Krize v životě člověka a její formy

   O krizi se hovoří v mnoha souvislostech: např. o finanční, rodinné, vztahové krizi, o krizi středního věku, o výkonnostní krizi, krizi v léčebném procesu, ale její vnímání bývá vždy závislé na individuálním stupni vývoje osobní zralosti jedince.

   Smékal (2004) rozlišuje několik etap vývoje a zdrojů utváření osobnosti, mezi nimiž kritické události hrají důležitou roli. Zatímco v raném dětském věku mohou jako krizové události převládat poruchy příjmu potravy, tělesné nemoci, úrazy, odmítaní z matčiny strany, v pozdějším dětském věku nastupují vedle úrazů konflikty s rodiči, vrstevníky a pedagogy, rané sexuální hry, změny školy a jejich požadavků, potíže s učením a následují problémy samotného dospívání. Adolescence po osmnáctém roku a raná dospělost do cca 34 let již přinášejí útrapy jako absenci lásky při provozování promiskuitní sexuality, nechtěná těhotenství, neúspěchy ve studiu, sportu, v povolání, ve vztazích, rozchody, rozvody, potraty, nezvládnutí konfliktů mezi rodinou a zaměstnáním a krizi třicátníků. Během střední dospělosti do cca 50 let se již objevují tzv. deprese z vědomí přelomu, chronické nemoci, klimakterium, nemoci rodičů, dětí a příbuzných, návrat do zaměstnání po dětech, rozvody dětí, profesní sestup, finanční problémy, invalidita, zklamání vlastním životem, manželské problémy, ale také závažnější krize kvůli úmrtí blízkých. V pozdní dospělosti do cca 65 let přicházejí obvyklé zdravotní problémy, odchod do důchodu, příp. adaptace na nové zaměstnání, konflikty s dospělými dětmi, syndrom „opuštěného hnízda“, také rozvod, pocit zbytečnosti a smrt partnera (příp. rodičů nebo vlastních dětí – pozn. MK). Období stáří po 65. roku života bývá provázeno možnými krizemi z finančních důvodů, rovněž tak z konfliktů s dětmi, ale i s vrstevníky např. v domově pro seniory, pocitem opuštěnosti, samoty, neschopnosti, potíže s přijetím blížícího se konce a životních ztrát (příp. smrtí někoho z blízkých, v mnoha případech ale bývá ovdovělým lidem jediným společníkem pes nebo kočka – jejich smrt pak bývá krátkodobě vnímána se stejnou nebo podobnou intenzitou, jako smrt blízkého člověka, i když může být snáze nahraditelná jiným domácím mazlíčkem – pozn. MK).

   Budeme-li ztrátu blízké osoby považovat za iniciační mechanizmus životní krize, je možné spolu s Kastovou (2000, s. 75) prohlásit, že jde o „ ... zcela mimořádnou krizi: v jediném okamžiku pohltí celou naši existenci. Touto ztrátou je otřesena vlastní identita, člověk už nechápe, jak sám sebe prožívá, a také přestává rozumět světu.“

   Špatenková (2004) vymezuje ztrátu jako náročnou životní situaci, která má charakter dlouhodobého, a hlavně ireverzibilního odloučením od signifikantního objektu nebo funkce. Emocionální vazba jedince ke ztracenému objektu – člověku, předmětu nebo činnosti, zde hraje rozhodující roli.

     Holmes a Rahe (cit. dle Smékal, 2004) vytvořili po mnohaletém pozorování  psychosomaticky nemocných lidí inventář kritických událostí seřazených podle empiricky vysledovaných závažností reflektovaných v bodovém pořadí. V tabulce níže uvádím pro informaci některé vybrané frustrační situace (cit. dle Smékal, 2004, s. 294):

 

Událost (stresor)	Body
Úmrtí partnera, partnerky	100
Rozvod donedávna spokojeného manželství	73
Rozvrat manželství, dočasný rozchod	65
...	...
Úmrtí blízkého člena rodiny	63
Vážný úraz nebo onemocnění	53
Sňatek	50
Ztráta zaměstnání	47
Odchod do důchodu	45
Změna zdravotního stavu člena rodiny	44
Sexuální obtíže	39
Změna finančního stavu	38
Smrt blízkého přítele	37
Závažné neshody s partnerem	35
Konflikty s tchánem, tchyní, zetěm, snachou	29
Partner nastupuje nebo končí zaměstnání	26
Změna životních podmínek	25
Změna životních zvyklostí	24
Změna bydliště	20
Změna rekreačních aktivit	20
Změna sociálních aktivit	18
Změna režimu dne a spánku, např. letní čas	16
Změna v širší rodině (úmrtí, sňatky)	15
Vánoční svátky	12

