čtvrtek 3. dubna 2014

ODVYKÁNÍ KOUŘENÍ? Jak skončil můj osobní příběh - kazuistika beznadějného kuřáka.


Úvod:

   Dovolím si vysvětlit otazník v názvu této práce: "odvykání kouření" je běžný pojem, ale jde skutečně jen o odvykání? Nejde vlastně také o učení se jiným vzorcům chování, které by měly nahradit ty původní? Takže o čem bude naše KAZUISTIKA?

   Bude o mé osobě, ze srpna 2005, kdy jsem vykouřil (snad) svou poslední cigaretu. "Snad" zmiňuji proto, že mě život naučil, abych nikdy neříkal nikdy. Tehdy jsem však musel pevně věřit tomu, že je to poslední cigareta, jinak by se mi to tak "snadno" nepodařilo. Jak "snadné" to bylo, vysvětlím dále. V každém případě se však domnívám, že tento text by mohl posloužit jako odstrašující materiál pro kuřácky rizikové skupiny adolescentů, případně jako edukační podklad, který svojí autentičností může pomoci některým adeptům v odnaučení se kouřit. Nyní více k mé osobě, jako kuřákovi z r. 2005:

muž, kuřák, SŠ, 40 let (2005), oba rodiče nekuřáci, oba dědové silní kuřáci - jeden podlehl tuberkulóze, druhý rakovině plic (také bojovali v obou světových válkách)

Kuřácká anamnéza:

   Kouří od 18 let (naučily jej spolužačky na školním výletě) nepravidelně dle společenské situace, od 21 let pravidelněji, zejm. za studií při nočních brigádách se starším kolegou, silným kuřákem. Spotřeba cigaret cca 20 - 30 denně, po dobu dvou let, dva až tři krát týdně, kromě prázdnin.  Na cigaretách oceňoval zejména jejich lehce omamný účinek. Kožený, Csémy & Tišanská uvádějí jako hlavní biologické aspekty kouření jeho návykovost způsobenou nikotinem, který v mozkových centrech podporuje produkci dopaminu a tím aktivuje mozkové okruhy, odpovědné za pocity uspokojení (2008).

   Kouření poprvé zanechává v necelých třiadvaceti, vědom si škodlivosti a s vůlí zůstat nekuřákem, který jen trochu experimentoval. Jako vzor mu jsou rodiče se svým odporem ke kouření (a skrytá obava, že by odhalili jeho kuřáctví a zklamali se v něm). Ve věku 23 let nastupuje základní vojenskou službu na dva roky. Po půl roce v silně kuřáckém prostředí a pod silným stresem ze všudypřítomné šikany od starších vojáků i důstojníků začíná opět kouřit. Zřejmě však šlo o kombinaci působení skupinové koheze, užití cigarety jako nástroje sociálního sblížení v referenční skupině (Kožený et. al, 2008) a obranného mechanizmu racionalizace vlastního chování vzhledem k okolnostem, spolu s potlačením (supresí) niterných protestů (A.Freud in Plháková, 2004).  Během vojny kouří v průměru 30 - 50 cigaret denně. Rok po skončení vojenské služby podruhé přestává kouřit silně motivován svojí přítelkyní a vlastní touhou nebýt na kouření závislý.

   Po šesti letech začíná (cca půl roku po rozchodu s přítelkyní) opět kouřit. Důvodem je nově vzniklý časový prostor, noví přátelé (kuřáci), častější návštěvy restaurací. Obrana opět racionalizací. Tentokrát však typu: "Jsem často v zakouřeném prostředí, stejně to dýchám a říká se, že pasivní kuřáci jsou stejně ohrožení, jako aktivní, tak si to aspoň užiju." Pravděpodobnějším důvodem však byl poměrně rychlý návrat fyzické (nikotin - dopamin) a posléze psychické závislosti, způsobený zpočátku sporadickým pokuřováním darovaných cigaret od kamarádů, později již z vlastní krabičky. Daří se však udržet spotřebu na cca 10 - 20 cigaretách denně, tedy výrazně méně oproti vojně. Tento stav trvá dalších osm let. Mezitím se ožení a kariérně vypracuje. Jako kuřák je akceptován svým okolím (před otcem však svoji neřest tají, matka již nežije) a je tolerován svojí ženou. Manipulace s kouřící cigaretou jej relaxačně uspokojuje a ve své racionalizaci je již tak "daleko", že vypouštění dýmu bere jako součást meditace, která posiluje jeho duchovní růst a zdraví tolik neškodí (jsou tu přece jiné, "horší" vlivy). Zároveň zde působí i defensive attributions: "Mně se nic zlého nestane." Navíc dodržuje zásady zdravé výživy jako kompenzační činitel.

