Něco o gestaltismu

   Chceme-li hovořit o psychologii gestaltu, jinak také o tzv. tvarové psychologii, je užitečné si nejprve provést malé porovnání. Jednak pojetí zakladatele a vůdčí osobnosti této teorie, Maxe Wertheimera a potom jak ji představuje představitelka současné psychologie, autorka Učebnice obecné psychologie, Alena Plháková.

   Max Wertheimer jde ve svém textu (1924) do značně větší hloubky podstaty Gestalt psychologie, než je tomu v Učebnici Aleny Plhákové (2003). Především - Werheimer vymezuje teorii gestaltu oproti „běžné“ psychologii, jako výsledek zkoumání z oblasti psychologie, logiky a epistemologie, jako když události z běžného života pomocí tranzice přeneseme do vědeckého světa,  abychom přirozeným způsobem hlouběji a přesněji chápali podstatu věcí (1924).

„Teorie gestaltu se nespokojí s předstíranými řešeními, které naznačuje dichotomie vědy a života. ... je místo toho rozhodnuta proniknout do podstaty problému přezkoumáváním zásadních předpokladů vědy. Dlouho se mělo za to, ..., že „dělat vědu“ znamená rozdrobení celku na jeho drobné komponenty. ... Všechny celky jsou redukovány na částečky a vztahy mezi nimi.

Základní „pravidlo“ teorie gestaltu ... Jsou celky, jejichž fungování není ovlivňováno chováním jeho jednotlivých částí, ale kde platí, že děje v těchto částech jsou samy ovlivňovány vlastní povahou tohoto celku.“ (Wertheimer, 1924, s.1)

   Plháková (2003, s.23) charakterizuje Gestalt psychologii již jako jeden z mnoha přístupů, jako „převážně historickou psychologickou školu“,  redukuje pojem Gestalt psychologie převážně na výstižné citace autorů Sedlákové a Hoskovce, jako: „...celek je něco jiného, než suma částí, z nichž je složen“, a že „tvar (gestalt) je komplexní, ‚nadsumativní‘ kvalita.“ (cit. dle Plháková, 2003, s.23) Mimo to autorka zdůrazňuje proces strukturování duševního dění a tvoření celků, které odpovídají geneticky daným mozkovým strukturám. Uvádí také lingvistu Noama Chomsky, jako myšlenkového nástupce gestaltismu.

   Zatímco Wertheimer musel ze své pozice a v časovém kontextu vzniku této teorie, zaujmout obhajující postoj a na mnoha příkladech, i mimo oblast psychologie, dokládat její platnost, Plháková „musela pouze“ dodržet výrazovou střídmost základního obeznámení v rámci omezeného prostoru své učebnice. Navíc Plháková uvádí, že kritici teorie upozorňují na „...relativně malé množství empirických údajů, které by potvrdily jejich (Gestaltistů – pozn. MK) rozsáhlou teorii“ a také, že v gestalt psychologii nalezneme „...řadu cirkulárních definic základních pojmů.“ (Plháková, 2003, s.23)

Ze života

   Pro vytvoření jasnější představy uplatnění gestaltu kolem nás se pokusíme nalézt pár příkladů z běžného života. Při hledání takových projevů gestalt teorie v nejrůznějších pramenech by jeden mohl snadno dojít k poněkud „pochybnému“ závěru: a co vlastně nelze podřídit tomuto způsobu vnímání ...?

Uveďme tedy nejmarkantnější příklady, kdy teorie platí: 1) slovník T9 v mobilu – na základě prvních pár navolených znaků jsou navržena celá naprogramovaná slova, která je obsahují = zákon pregnantnosti, 2) slavný příběh o obrázku  v Exupéryho Malém princovi - klobouk je první, co na první pohled dospělého napadne, Malý princ ale vysvětluje, že jde o obraz hada, který snědl slona – zde jde o příklad reproduktivního myšlení dospělého a produktivního myšlení dítěte, které jde k jádru věci 3) pracovní skupina má odvést nějaký výkon za určitou odměnu; při zhoršení pracovních podmínek, např. přílišným horkem, jde výkon skupiny dolů, pokud ale navýšíme odměny, výkon se zlepší  – příklad změny sil v poli: porušení ekvilibria, které způsobuje různé výsledné efekty – výkony, 4) vědec v laboratoři dlouho a bezvýsledně řeší problém; jednou ve sprše dostane ten správný nápad, a problém je vyřešen – příklad "aha" efektu, okamžitého vhledu, zcela nový celkový pohled na problém i jeho řešení, 5) člověk má doma dvě televize – černobílou a barevnou, na obou sleduje střídavě filmy; po čase není schopen zpaměti říci, který film viděl barevně a který černobíle – nějakou dobu po sledování čb filmu zafungoval efekt transpozice a pregnantnosti, kdy při vzpomínce na film došlo v mozku k „dobarvení“ původně čb filmu do odpovídajícího tvaru a vzoru.

Další vývoj  

   V kontextu potřeby Gestalt teorie zahrnout také organizmus do širšího pole, byl tento koncept přeformulován jako vztah mezi organizmem a prostředím. Dichotomie podnět-vjem musel být nahrazen spojením změny podmínek v urč. poli (životní situaci) a celkovou reakcí organizmu, ega, změnou jeho postoje, pocitů a snažení. Tato změna vnímání má význam v protikladu k uvažování asocianistů a zastánců neobehavioristické teorie zkušenosti, kteří vidí reakci ega jen na základě asociované nebo naučené zkušenosti. Přitom experimenty podle Wertheimera (1924, s.2) ukazují, že zákony platící v celém poli tendují ke smysluplnému chování jeho součástí. Podle behavioristů by lidské chování bylo ovlivňováno jen nabytými zkušenostmi, bez schopnosti vnímat celkový obraz situace. Člověk ale díky introspekci a intuici často dokáže získat nadhled a situaci i bez zkušenosti nebo asociace vyhodnotit realisticky rychleji. Např. cyklista jede-li v noci na kole po úzké asfaltce a proti němu se objeví dvě světla, nepojede prostředkem v domnění, že projede mezi dvěma motocykly, které potkal ve dne, ale ve vlastním zájmu uhne na stranu.

Výskyt principu gestalt v organizaci psychiky ještě v jiných oblastech vědy

   Princip gestaltu se podle mého názoru vyskytuje nejen v oblasti psychiky, ale všude kolem nás, včetně některých vědeckých disciplín. Jde o přijetí teze o strukturálním naprogramování hmoty a energie samotné, jako její přirozené vlastnosti. Často bývá uváděn prostý příklad mýdlové bubliny, která vzniká díky povrchovému napětí vody v krásně kulatém tvaru, aniž by jej kdokoliv předem nakreslil, vypočítal nebo jinak předdefinoval. Stačí ale mírný průvan, a tvar koule se zdeformuje – změna v poli ovlivní vztahy mezi jednotlivými molekulami. Z fyziky známe další případ, kdy se tvary elektromagnetických siločar také ohýbají podle výskytu např. kovových dílů, narušujících homogenitu pole.

Shrnutí

   S principem gestaltu se potkáváme denně, aniž bychom si to uvědomovali. Základní poznatek o figuře a pozadí je znám po tisícíletí, co člověk začal abstrahovat od primitivní percepce tzv. reality a pokoušel se ji přenášet do prvních uměleckých děl. Rozlišování mezi jednotlivostmi, tím co je za nimi, co vytvářejí jako subsoučásti celku, případně co vytváří reziduum, ležící mimo hlavní pole vnímání, skýtá nepřeberné množství podnětů k přemítání o světě kolem nás. Gestalt nás učí holistickému pohledu na věc, díky němuž můžeme vnímat celek v nové kvalitě. Taková kvalita bývá zpravidla o něco vyšší, než prostý součet jednotlivých částí původního celku.

Literatura:

Wertheimer, M. (1924). Gestalt theory. Staženo 20.3.2011 z http://www.gestalttheory.net/archive/wert1.html, http://www.gestalttheory.net/archive/wert2.html.

Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.