   Z tabulky je zřejmé, že úmrtí – ztráta blízké osoby, zejména v případě životního partnera, způsobuje ze všech ostatních stresových událostí největší psychosociální újmu. Za limitující hodnotu, která může již znamenat určité zdravotní ohrožení člověka, je podle Smékala (2004) pokládána hranice 300 bodů. Aby bylo takové riziko reálné, musí se frustrační události nakupit během několika měsíců, kdy se jejich bodové hodnoty sčítají. Smékal (2004) doporučuje působení krátkodobých stresorů kontrolovat, a pokud trpíme pocity přepracování nebo vyhoření (burn-out), je třeba zařadit kompenzační odpočinek, příp. u neodvratných krátkodobých stresorů trénovat tzv. desenzibilizaci.

 

Literatura:

Kastová, Verena. 2000. Krize a tvořivý přístup k ní : typy životních krizí, jejich dynamika a možnosti krizové intervence. Praha: Portál.

Smékal, V. (2004). Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal.

Špatenková, N. (2004). Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada.

Smrt a její vnímání v moderní a postmoderní společnosti

   V moderní a postmoderní společnosti došlo a stále dochází k přehodnocování pohledu na smrt, na její tabuizaci, pohled na smrt jako něco definitivního, nezvratného. Hříbalová (2011) poukazuje na úspěchy současného lékařství, které smrt přesunuly z domovů do nemocničních pokojů. O smrti svých blízkých se tak lidé často dozvídají až z úst nemocničního personálu, mnohdy vyhýbavě, protože smrt pacienta pro lékaře vlastně znamená prohru. Jak moudře doplňuje francouzský historik Phillipe Ariés (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶2),

Kmotřička smrt stála už nad kolébkou lidstva. Je všudypřítomná, a přece zahalená tajemstvím. Její podoba i zvyky s ní spojené se během staletí proměňovaly. Někdy byla přátelská a krásná, jindy zákeřná a odpudivá. Někdy probouzela strach, jindy byla toužebně očekávána. Dovedla lidstvo do 21. století, aniž by poodhalila své tajemství. Dnešní doba však nemá ráda tajemství, a proto nemá ráda ani smrt...

   Britský teolog a religionista Douglas J. Davies (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶3) upozorňuje na další aspekt našeho současného pohledu na smrt. V minulých stoletích se kvůli menší naději na dožití setkávali lidé se smrtí mnohem častěji. Kojenecká úmrtnost bývala nesrovnatelně vyšší než dnes: bylo běžné, když z dvanácti dětí přežily pouze dvě, a rodiče umírali, když jejich děti ještě nebyly zaopatřené. Dnes se běžně rodiče dožívají svých vnuků a pravnuků, v důchodovém věku často ještě mají vlastní rodiče. Zde Davies (tamtéž) předpokládá určitý posun v myšlení, který způsobuje falešný pocit těchto dospělých dětí, že nikdy nebudou sami, a také to, že o smrti nedokáží hovořit.

   Vztah ke smrti podle Juppa a Waltera (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶4) změnily až obě světové války ve 20. století. Zejména druhá světová válka, v níž zahynuly miliony lidí, způsobila znechucení smrtí a postupný útlum diskurzu smrti ve společnosti. O smrti se nemluví, protože se jí lidé samozřejmě bojí, říká Anthony Giddens (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶4), a dodává, že tento strach pochází z odklonu od tradiční kultury předků, kde běžně v jedné domácnosti žilo více generací, kde lidé tvořili komunitu. Individualizmus, který nahradil tradiční uspořádání, způsobil, že člověk jako samostatnou jednotku nevnímá rodinu, ale jen sebe.

   V poslední době se úvahy o tabuizaci smrti poněkud rozcházejí (Hříbalová, 2011). Množí se důkazy o tom, že toto téma již není tabu, jak tomu bylo ještě v nedávné minulosti. Smrt, jako fenomén spojený s truchlením, se stává častým tématem filmů, beletrie i populárně naučných knih. Jeden z prvních pokusů zpracovat otázku toho, co se skrývá za prahem smrti, podnikl americký lékař dr. Raymond Moody jr. Ve svém bestseleru Život po životě (1991) popisuje zážitky lidí, kteří upadli do klinické smrti, a po resuscitaci si byli schopni vzpomenout na své mimotělní prožitky. Jsou všeobecně známy, jako cesty tunelem, na jehož konci je silné světlo, z něhož vystupují duchovní bytosti představující zemřelé příbuzné.

