Základním předpokladem pro rodinnou péči o staré členy rodiny, tedy babičky a dědečky, je vůbec existence samotné rodiny. Podle průzkumů jsou nečastějšími rodinnými pečovateli ženy, které, jak literatura uvádí, tvoří až 64% podílu, zejména jako manželky, dcery nebo snachy [Jeřábek 2005]. Podíl můžů je značně menší a i zde se na rodinné péči o seniora podílejí dcery nebo snachy. Jak jsme před nějakou dobou měli možnost sledovat mediálně známý absolventský snímek "Bába", který mezi krátkými filmy zvítězil na filmovém festivalu v Cannes, o starou babičku zde svérázným způsobem pečovala její ne zcela dospělá vnučka. Ohlas, jaký film sklidil, zřejmě také svědčí o žhavosti tématu (a nejen o kvalitním zpracování snímku), a to nejen na domácím poli. Neoddiskutovatelným faktem ovšem zůstává, že odpovědnost za péči o starého člověka, je-li zvolena rodinná péče, leží na mužích stejně jako na ženách rovným dílem. C.Levine definuje rodinnou odpovědnost trochu v širším smyslu následovně: „Členové rodiny jsou jedinci, kteří narozením, adopcí, sňatkem nebo vyhlášením společenství sdílejí hluboké, osobní vztahy a jsou vzájemně oprávněni přijímat a zavázáni poskytovat podporu nejrůznějšího druhu v nejrůznější možné šíři (zvláště v době potřeby podpory).“ [Levine (1991) citován in Bartoňová: 2005]
V tomto textu se mimo jiné pokusíme navázat na závěry, ke kterým dochází Jeřábek [2005:15], a to: "Jak učinit rodinnou péči o staré lidi zvládnutelnou?" Přesto, že u nás i ve světě existuje řada institucí poskytujících profesionální služby v péči o staré, nemocné nebo nemohoucí lidi, včetně paliativní péče, stále více odborníků je přesvědčeno, že rodinná péče by měla nalézat podstatně větší oporu v legislativě, a to jak na státní, tak na celoevropské úrovni. "Rodinná péče o staré lidi je jedním z nejfrekventovanějších modelů péče o seniory v současné společnosti." [Jeřábek 2005: 17]
Současná sociální politika, přesto, že naráží na tři zásadní problémy, upřednostňuje řešení v rodinné péči, zejména proto, že je méně finančně náročná a seniory je lépe přijímána. Proti tomuto modelu však hovoří některé vážné argumenty, které rozhodně nelze pomíjet:
1) rostoucí důraz na svobodu a nezávislost jednotlivce, liberalizace hodnot, dále údaj, že většina společnosti nežije v tradičních rodinách, takže logicky ani rodinná péče by němela být hlavním modelem péče o seniory,
2) jako silný protiargument zaznívá tvrzení podložené demografickým vývojem v klesajícím počtu sňatků a rostoucí rozvodovosti, ve snižující se plodnosti žen a v rostoucím počtu bezdětných manželství, v klesajícím průměrném počtu dětí žijících v manželství, což vše bude mít za následek menší počet potenciálních rodinných pečovatelů / pečovatelek o staré rodiče,
3) stoupající počet starých a nesoběstačných lidí z důvodů stoupajícho věku dožití a všeobecného stárnutí populace - to znamená stále větší množství starých lidí bude potřebovat profesionální péči v instituci, protože rodinná péče některé kvalitativní a odborné požadavky na péči prostě nemůže splnit, navíc demografická základna rodinné péče se neustále zužuje [Jeřábek 2005].
Poslední z argumentů je samozřejmě podporován dlouhodobě shromažďovanými daty z demografických průzkumů v České republice i ve světě, které na trend stárnutí populace upozorňují. Prognózy hovoří o cca dvojnásobném navýšení počtu starých lidí (na cca 75 000), kteří, oproti současnosti, budou v roce 2030 potřebovat trvalou průběžnou a každodenní péči. Zhruba dvakrát tolik jich však bude potřebovat alespoň občasnou výpomoc (140 - 150 tisíc). Tito senioři budou tvořit asi 1,5% populace České republiky. V USA například tvoří senioři bez příbuzných 10%, a z nich 20% nemá žádné děti, tudíž ani žádné rodinné ošetřovatele [Soldo citován in Jeřábek 2005:10]. Bezdětní senioři, kteří nemají ani žádné příbuzné, budou tedy s největší pravděpodobností tvořit jistou klientelu institucionální péče.
Nezbytná péče o seniora se z jeho pohledu skládá z pomoci při běžných denních potřebách (tzv. ADL = Activity of Daily Living), která zahrnuje koupání, chození na toaletu, příprava jídla a krmení, oblékání a přemisťování z postele na židli a zpět. Zahrnuje také zařizování finančních záležitostí, jako je placení účtů apod., sociální a lékařské služby, údržbu domácnosti a úklid, nakupování, denní kontrolu potřeb seniora, ale také poskytování emoční opory [Levine (1999); OECD, Jenson a Jacobzone (2000) citováno in Bartoňová: 2005: 31].