Hermeneutika jako nástroj porozumění ostatním i sobě

   V tomto textu se budeme zabývat tématem hermeneutiky, nauky o rozumění, které ve 20. století představovali německý filozof, Heideggerův žák, Hans-Georg Gadamer (1900-2002) a francouzský filozof Paul Ricouer (1913). (Blecha, 2002)  Jako filozofická disciplína se hermeneutika ustavila díky německému teologovi a filozofovi F. Schleiermacherovi (1768-1834), který usiloval o vytvoření komplexní teorie výkladu a rozumění jazyka, jako takového. (Jandejsková, 2011, s.14)  Budeme hledat paralely tohoto směru s psychologií a zamyslíme se nad jejich vztahem.

   Během čtení filozofických textů ve mně vyvstávají otázky na způsob jejich vytváření a záměr autora, jak měly být pochopeny. Chceme-li číst např. Heideggera a skutečně, ve smyslu hermeneutiky, porozumět, co vlastně chtěl sdělit, zřejmě bychom se měli nejdříve naučit perfektně německy. Budu-li citovat z Blechovy Filozofické čítanky Valehrachův překlad Heideggerova Bytí a času, nutně se musím „zaseknout“ již po několika prvních větách:

„Otázku smyslu bytí je třeba postavit. Pokud je základní otázkou anebo dokonce právě základní, potom si takové stavění otázky vyžaduje přiměřenou průhlednost... Kladením této otázky je jako modus bytí jistého jsoucna samo podstatně určeno tím, kvůli čemu se otázka staví – bytím. Toto jsoucno, kterým jsme vždy my sami a které má mezitím bytostnou možnost klást otázky, terminologicky označujeme jako bytí-zde, pobyt (Dasein).“ (s. 218)

   Marně přemýšlím, jaký je rozdíl mezi „otázku postavit“, jak překládá Valehrach, a „otázku položit“, jak jsem zvyklý sám v češtině užívat. Zřejmě se jedná o nějaký filozofický obrat, kdy se otázka staví, namísto aby se pokládala anebo kladla, jak citovaný text na konci uvádí? Stavět otázku versus klást, pokládat, položit. Má-li podle Gadamera hermeneutika v platónské interpretaci dialogu metodologicky vycházet z úsilí o dosažení dobra mezi partery dialogu, musí to znamenat zároveň jejich společnou situovanost v otázce po dobru (Blecha, 2002).

   Jestliže mám správně chápat Heideggerův text, musím se chtě-nechtě podívat na německý originál, abych následně zjistil, že autor otázky nestaví, ale klade - pokládá:

„Die Frage nach dem Sinn von Sein soll gestellt werden. Wenn sie eine oder gar die Fundamental Frage ist, dann bedarf solches Fragen der angemessenen Durchsichtigkeit...Das Fragen dieser Frage ist als Seinsmodus eines Seienden selbst von dem her wesenhaft bestimmt, wonach in ihm gefragt ist – vom Sein. Dieses Seiende, das wir selbst je sind und das unter anderem die Seinsmöglichkeit des Fragens hat, fassen wir terminologisch als Dasein.“ (Heidegger, s.6-7)

V němčině „die Frage stellen“ sice doslovně znamená „otázku postavit“, ale překládá se jako „otázku položit“. Na tomto malém příkladu jsem se pokusil vyložit nejen existenciální a fenomenologická východiska, na kterých Gadamer stavěl, ale především mi tato malá nesrovnalost v překladu celkem příhodně „zapadla“ do tématu porozumění, hermeneutiky.

   V sociální psychologii bývá porozumění mezi partnery dialogu vnímáno jako jeden z pilířů zdravé komunikace. Pokud se však překladatel příliš pohrouží do cizího textu, sice mu sám dobře rozumí a významy slov může vnímat sémanticky správně, ale použil „správný“ český ekvivalent?  Takový, aby nejen odrážel sémantický význam slova v jiném jazyce, ale aby „před-přepokládal“ jistou úroveň kultury, uzus, ustálený tvar „sousloví“, kterému bude čtenář přeloženého textu skutečně rozumět?

   Jedním z úkolů, které si hermeneutika klade je právě dostávat se za sféru napsaného či řečeného a pokoušet se o rekonstrukci možných otázek. Tím se v podstatě objevuje také smysl textu. Při  spolupráci pisatele a čtenáře  je ovšem třeba vždy počítat s předsudky. Ty v kategorii porozumění hrají významnou roli a dle Gadamera neexistuje porozumění bez předsudků – vzniká tzv. hermeneutický kruh. To znamená, že pro porozumění je vždy nutné vždy již něco vědět – v dynamice tvorby předsudků se utváří tzv. „Vorverständnis“ (předporozumění), z něhož musí být pojímán každý výklad. (Blecha, 2002) Zde lze jasně chápat paralelu hermeneutiky s kognitivními a mentálními zkratkami a předsudky z oblasti sociální psychologie, které nám často usnadňují, ale také někdy komplikují naše chápání a rozumění věci, situaci, textu, slovu.

   U Ricouera je zřejmý vliv psychoanalýzy, fenomenologie a strukturalismu. Tvrdí, že „...každé sebevědomí je sobě přístupné pouze v díle, které po sobě zanechá: hermeneutickou analýzou těchto kulturních produktů je jedině možné porozumět lidské existenci a určit její smysl.“ (Blecha, 2002)   

   Domnívám se, že Ricouerův přístup k symbolům – významovým strukturám, hledání smyslu prvního, druhého, přeneseného, hledání analogií, posloužil velmi dobře současné ontologii v informačních technologiích. Působení symbolů, syntaxu a sémantických významů je často skloňovanou „pojmologií“ při tvorbě webových stránek. Webové stránky mohou velmi dobře sloužit jako prezentace nebo zdroj informací čehokoliv, ale v poslední době stále častěji jako marketingový nástroj pro zvýšení prodeje. Ve firmě, kde pracuji, jsem např. řešil problém, jak nastavit zdrojový kód našich webových stránek tak, aby se mezi klíčovými slovy (tj. těmi, která potenciální zákazníci nejčastěji vkládají do vyhledávače) objevily právě ty nejfrekventovanější. Přemýšlel jsem, jak zjistit nejfrekventovanější slova, kterými lidé hledají naše výrobky. Musel jsem se tedy nejprve vcítit do své představy „ideálního typu“ našeho zákazníka, asociovat námi zaužívané pojmy s pojmy „neodborné“ veřejnosti a do vyhledávače postupně vkládat různá spojení a slova, a následně ve statistice stránky zjišťovat frekvenci jejich poptávky. Takto jsem systematicky nasbíral cca 20 klíčových slov, která lidé nejčastěji používali při hledání našich produktů. Tato slova jsem zadal administrátorovi webových stránek, aby je umístil ve zdrojovém kódu do pole „Description“, kam sahají roboty vyhledávačů při "scanování" sítě. Na vlastní kůži jsem tak vyzkoušel „dotek“ hermeneutiky v souvislosti s vytvářením účinnější reklamy na webových stránkách. Jak celkem vtipně poznamenává Ricouer ve svém Výběru z kratších studií: „Veškerá hermeneutika je tak explicitně či implicitně porozuměním sobě samému oklikou přes porozumění druhému.“ (Ricouer cit. dle Blecha,  2002)

Literatura:

• Blecha, I. (2002). Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. Retrieved May 15, 2011 from IS MU Brno.
• Heidegger, M. (2006). Sein und Zeit. Tübingen : Max Niemeyer Verlag. Retrieved May 15, 2011, from: http://www.amazon.co.uk/Sein-Zeit-Martin-Heidegger/dp/3484701536#reader_3484701536.
• Jandejsková, A. (2011). Filozofie umění Hanse-Georga Gadamera. Magisterská diplomová práce. Retrieved May 20, 2011 from IS MU Brno.

Psychoterapie v duchu sociálního konstrukcionismu? Proč ne.

   Tématem tohoto textu, jak z názvu vyplývá, je sociální konstrukcionismus (dále SK), jak jej prezentoval Kenneth Gergen (2010) ve 40-minutovém videu (odkaz ke stažení níže). Jak sám říká, zabývá se jím posledních 25 let a mluvit o něm je pro něj stále stejně vzrušující.

