Jak zacházíme se svými emocemi?

Motto: Emoce jsou zdrojem veškeré radosti, ale i žalu na tomto světě

   Ve svém pojetí bych pro lidské emoce použil termín emocionální (emoční) energie, který pro účely tohoto textu poslouží asi nejpřesněji. Jinak definovat emoce se ani nebudu pokoušet, protože jak kdysi řekl George Mander, „...je to zbytečné a jednoduše nemožné“ (cit. dle Stuchlíková, 2002, s.7).

   V mých vzpomínkách na dětská léta se dospělí s neutuchající vytrvalostí snažili ovlivnit naše chování: abychom se moc hlasitě nevztekali, abychom se styděli, neprožívali tak svůj smutek, neprojevovali agresivitu, nebyli netrpěliví, abychom se tak nelitovali, nedávali tak hlasitě najevo svoji radost a nadšení, překvapení či zklamání. Když nás to pracně naučili, někteří sami pak nevěděli, jak se svými nezvládnutými emocemi naložit. Mnozí se to dnes učí u svých psychiatrů a psychologů. Učí se, jak svoji emoční energii lépe projevovat, jak s ní pracovat, jak ji zvládat. Nakonec jsem to já, kdo je teď dospělý a ovlivňuje své děti, aby se chovaly tak a tak...Šel jsem tedy studovat psychologii, abych se, mimo jiné, lépe vyznal v sobě. A snad mohl pomoci i druhým.

   Myslím, že zvládání vlastních emocí úzce souvisí se socializací – zespolečenštěním jedince, tedy jeho interakcí s vnějším okolím, které na něj vyvíjí jistý nátlak. Podle Norberta Eliase je člověk psychogeneticky disponován k civilizovanému chování, ale bez vlivu společnosti by zřejmě k využití těchto dispozic nedošlo: „Regulace chování je především výsledkem procesu modelování osobnosti, tedy psychogeneze. Pro tento proces je charakteristické neustálé zatlačování pudů a afektů v lidském chování. Vytvářením specifických standardů studu a trapnosti se kolem nich buduje neviditelná hradba. Posun v kontrole pudů a afektů se uskutečňuje nejprve tlakem zvnějšku, ze strany druhých (německy Fremdzwang, anglicky external restraint). Ten však, má-li být trvalý, se musí přeměnit v internalizovaný tlak „sebepřinucení“, které funguje automaticky a nezávisle na situaci. Vytváří se psychická struktura, která může být ve freudovské terminologii označena pojmem Nadjá a které se v běžné řeči říká např. svědomí. Je to struktura, která je jako určitý seberegulační aparát osvojována socializací.“ (cit. dle mat. k SOC705 z IS MUNI, 2008)

   Když mi rodiče říkali, abych kvůli posměškům své spolužáky nebil, abych si o nich myslel, že jsou hloupí, zpočátku jsem jim moc nevěřil a své místo na Slunci jsem získával silou. Později, s vytrvalým tlakem okolí a s přibývajícím rozumem, jsem rodičovskou taktiku volil stále častěji, a to nejen vůči spolužákům.

   Někdy kolem deseti let se mi začaly objevovat pravidelné bolesti hlavy, které vrcholily silnými migrénovými záchvaty, s frekvencí tři až pět krát týdně, a to po dlouhou řadu let. Vystřídali se na mně neurologové a různí specialisté, absolvoval jsem řadu psychoterapeutických vyšetření a skupinových sezení, ale žádnou příčinu u mě neobjevili a jejich medikamenty nezabíraly. Ani já jsem si svůj způsob chování a „zvládání“ emocí nedával s migrénami do souvislosti. Vzpomínám si, že moji dětští hrdinové z indiánek zásadně neprojevili své emoce, aby jejich nepřítel nikdy nemohl využít jejich slabosti. Ano, projev emocí jsem bral jako slabost. Chtěl jsem být nejsilnější a nejzáhadnější, tak jako moji vysnění hrdinové. Rodičovské pokyny se vlastně jen vhodně doplňovaly s čerstvě vytvořenými představami o tom ideálu, kterým jsem chtěl být. Jak jsem byl na jedné straně na sebe hrdý, že jsem v sobě dokázal udržet zlobu, nenávist a výbušnost proti nepřátelům z řad vrstevníků, na druhé straně jsem měl na sebe zlost, styděl se a trpěl výčitkami, že jsem jim nedal co proto. Vždy záleželo, s jakými pocity jsem z konfliktu nebo situace odcházel: zda s pocitem vítězství (a nabyté energie), anebo s pocitem prohry (bez energie, s potlačeným vztekem)

   Po letech beznadějného zoufalství z vytrvalých bolestí hlavy jsem začal studovat literaturu...a učil se zvládat svoji nahromaděnou emocionální energii. Uběhly další dva až tři roky, kdy jsem zažíval své nové vzorce chování – takové, které na aroganci odpovídaly arogancí, na ironii ironií, a které řekly svůj názor, kdykoli cítily, že je potřeba ho říci. Najednou jsem si uvědomil, že poslední migrénový záchvat byl před necelým rokem...nemohl jsem tomu uvěřit!