   Jak odkazuje Staňková (2010), podobným výzkumem se zabývala také švýcarská lékařka dr. Elizabeth Kübler-Rossová. Se svými spolupracovníky nashromáždila až tisíce případů s prožitky blízkosti smrti (NDE – near death experience). Velice zajímavé je, že výpovědi jejích pacientů se velice podobají výpovědím pacientů dr. Moodyho bez ohledu na věk, vyznání nebo pohlaví. Společným jmenovatelem všech případů je to, že lidé s NDE, odložili své tělo a prožili mimotělní zkušenost. Tvrdí (cit. dle Staňková, 2010), že smrt, jak ji popisuje současná věda, ve skutečnosti neexistuje. Jde prý o vystoupení z fyzického těla, podobně jako motýl opouští svou kuklu, jde o přechod „na druhou stranu“, do jiného stavu vědomí. Člověk v takovém stavu údajně může vše slyšet a vidět, rozumí tomu, co se děje a může pokračovat ve svém duchovním růstu – pouze ztrácí své tělo, které již nepotřebuje.

   Pohled na smrt, jako definitivní konec bytí jedince, zaznamenal v posledních přibližně sto letech značné změny ještě v jiném směru. Odklon od tradičního pohledu, prezentovaným převážně církvemi, a odklon od různých filozofických euro-amerických pojetí podstaty života a smrti, vedl mnohé badatele ke studiu východních, především indických, tibetských nebo staročínských nauk. Přelom 19. a 20. století byl poznamenán poměrně silným hnutím filozofů a spisovatelů, orientujících se na studium a publikování originálních textů o józe, hinduismu a budhismu. V různých, na duchovní literaturu orientovaných nakladatelstvích, vycházely překlady Bhagavadgíty, učení Maharišiho a dalších. Tento trend podpořily další publikace o autentických transcendentních prožitcích jedinců – mystiků - odchovaných západní kulturou. Připomeňme nejznámější spisovatele mystiky, mezi které se řadili Prentice Mulford nebo Paul Brunton. U nás v první polovině 20. století vynikal Karel Weinfurter, jako zakladatel novodobé české křesťanské mystiky, který Bruntona také často překládal, dále např. František Drtikol, více známý jako vynikající fotograf. Ve druhé polovině 20. století se vyskytují jména jako Eduard a Míla Tomášovi, Květoslav Minařík, dále se objevují překlady zahraničních autorů, jako jsou americký spisovatel James Redfield, brazilský autor bestselerů Paolo Coelho, libanonský básník Kahlil Gibran, jezuitský kněz z Indie Anthony de Mello, americká lékařka Marlo Morgan, americký letec a spisovatel Richard Bach, indický mnich Osho a mnoho dalších, jejichž knihy plní police esoterické a duchovní literatury ve stáncích českých knihkupectví.

   Obrovská popularita esoterické literatury, přinášející metafyzické a mystické nauky o životě a smrti do kuchyní, obýváků a ložnic postmoderního člověka, svědčí o jediném: tabu smrti patří v jistém ohledu minulosti. Člověk dnešní uspěchané doby, která neúprosně zkracuje jeho vnímání času a žene jej vstříc stáří, je magicky přitahován představou, že smrt je jen transformací pozemského bytí do jiné, vyšší dimenze, která představuje skutečný domov pro duši, jež dočasně obývá naše tělo.

   Něco jiného je ovšem smrt, která se nás osobně dotýká. Zde se její tabuizace stále často vyskytuje, protože jen málokdo je schopen o smrti svých blízkých, případně o blížící se vlastní, nezaujatě hovořit. Jak trefně glosuje Hříbalová (2011, ¶12): „Vnitřní smutek a pocity spojené se smrtí jsou vytlačovány, protože v dnešní společnosti, která je zaměřena především na výkon a mládí, nejsou truchlící schopni podávat nejlepší výsledky.“ Ve společnosti individuí si nepřejeme, aby nám ostatní „viděli do karet“, maximálně se podělíme s těmi, kdo jsou nám nejbližší.