   V pojetí Gergena jsem pochopil SK jako ne jednu teorii vynalezenou jedním člověkem, ale jako souhrn myšlenek, podmínek nového dialogu, nový pohled na věc. Vycházíme-li z myšlenky L.Wittgensteina (cit. dle Gergen, 2010), rakouského filozofa, že význam jakéhokoliv druhu slova je tvořen v rámci jazykových her, které jsou vestavěny do tzv. forem života, docházíme ke zjištění, jak je vše relativní nebo má relativní pozadí. Gergen (2010) říká, že neexistuje hodnotově neutrální konstrukce nebo popis světa. Domnívám se však, že pomocí určité jazykové hry a v rámci určené formy života by hodnotově neutrální konstrukce vytvořit šla. Stejně jako ve fyzice, kde existují různé, tzv. inerciální soustavy, ve kterých platí jedny fyzikální zákony, které neplatí v jiné inerciální soustavě, by dle mého názoru měly být možné konstrukce životních forem obsahujících neutrální hodnoty. Jde o to, že neexistuje arbitr, který by rozhodoval o tom, který svět je nadřazený jiným, ani jeden svět nemůže říkat jinému, že pravda je pouze na jeho straně.

   První dvě tvrzení, která Gergen (2010) předkládá, tedy (1) že cokoliv si nedělá žádné požadavky na to, jak o tom mluvíme nebo jak to charakterizujeme, a (2) jakkoli to pojmenuji, nebude to vyžadovat věc samotná (tzn. že věci sociálně konstruujeme, aby byly tím čím jsou), lze podle mého názoru přijmout bez výhrad za předpokladu, že se cítíme být součástí sociálně formované skupiny, která tyto myšlenky porovnává s dosud nabytými poznatky plus s internalizovaným světem ideí a hodnot za dosavadní život.

   Hodnotově neutrální konstrukci bych vnímal např. v některých duchovních pojetích lidských skutků, které jim přisuzují pouze akt jako takový (se svým dopadem), bez pozitivní nebo negativní atribuce aktu samého. Vnímají akt jako neutrální jev, který je nezbytný pro samotný posun člověka na duchovní cestě kupředu právě silou a polaritou svého dopadu na místo a čas, kde daný řád vytvoří opět ideální podmínky pro další vývoj. To znamená, že člověk sám svému činu přisuzuje pozitivní nebo negativní význam podle internalizovaných hodnot společnosti a kultury, ve které žije, božský princip však takovéto hodnocení nezná, jen zachovává řád, ve kterém platí jeho zákony, které podle polarity a síly činu vyvolají adekvátní reakci. Člověk potom mylně pokládá své činy a činy ostatních za dobré nebo špatné, přitom v „inerciálním“ světě takovýchto principů lze hovořit o neutrálních konstrukcích.

   Pokud Gergen (2010) říká, že SK je způsob mluvy, způsob psaní, že je to zdroj, který můžeme anebo nemusíme použít, smíme se domnívat, že ve svém sociálním projevu můžeme kombinovat vedle SK také jiné směry? Například taková hermeneutika, která hledá pravé významy slov a pojmů podle syntaxe a sémantických významů, by ve svém „škatulkování“ a sekání reality na soubory pojmů, názvů, definic a symbolů u SK tvrdě narazila. Kde je pravda? Jsou klíčem k mírumilovné mezilidské komunikaci přísné hermeneutické zásady nebo „volnost“ a hravost SK? Podle Foucaulta (cit. dle Gergen, 2010) se prý stáváme oběťmi vlastních systémů kategorií. Vědění/moc, stáváme se otroky schémat a škatulek, do kterých dáváme všechno a každého, s čím nebo s kým se setkáme. (Gergen, 2010) A kognitivní zkratky a stereotypy nám to ještě usnadňují. Ani nemusíme přemýšlet a víme, kam věc nebo člověka zařadit.

   Myslet prý mnohé bolí. Proto si zřejmě člověk vytváří řády a systémy, které ho podrží v momentech, kdy sám selhává. „...sociální řád je výtvorem člověka, či přesněji řečeno, je člověkem neustále vytvářen. Člověk vytváří sociální řád při své neustálé externalizaci. Sociální řád není dán biologicky a jeho empirické projevy nejsou odvozeny od nějakých biologických daností.“ (Berger, Luckmann, 1999, s. 55)

   Člověk, jako součást komunity při svém zkoumání respektuje tradice a paradigmata, která daná společnost uznává a na kterých se konsensuálně shodla, podle Kuhna (cit. dle Gergen, 2010) není nic vně těchto paradigmat, neexistuje žádné hlavní paradigma, ale spíše vzniká terapeutická otázka: „Jak svůj pohled rekonstruovat?“ Setkáváme se s tím denně, neustále hodnotíme situace, lidi, stavy, ale právě toto hodnocení nás dostává do slepých uliček končících nápisem „moje pravda zní tak a tak, tvoje pravda není pravda“

   Domnívám se, že Gergenovi jde stejně,  jako mnohým před ním a mnohým po něm, o spokojenější svět pro všechny lidi. Hledá proto způsob, jak pokud možno nevtíravým způsobem nadchnout své publikum a pozvat je ke kulatému stolu „nového dialogu“, kde nepřítomnost soudce umožní předkládat každému své příběhy, aniž by je druhý chápal jako útok na svoji suverenitu.

   Navzdory obecně vnímaným skutečnostem  by díky tomuto dialogu vznikl zřejmě tradicemi podepřený diskurs, vzdávající hold těmto tradicím samotným, ale bezvýhradně umožňující každému účastníkovi zaznít svým příběhem. Vezmeme-li v úvahu snahu těchto účastníků omezit nebo zabránit konfliktu, jako riskantní se mi jeví právě internalizované systémy hodnot v každém z účastníků, které jim diktují hranice, které nesmějí překročit. Přijmou-li však tito účastníci za svůj nově konstruovaný svět „kulatého stolu“, ve kterém platí jiná pravidla, než na jaká byli celý život zvyklí, bylo by teoreticky možné rekonstruovat jejich pohledy a dosáhnout nehodnotícího dialogu, kde by se pouze předkládaly příběhy.

   Dokážu si představit, že prostředí v duchu SK lze vytvořit pro skupinovou terapii tak, aby její členové odložili své systémy hodnot s kabáty v šatně. Podle mého názoru velmi záleží na charismatu a osobnosti vedoucího terapeuta. Bez „opravdovosti“ a lidského přístupu by navíc nezkušený terapeut neměl šanci ani u průměrně inteligentních členů.

   Závěr, který pro mě z našeho tématu vyplývá, je ten, že SK v terapii možný je za předpokladu značných zkušeností, osobní zralosti, duševní i duchovní nadúrovně vymykající se řekněme běžnému chápání.  V rámci sociální psychologie, která se zabývá interakcemi člověka s ostatními lidmi, vlivy okolí a vůbec studiem člověka jako sociálního tvora, by mohl nalézt SK své uplatnění jako perspektivní pojetí nových možností mezilidské komunikace, bourání hranic, relativizování hodnot, hledání příčin a následků.

