Hermeneutika jako nástroj porozumění ostatním i sobě

   V tomto textu se budeme zabývat tématem hermeneutiky, nauky o rozumění, které ve 20. století představovali německý filozof, Heideggerův žák, Hans-Georg Gadamer (1900-2002) a francouzský filozof Paul Ricouer (1913). (Blecha, 2002)  Jako filozofická disciplína se hermeneutika ustavila díky německému teologovi a filozofovi F. Schleiermacherovi (1768-1834), který usiloval o vytvoření komplexní teorie výkladu a rozumění jazyka, jako takového. (Jandejsková, 2011, s.14)  Budeme hledat paralely tohoto směru s psychologií a zamyslíme se nad jejich vztahem.

   Během čtení filozofických textů ve mně vyvstávají otázky na způsob jejich vytváření a záměr autora, jak měly být pochopeny. Chceme-li číst např. Heideggera a skutečně, ve smyslu hermeneutiky, porozumět, co vlastně chtěl sdělit, zřejmě bychom se měli nejdříve naučit perfektně německy. Budu-li citovat z Blechovy Filozofické čítanky Valehrachův překlad Heideggerova Bytí a času, nutně se musím „zaseknout“ již po několika prvních větách:

„Otázku smyslu bytí je třeba postavit. Pokud je základní otázkou anebo dokonce právě základní, potom si takové stavění otázky vyžaduje přiměřenou průhlednost... Kladením této otázky je jako modus bytí jistého jsoucna samo podstatně určeno tím, kvůli čemu se otázka staví – bytím. Toto jsoucno, kterým jsme vždy my sami a které má mezitím bytostnou možnost klást otázky, terminologicky označujeme jako bytí-zde, pobyt (Dasein).“ (s. 218)

   Marně přemýšlím, jaký je rozdíl mezi „otázku postavit“, jak překládá Valehrach, a „otázku položit“, jak jsem zvyklý sám v češtině užívat. Zřejmě se jedná o nějaký filozofický obrat, kdy se otázka staví, namísto aby se pokládala anebo kladla, jak citovaný text na konci uvádí? Stavět otázku versus klást, pokládat, položit. Má-li podle Gadamera hermeneutika v platónské interpretaci dialogu metodologicky vycházet z úsilí o dosažení dobra mezi partery dialogu, musí to znamenat zároveň jejich společnou situovanost v otázce po dobru (Blecha, 2002).

   Jestliže mám správně chápat Heideggerův text, musím se chtě-nechtě podívat na německý originál, abych následně zjistil, že autor otázky nestaví, ale klade - pokládá:

„Die Frage nach dem Sinn von Sein soll gestellt werden. Wenn sie eine oder gar die Fundamental Frage ist, dann bedarf solches Fragen der angemessenen Durchsichtigkeit...Das Fragen dieser Frage ist als Seinsmodus eines Seienden selbst von dem her wesenhaft bestimmt, wonach in ihm gefragt ist – vom Sein. Dieses Seiende, das wir selbst je sind und das unter anderem die Seinsmöglichkeit des Fragens hat, fassen wir terminologisch als Dasein.“ (Heidegger, s.6-7)

V němčině „die Frage stellen“ sice doslovně znamená „otázku postavit“, ale překládá se jako „otázku položit“. Na tomto malém příkladu jsem se pokusil vyložit nejen existenciální a fenomenologická východiska, na kterých Gadamer stavěl, ale především mi tato malá nesrovnalost v překladu celkem příhodně „zapadla“ do tématu porozumění, hermeneutiky.

   V sociální psychologii bývá porozumění mezi partnery dialogu vnímáno jako jeden z pilířů zdravé komunikace. Pokud se však překladatel příliš pohrouží do cizího textu, sice mu sám dobře rozumí a významy slov může vnímat sémanticky správně, ale použil „správný“ český ekvivalent?  Takový, aby nejen odrážel sémantický význam slova v jiném jazyce, ale aby „před-přepokládal“ jistou úroveň kultury, uzus, ustálený tvar „sousloví“, kterému bude čtenář přeloženého textu skutečně rozumět?