 

Literatura:

Hříbalová, M. (2011). Tabu sexu vystřídalo tabu smrti. Psychologie dnes, 11, 1030. Retrieved April 26, 2013, from http://www.umirani.cz/detail-clanek/tabu-sexu-vystridalo-tabu-smrti.html

Staňková, M. (2010). Prožitek blízkosti smrti jako přínos pro život. DP. Brno: MUNI.

Smrt a její vnímání v tradiční společnosti

„Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztrácí svoje nejbližší.“   Publius Syrus

   Tradiční mytologie uvádějí, že v prvopočátcích bytí mělo lidstvo život příjemnější, snadnější, a především, že život měl smysl. V raných kulturách si lidé uvědomovali, že svět kolem nich upadá, ale byli si rovněž vědomi, jak bohatý a dokonalý byl již dávno zašlý svět. Při svém urputném hledání všemožných způsobů, vedoucích k obnovení toho původního světa, naši předkové vytvořili dominantního ducha doby, který si postupně podřídil veškeré aspekty tehdejšího života, počínaje teologií, přes život společnosti, umění i politiku. V tradičních společnostech, zejména pak v raně křesťanských, lidé neustále hledali sjednocení s Bohem, i přes vlastní pocit bezmocnosti, hledali ztracený ráj a spásu. Smrt se v jejich vnímání stala branou, která vedla buď ke spáse a nalezení ráje, nebo k zatracení. Svůj pozemský život tehdejší lidé podřizovali jedinému a hlavnímu cíli – Boží milosti u Posledního soudu, která vyústí v posmrtný věčný život (Orkyniosdrymos, 2013).

   Novozákonní svědectví, kanonizovaná do jednotlivých evangelií, v mnohém podporovala myšlenku přemožení smrti: „Ale pravím vám jistě: Jsou někteří z stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až uzří království Boží“. (Ev. S. Lukáše 9, 1945, s.71). Boží království, znovunalezený ráj a osvobození se od hříchu, byly více či méně společným jmenovatelem téměř všech tradičních mytologií v kontextu lidského směřování k nevyhnutelné smrti.

   Primordiální ráj popisovaný v mytologiích hezky vystihuje Hésiodova zmínka o zlatém věku:  

   I stvořil na počátku zlaté pokolení lidí, synů smrti, nesmrtelní, kteří bydlí na Olympu. (…) Žili oni jako bozi, bezstarostné srdce v těle, bez roboty, bez trampoty; ani okem nevídali mdlé staroby, ale věčné na rukou i nohou stejní, těšili se, jedli, pili, veškerého hoře prázdni – a zmírali, jak by spánek na ně chodil; bylo všeho, bylo nazbyt, nezorána nesla plodonosná země žeň bohatou, nelakomou; oni v pokoji, když chtěli, přikládali ruku k dílu, v nepřeberném blahobytě, požehnáni stády bravu, příjemni blaženým bohům… (cit. dle Orkyniosdrymos, 2013, ¶4)

   Tradiční společnosti rozeseté po celé Evropě byly ve svém vnímání smrti po staletí ovlivňovány mytologiemi, buď importovanými během stěhování národů, anebo původními, které později rovněž přejaly části mytologií z jiných kultur. Například v keltské tradici se postoj ke smrti projevoval v tzv. Samainových rituálech. Kondratiev (1997) uvádí, že tyto rituály zahrnovaly velmi intenzivní spojení s mrtvými. Používaly se společné hostiny se zemřelými, které sjednocovaly společnost posvátnými a trvalými pouty. Pozvání mrtvých na takovou hostinu zavazovalo živé nejen k uctívání a udržování paměti vůči jejich předkům, ale také stmelilo zúčastněné společnou odpovědností. Od pozvaných zemřelých byl naopak očekáván zájem o blahobyt svých živých příbuzných. Naprosto zapovězeno bylo pozřít jídlo mrtvých, byť by měl člověk sebevětší hlad. Takové počínání by se považovalo za svatokrádež a dotyčnému by hrozila exkomunikace.

   Pozůstatky zmíněné tradice údajně přežívaly v některých oblastech Irska ještě ve 20. století, jak mi dosvědčil jeden ranger irského původu během mé návštěvy národního parku Glacier v USA v roce 1993. Zmiňoval pro mě neuvěřitelné historky, jak nebožtíka oblékali do svátečních šatů, posadili jej do čela stolu a do ztuhlé ruky mu na stůl umístili pohár s nápojem. Jak hostina gradovala a společnost se dostávala pod stále větší vliv opojných moků, mnozí dokonce neváhali si s nebožtíkem zatančit. Irsko, které bylo původně obydlené Kelty, je známé jako země rozdělená do dvou antagonistických táborů: protestanský sever, ovlivněný skotskými presbyteriány (Severní Irsko, 2013), vs. katolický jih. Zní až absurdně, že by v takto silně věřících křesťanských komunitách docházelo k podobným excesům, na druhé straně, řada jiných pohanských a předkřesťanských zvyků, spojených se smrtí, je rozšířena po celé Evropě. Připomeňme zapalování svíček za mrtvé nebo různé domácí oltáříčky se svíčkami. Jak popisuje Koutský (2009), zvyk, který přerostl v oficiální svátek Dušiček, je spojen s raně křesťanskou tradicí až z roku 998, kdy jej zavedl francouzský benediktínský opat Odillo z Cluny. Tehdy byl oficiálně nazván Vzpomínkou na všechny věrné zesnulé, kteří zatím nedosáhli věčné blaženosti a procházejí fází očišťování duše. Tento svátek však prý má mnohem hlubší kořeny, a to opět v keltské samainové tradici. Svátek Samain byl Kelty držen vždy 1. listopadu, který podle tehdejšího kalendáře znamenal nový rok a symbolický příchod zimy. Během noci Samainu Keltové zapalovali ohně, protože duše mrtvých se údajně mohly navrátit zpět mezi živé, a díky ohni, který dával teplo a světlo, nezabloudily.

  Pokojný a věčný život s hojností všeho byla vize, kterou představitelé církví předkládali svým věřícím po staletí, nejen jako útěchu pro zvládání jejich běžných životních strastí, ale také jako přípravu na blížící se konec každého poslušného křesťana. Odevzdání se svému nevyhnutelnému osudu v duchu nejen křesťanské nauky, ale většiny náboženských učení, umožňovalo pojímat smrt jako běžnou součást života (Ducháček, 2001; Kubíčková, 2001), respektive jako rozhodující završení pozemské pouti.

 

 

Literatura:

Ducháček, L. (2001).  Truchlení nad ztrátou partnera. Bc DP. Brno: FSS MUNI.

Ev. S. Lukáše 9 (1945). Nový zákon: Pána a spasitele našeho Ježíše Krista. Podle posledního vydání Kralického z roku 1613. Nový York, Londýn: Rada biblických společností.

Orkyniosdrymos (2013). Velikonoce: mystérium smrti a vzkříšení. Hrdost: ano, ne, přímá linie, cíl. Retrieved  April 22, 2013, from http://hrdost.net/2013/03/23/velikonoce-mysterium-smrti-a-vzkriseni/#comment-300.

Kondratiev, A. (1997). Samain - čas zániku a obnovy. An Tríbhís Mhór: The IMBAS Journal of Celtic Reconstructionism, 2, 1/2. Retrieved April 25, 2013, from http://www.taxoft.cz/nemeton/filosof/samain.php.

Koutský, P. (2009). Proč o dušičkách zapalujeme svíčky? Časopis Enigma: Mýty a pověry. Retrieved April 22, 2013, from http://rimanka.blog.cz/0911/proc-o-dusickach-zapalujeme-svicky.

Kubíčková, N. (2001). Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha : ISV nakladatelství.

Severní Irsko. (2013). Wikipedia. Retrieved April 27, 2013, from http://cs.wikipedia.org/wiki/Severn%C3%AD_Irsko.

 

 

ZMĚNY ŽEBŘÍČKU HODNOT Z HLEDISKA PENITENCIÁRNÍ PSYCHOLOGIE*

*) Penitenciární psychologie – je součástí forenzní psychologie. Zabývá se psychologickou problematikou věznění člověka, jeho adaptací, prožíváním, psychologickými aspekty zacházení s vězněm včetně aplikace psychologických metod, penitenciární diagnostikou (zařazování odsouzených do skupin), vhodností pracovního zařazení vězně, expertizou pro posouzení možného podmíněného propuštění, interakcí vězeň – personál, psychologickým výběrem personálu apod. Nedílnou součástí snah penitenciární psychologie je i harm reduction – minimalizace negativních dopadů věznění na psychiku člověka. Obecně lze říci, že zkoumá psychologické problémy procesu penitenciárního zacházení. (Zdroj: http://www.kdojsem.estranky.cz/clanky/penologie-2011-2012.html)

   „Právě tam, kde nemůžeme svou situaci změnit, právě tam se po nás žádá, abychom změnili sami sebe, abychom dozráli, dorostli a nakonec přerostli sami sebe“, řekl Emil V. Frankl (cit. dle Mareš, 2008, s. 568). 

