Krize v životě člověka a její formy

   O krizi se hovoří v mnoha souvislostech: např. o finanční, rodinné, vztahové krizi, o krizi středního věku, o výkonnostní krizi, krizi v léčebném procesu, ale její vnímání bývá vždy závislé na individuálním stupni vývoje osobní zralosti jedince.

   Smékal (2004) rozlišuje několik etap vývoje a zdrojů utváření osobnosti, mezi nimiž kritické události hrají důležitou roli. Zatímco v raném dětském věku mohou jako krizové události převládat poruchy příjmu potravy, tělesné nemoci, úrazy, odmítaní z matčiny strany, v pozdějším dětském věku nastupují vedle úrazů konflikty s rodiči, vrstevníky a pedagogy, rané sexuální hry, změny školy a jejich požadavků, potíže s učením a následují problémy samotného dospívání. Adolescence po osmnáctém roku a raná dospělost do cca 34 let již přinášejí útrapy jako absenci lásky při provozování promiskuitní sexuality, nechtěná těhotenství, neúspěchy ve studiu, sportu, v povolání, ve vztazích, rozchody, rozvody, potraty, nezvládnutí konfliktů mezi rodinou a zaměstnáním a krizi třicátníků. Během střední dospělosti do cca 50 let se již objevují tzv. deprese z vědomí přelomu, chronické nemoci, klimakterium, nemoci rodičů, dětí a příbuzných, návrat do zaměstnání po dětech, rozvody dětí, profesní sestup, finanční problémy, invalidita, zklamání vlastním životem, manželské problémy, ale také závažnější krize kvůli úmrtí blízkých. V pozdní dospělosti do cca 65 let přicházejí obvyklé zdravotní problémy, odchod do důchodu, příp. adaptace na nové zaměstnání, konflikty s dospělými dětmi, syndrom „opuštěného hnízda“, také rozvod, pocit zbytečnosti a smrt partnera (příp. rodičů nebo vlastních dětí – pozn. MK). Období stáří po 65. roku života bývá provázeno možnými krizemi z finančních důvodů, rovněž tak z konfliktů s dětmi, ale i s vrstevníky např. v domově pro seniory, pocitem opuštěnosti, samoty, neschopnosti, potíže s přijetím blížícího se konce a životních ztrát (příp. smrtí někoho z blízkých, v mnoha případech ale bývá ovdovělým lidem jediným společníkem pes nebo kočka – jejich smrt pak bývá krátkodobě vnímána se stejnou nebo podobnou intenzitou, jako smrt blízkého člověka, i když může být snáze nahraditelná jiným domácím mazlíčkem – pozn. MK).

   Budeme-li ztrátu blízké osoby považovat za iniciační mechanizmus životní krize, je možné spolu s Kastovou (2000, s. 75) prohlásit, že jde o „ ... zcela mimořádnou krizi: v jediném okamžiku pohltí celou naši existenci. Touto ztrátou je otřesena vlastní identita, člověk už nechápe, jak sám sebe prožívá, a také přestává rozumět světu.“

   Špatenková (2004) vymezuje ztrátu jako náročnou životní situaci, která má charakter dlouhodobého, a hlavně ireverzibilního odloučením od signifikantního objektu nebo funkce. Emocionální vazba jedince ke ztracenému objektu – člověku, předmětu nebo činnosti, zde hraje rozhodující roli.

     Holmes a Rahe (cit. dle Smékal, 2004) vytvořili po mnohaletém pozorování  psychosomaticky nemocných lidí inventář kritických událostí seřazených podle empiricky vysledovaných závažností reflektovaných v bodovém pořadí. V tabulce níže uvádím pro informaci některé vybrané frustrační situace (cit. dle Smékal, 2004, s. 294):

 

Událost (stresor)	Body
Úmrtí partnera, partnerky	100
Rozvod donedávna spokojeného manželství	73
Rozvrat manželství, dočasný rozchod	65
...	...
Úmrtí blízkého člena rodiny	63
Vážný úraz nebo onemocnění	53
Sňatek	50
Ztráta zaměstnání	47
Odchod do důchodu	45
Změna zdravotního stavu člena rodiny	44
Sexuální obtíže	39
Změna finančního stavu	38
Smrt blízkého přítele	37
Závažné neshody s partnerem	35
Konflikty s tchánem, tchyní, zetěm, snachou	29
Partner nastupuje nebo končí zaměstnání	26
Změna životních podmínek	25
Změna životních zvyklostí	24
Změna bydliště	20
Změna rekreačních aktivit	20
Změna sociálních aktivit	18
Změna režimu dne a spánku, např. letní čas	16
Změna v širší rodině (úmrtí, sňatky)	15
Vánoční svátky	12