   Jedním z úkolů, které si hermeneutika klade je právě dostávat se za sféru napsaného či řečeného a pokoušet se o rekonstrukci možných otázek. Tím se v podstatě objevuje také smysl textu. Při  spolupráci pisatele a čtenáře  je ovšem třeba vždy počítat s předsudky. Ty v kategorii porozumění hrají významnou roli a dle Gadamera neexistuje porozumění bez předsudků – vzniká tzv. hermeneutický kruh. To znamená, že pro porozumění je vždy nutné vždy již něco vědět – v dynamice tvorby předsudků se utváří tzv. „Vorverständnis“ (předporozumění), z něhož musí být pojímán každý výklad. (Blecha, 2002) Zde lze jasně chápat paralelu hermeneutiky s kognitivními a mentálními zkratkami a předsudky z oblasti sociální psychologie, které nám často usnadňují, ale také někdy komplikují naše chápání a rozumění věci, situaci, textu, slovu.

   U Ricouera je zřejmý vliv psychoanalýzy, fenomenologie a strukturalismu. Tvrdí, že „...každé sebevědomí je sobě přístupné pouze v díle, které po sobě zanechá: hermeneutickou analýzou těchto kulturních produktů je jedině možné porozumět lidské existenci a určit její smysl.“ (Blecha, 2002)   

   Domnívám se, že Ricouerův přístup k symbolům – významovým strukturám, hledání smyslu prvního, druhého, přeneseného, hledání analogií, posloužil velmi dobře současné ontologii v informačních technologiích. Působení symbolů, syntaxu a sémantických významů je často skloňovanou „pojmologií“ při tvorbě webových stránek. Webové stránky mohou velmi dobře sloužit jako prezentace nebo zdroj informací čehokoliv, ale v poslední době stále častěji jako marketingový nástroj pro zvýšení prodeje. Ve firmě, kde pracuji, jsem např. řešil problém, jak nastavit zdrojový kód našich webových stránek tak, aby se mezi klíčovými slovy (tj. těmi, která potenciální zákazníci nejčastěji vkládají do vyhledávače) objevily právě ty nejfrekventovanější. Přemýšlel jsem, jak zjistit nejfrekventovanější slova, kterými lidé hledají naše výrobky. Musel jsem se tedy nejprve vcítit do své představy „ideálního typu“ našeho zákazníka, asociovat námi zaužívané pojmy s pojmy „neodborné“ veřejnosti a do vyhledávače postupně vkládat různá spojení a slova, a následně ve statistice stránky zjišťovat frekvenci jejich poptávky. Takto jsem systematicky nasbíral cca 20 klíčových slov, která lidé nejčastěji používali při hledání našich produktů. Tato slova jsem zadal administrátorovi webových stránek, aby je umístil ve zdrojovém kódu do pole „Description“, kam sahají roboty vyhledávačů při "scanování" sítě. Na vlastní kůži jsem tak vyzkoušel „dotek“ hermeneutiky v souvislosti s vytvářením účinnější reklamy na webových stránkách. Jak celkem vtipně poznamenává Ricouer ve svém Výběru z kratších studií: „Veškerá hermeneutika je tak explicitně či implicitně porozuměním sobě samému oklikou přes porozumění druhému.“ (Ricouer cit. dle Blecha,  2002)

Literatura:

• Blecha, I. (2002). Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. Retrieved May 15, 2011 from IS MU Brno.
• Heidegger, M. (2006). Sein und Zeit. Tübingen : Max Niemeyer Verlag. Retrieved May 15, 2011, from: http://www.amazon.co.uk/Sein-Zeit-Martin-Heidegger/dp/3484701536#reader_3484701536.
• Jandejsková, A. (2011). Filozofie umění Hanse-Georga Gadamera. Magisterská diplomová práce. Retrieved May 20, 2011 from IS MU Brno.