Medikace:

   Vzhledem k poměrně aktivnímu sportování, racionální výživě a převládajícímu pozitivnímu naladění je zdravotní stav uspokojivý a nevyžaduje pravidelnou medikaci.

Terapie závislosti na tabáku:

   Vzhledem k nedůvěře v odvykací nikotinové náplasti nebo v dlouhodobý účinek akupunktury a jiných metod, nebyla aplikována žádná z obecně uznávaných terapií. Byla však aplikována autoterapie, přesněji řečeno vlastní převýchova a učení se životu bez cigarety.

Průběh:

   Rozhodnutí trvale přestat s kouřením nevzniklo náhle, ale bylo podníceno celou řadou faktorů. Z nejvýznamnějších jmenujme tyto: (1) uvědomění si skutečného ohrožení vlastního zdraví - života následkem kouření podle zveřejněných statistik (2) uvědomění si vlastní slabé vůle a silné závislosti při situačním kouření (čekání na cokoliv, káva, návštěva restaurace, kouření druhé osoby atd.) a podřízení vlastního chování této závislosti - tedy konstruování situací, aby byl důvod jít si zakouřit, (3) znechucení nad sebou samým z neúspěšných pokusů omezit kouření na cca 5 cigaret denně, (4) touha zvítězit nad svojí slabostí a zvýšit si vědomí vlastní účinnosti (self-efficacy), neboli důvěru ve vlastní schopnosti (Bandura in Kebza, Šolcová, 2008) , (5) narůstající netolerance okolí ke kuřákům, antireklama, (6) odpovědnost k rodině, (7) situační změna v kariéře, přijetí nové odpovědnější role a s ní související nově vnímaná příležitost změny v nekuřáka, coby příkladu v prosociálním chování na straně jedné, a výzva podpořená magickým myšlením (Plháková, 2004): " že když zvládnu toto, zvládnu i novou náročnější roli", na straně druhé.

   Nutno zdůraznit, že rozhodnutí zrálo několik měsíců a v jejich průběhu působily převážně pozitivně motivační faktory, jako již zmiňovaná antireklama nebo poznámka kolegy kuřáka, znajícího sílu jeho závislosti: "Na to nemáš!"

Závěr:

   Síla rozhodnutí tedy byla základní determinantou načasování aktu vykouření poslední cigarety. Učení se nové roli nekuřáka muselo proběhnout dávno před tímto aktem v mysli a v představách, vedeno strategií k sebepoznání, a to vnitřně řízenou autoregulací, za pomoci metakognice, tvůrčí imaginace, neustále posilované jak vnitřními tak vnějšími motivátory. Významně zde však působila také resilience, psychicky podmíněná dispozičním optimismem,  spiritualitou a fyzickou odolností. Jako další faktor spolupůsobil vnitřně umístěný LOC (locus of control) , který je časově relativně stabilní a osoby s vnitřním místem kontroly jsou přesvědčeny, že jejich úspěch závisí především na jejich aktivitě, úsilí a schopnostech (Kebza, Šolcová, 2008). Tajemství úspěchu (zatím osm a půl letého) však spočívá patrně v tom, že po poměrně rychlém odeznění fyzické závislosti na nikotinu (v řádu týdnů), již nebylo třeba tak usilovně bojovat s psychickou závislostí. Tento vnitřní boj byl totiž vítězně vybojován již dříve.

 
Literatura:

Kebza, V., Šolcová, I. (2008). Hlavní koncepce psychické odolnosti. Československá Psychologie, 52, 1, 1-19. Research Library. Retrieved November 20, 2009, from: ProQuest Database
http://proquest.umi.com/pqdweb?RQT=318&TS=1235382885&clientId=45397&VType=PQD&VName=PQD&VInst=PROD&pmid=72396&PageNum=1.

Kožený, J., Csémy, L., Tišanská, L. (2008). Atributy sklonu ke kouření u patnáctiletých adolescentů v roce 2006: Explorační analýza. Československá Psychologie, 52, 3, 209-224. Research Library. Retrieved November 20, 2009, from: ProQuest Database
http://proquest.umi.com/pqdweb?RQT=318&TS=1235382885&clientId=45397&VType=PQD&VName=PQD&VInst=PROD&pmid=72396&PageNum=1.

 
Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia