Úvod:
Dovolím si vysvětlit otazník v názvu této
práce: "odvykání kouření" je běžný pojem, ale jde skutečně jen o
odvykání? Nejde vlastně také o učení se
jiným vzorcům chování, které by měly nahradit ty původní? Takže o čem bude naše
KAZUISTIKA?
Bude o mé osobě, ze srpna 2005, kdy jsem vykouřil (snad) svou poslední cigaretu. "Snad"
zmiňuji proto, že mě život naučil, abych nikdy neříkal nikdy. Tehdy jsem však
musel pevně věřit tomu, že je to poslední cigareta, jinak by se mi to tak
"snadno" nepodařilo. Jak "snadné" to bylo, vysvětlím dále. V
každém případě se však domnívám, že tento text by mohl posloužit jako
odstrašující materiál pro kuřácky rizikové skupiny adolescentů, případně jako
edukační podklad, který svojí autentičností může pomoci některým adeptům v odnaučení se kouřit. Nyní více k mé osobě, jako kuřákovi z r. 2005:
muž, kuřák, SŠ, 40 let (2005), oba rodiče
nekuřáci, oba dědové silní kuřáci - jeden podlehl tuberkulóze, druhý rakovině
plic (také bojovali v obou světových válkách)
Kuřácká anamnéza:
Kouří od 18 let (naučily jej spolužačky na
školním výletě) nepravidelně dle společenské situace, od 21 let pravidelněji,
zejm. za studií při nočních brigádách se starším kolegou, silným kuřákem. Spotřeba
cigaret cca 20 - 30 denně, po dobu dvou let, dva až tři krát týdně, kromě
prázdnin. Na cigaretách oceňoval zejména
jejich lehce omamný účinek. Kožený, Csémy & Tišanská uvádějí jako hlavní biologické aspekty kouření
jeho návykovost způsobenou nikotinem, který v mozkových centrech podporuje
produkci dopaminu a tím aktivuje mozkové okruhy, odpovědné za pocity uspokojení
(2008).
Kouření poprvé zanechává v necelých třiadvaceti,
vědom si škodlivosti a s vůlí zůstat nekuřákem, který jen trochu
experimentoval. Jako vzor mu jsou rodiče se svým odporem ke kouření (a skrytá
obava, že by odhalili jeho kuřáctví a zklamali se v něm). Ve věku 23 let
nastupuje základní vojenskou službu na dva roky. Po půl roce v silně kuřáckém
prostředí a pod silným stresem ze všudypřítomné šikany od starších vojáků i
důstojníků začíná opět kouřit. Zřejmě však šlo o kombinaci působení skupinové koheze, užití cigarety jako nástroje
sociálního sblížení v referenční skupině
(Kožený et. al, 2008) a obranného mechanizmu racionalizace vlastního chování vzhledem k okolnostem, spolu s potlačením (supresí) niterných protestů
(A.Freud in Plháková, 2004). Během vojny
kouří v průměru 30 - 50 cigaret denně. Rok po skončení vojenské služby podruhé přestává
kouřit silně motivován svojí přítelkyní a vlastní touhou nebýt na kouření závislý.
Po šesti letech začíná (cca půl roku po
rozchodu s přítelkyní) opět kouřit. Důvodem je nově vzniklý časový prostor,
noví přátelé (kuřáci), častější návštěvy restaurací. Obrana opět racionalizací. Tentokrát však typu:
"Jsem často v zakouřeném prostředí, stejně to dýchám a říká se, že pasivní
kuřáci jsou stejně ohrožení, jako aktivní, tak si to aspoň užiju." Pravděpodobnějším
důvodem však byl poměrně rychlý návrat fyzické (nikotin - dopamin) a posléze
psychické závislosti, způsobený zpočátku sporadickým pokuřováním darovaných
cigaret od kamarádů, později již z vlastní krabičky. Daří se však udržet
spotřebu na cca 10 - 20 cigaretách denně, tedy výrazně méně oproti vojně. Tento
stav trvá dalších osm let. Mezitím se ožení a kariérně vypracuje. Jako kuřák je
akceptován svým okolím (před otcem však svoji neřest tají, matka již nežije) a je
tolerován svojí ženou. Manipulace s kouřící cigaretou jej relaxačně uspokojuje a
ve své racionalizaci je již tak "daleko",
že vypouštění dýmu bere jako součást meditace, která posiluje jeho duchovní
růst a zdraví tolik neškodí (jsou tu přece jiné, "horší" vlivy). Zároveň
zde působí i defensive attributions:
"Mně se nic zlého nestane." Navíc dodržuje zásady zdravé výživy jako
kompenzační činitel.