Zdroje:

Berger, P., Luckmann, T. (1999) Sociální konstrukce reality. Praha: CDK

Gergen, K. (2010) Kenneth Gergen talks about Social Constructionist Ideas. Theory and Practice. Retrieved May 10, 2011 from: http://www.uloz.to/8802392/ken-gergen-talks-about-social-constructionist-ideas-theory-and-practice-on-vimeo-mp4

Schizma v psychoanalýze

Úvod
V tomto textu se zaměříme na rozdílné psychoanalytické přístupy tzv. freudiánů a kleiniánů (vídeňské a londýnské školy), které vedly od konce 20. let přes sérii vášnivých diskusí v Britské psychoanalytické společnosti až k rozdělení společnosti na dva tábory a jistému schizmatu, přetrvávajícímu do jisté míry dodnes. Šlo zejména o spor mezi stoupenci Anny Freud, jako byla např. Margaret Mahler na jedné straně, a stoupenci Melanie Klein na straně druhé. Tento spor vrcholil brzy po roce 1938, kdy Freud se svou dcerou Annou uprchli před nacisty z Vídně do Londýna. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 109)
Teorie
Freudiánský vývojově ego-psychologický přístup, který založila Anna Freud a Heinz Hartmann, zastávali v různých variacích také M. Mahler, E. Spitz, H. Hartmann, E. Kris, Loewenstein a E. Jacobsová. Jedním z rozdílů oproti Freudově hledání oidipského konfliktu ve zralejším dětství bylo, že ego-psychologové zkoumali preoidipské poruchy vznikající ještě před vznikem jazyka. (tamtéž, s. 74) Freud sám charakterizoval obsah oidipského komplexu u chlapců ve věku 2-3 let slovy:
„Nyní je otec jeho soupeřem, jež mu stojí v cestě a kterého by se rád zbavil. Když směl během nepřítomnosti otce sdílet s matkou lůžko, z něhož byl po otcově návratu opět vypuzen, znamenají pro něj uspokojení při zmizení otce a zklamání při jeho opětném objevení hluboké zážitky.“ (Freud, 1996, s.117)
Preoidipská dynamika vyzdvihuje matčinu roli v kontextu formování duševních struktur, které by v případě svých narušení později mohly ovlivňovat oidipský konflikt a vývojové deformace dítěte. (Mitchell, Blacková, 1999, s.75) Anna Freud (1895-1982) přispěla k rozvoji psychoanalytické vývojové psychologie a psychoterapie dětí. Je známá především díky své práci Ego a obranné mechanismy (1936). Tyto obrany pojímá jako součást ega a rozděluje je na skupinu namířenou proti pudovým přáním id a skupinu namířenou proti nepříjemným věcem zvnějšku. (Plháková, 2006, s.175) Analytika staví A. Freud do neutrální role, ve které pomáhá pacientovi vyřešit konflikt „u jednacího stolu“ mezi soupeřícími nároky složek id, ega a superega. (Mitchell, Blacková, 1999, s.47)
Margaret Mahler, sice ze stejného tábora, jako A. Freud, ale značně osvětlila normální i abnormální aspekty tohoto vývojového procesu. Jako dětská analytička neváhala pracovat i s psychotickými dětmi, tj. v oblasti, která doposud zůstávala mimo dosah tradiční psychoanalýzy. V dynamické interakci fyzického a kognitivního dozrávání dítěte, v psychické evoluci a klíčové funkci matky během vývoje identity dítěte Mahler přichází s popisem tohoto rozvoje pomocí pojmů separace-individuace, dále rozdělených do subfází: diferenciační – vrcholící v 9. měsíci, praktikující – trvá do 15. Měsíce, kdy začíná znovusbližovací fáze, trvající do 24. měsíce. „Podrobným popisem vývojové cesty tvořené sledem stavů duševní organizace Mahlerová přispěla k hlubšímu pochopení a účinnější léčbě dětí a dospělých, jejichž těžká patologie je řadila na rozhraní neurózy a psychózy a kteří začali být oficiálně diagnostikování jako hraniční pacienti.“ (Mitchell, Blacková, 1999, s.67-68) Dítě vnímají ego-psychologově jako bytost, která se postupně vynořuje ze symbolického spojení s matkou, nicméně podle A. Freudové malé děti analyzovat nelze kvůli jejich slabému a nevyvinutému Já, které ještě není schopné zacházet s hlubokými interpretacemi pudového konfliktu. M. Kleinová ale tvrdila, že děti analyzovat lze, pokud je jejich hra interpretována podobným způsobem, jako se interpretují volné asociace dospělého. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 109) Nejen v tomto však spočívalo jádro sporu mezi Kleinovou a Freudovou. Ego-psychologická tradice pojímá dospělou mysl, jako strukturovanou, stálou, se stratifikovanými vrstvami obranných schopností ega. Kleiniáni občas vytýkají ego-psychologii její určitou povrchnost, co se týče dimenzí emočního života. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 111)
Kleinová se zabývala procesy vývoje dětské psychiky v ranějších stádiích dvou až tří let věku, zatímco Freud popisoval neurotické konflikty pěti až šesti- letých dětí. Kleinová jako základní organizaci psychického života dítěte označila „splitting“ – štěpení zážitků na pozitivní a negativní. Těch špatných zážitků se dítě snaží zbavit pomocí projektivní identifikace, směřované především na matku. Vzniká u něj ale obava z revanše, zejména když nejsou jasně vymezené hranice mezi subjektem a objektem. Závislost na matce může u dítěte vyvolat manickou obranu, případně destruktivní závist s touhou raději zničit předmět své závislosti, když už ho nemůžu vlastnit. (Plháková, 2006, s. 177-178) Jako nejvýznamnější a nejtrvalejší přínos Kleinové lze tedy označit její popis „paranoidně-schizoidní“ a „depresivní“ pozice. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 111)
Argumenty obhajující každý z přístupů:
1) Pozice A. Freudové ohledně hry dětí je vůči názoru Kleinové značně vymezená. „Hra dítěte a jeho verbální projevy postupně ztrácejí vlastnosti sekundárních myšlenkových pochodů, jako je logika, soudržnost, racionalita, a místo toho vykazují vlastnosti primárních funkcí, jako je generalizace, vytěsnění, opakování, komolení, přehánění“ (Freud cit. podle Levy, 2008, s. 283) Tvrdila to z důvodu, že hra znamená symbolické chování, protože význam hry, jako takový, nemůže fungovat jako ekvivalent volných asociací v analýze dospělého. Pro toto tvrzení použila následující tři hlavní argumenty: první byl, že děti nepotvrdí interpretace stejně jako dospělý, druhý, že hra se nejeví být v kontextu jako přenos neurózy. Třetím argumentem je to, že dětská hra není ovládaná stejnými účelovými postoji, jako jsou u dospělého volné asociace (1926, 1945). (Levy, 2008, s. 283)
2.1) Stejně jako Kleinová, i Freudová nahlížela na dětskou analýzu s podobným cílem, jako u jiných forem analýz, které definovala jako zvyšování kontroly nad egem rozšiřujícím se uvědoměním. Avšak pro A. Freudovou bylo nepřijatelné, že by děti byly schopné tvořit neurotický přenos, který byl ústředním motivem analýzy dospělých, a to ze dvou důvodů. První, kterému věřila, byl: protože dětské vztahy s jejich původními předměty zájmu (tj. rodiči) jsou souběžně s péčí, zabraňují dětem v přenosu jejich neurotických konfliktů na dětského psychoanalytika. Druhý důvod je ten, že nevěřila, že by dětští psychoanalytici mohli být k dětským „analyzantům“ neutrální. Jako takoví nemohou fungovat jako čistá projekční plátna, na která by děti projíkovaly své niterné dynamiky. Navíc Freudová zaznamenala, že analyzátorova důvěra a spolupráce s rodiči dětských pacientů a dalšími lidmi v dětském prostředí udělala z analyzátora skutečný objekt, což také vylučovalo vyvinutí přenosu neurózy. (Levy, 2008, s. 283)
2.2) Ačkoliv se některá tvrzení z vývojové teorie M. Mahlerové ohledně procesu separace – individuace po zveřejnění Sternových (1985) výsledků výzkumu dětských pozorování zdála být v kontradikci, po počátečním zklamání se objevilo množství názorů, že by tyto dvě teorie měly být spíše používány ve spojení, aby se obohatilo naše poznání a pochopení raného vývoje a vlivu tohoto vývoje na pozdější osobnost a struktury chování. Mahlerová opravdu připustila, že některé její dřívější závěry o pasivitě dětí během raného vývoje, byly posledním výzkumem vyvráceny. Nicméně však trvala na své základní hypotéze, že pokud je jí známo, žádný z výzkumů doposud nezpochybnil její tezi, že intrapsychická separace-individuace se musí odehrávat ve smyslu získání self -identity. (Zosky, 2005, s.44-45) Citovaná studie zkoumala konceptuální vztah se snahou empiricky prokázat vztah mezi průkaznými přerušeními v procesu separace – individuace a zvýšenou tendencí k domácímu násilí. Zdá se, že teorie Mahlerové o procesu separace-individuace může být koncepčně použita jako nápomocná při chápání, proč se někteří lidé perou. (Levy, 2008, s. 52)
3) Kleinová předpokládala, že super-ego má obrovskou sílu a je velmi přísné, pokud je základem dětské neurózy. Zatímco cílem analýzy dítěte byla kontrola trestající přirozenosti tohoto super-ega, ta největší síla této oblasti dětského vědomí umožnila dítěti odolat plné a hluboké analýze dospělého. Kleinová viděla dětskou analýzu jako přímý převod klasické techniky dospělých, zapojujíce postupný přenos neurózy mezi dítětem a analytikem, přičemž po analytikovi se vyžaduje, aby používal stejné techniky a disciplíny, jako při práci s dospělými. V tomto případě, interpretace volného hraní během sezení, byla přímo nahrazena technikou pro dospělé o volné asociaci, při tom se vztah dítěte s rodiči plně rozvinul. Potencionálně vhodnými pro analýzu vidí Kleinová všechny děti. Kleinová odmítla hrát jakoukoli normativní roli jak pro terapeuty, tak pro rodiče, aby jim pečovala o jejich dítě. (Viner, 1996, s. 7)
4) Hra osvobozuje účastníky, takže se mohou svobodně vyjádřit způsobem, který by býval byl daleko složitější, kdyby je někdo přesvědčoval k verbální komunikaci. Existují zdroje, které tvrdí, že neverbální zpracování zkušenosti nezávisle přispívá ke správné funkčnosti člověka. Podle Lyons - Ruth et. al. nejsou implicitní řídící znalosti založeny na jazyku a nejsou rutinně překládány do sémantické formy (cit. dle Levy, 2008, s. 285). Protože dětská hra vyžaduje více neverbálních prvků, poskytuje širší přístup k implicitnímu vztahovému poznatku a dává terapeutovi nástroje pro rozvoj a její rozšíření vývojem nového modelu jak být s druhými. (Levy, 2008, s. 285) Hra vyžaduje od terapeuta zapojení způsobem, který je nepředstavitelný při terapiích více orientovaných na slovo. Výsledkem bývá, že role dětského terapeuta jsou více aktivní a že se nalézají v situacích, které umožní chvilku uvažovat na významem, co že to vychází najevo v léčbě, ještě před svými akcemi. (Gaines, 2003, cit. dle Levy, 2008, s. 285)
5) Obě první dámy evropské psychoanalýzy, Anna Freudová i Melanie Kleinová jsou zároveň jejími matkami, spolu s Karen Horneyovou a Helenou Deutschovou, alespoň tak je nazvala autorka knihy Matky Psychoanalýzy Janet Sayersová (1999) (Mitchell, Blacková, 1999, s. 313). V propadlišti dějin tedy neskončila ani jedna z teorií obou rivalek, stejně jako koncept separace – individuace ego-psycholožky Mahlerové. Osobně nezavrhuji ani neupřednostňuji žádný z přístupů. Domnívám se, že kromě výsledného efektu analýzy a terapie je velmi důležitá také psychická pohoda jejich účastníků, nebo, minimálně na začátku, terapeutův osobní soulad s aplikační metodou a na konci – je li nějaký – evidentní zlepšení klientova stavu a navození jeho osobní pohody. Navíc od poloviny dvacátého století přibyla řada dalších moderních terapeutických metod, které v sobě odrážejí zkušenosti a poznatky shromážděné za celou historii oboru psychologie. Kdybych při svém současném stavu znalostí přesto měl provést analýzu např. s tříletým problémovým dítětem, asi bych nejdříve zvolil hru podle Kleinové.




