádaného“ občana s poměrně nedávnou minulostí komunistické poválečné éry. Jak tomu nasvědčují mnohé výpovědi pamětníků – politických vězňů – mnozí, do té doby spořádaní občané, se také začali chovat velmi podivně. Nacistický teror byl nahrazen rudým terorem, a ačkoliv později nebyl až tak řízen z Moskvy, ale byl poháněn horlivostí českých přisluhovačů systému, svojí urputností, nesmiřitelností a krutostí v mnohém připomínal praktiky nacistů a jejich psychopatických přisluhovačů.
Kolik latentních psychopatů žije dnes mezi námi a „čeká“ na svoji příležitost? To je otázka, na kterou raději nechci znát odpověď.


Literatura:
  • Fuks, L. (2003). Spalovač mrtvol. Praha: Odeon
  • Nakonečný, M. (1995). Lexikon psychologie. Praha: Vodnář
  • Smékal, V. (2004). Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal
  • Sokol, J. (2002). Filozofická antropologie. Praha: Portál
  • Spinoza, B. (1977). Etika. Praha: Nakladatelství Svoboda

úterý 16. listopadu 2010

Psychologické techniky: jak dosáhnout svého !

   Problematika vyhovění, kam patří technika Door-in-the-face, je oblast sociální psychologie, která je založena na položení neadekvátně vysokého požadavku, s předpokladem, že mu nebude vyhověno, a v zápětí po jeho odmítnutí je položen daleko nižší požadavek, který je jako ústupek ze strany žádajícího vnímán na straně žádaného jako mnohem přijatelnější k vyhovění. Na základě Bemovy sebe-percepční teorie, že vnímání vlastní osoby, jako pomáhající, a proto vyhovující dalšímu, byť většímu požadavku, může fungovat v případě Foot-in-the-door-technique (technika "nohy ve dveřích", kdy po splnění malého požadavku je zvýšena šance na splnění většího požadavku, např. pohádkové Jezinky, které si chtěly ohřát nejprve jeden prstíček, pak dva atd. až vtrhly do chaloupky), ale již ne v případě, kdy první požadavek je extrémně vysoký. Zde musí být splněny dvě podmínky: a) původní požadavek musí být odmítnut žádanou osobou, b) velikost druhého požadavku musí být jednoznačně menší, než byla u prvního. Avšak pokud je prvotní požadavek středně velký, takže žádaná osoba se nevyhne sebepercepční analýze na základě vlastního odmítnutí, technika Door-in-the-face se neuplatní a výskyt souhlasů k vyhovění menšího požadavku se může zmenšit. Aby člověk mohl lépe pochopit techniku Door-in-the-face a hlavní psychologický rozdíl mezi touto technikou a technikou Foot-in-the-door, musíme si uvědomit, jak důležitý vliv na vznik efektu Door-in-the-face má velikost prvotního požadavku a jaké reakce v žádané osobě může také způsobit, je-li příliš vysoký anebo jaká bude asi pravděpodobnost vyhovění, je-li tento prvotní požadavek jen středně vysoký.
  
   S problematikou vyhovění se velice často setkáváme zaměstnání, ale v např. i v rodinném životě. V zaměstnání musíme řešit požadavky zaměstnanců, zákazníků nebo dodavatelů. Lze však pozorovat jisté tendence, které naznačují zákonitosti v reakcích na kombinace různě vysokých požadavků. Jiný typ požadavků, které bývají primárně kladeny extrémně vysoké, jsou v obchodní oblasti. Konkrétně jsem se s nimi nejčastěji setkával při svých cestách na Střední a Blízký Východ. Po nabídce naší ceny bez jakékoliv vyslovené indikace možnosti smlouvání zákazník zpravidla vyslovil svůj požadavek na slevu, a to ve výši 20 - 30 % z nabídnuté ceny. Interně jsme měli prostor pro slevu 5 - 10%, takže jednání další tři hodiny směřovala k nalezení kompromisu. Obvykle jsme končili kolem 10 - 13 % slevy, aby byl obchod vůbec realizován, ale uvědomoval jsem si, že kdyby iniciační požadavek zněl pouze 10% slevy, těžko bychom se dostali nad 5 %. V mentalitě iránských, syrských, uzbeckých, tureckých nebo egyptských obchodníků je hluboce zakořeněn smysl pro techniky Door-in-the-face, Foot-in-the-door, ale i Low-ball, což lze pozorovat i při běžném nákupu na tamních tržištích, kde zejména chlapci od dětského věku tahají cizince za rukáv a přesvědčivým způsobem nabízejí nejrůznější zboží.