   Muselo ale uběhnout dalších pár let, abych si uvědomil, že na aroganci lze reagovat s úsměvem, na ironii bezelstnou otázkou, a že ne vždy je mé okolí zvědavé na můj názor. Bolest hlavy se v menší míře čas od času ukáže, ale většinou již vím „za co...“.

Zdroje:

• Stuchlíková, I. (2002): Základy psychologie emocí. Praha: Portál
• IS FSS MUNI. (2008) Studijní materiály předmětu SOC705, Elias_-_O civilizačním procesu

Uplakané vánoce

   Dnes je štědrý den a venku prší. Řekne-li se "vánoce na blátě", už se nad tím nikdo nepozastaví, je to běžný jev posledních mnoha let. Vzpomínám na vánoce před 40 lety, kdy sníh od svatého Martina jen zřídka přečkal vánoční svátky. Většinou byla obleva, ale když se někdy poštěstilo a na vánoce byl sníh, většinou moc nemrzlo. Takže dnešní uplakané vánoce nejsou žádnou vyjímkou. Vlastně jsme to tak nějak všichni čekali. Jen si vždycky bezmocně povzdychneme. Hlavně když budou veselé, plné slavnostní atmosféry a hojnosti jídla.

   Na mnoho lidí ale padá tzv. vánoční depka. Kromě známého vlivu nedostatku slunečního světla, které v mozku podporuje vznik tzv. "hormonu dobré nálady" serotoninu, může být depka živena vědomím, že další rok uplynul a už jsou tu zase vánoce, že už s námi nejsou někteří naši zesnulí blízcí, že se cítíme tak nějak osamoceni mezi spoustou lidí, že na nás nejsou ostatní tak milí a přátelští, jak by o vánocích měli být, že sami nejsme tak dobří, jak bychom si přáli být... Prostě vánoční čas s sebou přináší různé náladové variace a sebezpytování už patří neodmyslitelně k nim.

   Současnost nám naordinovala na vánoce nejrůznější záplaty, s jejichž pomocí lze vánoční depku bez úhony přežít. Jedna z nich je oblíbené vánoční přejídání, které pramení právě z nedostatku serotoninu, jež ovlivňuje produkci inzulinu, dalšího hormonu, odpovědného tentokrát za pocity hladu. Dalšími záplatami jsou všudypřítomné symboly veselí a bezstarostnosti, zpravidla importované z USA, vnucované médii, obchodními řetězci a školami. Duch vánoc je tak převálcován povrchním veselím, honbou za dárky a všeobecným obžerstvím.

   Naši předkové však měli vánoce spojeny s něčím jiným. S něčím, na co si myslíme, o čem říkáme, že patří k vánocům, a co hledáme u druhých lidí, ale co mnohdy postrádáme u sebe samých. Je to duchovní uvědomění, pokora, služba a pomoc druhým. Je to zvláštní druh energie, jež nám tlačí slzy do očí, potkáme-li jej osobně.  Naši předkové měli nesrovnatelně obtížnější životní podmínky. Celý život bojovali o zajištění základních podmínek, jako byla obživa pro rodinu, střecha nad hlavou a ošacení. Přesto atmosféra vánoc, která na nás čiší např. z Ladových obrázků, dává tušit, že tenkrát šlo o něco jiného, než dnes. Také z nich na nás kouká ta pravá "ladovská zima".

   Nějak jsme zapomněli, proč vlastně ty vánoce slavíme. A vánocům je to líto. Asi proto jsou poslední dobou tak uplakané.