Literatura:
Freud, S. (1996). Spisy z pozůstalosti: 1892 – 1938. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek

Levy, A. J. (2008). The Therapeutic Action of Play in the Psychodynamic Treatment of Children: A Critical Analysis. Clinical Social Work Journal, 36, 281 – 291. Staženo 26.4.2011 z http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=29&hid=8&sid=011beec4-ec3f-46e5-ba21-31df793a9a78%40sessionmgr4


Mitchell, S.A., Blacková, M.J. (1999). Freud a po Freudovi: dějiny moderního psychoanalytického myšlení. Staženo 24.4. 2011 z http://www.elektronickeknihy.estranky.sk/stranka/psychologia

Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing, a.s.

Viner, R. (1996). Melanie Klein and Anna Freud: The Discourse of the Early Dispute. Journal of the History of the Behavioral Sciences. 32, 1, 4 - 15. Staženo 21. 4. 2011 z http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=4&hid=8&sid=011beec4-ec3f-46e5-ba21-31df793a9a78%40sessionmgr4.


Zosky, D. L. (2005). Disruptions in the Separation-Individuation. Process of Domestically Violent Men: An Empirical Examination of Mahler’s Theory. Journal of Human Behavior in the Social Environment, 12, 4, 43-60. Staženo 15.4. 2011 z http://www.haworthpress.com/web/JHBSE.

O pozitivní psychologii

Prof. Dr. Martin E. P. Seligman je autorem teorie „naučené bezmocnosti“ (Learned helplessness, 1975), která vyjadřuje postoj, že většina věcí v životě probíhá nezávisle na naší vůli, takže nemá cenu se moc snažit. Ve snaze vysvětlit lidské deprese pomocí této teorie se Seligman dostal před odbornou veřejností do slepé uličky. Vzápětí však se svými kolegy provedl řadu výzkumů o lidských postojích k různým životním situacím a ve spolupráci s britským psychologem J.Teasdalem vytvořil novou hypotézu o spojení naučené bezmocnosti s místem kontroly (Locus of control - J.B. Rotter, 1972). Postoj naučené bezmocnosti zásadně snižuje motivaci člověka získat kontrolu nad vlastním životem. Seligman později zformuloval protiváhu v teorii „naučeného optimismu“ (Learned optimism, 1991), jako základu teorie „Pozitivní psychologie“ (dále PP) .
Tento nový psychologický směr, ne všemi světovými autoritami bezvýhradně přijímaný, významně obohatil oblasti výchovy, vzdělávání, poradenství, terapie, podnikání a ekonomie. Třemi hlavními pilíři PP jsou a) studium pozitivních emocí, b) studium pozitivních vlastností, c) výzkum pozitivních institucí. PP vychází z předpokladu, že při rozvoji osobnosti směrem k trvalejšímu pocitu štěstí je důležité podpořit charakterové přednosti a silné stránky osobnosti, pozitivní prožívání a osobní zdatnosti a ctnosti, a nezaměřovat se pouze na odstranění nedostatků. Zatímco pesimisté chápou špatné zážitky vesměs jako trvalý a nezměnitelný stav, budoucnost vidí černě a příjemné zážitky jen jako cosi nepodstatného, částečného a krátkodobého, optimisté vidí svět přesně opačně. Nepříjemné zážitky vnímají jako něco přechodného, mnohdy jako výzvu nebo příležitost, nicméně standardem je pro ně situace, kdy „vše klape“.
Klíč k získání kontroly nad vlastním životem, pocitu štěstí, motivaci překonávat překážky, zkrátka k optimistickému vidění, spatřuje Seligman v naučené změně myšlení a chování. V žádném případě tím však není míněno nasazování „růžových brýlí“. Situace lze dle PP vidět realisticky a lze chápat i nemožnost některé věci změnit, ale lze se také naučit vnímat určitá pozitiva nebo něco nadějného na věcech jindy viděných jako ryze negativní. Tzn. něco, na čem lze dále pracovat a rozvíjet to. Naučit se rozpoznat v těch negativních věcech jejich dočasnost a stavět na tom, co funguje, co je prospěšné a má zdravý základ. Až do zlepšení původně svízelné situace.
Základem PP je tedy řada strategií, jak zacházet s myšlením, aby během nepříjemných zážitků a situací nedocházelo k jeho toku nežádoucím směrem, a jak jej metodou naučeného optimismu usměrnit tak, aby člověk neztrácel naději a motivaci situaci pozitivně řešit ku prospěchu sobě i okolí, k dosažení pocitu spokojenosti a štěstí.
U nás se pozitivní psychologií zabývají zejména J. Křivohlavý, M. Smékal, J. Mareš a A. Slezáčková, která v r. 2010 založila v rámci Centra Pozitivní psychologie v ČR pracovní skupinu pro Pozitivní psychologii při Českomoravské psychologické společnosti.

