Úvod
V tomto textu se zaměříme na rozdílné psychoanalytické přístupy tzv. freudiánů a kleiniánů (vídeňské a londýnské školy), které vedly od konce 20. let přes sérii vášnivých diskusí v Britské psychoanalytické společnosti až k rozdělení společnosti na dva tábory a jistému schizmatu, přetrvávajícímu do jisté míry dodnes. Šlo zejména o spor mezi stoupenci Anny Freud, jako byla např. Margaret Mahler na jedné straně, a stoupenci Melanie Klein na straně druhé. Tento spor vrcholil brzy po roce 1938, kdy Freud se svou dcerou Annou uprchli před nacisty z Vídně do Londýna. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 109)
Teorie
Freudiánský vývojově ego-psychologický přístup, který založila Anna Freud a Heinz Hartmann, zastávali v různých variacích také M. Mahler, E. Spitz, H. Hartmann, E. Kris, Loewenstein a E. Jacobsová. Jedním z rozdílů oproti Freudově hledání oidipského konfliktu ve zralejším dětství bylo, že ego-psychologové zkoumali preoidipské poruchy vznikající ještě před vznikem jazyka. (tamtéž, s. 74) Freud sám charakterizoval obsah oidipského komplexu u chlapců ve věku 2-3 let slovy:
„Nyní je otec jeho soupeřem, jež mu stojí v cestě a kterého by se rád zbavil. Když směl během nepřítomnosti otce sdílet s matkou lůžko, z něhož byl po otcově návratu opět vypuzen, znamenají pro něj uspokojení při zmizení otce a zklamání při jeho opětném objevení hluboké zážitky.“ (Freud, 1996, s.117)
Preoidipská dynamika vyzdvihuje matčinu roli v kontextu formování duševních struktur, které by v případě svých narušení později mohly ovlivňovat oidipský konflikt a vývojové deformace dítěte. (Mitchell, Blacková, 1999, s.75) Anna Freud (1895-1982) přispěla k rozvoji psychoanalytické vývojové psychologie a psychoterapie dětí. Je známá především díky své práci Ego a obranné mechanismy (1936). Tyto obrany pojímá jako součást ega a rozděluje je na skupinu namířenou proti pudovým přáním id a skupinu namířenou proti nepříjemným věcem zvnějšku. (Plháková, 2006, s.175) Analytika staví A. Freud do neutrální role, ve které pomáhá pacientovi vyřešit konflikt „u jednacího stolu“ mezi soupeřícími nároky složek id, ega a superega. (Mitchell, Blacková, 1999, s.47)
Margaret Mahler, sice ze stejného tábora, jako A. Freud, ale značně osvětlila normální i abnormální aspekty tohoto vývojového procesu. Jako dětská analytička neváhala pracovat i s psychotickými dětmi, tj. v oblasti, která doposud zůstávala mimo dosah tradiční psychoanalýzy. V dynamické interakci fyzického a kognitivního dozrávání dítěte, v psychické evoluci a klíčové funkci matky během vývoje identity dítěte Mahler přichází s popisem tohoto rozvoje pomocí pojmů separace-individuace, dále rozdělených do subfází: diferenciační – vrcholící v 9. měsíci, praktikující – trvá do 15. Měsíce, kdy začíná znovusbližovací fáze, trvající do 24. měsíce. „Podrobným popisem vývojové cesty tvořené sledem stavů duševní organizace Mahlerová přispěla k hlubšímu pochopení a účinnější léčbě dětí a dospělých, jejichž těžká patologie je řadila na rozhraní neurózy a psychózy a kteří začali být oficiálně diagnostikování jako hraniční pacienti.“ (Mitchell, Blacková, 1999, s.67-68) Dítě vnímají ego-psychologově jako bytost, která se postupně vynořuje ze symbolického spojení s matkou, nicméně podle A. Freudové malé děti analyzovat nelze kvůli jejich slabému a nevyvinutému Já, které ještě není schopné zacházet s hlubokými interpretacemi pudového konfliktu. M. Kleinová ale tvrdila, že děti analyzovat lze, pokud je jejich hra interpretována podobným způsobem, jako se interpretují volné asociace dospělého. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 109) Nejen v tomto však spočívalo jádro sporu mezi Kleinovou a Freudovou. Ego-psychologická tradice pojímá dospělou mysl, jako strukturovanou, stálou, se stratifikovanými vrstvami obranných schopností ega. Kleiniáni občas vytýkají ego-psychologii její určitou povrchnost, co se týče dimenzí emočního života. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 111)