   Z tabulky je zřejmé, že úmrtí – ztráta blízké osoby, zejména v případě životního partnera, způsobuje ze všech ostatních stresových událostí největší psychosociální újmu. Za limitující hodnotu, která může již znamenat určité zdravotní ohrožení člověka, je podle Smékala (2004) pokládána hranice 300 bodů. Aby bylo takové riziko reálné, musí se frustrační události nakupit během několika měsíců, kdy se jejich bodové hodnoty sčítají. Smékal (2004) doporučuje působení krátkodobých stresorů kontrolovat, a pokud trpíme pocity přepracování nebo vyhoření (burn-out), je třeba zařadit kompenzační odpočinek, příp. u neodvratných krátkodobých stresorů trénovat tzv. desenzibilizaci.

 

Literatura:

Kastová, Verena. 2000. Krize a tvořivý přístup k ní : typy životních krizí, jejich dynamika a možnosti krizové intervence. Praha: Portál.

Smékal, V. (2004). Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal.

Špatenková, N. (2004). Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada.

Smrt a její vnímání v moderní a postmoderní společnosti

   V moderní a postmoderní společnosti došlo a stále dochází k přehodnocování pohledu na smrt, na její tabuizaci, pohled na smrt jako něco definitivního, nezvratného. Hříbalová (2011) poukazuje na úspěchy současného lékařství, které smrt přesunuly z domovů do nemocničních pokojů. O smrti svých blízkých se tak lidé často dozvídají až z úst nemocničního personálu, mnohdy vyhýbavě, protože smrt pacienta pro lékaře vlastně znamená prohru. Jak moudře doplňuje francouzský historik Phillipe Ariés (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶2),

Kmotřička smrt stála už nad kolébkou lidstva. Je všudypřítomná, a přece zahalená tajemstvím. Její podoba i zvyky s ní spojené se během staletí proměňovaly. Někdy byla přátelská a krásná, jindy zákeřná a odpudivá. Někdy probouzela strach, jindy byla toužebně očekávána. Dovedla lidstvo do 21. století, aniž by poodhalila své tajemství. Dnešní doba však nemá ráda tajemství, a proto nemá ráda ani smrt...

   Britský teolog a religionista Douglas J. Davies (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶3) upozorňuje na další aspekt našeho současného pohledu na smrt. V minulých stoletích se kvůli menší naději na dožití setkávali lidé se smrtí mnohem častěji. Kojenecká úmrtnost bývala nesrovnatelně vyšší než dnes: bylo běžné, když z dvanácti dětí přežily pouze dvě, a rodiče umírali, když jejich děti ještě nebyly zaopatřené. Dnes se běžně rodiče dožívají svých vnuků a pravnuků, v důchodovém věku často ještě mají vlastní rodiče. Zde Davies (tamtéž) předpokládá určitý posun v myšlení, který způsobuje falešný pocit těchto dospělých dětí, že nikdy nebudou sami, a také to, že o smrti nedokáží hovořit.

   Vztah ke smrti podle Juppa a Waltera (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶4) změnily až obě světové války ve 20. století. Zejména druhá světová válka, v níž zahynuly miliony lidí, způsobila znechucení smrtí a postupný útlum diskurzu smrti ve společnosti. O smrti se nemluví, protože se jí lidé samozřejmě bojí, říká Anthony Giddens (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶4), a dodává, že tento strach pochází z odklonu od tradiční kultury předků, kde běžně v jedné domácnosti žilo více generací, kde lidé tvořili komunitu. Individualizmus, který nahradil tradiční uspořádání, způsobil, že člověk jako samostatnou jednotku nevnímá rodinu, ale jen sebe.

   V poslední době se úvahy o tabuizaci smrti poněkud rozcházejí (Hříbalová, 2011). Množí se důkazy o tom, že toto téma již není tabu, jak tomu bylo ještě v nedávné minulosti. Smrt, jako fenomén spojený s truchlením, se stává častým tématem filmů, beletrie i populárně naučných knih. Jeden z prvních pokusů zpracovat otázku toho, co se skrývá za prahem smrti, podnikl americký lékař dr. Raymond Moody jr. Ve svém bestseleru Život po životě (1991) popisuje zážitky lidí, kteří upadli do klinické smrti, a po resuscitaci si byli schopni vzpomenout na své mimotělní prožitky. Jsou všeobecně známy, jako cesty tunelem, na jehož konci je silné světlo, z něhož vystupují duchovní bytosti představující zemřelé příbuzné.