  V tomto kontextu lze kromě věhlasné Fraklovy životní zkušenosti připomenout inspirující příběh Londonova (1984) Darrela Standinga,  nespravedlivě odsouzeného za vraždu, který dokázal v mysli „cestovat po hvězdách“ a oprostit se od beznadějné a skličující reality fyzického života v samovazbě.

   Blatný (2007) v závěru své studie indikuje, že v life span perspektivě neleží podstata vývoje člověka v jeho konzistenci, ale v jeho koherenci. Tato koherence je výsledkem procesu, kterým rané zkušenosti formují šablony pro pozdější interpretace životních zkušeností, a kterým časně vyvinuté aspekty osobnosti mohou ovlivňovat to, jak si lidé budou vybírat a měnit svá sociální prostředí. Tento závěr lze interpretovat jako vystižení významných faktorů ovlivňujících konstituci hodnotových systémů a jejich uplatnění v životním vývoji člověka. 

   Výzkumy Dienera, Suha a Oishiho (cit. dle Schusterová, 2007) naznačují, že spokojenost se životem, jako součást subjektivní pohody, reflektuje naplňování hodnot a cílů jedince a podílí se na jeho hledání smyslu života. Schusterová (2008) rozděluje hodnoty na individuální (personal) a sociální (social, cultural values).

   Schwartz své hodnotové typy definoval, např. moc jako sociální status, prestiž, kontrolu nebo dominanci nad lidmi a zdroji. Reprezentanty této hodnoty jsou např. sociální moc, autorita a bohatství (Schusterová, 2008).

   Uvěznění a výkon trestu se svými korektivními a socializačními vlivy působí na každého jedince jinak, byť dnes je u nás již prvořadým účelem náprava chování a ne pomsta společnosti za vykonaný skutek, názor nebo příslušnost. Existují ovšem případy takových trestných činů, kde již nelze očekávat nápravu chování pobytem za mřížemi a jeho účelem pak bývá pouze izolace společensky nebezpečného jedince, zpravidla na mnoho let.

   „Dochází ke ztrátě svobody, některých lidských práv, dosavadního postavení, společenských styků, osobních a sexuálních vztahů, a zvláště, jde-li o osobu mající rodinu, o přetržení rodinných vztahů“ (Fischer, Raboch & Zukov, 2008, s.388). Prostředí, kde se musejí vězňové adaptovat, přináší zcela nová, od pravidel většinové společnosti odlišná pravidla chování. Průběh výkonu trestu je spojen s procesem prizonizace, při němž dochází ke změnám v preferenci potřeb a hodnot. Zkušenosti naznačují, že tyto nové preference bývají mnohdy přijímány ve smyslu identifikace s kriminálním chováním. Taková adaptace znamená přijetí subkulturních norem a pravidel, značně odlišných od sociálně žádoucích a přijatelných norem a pravidel (Fischer et al., 2008). 

   V psychologii rozlišujeme řadu obranných mechanizmů, kterými jedinci kompenzují intrapersonální konflikty, tenze, ale i nevědomé a nevyřešené problémy. Síla prožitku odsouzení a uvěznění s sebou tedy přináší nutnost nějak novou situaci zpracovat, nějak se na ni adaptovat s cílem prolomení konfliktu hodnot a znovunalezení vnitřní jistoty a pohody.

    Jedinec v reakci na uvěznění však zpravidla reaguje formou agresivních nebo únikových obranných mechanizmů, kdy při neúspěchu jejich očekávaného účinku může dle Raineho (cit. dle Fischer et al., 2008) docházet k rozvoji řady psychických poruch a poruch chování. Karabec a Blatníková (cit. dle Fischer et al., 2008) doplňují psychologické hledisko prizonizace z hlediska dvou aspektů: institucionalizace spojené se ztrátou aktivity a iniciativy a ideologizace spojené s identifikací s kriminální subkulturou, projevující se v racionalizaci přijetím jejích pravidel, hodnot a postojů. 

   Mareš (2008) spojuje uvěznění mimo jiné s traumatem a posttraumatickým rozvojem, vedoucím ke změně dosavadního hodnotového schematu. Tento rozvoj zahrnuje pozitivní změny, které se u jedince objevují poté, co se vyrovnal s traumatickou událostí. Podle Tadeshiho a Calhouna (cit. dle Mareš, 2008) po prožitku traumatu, přícházejí výzvy jako zvládání emočního distresu, životní příběh jedince a jeho základní hodnoty, přesvědčení a cíle. Někteří jedinci sebezpytují takové myšlenky psaním, vyprávěním anebo např. modlením. Jiní jedinci svůj emoční distres vůlí redukují, vtíravé myšlenky dokáží zvládnout, potlačit a pokud mají dostatečnou sociální oporu, např. v modelech pro jiná životní schémata, nalézají nové cíle a hledají jiná řešení. V těchto případech je důležité, aby sociální opora neustávala a bylo těmto jedincům umožněno opětovné promýšlení (ruminace), které je mnohem důkladnější a vede zpravidla ke změně navyklých životních schémat a vytváření nového životního příběhu. Takovýto posttraumatický rozvoj opět může vést k moudrosti a nadhledu, není to však pravidlem.

   Tyto poznatky můžeme aplikovat např. při rozlišování na jedince, které výkon trestu „napravil“, kteří své dosavadní cíle zásadně přehodnotili, a kteří si do života tuto zkušenost odnesli jako ponaučení a výstrahu, aby trestný čin již nezopakovali, a na jedince, kteří podlehli prizonizaci se všemi riziky recidivy.

   Fischer et al. (2008) ve své studii z věznice v Horním Slavkově vyjmenovává základní strukturu potřeb uvězněných osob, zjišťovanou metodou obsahové analýzy asociací jako reakcí při doplňování nedokončených vět. Jednotkou analýzy obsahu byl výskyt a frekvence sdělených potřeb, pro klasifikaci posloužil Maslowovův hierarchický model (Nakonečný, cit. dle Fischer et al., 2008). Příkladem reflexí jednotlivých potřeb, dle Fišera et al. (2008, tamtéž)  mohou být fyziologické potřeby (žízeň, pivo, myšlenky na sex, budím se v noci, nemohu spát, jsem nervózní, jsem nemocný,…), potřeby bezpečí a jistoty (co mě čeká venku, v noci mám strach, cítím nejistotu,…), potřeby sounáležitosti a lásky (těším se na přítelkyni, manželku, děti, chci být s rodinou, s kamarády,…), potřeby uznání a seberealizace (chtěl bych dělat profesi, rád bych uživil rodinu,…). 

   Prizonizační znaky se projevily po analýze obsahu sdělení: institucionalizace (na nic nemyslím, na nic nepřicházím, o budoucnosti nepřemýšlím, jsem spokojený, jsem snílek,…), ideologizace (pomstím se za nespravedlivý trest, příště budu chytřejší, nedostanou mě, lituji, že žiju v této zemi, rád bych soudil,…), racionalizace versus vina a lítost (rád bych byl dobrý, ale už to nejde, chtěl bych vše napravit, při vzpomínce na minulost se mi dělá špatně, mám na sebe vztek, …).

   V popisované studii Fischera et al. (2008) byla hodnotová orientace zjišťována metodou párového srovnání jednotlivých hodnot, které byly rozděleny do materiálních, sociálních, seberalizačních a morálních kategorií. Významnější rozdíl v preferencích hodnot bylo možné vysledovat u prvovězněných, kteří na rozdíl od vícevězněných vykazovali vyšší preferenci v oblasti seberealizace.

   Zjištění lze interpretovat jako jev svědčící o institucionální složce prizonizace, která je spojena se ztrátou aktivity, zájmů i schopností se společensky prosazovat. Co se týká materiálních hodnot, výzkumem byly zjištěny vyšší preference u vězněných mladších 26 let, což lze přičíst vlivu a působení mediální normy, reklamy a zřejmě i jejich stylu života. Při zjišťování rozdílu preferencí mezi svobodnými a ženatými byl potvrzen předpoklad, že svobodní se statisticky výrazně orientují na materiální hodnoty, kdežto ženatí významně preferovali hodnoty morální (lze pochopit, že toto zjištění ve vězeňském prostředí se poněkud liší od závěrů civilní studie Kačmarové (2007), která pozitivní vztah mezi manželským stavem a celkovou životní spokojeností nenalezla).