K četbě
Základní:
Seligman, M.E.P. (2002). Positive psychology, positive prevention, and positive therapy. In C.R. Snyder & S.J. Lopez (Eds.) Handbook of positive psychology (pp. 3-9). New York: Oxford University Press.
Rozšiřující:
Slezáčková, A. (2010). Pozitivní psychologie – věda nejen o štěstí. Psychologie. Elektronický časopis ČMPS. 4, 3, 55-69.

Kdo se skrývá za naší maskou? Aneb něco málo o lidské osobnosti.

   Pokusy o jednoznačnou definici bytosti člověka, osobnosti nebo toho, co si pod tímto pojmem lze představit, jdou daleko do historie, dávno před vznik vědeckého oboru psychologie. Řada významných osobností filozofie, antropologie, sociologie nebo psychologie formulovala nějakou definici osobnosti. Nebudu je zde citovat, neboť jsou vesměs obecně známé a dostupné v literatuře a jiných studijních materiálech. Již slovo definice evokuje cosi ukončeného, definitivního. Takové prizma pohledu na člověka a jeho osobnost, podle mého názoru, nelze obecně uplatnit.

   Vývoj pohledu na charakteristiku osobnosti, od kolekcionistického, přes strukturální, systémový až po metaindividuální v poslední době, svědčí o stále větší snaze chápat člověka ve vztahu k jeho celistvosti a k jeho interakci s okolím. Celistvost člověka můžeme spolu s E.V. Franklem chápat ve smyslu logoterapie, jako trojjedinnost biologické (genotyp a fenotyp), duševní (psýché) a duchovní (vyšší hodnoty) složky osobnosti. Interakce s okolím je součástí socializace člověka, jeho dynamického vývoje v rámci společnosti, ve vztahu k nejbližšímu okolí a k sobě samotnému.

   Má se za to, že člověk se stává osobností, až když jistým způsobem dozraje, když může být pokládán za původního autora svých činů, a ne jen autora kopií, když jej okolí za osobnost pokládá, a ne když on sám sebe za ni pokládá. Kdysi někdo moudrý však řekl, že „vše už tu bylo“, že nic nového pod Sluncem už vzniknout nemůže. Podíváme-li se na osobnost člověka tímto prizmatem, pak shledáme, že vše dosud originální je náhle jen osobní interpretací něčeho, co už tu dávno bylo, že staré obsahy jsou jen navlékány do nových forem. Pak by historicky uznávané osobnosti vznikly vlastně jen díky obecné neznalosti všeho vědění, neschopností si předkládané výtvory nebo činy porovnat a ověřit s výtvory nebo činy z minulosti a obecného omámení novou (možná již zapomenutou) formou podání. Na to lze ale namítnout, že interpretace nebo kopie něčeho, co už tu bylo, je vlastně také originál, protože do ní je vložen osobnostní aspekt interpreta. Věrnou kopii, na „atom“ přesnou, snad ani udělat nelze. Důležitý je zřejmě význam, jaký člověk svému jednání přisuzuje. Max Weber ve své kategorii sociologie jednání zdůrazňoval, že sociologie zkoumá chování jedince pouze potud, pokud jedinec dává svým činnostem určitý smysl. Pouze takové chová­ní může sociologa zajímat. Pro psychologii není údajně tento moment určující. Domnívám se, že pro moderní psychologii je otázka smyslu chování člověka velmi důležitá. Možná je to jedno z určujících hledisek, má-li se člověk cítit uspokojivě zasazen do společnosti.

   Člověk za svůj život většinou vystřídá řadu životních rolí, nasadí množství masek, aniž by kdy stanul na divadelních prknech. Tyto role si většinou sám vybírá nebo mu je „ordinuje“ společnost podle situace, v jaké se momentálně nachází. Je-li člověk např. lékařem, většinou ví, co se od takového lékaře očekává, kdesi v nitru má „nahraný“ prototyp lékaře, a svým jednáním se snaží tomuto prototypu, někdy ideálu, přiblížit. To by mohl být  zjednodušený model chování člověka v roli lékaře. Přijde-li lékař domů a má-li rodinu, nastupuje do role rodiče a manžela/manželky. Míra sebeidentifikace s těmito a dalšími rolemi v životě člověka se také podílí na utváření jeho osobnosti. Jung k tomu poznamenává s odkazem na pojem persona, coby maska herců v antickém divadle:

      Persona… je onen adaptační systém nebo onen způsob chování, jímž se stýkáme se světem. A tak téměř každé povolání má charakteristickou personu… Existuje nebezpečí, že se člověk stane s personou identický, jako třeba profesor se svou učebnicí nebo tenor se svým hlasem… S jistou nadsázkou by se mohlo říci: persona je asi to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on a ostatní domnívají, že tím je. (1994, s. 320).

   Jungovo pojetí  persony trochu připomíná pojetí osobnosti lorda G. Byrona v jeho známém výroku, že "osobnost je pravda o masce". Jung jde ve svém pojetí komplexity člověka ještě dál a rozpracovává koncept Já:

      Úplné bytostné Já je veličina, která je nadřazena vědomému já. Zahrnuje nejenom vlastní bytost vědomou, nýbrž i nevědomou psyche, a je proto takříkajíc osobností, kterou také jsme…Úplné bytostné Já je nejen středem, nýbrž také oním objektem, který zahrnuje vědomí a nevědomí; je to centrum této totality, jako je já centrem vědomí. Úplné bytostné Já je také cílem života, neboť je nejúplnějším výrazem té kombinace osudu, jež je označována jako individuum. (1994, s. 315)

   Problém může nastat, stane-li se pro zrající osobnost cílovou stanicí nějaký vysněný ideál nebo prototyp, jehož představa byla získaná zvnějšku působením fikce nějakého autora nebo jako aglutinace různých zidealizovaných postav. V takovém ideálu se pak snoubí nadosobní fyzické vlastnosti se silně nadprůměrnou nebo až zázračnou mentální schopností superhrdiny nebo superhrdinky. Frustrace vznikající v konfrontaci s životními situacemi, které přicházejí, „aby ukázaly člověku jeho místo“, pak mohou dlouhodobě vést k narušení zdravého vývoje osobnosti. To ovšem neznamená, že by člověk neměl mít žádné ideály. Naopak, ideály a sny jsou mnohdy hlavními hybateli vývoje k dokonalejším formám bytí. Znovu a znovu je třeba si uvědomovat, jak dodává Jung, že: „Osobnost jako úplné uskutečnění celosti naší bytosti je nedosažitelným ideálem. Nedosažitelnost však nikdy není argumentem proti ideálu, neboť idály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem“ (1994, s. 58).

   Chceme-li tedy pochopit, co se skrývá pod zjevným povrchem, za naší maskou, co je zač, ta bytost člověk, musíme se dopředu smířit s tím, že úplné a dokonalé porozumění všemu, co se za tímto pojmem skrývá, není bytosti člověku, jakožto zkoumajcímu subjektu, dáno. Je možné do určité míry popsat a porozumět anatomii a fyziologii lidské bytosti, a tím se pokusit definovat materialistické pojetí druhu homo sapiens, vedle jiných živočišných druhů. Můžeme zkoumat lidské psýché za pomoci různých paradigmat vědeckého přístupu, a stejně obraz člověka nebude úplný. Zkoumáme člověka jako společenského tvora v jeho interakci s okolím, v jeho závislosti a v jeho vlivu na okolí. I tento pohled částečně dokresluje bytost člověka v jeho celosti. Zkoumáme stopy, které tu zanechal člověk, již dávno zesnulý, a přesto v našich myslích jakoby stále žil. Tím získává osobnost člověka nadčasový rozměr, který je pro její pochopení někdy nejdůležitější.

   Můj osobní závěr k úvodní otázce tedy zní, že člověk, jako jedinečná fyzio-psycho-socio-kulturní bytost, se ke svému nejlepšímu (nikoli dokonalému) pochopení musí vedle studia také „prožít k uvědomění“.

Literatura:

• 
  Jung, C.G. (1994). Duše moderního člověka. Brno: Atlantis

   Před 12 lety jsem měl takovou ideu. Vnímal jsem všude kolem sebe samý negativismus, samé zdůrazňování špatností a marginalizaci pozitivních věcí. Přesto se ke mně dostávala jistá poselství, která budila naději, že to se světem není až tak beznadějné. Napsal jsem tehdy v záchvatu nadšení a inspirace projekt pro Českou Televizi, který sice budil nemalý zájem a souhlas mých přátel, ale v televizi se mi jej tenkrát nepodařilo prosadit. Karel Hynie mi tehdy během našeho jednání říkal, že myšlenka je to sice zajímavá, ale ve zpravodajství nebo publicistice se to chytne jen těžko. Byl konec devadesátých a doba si žádala své senzace - krvavý tyjátr prokládaný politickými šarvátkami nebo podnikatelskými aférami.
   Loni se mi můj starý projekt opět vynořil z paměti v souvislosti s mezinárodním sympoziem pozitivní psychologie za účasti jejího zakladatele, Martina Seligmana z USA. Při poslechu jeho přednášky jsem si uvědomil, že on vlastně také cca před 12 až 15 lety přišel s podobnou myšlenkou, jenže ji dokázal prosadit. Při bližším zkoumání ale zjišťuji, že tato myšlenka je zřejmě stará jako lidstvo samo, takže se mi tímto nabízí citát Frana Leibowitze, že: "S originálními myšlenkami je to podobné jako s prvotním hříchem: obojí tady bylo dávno před naším narozením.“ Jistě, není důležité, kdo s myšlenkou přišel první, ale kdo ji uvede v život, kdo s ní dokáže dále pracovat a naplňovat její původní účel. A to je v USA především Martin Seligman, Tal Ben-Shahar a další, u nás je průkopnicí myšlenky především zakladatelka brněnského Centra Pozitivní Psychologie Dr. Alena Slezáčková (http://www.pozitivni-psychologie.cz/), dále prof. Jaro Křivohlavý, prof. Vladimír Smékal, prof. Jan Mareš, prof. Marek Blatný a další.
   Pro představu, o čem byl můj TV projekt jej téměř bez úprav vkládám.

POZITIVNÍ ZPRÁVY

1.     Záměr

Pojetí tohoto projektu je velmi prosté. Jde o to, nabídnout televizním divákům alternativní televizní zpravodajství, kde bude vyloučeno z obrazu a případně ze slova téma násilí, krvavé scény a různé nechutnosti, tragické autonehody, smrtelně nemocní lidé či zvířata, hladomory, nenávist, války a jiná lidská neštěstí, ekologické a přírodní katastrofy, korupční aféry, „tunelaření“, krachy bank a firem, politické nesváry, prostě beznaděj a žádná radost. Jistě je třeba lidi informovat i o tragických a neradostných událostech, ale to je většinou obsahem hlavního večerního zpravodajství.

Na valnou část negativních událostí dá podívat i z jiného úhlu, odkud je zřetelný pozitivní přínos nebo aspoň hledisko, to by znamenalo učit lidi vidět na všem špatném i nějaké ty klady. Pak také se na světě děje stále mnoho radostných, pozitivních věcí, které jsou většinou redaktorů opomíjeny a které by, podány vhodnou profesionální formou, diváky zaujaly a působily by v dnešní drsné době jako pohlazení po duši. Je logické, že podíváme-li se na televizního diváka jako na nekritického a bezcitného konzumenta zotročeného vlastními nižšími pudy, je pro něj neštěstí druhých včetně všech výše zmíněných negativ to nejpřitažlivější. Ale je to skutečně to, co každý z nás hledá? Proč si na Vánoce a na Nový rok všichni vzájemně přejeme mnoho zdraví, lásky, klidu, míru, štěstí a pohody?

Někdy stačí jít mezi lidi a popovídat si jen tak o životě – nevím jestli je to jen ryze česká vlastnost, ale připadá mi, že ohromná část populace je znechucena tím vším, co se kolem děje a žije v kombinaci stereotypu, letargie a beznaděje. Ta mladší, znuděná a ta nejmladší, dosud šťastná část populace, která s televizí dorůstá je však, ačkoli si to absolutně neuvědomuje, bita nejvíce. Jak je známo, lidé nejvíce věří tomu, co vidí a slyší sami kolem sebe. Tato víra do značné míry utváří jejich osobnosti, tedy lépe řečeno, lidé jsou tím, co mají ve svých myslích. Alespoň navenek.

2.  Náplň

Zprávy z domova a ze světa v pozitivním  zpravodajství by informovaly diváky o pozitivních a radostných věcech na Zemi a ve vesmíru, ale také o pozitivních hlediskách na nejdůležitější negativní události současné doby. Například stane-li se železniční neštěstí, je to hrozná tragédie a všichni to tak vnímáme, ale pozitivní na tom je třeba to, jak si postižení lidé pomáhají, jak jim pomáhají úplně cizí lidé, nasazují zdraví a životy, aby někoho zachránili a nedělají to pro svoji slávu, ale proto, aby prostě pomohli. Oznámení o růstu cen paliv, energií, telekomunikačních poplatků a dalších by se jistě dalo zmírnit, kdyby se více zdůraznily klady takových akcí. Samozřejmě si tady nechceme hrát na pověstnou komunistickou sebechválu a sladké lži.

Zpracuje-li se běžná reportáž z trochu jiného úhlu, přibude dostatek aktuálních vhledů, které lidi potěší, dodá jim novou chuť do života a naději, anebo aspoň zmírní stres vzniklý ze sledování „normálního“ zpravodajství. Myslím si, že i ve sportu a na předpovědi počasí se dá najít to příznivé, i když tomu občas na první pohled tak není. Od toho je tu humor a nadsázka, které by v pozitivním zpravodajství neměly chybět. Vždyť i nedávno odvysílaná závěrečná zmínka o nově narozeném mláděti Pandy v kalifornské ZOO s pětivteřinovým šotem diváky rozesmála a potěšila. Opakuji že nejde o tradiční zprávy faktu, ale o netradiční zprávy také faktu, ale jinak.

3.     Uskutečňování

Za realizací pozitivního zpravodajství by měl stát celý tvůrčí zpravodajský štáb a přispět svým dílem ke zkvalitnění celkové nálady obyvatelstva.

Forma podání pozitivního zpravodajství by měla být konzultována s psychology a profesionály na reklamu - jde přece o to, podchytit v lidech tu lepší stránku jejich osobnosti a naučit je dívat se na svět také trochu jinak.

Toto zpravodajství by rozhodně nemělo být komerčně ani jinak zaměřené ani by nemělo být konkurencí jinému druhu zpravodajství. Redaktoři, kteří jsou v terénu a místní zpravodajové by měli být podrobně seznámeni s projektem, aby mohli sbírat i tzv. „nezajímavé“ novinky a vhodnou formou je říci do kamery. Zároveň by do kamery mluvili občané, kteří zažili nějakou významnou pozitivní událost, anebo by po svém vyjádřili, jak negativní událost změnila jejich život takovým způsobem, že jsou teď ve finále šťastnější, než před tím a proč. To samozřejmě předpokládá také značnou účast diváků na námětech do zpráv.

Samostatná rubrika pozitivního zpravodajství by denně po hlavním zpravodajství v tomto duchu zpracovávala události převzaté od světových agentur a od domácích zpravodajů. Forma podání moderátorem i jednotlivé vstupy by navazovaly na Televizní noviny, ale obsah by se lišil podstatně a zároveň, jak jsem se již zmínil, by zprávy zahrnovaly i humorné příhody ze současného života, protože jsem přesvědčen, že by se lidem mělo dát více příležitostí se u televize zasmát. Neznamená to ale, že by tento druh pořadu spadal do redakce zábavy. Prostě by šlo o to, integrovat v každodenním 3 až 4 minutovém (možná delším – dle možností) pořadu formou zpráv to vše, co je popsáno výše.

4.     Diskusní pořad

Jednou týdně, v sobotu nebo v neděli, by byl vhodný příbuzný pořad, a to cca půl hodiny trvající diskusní pořad. Ten by měl volně navazovat na pozitivní události prošlého týdne (nikoli však formou Sedmičky) a byly by sem zvány různé osobnosti a osoby pozitivně smýšlející (žádní „šílenci“), osoby hledající na všem jen to dobré, ale i osoby, které zkusily mnoho těžkých životních zkoušek, až samy přišly na to, že každá věc je tak zlá, jak zlou si ji připouštíme, a pokusily se změnit způsob svého myšlení a nahlížení na problémy. Většinou by měl být pozván jeden host na jednu debatu. Zde by tento člověk ve zkratce vyložil svoji životní filosofii, cestu, jakou k ní došel a konkrétní příběh ze svého života, kdy mu jeho změněný postoj pomohl překonat těžký problém. Debata může mít samozřejmě i úplně jiný scénář – tomuto nechci klást jednoznačné hranice.

Forma tohoto pořadu, jak vyplývá z názvu,  by byl dialog mezi hostem a tvůrcem jednotlivého pořadu, kde by samozřejmě nešlo o konfrontaci názorů, tak populární v politice.

Cílem dialogu by bylo vhodně volenými otázkami a odpověďmi inspirovat televizní diváky k řešení jejich vlastních problémů. Lidé dnešní doby mají totiž mnoho společného, jednou z věcí jsou i naučené a převzaté vzorce chování a řešení určitých problémů. Ne vždy jsou však s těmito nástroji v životě úspěšní a pak upadají do beznaděje a deprese. V horším případě se uchylují k omamným látkám a alkoholickým nápojům.

Tento diskusní pořad by měl tedy především inspirovat, nenásilnou formou vychovávat a také pobavit.

Dopad

Jak zpravodajství tak i diskusní pořad nesmí na diváky působit naivně. Je pravda, že na každého všechno působí trochu jinak, ale i přes všudypřítomný humor by měla z těchto pořadů čišet serióznost a přesvědčení zúčastněných lidí, že dělají správnou a smysluplnou věc. Dle mého předběžného statistického průzkumu o případném zájmu diváků na podobných pořadech, se valná většina respondentů vyjádřila velmi kladně a s povděkem by takovéto vysílání přivítala. Tento výsledek je samozřejmě zkreslený omezenými možnostmi při provádění průzkumu, ale během této komunikace s různými lidmi jsem dospěl k pevnému přesvědčení, že poměrně veliká skupina obyvatelstva strádá duchovní frustrací a zaslouží si nabídnout nějaký takový „defrustrátor“.

Broumov, leden 1999

Na vlastním písečku nebo v globální vesnici?

   V tomto textu se budeme zabývat dichotomií pojmů Lokální/Globální. Local je možné definovat jako koncept, kterým sociologové vymezují, co je blízké, provinční, součástí komunity, s čím je zkušenost intimity, sdílených očekávání a obecných vzorců komunikace. [Back, 1998] Globální pak jako širší obraz něčeho, co leží mimo to lokální. Je to také moderní tendence zmenšování světa díky technologiím, komunikačním možnostem a ekonomickým tlakům. [1998: 76] S uvedenými pojmy souvisejí další koncepty: Impérium, Multikulturní, Globální vesnice a Technologie.[tamtéž]

   Při pozorování každodenní reality v městské části starého Londýna je možné vysledovat viditelné stopy dávné kolonizace a explorace, které se staly neoddělitelnou součástí anglické kultury,  dodnes tak zjevné např. na staré Deptfordské radnici . Tato stavba v edwardiánském slohu zosobňuje zašlou slávu britského námořního impéria. Národní hrdinové, jako Francis Drake, Robert Blake nebo admirál Nelson, jejichž jména, jsou vyryta do jednoho z kamenů staré radnice, pomáhali šířit slávu a velikost britského impéria po celé zeměkouli. „Lokální kultura Deptfordu by nemohla být pochopena bez ocenění jeho námořnické historie a globálního spojení se světem, které vzniklo skrze lodě a místní pozoruhodné a strádající lidi, kteří je řídili“ [Back 1998: 64].

   Dalším příkladem může být tradiční anglický odpolední čaj, který je vlastně výsledkem obchodního barteru se stříbrem v Číně, dále jeden z nejtradičnějších kulinářských londýnských pokrmů, smažená ryba s hranolky, který vznikl sloučením „French fries“ a tradiční přípravy ryb východoevropských Židů. „Vztah mezi imperiální expanzí a kulturou je klíčovým ve všeobecném významu být součástí anglické společnosti, a ve významu konkrétně Londýna“ [Back 1998: 69].

  Globalizace je vlastně jinak: „... o smrštění času a prostorových horizontů a vytvoření světa okamžiku a mělkosti. Globální prostor je prostor toků, elektronický prostor bez středu, v němž nejsou ani pevné meze, ani neproniknutelné hranice. V tomto smyslu jsou místní záležitosti důvodem pro to, aby poskytly smysluplný kontext pro lidi v jejich často matoucím světě“ [Back 1998: 76]. Pojmy lokální/globální je  tedy třebachápat ne jako na binární oponenty, nýbrž jako vztahovou kvalitu.

   Dnes bychom nalezli paralelu provázanosti globálního a lokálního např. u cen některých vstupních surovin průmyslových výrobků, jejichž výše je určována na komoditní světové burze. Zatímco dříve platilo, že cena vstupů byla dána dohodou mezi prodávajícím a nakupujícím, dnes mnoho cen, např. barevných kovů, určuje světová komoditní burza. Výslednou nákupní cenu lze pak ovlivňovat, ale také garantovat, závazkem ročního odebíraného množství. Finální výrobek, který si tedy koupíme v nejbližším obchodě, byť je české provenience, nese ve své ceně dopad světové ceny vstupních surovin obchodovaných na komoditních burzách.

   Jestliže konkrétně český výrobní podnik nakupuje pro svoji výrobu od českého – lokálního dodavatele např. mosaznou tyčovinu (barevný kov), ze které vyrábí šrouby do svých výrobků, nakupuje za cenu, která je přímo závislá na cenách určených světovou komoditní burzou, konkrétně pro ceny mosazi. Podobně je tomu např. s cenami ropy, kde cenu za barel určuje OPEC a český řidič pociťuje jeho vliv při každém tankování. Vstupní suroviny, jako barevné kovy, ropa, ocel, ale i zemědělské produkty, bývají často vyráběny v zemích, které jsou bývalými koloniemi některých západních mocností. Dnes je patrný vliv těchto mocností v oblasti dodávek technologií nezbytných pro těžbu  a zpracování surovin pro výrobu spotřebního zboží např. pro světovou síť supermarketů. Globalizační trendy zkrátily komunikační vzdálenosti a zavedly moderní technologie nejen do zdrojových zemí tzv. třetího světa, ale i do postkomunistických zemí, které dnes slouží Západu jako zdroj levné, ale poměrně přizpůsobivé a technicky pokročilé pracovní síly. ČR v tomto ohledu není vyjímkou, proto je většina „perspektivního“ průmyslu již v rukou západních investorů. Český personál jen naplňuje podnikatelské záměry k maximalizaci zisku, který je přímo závislý na cenách vstupních surovin, pracovní síly a na dosažených prodejních cenách. Ceny mnoha surovin jsou tedy ovlivněny cenami z komoditní světové (globální) burzy, ceny pracovní síly jsou ovlivněny m.j. stavem lokální nezaměstnanosti, který je m.j. ovlivňován ještě levnější pracovní silou imigrantů z rozvojových zemí, a prodejní ceny českých výrobků v českém – lokálním prostředí, jsou konečně determinovány globálním bumerangem levné asijské konkurence.

Přímé citace v textu přeložil MvB.

Literatura:

• Back, Les. 1998. „Local/Global“ Pp. 63 - 77 in Ch. Jenks (ed.). Core Sociological Dichotomies. London: SAGE Publications.