Aby vůbec tuto nezbytnou rodinnou péči senior dostal, je nutnou, i když ne postačující podmínkou alespoň uspokojivý vztah s rodinným příslušníkem / příslušníky, kteří by se o něho měli starat. Existuje totiž řada seniorů s velmi vyhrocenými, anebo silně lhostejnými vztahy se svými příbuznými. Takové případy zřejmě končí, podobně jako bezdětní, v institucionální péči. Další důležitou podmínkou je rodinná proximita, která může v případě dlouhodobého pobytu rodinného příslušníka např. v zahraničí zcela znemožnit péči v rodinném prostředí.
Dobře fungující rodina představuje pro seniora zázemí a jistotu psychické, fyzické i hmotné pomoci v případě jeho nesoběstačnosti. Přesto jsou podle výzkumů preferovány oddělené formy bydlení generací, což v případě nutnosti denní pravidelné péče může znamenat jisté komplikace. V dřívějších "tradičních" rodinách bývalo dvou až třígenerační bydlení běžné, dnes je spíše vyjímkou.
Přesto, že život se seniory může mladší generace obohacovat o zkušenosti a rozdílnost v pohledu na svět, je pociťován zřetelný úbytek autority starší generace. Dříve tolik oceňované zkušenosti v dnešním přetechnizovaném světě bývají nahrazeny znalostmi a zkušenostmi mladší generace (PC, internet - pozn. MK). Různé životní styly a zkušenosti pak vytvářejí propast mezi generacemi, která může omezovat možnosti vzájemného porozumění [Zavázalová (2001), Tanská (2001) citovány ve Vohralíková, Rabušic: 2004]. Téměř polovina dotazovaných seniorů má obavy, že na ně děti pro své povinnosti nebudou mít čas, a pouze třetina věří, že by jejich děti v případě potřeby nějakým způsobem ukončily nebo omezily zaměstnání. Takovou potřebou však senioři většinou míní méně náročné druhy pomoci, pro případy zhoršení zdravotního stavu vidí řešení spíše v ústavní péči [Kuchařová (2002) citována ve Vohralíková, Rabušic: 2004].
Období seniora, který se dožije stavu, kdy již není soběstačný a potřebuje vnější pomoc, by mělo být výzvou pro každého člověka v produktivním věku, protože nikdo neví, jak jednou bude trávit své poslední roky. Rodinná péče, byť podle některých prognóz výhledově na ústupu, by si jistě zasloužila větší pozorost a podporu ze strany autorit rozhodujících o legislativním, sociálním a finančním zázemí rodinné péče.
V současné době sice existují daňové úlevy nebo finanční podpora pro pečovatele, ale ne vždy je pečovatelova celková finanční situace zralá na odvádění daní, tudíž úlevu neuplatní, a ne vždy je finančně únosné vzdát se zaměstnání jen proto, abychom pobírali finanční sociální podporu ve výši jedné třetiny původního platu [Jeřábek: 2005].
Kdybychom měli jmenovat nejvýznamnější položky ze strany státu, obcí nebo organizací, které by mohly přispět k lepšímu zvládání rodinné péče o seniory, šlo by o následující:
- daňové úlevy
- fin. podpora státu přímo postižené osobě
- fin. podpora pro pečovatele
- daňová úleva (odpisy) pro pečovatele/lku
- systém komunitní péče (zejm. skandinávské země)
- charitativní služby a služby náboženských organizací (zejm. německy mluvící země)
- neziskové organizace a příspěvky státu nebo obce (evropské země)
- systém placené péče v rodinných podmínkách (USA a další země - "home care")
- soukromé pečovatelské služby (bývají dost drahé)
- "respitní péče" - možnost členům rodiny vzít si od pečování krátkodobou dovolenou, zastoupení zajistí dobrovolní členové neziskové nebo charitativní organizace
- podpůrné skupiny - školení, poradenství, výměna zkušeností a sdílení společných problémů [Jeřábek: 2005].
Staří rodiče víceméně počítají s pomocí od svých dětí, avšak neradi by na rodině byli více závislí - jejich autonomie je jim často velmi vzácná a své zajištění ve stáří poměrně často očekávají od státu [Vohralíková, Rabušic: 2004]. Oboustranné zvládání zátěže rodinné péče bývá založeno na psychické a emoční podpoře. Je to právě rodina, která tradičně byla a je základem státu, a právě z důvodu jejího současného oslabení by měla být její podpora, zahrnující péči o staré členy, součástí dlouhodobé státní strategie.
Literatura:
Bartoňová, Jitka. 2005. „Modely rodinné péče o starého člověka“. Pp. 28-41 in Eva Abramuszkinová Pavlíková (ed.). Rodinná péče o staré lidi. Praha: UK FSV CESES
Jeřábek, Hynek a kol. 2005. „Péče o staré lidi v rodině (východiska, klasifikace, kritické momenty).“ Pp. 9-19 in Eva Abramuszkinová Pavlíková (ed.). Rodinná péče o staré lidi. Praha: UK FSV CESES
Vohralíková, L., Rabušic, L. 2004. Čeští senioři včera, dnes a zítra. Brno: VÚPSV, centrum Brno