    Jako velmi významné ovšem považují autoři vězeňské studie zjištění odlišnosti v preferenci potřeb sounáležitosti a lásky. Tyto potřeby jsou významně silněji manifestovány jedinci, kteří toto zázemí mají. Znaky svědčící o prizonizaci u osob bez funkčního zázemí, a naopak projevy viny a lítostí nad spáchanými delikty u osob s funkčním zázemím jsou důležitým faktorem v možnostech psychologických a etopedických aktivit a ovlivňování delikventních osob (Fischer, 2008).

   Závěry zmiňované vězeňské studie a závěry, ke kterým dochází Schwartz ve svých dimenzích kulturních hodnotových systémů, koncipovaných jako protikladné působení rovnosti (egalitarianism) a hierarchie (hierarchy) (cit. dle Schusterová, 2008), lze shrnout jako určitý společenský apel. Tento apel vystihuje Schusterová důrazem na snahu o překonání sobeckých zájmů a na chování, které je všeobecně prospěšné, kooperativní a zaměřené na blaho ostatních (tamtéž). Hnilica (2007, s.457) tuto myšlenku z poněkud jiného úhlu doplňuje:

Postupné snižování významu individualistických hodnot a zvyšování významu kolektivistických hodnot tak může napomáhat nejen k vyšší integraci jedince a společnosti, ale rovněž k dosažení vyšší úrovně osobní integrace, k redukci vnitřních konfliktů hodnot a ke sledování stále nižšího počtu vzájemně se vylučujících cílů.

  

Konflikt hodnot je ovšem dle Schwartze (cit dle Schusterová, 2007) univerzálním atributem každého hodnotového systému, protože ve všech jsou hodnoty, které se vzájemně vylučují.

Literatura:

Blatný, M. (2007). On Personality Stability and Change: Main Results of Brno Longitudinal Study on Life-Span Development. Československá Psychologie, 51, 37-49. Academic Research Library. Retrieved April 24, 2009, from ProQuest Database http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240738888&clientId=45397&firstIndex=10

Fischer, S., Raboch, J., & Zukov, I. (2008). Analýza struktury hodnot a potřeb odsouzených v průběhu uvěznění. Československá Psychologie, 52, 4, 388-396. Academic Research Library. Retrieved April 26, 2009, from ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240738888&clientId=45397&firstIndex=10

Hnilica, K. (2007). Vývoj a změny hodnot v dospělosti. Československa Psychologie, 51, 5, 437-463. Academic Research Library. Retrieved April 24, 2009, from ProQuest Database http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240738888&clientId=45397&firstIndex=10

Hnilica, K. (2006). Vlivy socioekonomického statusu a přírodní katastrofy na zdraví a spokojenost se životem. Československá Psychologie, 50, 1, 16-35. Academic Research Library. Retrieved April 26, 2009, from ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240741075&clientId=45397&firstIndex=100

Kačmarová, M. (2007). Osobnost, manželský stav a subjektívna pohoda seniorov. Československá Psychologie, 51, 5, 530-541. Academic Research Library. Retrieved April 25, 2009, from ProQuest Database http://proquest.umi.com/pqdweb?TS=1240750660&clientId=45397&RQT=305&SSM=OFF&querySyntax=PQ&searchInterface=1&VName=PQD&pmid=72396&SQ=Kacmarova&date=ALL&onDate=&beforeDate=&afterDate=&fromDate=&toDate=&FT=1

London, J. (1984). Tulák po hvězdách. Praha: Svoboda

Mareš, M. (2008). Posttraumatický rozvoj: Nové pohledy, nové teorie a modely. Československá Psychologie, 52, 6, 567-583. Academic Research Library.

Retrieved April 25, 2009, from ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240738888&clientId=45397&firstIndex=10

Schusterová, N. (2007). Vzťah hodnot, cieľov a subjektivnej pohody. Československá Psychologie, 51, 1, 48-57. Academic Research Library. Retrieved April 26, 2009, from ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240740533&clientId=45397&firstIndex=70

Schusterová, N. (2008). Konštrukt „Hodnota“ v psychologickom ponímaní. Československá Psychologie, 52, 3, 265-275. Academic Research Library. Retrieved April 26, 2009, from ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240738931&clientId=45397&firstIndex=20