Medikace:
Vzhledem k poměrně aktivnímu sportování,
racionální výživě a převládajícímu pozitivnímu naladění je zdravotní stav
uspokojivý a nevyžaduje pravidelnou medikaci.
Terapie závislosti na tabáku:
Vzhledem k nedůvěře v odvykací nikotinové
náplasti nebo v dlouhodobý účinek akupunktury a jiných metod, nebyla aplikována
žádná z obecně uznávaných terapií. Byla však aplikována autoterapie, přesněji
řečeno vlastní převýchova a učení se životu bez cigarety.
Průběh:
Rozhodnutí trvale přestat s kouřením
nevzniklo náhle, ale bylo podníceno celou řadou faktorů. Z nejvýznamnějších
jmenujme tyto: (1) uvědomění si skutečného ohrožení vlastního zdraví - života
následkem kouření podle zveřejněných statistik (2) uvědomění si vlastní slabé
vůle a silné závislosti při situačním kouření (čekání na cokoliv, káva,
návštěva restaurace, kouření druhé osoby atd.) a podřízení vlastního chování
této závislosti - tedy konstruování situací, aby byl důvod jít si zakouřit, (3)
znechucení nad sebou samým z neúspěšných pokusů omezit kouření na cca 5 cigaret
denně, (4) touha zvítězit nad svojí slabostí a zvýšit si vědomí vlastní účinnosti (self-efficacy), neboli důvěru ve vlastní
schopnosti (Bandura in Kebza, Šolcová, 2008) , (5) narůstající netolerance
okolí ke kuřákům, antireklama, (6) odpovědnost k rodině, (7) situační změna v
kariéře, přijetí nové odpovědnější role a s ní související nově vnímaná
příležitost změny v nekuřáka, coby příkladu v prosociálním chování na straně
jedné, a výzva podpořená magickým
myšlením (Plháková, 2004): " že když zvládnu toto, zvládnu i novou
náročnější roli", na straně druhé.
Nutno zdůraznit, že rozhodnutí zrálo několik
měsíců a v jejich průběhu působily převážně pozitivně motivační faktory, jako
již zmiňovaná antireklama nebo poznámka kolegy kuřáka, znajícího sílu jeho
závislosti: "Na to nemáš!"
Závěr:
Síla rozhodnutí tedy byla základní
determinantou načasování aktu vykouření poslední cigarety. Učení se nové roli nekuřáka muselo proběhnout dávno před tímto
aktem v mysli a v představách, vedeno strategií
k sebepoznání, a to vnitřně řízenou autoregulací,
za pomoci metakognice, tvůrčí imaginace, neustále posilované
jak vnitřními tak vnějšími motivátory.
Významně zde však působila také resilience,
psychicky podmíněná dispozičním
optimismem, spiritualitou a fyzickou
odolností. Jako další faktor spolupůsobil vnitřně umístěný LOC (locus of control) , který je časově
relativně stabilní a osoby s vnitřním
místem kontroly jsou přesvědčeny, že jejich úspěch závisí především na
jejich aktivitě, úsilí a schopnostech (Kebza, Šolcová, 2008). Tajemství úspěchu
(zatím osm a půl letého) však spočívá patrně v tom, že po poměrně rychlém odeznění fyzické závislosti na nikotinu (v řádu
týdnů), již nebylo třeba tak usilovně bojovat s psychickou závislostí. Tento vnitřní boj byl totiž vítězně
vybojován již dříve.
Kebza, V., Šolcová, I. (2008). Hlavní koncepce psychické
odolnosti. Československá Psychologie, 52,
1, 1-19. Research Library. Retrieved
November 20, 2009, from: ProQuest Database
http://proquest.umi.com/pqdweb?RQT=318&TS=1235382885&clientId=45397&VType=PQD&VName=PQD&VInst=PROD&pmid=72396&PageNum=1.
Kožený, J., Csémy, L., Tišanská, L. (2008). Atributy
sklonu ke kouření u patnáctiletých adolescentů v roce 2006: Explorační analýza.
Československá Psychologie, 52, 3, 209-224.
Research Library. Retrieved November
20, 2009, from: ProQuest Database
http://proquest.umi.com/pqdweb?RQT=318&TS=1235382885&clientId=45397&VType=PQD&VName=PQD&VInst=PROD&pmid=72396&PageNum=1.