Psychoterapie v duchu sociálního konstrukcionismu? Proč ne.

   Tématem tohoto textu, jak z názvu vyplývá, je sociální konstrukcionismus (dále SK), jak jej prezentoval Kenneth Gergen (2010) ve 40-minutovém videu (odkaz ke stažení níže). Jak sám říká, zabývá se jím posledních 25 let a mluvit o něm je pro něj stále stejně vzrušující.

   V pojetí Gergena jsem pochopil SK jako ne jednu teorii vynalezenou jedním člověkem, ale jako souhrn myšlenek, podmínek nového dialogu, nový pohled na věc. Vycházíme-li z myšlenky L.Wittgensteina (cit. dle Gergen, 2010), rakouského filozofa, že význam jakéhokoliv druhu slova je tvořen v rámci jazykových her, které jsou vestavěny do tzv. forem života, docházíme ke zjištění, jak je vše relativní nebo má relativní pozadí. Gergen (2010) říká, že neexistuje hodnotově neutrální konstrukce nebo popis světa. Domnívám se však, že pomocí určité jazykové hry a v rámci určené formy života by hodnotově neutrální konstrukce vytvořit šla. Stejně jako ve fyzice, kde existují různé, tzv. inerciální soustavy, ve kterých platí jedny fyzikální zákony, které neplatí v jiné inerciální soustavě, by dle mého názoru měly být možné konstrukce životních forem obsahujících neutrální hodnoty. Jde o to, že neexistuje arbitr, který by rozhodoval o tom, který svět je nadřazený jiným, ani jeden svět nemůže říkat jinému, že pravda je pouze na jeho straně.

   První dvě tvrzení, která Gergen (2010) předkládá, tedy (1) že cokoliv si nedělá žádné požadavky na to, jak o tom mluvíme nebo jak to charakterizujeme, a (2) jakkoli to pojmenuji, nebude to vyžadovat věc samotná (tzn. že věci sociálně konstruujeme, aby byly tím čím jsou), lze podle mého názoru přijmout bez výhrad za předpokladu, že se cítíme být součástí sociálně formované skupiny, která tyto myšlenky porovnává s dosud nabytými poznatky plus s internalizovaným světem ideí a hodnot za dosavadní život.

   Hodnotově neutrální konstrukci bych vnímal např. v některých duchovních pojetích lidských skutků, které jim přisuzují pouze akt jako takový (se svým dopadem), bez pozitivní nebo negativní atribuce aktu samého. Vnímají akt jako neutrální jev, který je nezbytný pro samotný posun člověka na duchovní cestě kupředu právě silou a polaritou svého dopadu na místo a čas, kde daný řád vytvoří opět ideální podmínky pro další vývoj. To znamená, že člověk sám svému činu přisuzuje pozitivní nebo negativní význam podle internalizovaných hodnot společnosti a kultury, ve které žije, božský princip však takovéto hodnocení nezná, jen zachovává řád, ve kterém platí jeho zákony, které podle polarity a síly činu vyvolají adekvátní reakci. Člověk potom mylně pokládá své činy a činy ostatních za dobré nebo špatné, přitom v „inerciálním“ světě takovýchto principů lze hovořit o neutrálních konstrukcích.

   Pokud Gergen (2010) říká, že SK je způsob mluvy, způsob psaní, že je to zdroj, který můžeme anebo nemusíme použít, smíme se domnívat, že ve svém sociálním projevu můžeme kombinovat vedle SK také jiné směry? Například taková hermeneutika, která hledá pravé významy slov a pojmů podle syntaxe a sémantických významů, by ve svém „škatulkování“ a sekání reality na soubory pojmů, názvů, definic a symbolů u SK tvrdě narazila. Kde je pravda? Jsou klíčem k mírumilovné mezilidské komunikaci přísné hermeneutické zásady nebo „volnost“ a hravost SK? Podle Foucaulta (cit. dle Gergen, 2010) se prý stáváme oběťmi vlastních systémů kategorií. Vědění/moc, stáváme se otroky schémat a škatulek, do kterých dáváme všechno a každého, s čím nebo s kým se setkáme. (Gergen, 2010) A kognitivní zkratky a stereotypy nám to ještě usnadňují. Ani nemusíme přemýšlet a víme, kam věc nebo člověka zařadit.

   Myslet prý mnohé bolí. Proto si zřejmě člověk vytváří řády a systémy, které ho podrží v momentech, kdy sám selhává. „...sociální řád je výtvorem člověka, či přesněji řečeno, je člověkem neustále vytvářen. Člověk vytváří sociální řád při své neustálé externalizaci. Sociální řád není dán biologicky a jeho empirické projevy nejsou odvozeny od nějakých biologických daností.“ (Berger, Luckmann, 1999, s. 55)

   Člověk, jako součást komunity při svém zkoumání respektuje tradice a paradigmata, která daná společnost uznává a na kterých se konsensuálně shodla, podle Kuhna (cit. dle Gergen, 2010) není nic vně těchto paradigmat, neexistuje žádné hlavní paradigma, ale spíše vzniká terapeutická otázka: „Jak svůj pohled rekonstruovat?“ Setkáváme se s tím denně, neustále hodnotíme situace, lidi, stavy, ale právě toto hodnocení nás dostává do slepých uliček končících nápisem „moje pravda zní tak a tak, tvoje pravda není pravda“

   Domnívám se, že Gergenovi jde stejně,  jako mnohým před ním a mnohým po něm, o spokojenější svět pro všechny lidi. Hledá proto způsob, jak pokud možno nevtíravým způsobem nadchnout své publikum a pozvat je ke kulatému stolu „nového dialogu“, kde nepřítomnost soudce umožní předkládat každému své příběhy, aniž by je druhý chápal jako útok na svoji suverenitu.

   Navzdory obecně vnímaným skutečnostem  by díky tomuto dialogu vznikl zřejmě tradicemi podepřený diskurs, vzdávající hold těmto tradicím samotným, ale bezvýhradně umožňující každému účastníkovi zaznít svým příběhem. Vezmeme-li v úvahu snahu těchto účastníků omezit nebo zabránit konfliktu, jako riskantní se mi jeví právě internalizované systémy hodnot v každém z účastníků, které jim diktují hranice, které nesmějí překročit. Přijmou-li však tito účastníci za svůj nově konstruovaný svět „kulatého stolu“, ve kterém platí jiná pravidla, než na jaká byli celý život zvyklí, bylo by teoreticky možné rekonstruovat jejich pohledy a dosáhnout nehodnotícího dialogu, kde by se pouze předkládaly příběhy.

   Dokážu si představit, že prostředí v duchu SK lze vytvořit pro skupinovou terapii tak, aby její členové odložili své systémy hodnot s kabáty v šatně. Podle mého názoru velmi záleží na charismatu a osobnosti vedoucího terapeuta. Bez „opravdovosti“ a lidského přístupu by navíc nezkušený terapeut neměl šanci ani u průměrně inteligentních členů.

   Závěr, který pro mě z našeho tématu vyplývá, je ten, že SK v terapii možný je za předpokladu značných zkušeností, osobní zralosti, duševní i duchovní nadúrovně vymykající se řekněme běžnému chápání.  V rámci sociální psychologie, která se zabývá interakcemi člověka s ostatními lidmi, vlivy okolí a vůbec studiem člověka jako sociálního tvora, by mohl nalézt SK své uplatnění jako perspektivní pojetí nových možností mezilidské komunikace, bourání hranic, relativizování hodnot, hledání příčin a následků.

Zdroje:

Berger, P., Luckmann, T. (1999) Sociální konstrukce reality. Praha: CDK

Gergen, K. (2010) Kenneth Gergen talks about Social Constructionist Ideas. Theory and Practice. Retrieved May 10, 2011 from: http://www.uloz.to/8802392/ken-gergen-talks-about-social-constructionist-ideas-theory-and-practice-on-vimeo-mp4