Jde-li člověk do prostředí, kde se nabízí zboží s úmyslem - vnitřním závazkem - něco konkrétního výhodně koupit a nesežene-li tuto konkrétní věc, může odejít se zakoupenou podobnou, ale dražší věcí, pokud na něj zafunguje taktika Bait-and-switch. Tato taktika je využívána prodejci např. v autosalónech, Cialdini a Guadagno ji popisují jako taktiku sekvenčního požadavku. Důležitou roli zde kromě tendence k vyhovění hraje vnitřní závazek koupit. Mírně navýšená cena po nabídnutí podobného zboží pak již nehraje v rozhodnutí takovou roli. Podobně se s vyšší mírou vyhovění něčímu požadavku setkáváme při nákupu věcí, které nám doporučí nebo nás k tomu vybízí někdo známý nebo příbuzný.

Technika Low-ball, podobně jako jako Foot-in-the-door a Bait-and-switch patří mezi taktiky založené na závazku a sekvenčním požadavku. Po uzavření dohody např. o koupi auta prodejce objeví nějakou chybičku v dokumentech, která má za následek navýšení již dohodnuté ceny. Nakupující je již tak emotivně "nabuzen" ke koupi, že souhlasí i s vyšší cenou.

Podle Cialdiniho a Guadagno patří do taktik založených na reciprocitě a sekvenčních požadavcích kromě Door-in-the-face také technika That’s-Not-All. Ta funguje na základě nadnesení poměrně zajímavé nabídky školeným prodejcem, než však dojde k jakémukoliv dalšímu jednání o ceně nebo podmínkách, prodejce doplní svoji již tak lákavou nabídku dalším "bonbónkem" - doplňkem k původnímu zboží, avšak bez navýšení ceny. Takové nabídce odolá jen málokdo a je proto často využívána opět mezi dealery, zejm. aut.

   Faktory, které Cialdini a Guadagno řadí mezi klíčové spolu s Burgerem, a které mají zásadní vliv na úspěšnost vyhovění při použití taktiky Foot-in-the-door jsou Self-perception (sebe-percepce), která zvyšuje její efekt, Reciprocity (reciprocita), která snižuje její efekt, Consistency need (potřeba konzistence), která může jak snižovat, tak zvyšovat její efekt, podobně mohou fungovat Attributions (atribuce), konečně Involvement (osobní angažovanost) má posilující efekt.

Teorie sociální výměny, jak ji popisují Výrost a Slaměník hovoří o sociální interakci a výměně informací, služeb, sympatií, lásky nebo pomoci. Důležitým aspektem je v případě prosociálního chování dobrý pocit z vykonaného skutku. Sekvenční požadavky, jak je popisují Cialdini a Guadagno a splnění druhého, výrazně menšího požadavku, lze podle mého názoru spojit např. s chováním řidiče, který nevezme skupinku stopařů a následně vezme osamoceného stopaře. To koresponduje s teorií prosociálního chování popsanou Výrostem a Slaměníkem, kteří spolu s Piliavinem, Calerem a Evansem tvrdí, že čím nebezpečnější a nepříjemnější je prosociální chování, tím vyšší je pocit sebeuspokojení. Samozřejmě, že interiorizované sociální normy, jak zmiňují Výrost a Slaměník, posilují tendenci k prosociálnímu chování a uplatňují se při rozhodování o způsobu jednání a chování. Úroveň konformity s tlakem sociálních norem na osloveného jedince nepochybně ovlivňuje jeho rozhodování při konfrontaci s technikou Door-in-the-face.

Ve svém spojení konceptu sekvenčního požadavku, např. Door-in-the-face a teorie prosociálního chování se však liším od původního Cialdiniho a Guadganové předpokladu, že požadavek klade tatáž osoba. Podle mé, zatím neověřené teorie, lze taktiky sekvenčních požadavků, nahlížet i z pohledu prosociálního chování a projekce vlastního vstřícného chování vůči jiné osobě, než která původní, byť větší požadavek vznesla. V této souvislosti se může jevit pravděpodobné, že původní přemrštěný požadavek, mohl působit nepřijatelně např. z důvodu nevhodnosti situace, v jaké byl položen, a že v případě jeho opětovného položení v jiné vhodnější situaci jinou (nebo i stejnou) osobou, by mohl být splněn. Tato relativnost a načasování velikosti iniciačního požadavku a pluralita nebo různost osob kladoucích iniciační požadavek, by mohla být zajímavým tématem výzkumu v oboru sociální psychologie v oblasti Compliance - vyhovění.

Literatura a zdroje:
  • Cialdini, R.B., Guadagno, R.E. (nedat.) Sequential Request Compliance Tactics. Sequential Reuests. Arizona State University.
  • Even-Chen, M., Yinon, Y., Bizman, A. (1978). The door in the face technique: effects of the size of the initial request. European Journal of Social Psychology. 8, 135-140. 
  • Vaculík, M. (ed) (2006). Vybrané pojmy ze sociální psychologie II. Brno: FSS MU.
  • Výrost, J., Slaměník, I. (1997). Sociální psychologie - Sociálna Psychológia. Praha: ISV - nakladatelství