Kleinová se zabývala procesy vývoje dětské psychiky v ranějších stádiích dvou až tří let věku, zatímco Freud popisoval neurotické konflikty pěti až šesti- letých dětí. Kleinová jako základní organizaci psychického života dítěte označila „splitting“ – štěpení zážitků na pozitivní a negativní. Těch špatných zážitků se dítě snaží zbavit pomocí projektivní identifikace, směřované především na matku. Vzniká u něj ale obava z revanše, zejména když nejsou jasně vymezené hranice mezi subjektem a objektem. Závislost na matce může u dítěte vyvolat manickou obranu, případně destruktivní závist s touhou raději zničit předmět své závislosti, když už ho nemůžu vlastnit. (Plháková, 2006, s. 177-178) Jako nejvýznamnější a nejtrvalejší přínos Kleinové lze tedy označit její popis „paranoidně-schizoidní“ a „depresivní“ pozice. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 111)
Argumenty obhajující každý z přístupů:
1) Pozice A. Freudové ohledně hry dětí je vůči názoru Kleinové značně vymezená. „Hra dítěte a jeho verbální projevy postupně ztrácejí vlastnosti sekundárních myšlenkových pochodů, jako je logika, soudržnost, racionalita, a místo toho vykazují vlastnosti primárních funkcí, jako je generalizace, vytěsnění, opakování, komolení, přehánění“ (Freud cit. podle Levy, 2008, s. 283) Tvrdila to z důvodu, že hra znamená symbolické chování, protože význam hry, jako takový, nemůže fungovat jako ekvivalent volných asociací v analýze dospělého. Pro toto tvrzení použila následující tři hlavní argumenty: první byl, že děti nepotvrdí interpretace stejně jako dospělý, druhý, že hra se nejeví být v kontextu jako přenos neurózy. Třetím argumentem je to, že dětská hra není ovládaná stejnými účelovými postoji, jako jsou u dospělého volné asociace (1926, 1945). (Levy, 2008, s. 283)
2.1) Stejně jako Kleinová, i Freudová nahlížela na dětskou analýzu s podobným cílem, jako u jiných forem analýz, které definovala jako zvyšování kontroly nad egem rozšiřujícím se uvědoměním. Avšak pro A. Freudovou bylo nepřijatelné, že by děti byly schopné tvořit neurotický přenos, který byl ústředním motivem analýzy dospělých, a to ze dvou důvodů. První, kterému věřila, byl: protože dětské vztahy s jejich původními předměty zájmu (tj. rodiči) jsou souběžně s péčí, zabraňují dětem v přenosu jejich neurotických konfliktů na dětského psychoanalytika. Druhý důvod je ten, že nevěřila, že by dětští psychoanalytici mohli být k dětským „analyzantům“ neutrální. Jako takoví nemohou fungovat jako čistá projekční plátna, na která by děti projíkovaly své niterné dynamiky. Navíc Freudová zaznamenala, že analyzátorova důvěra a spolupráce s rodiči dětských pacientů a dalšími lidmi v dětském prostředí udělala z analyzátora skutečný objekt, což také vylučovalo vyvinutí přenosu neurózy. (Levy, 2008, s. 283)
2.2) Ačkoliv se některá tvrzení z vývojové teorie M. Mahlerové ohledně procesu separace – individuace po zveřejnění Sternových (1985) výsledků výzkumu dětských pozorování zdála být v kontradikci, po počátečním zklamání se objevilo množství názorů, že by tyto dvě teorie měly být spíše používány ve spojení, aby se obohatilo naše poznání a pochopení raného vývoje a vlivu tohoto vývoje na pozdější osobnost a struktury chování. Mahlerová opravdu připustila, že některé její dřívější závěry o pasivitě dětí během raného vývoje, byly posledním výzkumem vyvráceny. Nicméně však trvala na své základní hypotéze, že pokud je jí známo, žádný z výzkumů doposud nezpochybnil její tezi, že intrapsychická separace-individuace se musí odehrávat ve smyslu získání self -identity. (Zosky, 2005, s.44-45) Citovaná studie zkoumala konceptuální vztah se snahou empiricky prokázat vztah mezi průkaznými přerušeními v procesu separace – individuace a zvýšenou tendencí k domácímu násilí. Zdá se, že teorie Mahlerové o procesu separace-individuace může být koncepčně použita jako nápomocná při chápání, proč se někteří lidé perou. (Levy, 2008, s. 52)
3) Kleinová předpokládala, že super-ego má obrovskou sílu a je velmi přísné, pokud je základem dětské neurózy. Zatímco cílem analýzy dítěte byla kontrola trestající přirozenosti tohoto super-ega, ta největší síla této oblasti dětského vědomí umožnila dítěti odolat plné a hluboké analýze dospělého. Kleinová viděla dětskou analýzu jako přímý převod klasické techniky dospělých, zapojujíce postupný přenos neurózy mezi dítětem a analytikem, přičemž po analytikovi se vyžaduje, aby používal stejné techniky a disciplíny, jako při práci s dospělými. V tomto případě, interpretace volného hraní během sezení, byla přímo nahrazena technikou pro dospělé o volné asociaci, při tom se vztah dítěte s rodiči plně rozvinul. Potencionálně vhodnými pro analýzu vidí Kleinová všechny děti. Kleinová odmítla hrát jakoukoli normativní roli jak pro terapeuty, tak pro rodiče, aby jim pečovala o jejich dítě. (Viner, 1996, s. 7)
4) Hra osvobozuje účastníky, takže se mohou svobodně vyjádřit způsobem, který by býval byl daleko složitější, kdyby je někdo přesvědčoval k verbální komunikaci. Existují zdroje, které tvrdí, že neverbální zpracování zkušenosti nezávisle přispívá ke správné funkčnosti člověka. Podle Lyons - Ruth et. al. nejsou implicitní řídící znalosti založeny na jazyku a nejsou rutinně překládány do sémantické formy (cit. dle Levy, 2008, s. 285). Protože dětská hra vyžaduje více neverbálních prvků, poskytuje širší přístup k implicitnímu vztahovému poznatku a dává terapeutovi nástroje pro rozvoj a její rozšíření vývojem nového modelu jak být s druhými. (Levy, 2008, s. 285) Hra vyžaduje od terapeuta zapojení způsobem, který je nepředstavitelný při terapiích více orientovaných na slovo. Výsledkem bývá, že role dětského terapeuta jsou více aktivní a že se nalézají v situacích, které umožní chvilku uvažovat na významem, co že to vychází najevo v léčbě, ještě před svými akcemi. (Gaines, 2003, cit. dle Levy, 2008, s. 285)
5) Obě první dámy evropské psychoanalýzy, Anna Freudová i Melanie Kleinová jsou zároveň jejími matkami, spolu s Karen Horneyovou a Helenou Deutschovou, alespoň tak je nazvala autorka knihy Matky Psychoanalýzy Janet Sayersová (1999) (Mitchell, Blacková, 1999, s. 313). V propadlišti dějin tedy neskončila ani jedna z teorií obou rivalek, stejně jako koncept separace – individuace ego-psycholožky Mahlerové. Osobně nezavrhuji ani neupřednostňuji žádný z přístupů. Domnívám se, že kromě výsledného efektu analýzy a terapie je velmi důležitá také psychická pohoda jejich účastníků, nebo, minimálně na začátku, terapeutův osobní soulad s aplikační metodou a na konci – je li nějaký – evidentní zlepšení klientova stavu a navození jeho osobní pohody. Navíc od poloviny dvacátého století přibyla řada dalších moderních terapeutických metod, které v sobě odrážejí zkušenosti a poznatky shromážděné za celou historii oboru psychologie. Kdybych při svém současném stavu znalostí přesto měl provést analýzu např. s tříletým problémovým dítětem, asi bych nejdříve zvolil hru podle Kleinové.
Literatura:
Freud, S. (1996). Spisy z pozůstalosti: 1892 – 1938. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek
Levy, A. J. (2008). The Therapeutic Action of Play in the Psychodynamic Treatment of Children: A Critical Analysis. Clinical Social Work Journal, 36, 281 – 291. Staženo 26.4.2011 z http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=29&hid=8&sid=011beec4-ec3f-46e5-ba21-31df793a9a78%40sessionmgr4
Mitchell, S.A., Blacková, M.J. (1999). Freud a po Freudovi: dějiny moderního psychoanalytického myšlení. Staženo 24.4. 2011 z http://www.elektronickeknihy.estranky.sk/stranka/psychologia
Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing, a.s.
Viner, R. (1996). Melanie Klein and Anna Freud: The Discourse of the Early Dispute. Journal of the History of the Behavioral Sciences. 32, 1, 4 - 15. Staženo 21. 4. 2011 z http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=4&hid=8&sid=011beec4-ec3f-46e5-ba21-31df793a9a78%40sessionmgr4.
Zosky, D. L. (2005). Disruptions in the Separation-Individuation. Process of Domestically Violent Men: An Empirical Examination of Mahler’s Theory. Journal of Human Behavior in the Social Environment, 12, 4, 43-60. Staženo 15.4. 2011 z http://www.haworthpress.com/web/JHBSE.