   Jak odkazuje Staňková (2010), podobným výzkumem se zabývala také švýcarská lékařka dr. Elizabeth Kübler-Rossová. Se svými spolupracovníky nashromáždila až tisíce případů s prožitky blízkosti smrti (NDE – near death experience). Velice zajímavé je, že výpovědi jejích pacientů se velice podobají výpovědím pacientů dr. Moodyho bez ohledu na věk, vyznání nebo pohlaví. Společným jmenovatelem všech případů je to, že lidé s NDE, odložili své tělo a prožili mimotělní zkušenost. Tvrdí (cit. dle Staňková, 2010), že smrt, jak ji popisuje současná věda, ve skutečnosti neexistuje. Jde prý o vystoupení z fyzického těla, podobně jako motýl opouští svou kuklu, jde o přechod „na druhou stranu“, do jiného stavu vědomí. Člověk v takovém stavu údajně může vše slyšet a vidět, rozumí tomu, co se děje a může pokračovat ve svém duchovním růstu – pouze ztrácí své tělo, které již nepotřebuje.

   Pohled na smrt, jako definitivní konec bytí jedince, zaznamenal v posledních přibližně sto letech značné změny ještě v jiném směru. Odklon od tradičního pohledu, prezentovaným převážně církvemi, a odklon od různých filozofických euro-amerických pojetí podstaty života a smrti, vedl mnohé badatele ke studiu východních, především indických, tibetských nebo staročínských nauk. Přelom 19. a 20. století byl poznamenán poměrně silným hnutím filozofů a spisovatelů, orientujících se na studium a publikování originálních textů o józe, hinduismu a budhismu. V různých, na duchovní literaturu orientovaných nakladatelstvích, vycházely překlady Bhagavadgíty, učení Maharišiho a dalších. Tento trend podpořily další publikace o autentických transcendentních prožitcích jedinců – mystiků - odchovaných západní kulturou. Připomeňme nejznámější spisovatele mystiky, mezi které se řadili Prentice Mulford nebo Paul Brunton. U nás v první polovině 20. století vynikal Karel Weinfurter, jako zakladatel novodobé české křesťanské mystiky, který Bruntona také často překládal, dále např. František Drtikol, více známý jako vynikající fotograf. Ve druhé polovině 20. století se vyskytují jména jako Eduard a Míla Tomášovi, Květoslav Minařík, dále se objevují překlady zahraničních autorů, jako jsou americký spisovatel James Redfield, brazilský autor bestselerů Paolo Coelho, libanonský básník Kahlil Gibran, jezuitský kněz z Indie Anthony de Mello, americká lékařka Marlo Morgan, americký letec a spisovatel Richard Bach, indický mnich Osho a mnoho dalších, jejichž knihy plní police esoterické a duchovní literatury ve stáncích českých knihkupectví.

   Obrovská popularita esoterické literatury, přinášející metafyzické a mystické nauky o životě a smrti do kuchyní, obýváků a ložnic postmoderního člověka, svědčí o jediném: tabu smrti patří v jistém ohledu minulosti. Člověk dnešní uspěchané doby, která neúprosně zkracuje jeho vnímání času a žene jej vstříc stáří, je magicky přitahován představou, že smrt je jen transformací pozemského bytí do jiné, vyšší dimenze, která představuje skutečný domov pro duši, jež dočasně obývá naše tělo.

   Něco jiného je ovšem smrt, která se nás osobně dotýká. Zde se její tabuizace stále často vyskytuje, protože jen málokdo je schopen o smrti svých blízkých, případně o blížící se vlastní, nezaujatě hovořit. Jak trefně glosuje Hříbalová (2011, ¶12): „Vnitřní smutek a pocity spojené se smrtí jsou vytlačovány, protože v dnešní společnosti, která je zaměřena především na výkon a mládí, nejsou truchlící schopni podávat nejlepší výsledky.“ Ve společnosti individuí si nepřejeme, aby nám ostatní „viděli do karet“, maximálně se podělíme s těmi, kdo jsou nám nejbližší.

 

Literatura:

Hříbalová, M. (2011). Tabu sexu vystřídalo tabu smrti. Psychologie dnes, 11, 1030. Retrieved April 26, 2013, from http://www.umirani.cz/detail-clanek/tabu-sexu-vystridalo-tabu-smrti.html

Staňková, M. (2010). Prožitek blízkosti smrti jako přínos pro život. DP. Brno: MUNI.