Komplex uklízečky

Při studiu vybraných pojmů ze sociální psychologie jsem si najednou uvědomil, že zde chybí ještě jeden důležitý pojem, s jehož projevy se střetávám dnes a denně v práci i doma. Komplex uklízečky. Pro zájemce o tuto oblast psychologie přidávám odkaz na Vaculíkův soubor: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/fss/js06/psy108/Vybrane_pojmy_ze_socialni_psychologie.pdf
Upozorňuji, že komplex uklízečky tam není, a podle mě by tam být měl, i když mi Dr. Vaculík říkal, že úzce souvisí např. s kognitivní zkratkou zvanou heuristika snadné dostupnosti, což samozřejmě vím také. Všechny uvedené pojmy souvisejí s jinými pojmy ze soc. psychologie anebo vycházejí z jiné známé oblasti.
Abych nechodil kolem horké kaše, co že to vlastně míním tím komplexem uklízečky? Je to jev, který samovolně vzniká ve firmách, v pracovních týmech, v domácnostech, prostě všude, kde existuje nějaká dělba práce. Jeho spouštěčem je otázka ocenění důležitosti něčí práce. Podle mých pozorování bývá nejvíce ceněna práce toho, kdo je při ní nejvíce na očích, kdo kolem ní nadělá nejvíce řečí a kdo "sprdne" na dvě doby každého, kdo by se jen náznakem opovážil jeho práci trochu znevážit. Lidé, kteří usilovně a vytrvale, někdy i po nocích, pracují na něčem významném, co může mít obrovský celospolečenský význam, daleko přesahující význam oněch okázalých pracantů, lidé kteří vytvářejí obrovské hodnoty někde v ústraní, které pak jiní s pompou "prodávají", tito lidé bývají málokdy adekvátně oceněni. Často bývá význam jejich práce naopak hrubě podceňován. Při hlubší analýze bychom nezřídka zjistili, že bez jejich tiché a vytrvalé píle by práce těch okázalých neměla vůbec žádný význam.
V žádném případě zde nechci podceňovat práci chudáků uklízeček, jejichž profesi jsem si vybral pro vytvoření nového pojmu. Všichni víme, jak je taková uklízečka důležitá, a pryč jsou doby, kdy si mohla bez rizika otevřít pusu i na ředitele společnosti, který jí pošlapal čerstvě setřenou chodbu. Vraťme se ale k heuristice snadné dostupnosti, jež s komplexem uklízečky úzce souvisí. Co to tedy je?
"Availability heuristic (CZ: heuristika snadné dostupnosti)
Pojem patří do oblasti interpersonálního poznávání, přesněji řečeno patří mezi kognitivní zkratky (mental shortcuts), které znepřesňují proces utváření dojmu o druhých lidech a jejich hodnocení. Její podstatou je
rozhodování na základě dostupnosti informací v paměti. Pro interpersonální poznávání to znamená, že osobě přisoudíme tu vlastnost, jejíž příklady (projevy) chování se nám snadno vybaví. Tato mentální zkratka usnadňuje (urychluje) proces interpersonální percepce, ale zároveň může být zdrojem zkreslení tohoto procesu.
Související pojmy: schema, heuristic, judgmental heuristic, mental shortcuts, representativeness heuristic, social cognition, accessibility, anchoring and adjustment heuristic" (Vaculík, 2006)
Ve světle této definice bych si dovolil vytvořit vlastní definici "Char-woman complex", neboli Komplexu uklízečky:
Pojem patří do oblasti kognitivních zkratek, podobně jako Availability heuristic. Jeho podstatou je hrubé přecenění významu činnosti jedné osoby za současného hrubého podcenění významu činnosti jiné osoby, kdy oceňujcím je jedna a tatáž osoba, případně skupina přítomných osob, determinovaných výskytem na určitém místě a v určitou dobu a zasažených přímým vlivem osoby s přeceněným významem. Existence osoby s podceněným významem je obecně známa, ale specifika její činnosti a její náročnost zpravidla nikoliv. Související pojmy: Availability heuristic, Basic attribution error (základní atribuční chyba).
Výše popsaným postřehem ze života svého a pozorovaného ve svém okolí jsem se s jistou nadsázkou a ironií pokusil popsat jeden z obecně známých nešvarů v lidské společnosti. Nešvar, který ubližuje a znevažuje, nešvar, který je živen povrchností, leností, arogancí a narcisismem.
Otázkou disrespektu mezi lidmi se zabýval Axel Honneth. Pro hloubavější zájemce přidávám odkaz na jeho text: http://books.google.cz/books?id=J12j-5ITjegC&pg=PA39&lpg=PA39&dq=Personal+identity+and+disrespect+Honneth&source=bl&ots=7EcNhbX9oe&sig=3DpQxDfGJ89Xqsv2SBr-YGVS4f8&hl=cs&ei=q8YTTc2pH4GRjAfJvZj3BQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=4&ved=0CDcQ6AEwAw#v=onepage&q=Personal%20identity%20and%20disrespect%20Honneth&f=false

Sebepoznání a vůle ke změně

   Ve svém textu bych se rád zamyslel nad sebepoznáním v kontrastu s jistým druhem sebeklamu a z něj plynoucími projevy "zla". K tomuto tématu mě inspirovala kniha M. Scott Pecka - Lidé lži, která se lidským zlem a jeho kořeny zevrubně zbývá. Autor, jako psychiatr a věřící křesťan, ve své knize představuje řadu případů projeveného zla jak z praxe u svých klientů, tak u tzv. normálních lidí bez diagnózy. Zlo je zde v křesťanském duchu pojímáno jako hříšná vlastnost nějakého jedince, vedoucí k projevům nebo jednáním, které ubližují nebo jinak poškozují jeho nejbližší okolí, případně i jeho samotného. "Zlo bylo definováno jako užití síly k ničení duchovního růstu druhých za účelem obrany a zachování integrity svého vlastního postiženého ega. Jinými slovy - obětování." (Peck, 1996, s.129)  Jak už to tak bývá, člověka při takové četbě napadají různé analogie z jeho vlastní životní praxe. Tato analogie mě právě vedla k tomu, abych se o tuto tématiku opřel v tomto textu v duchu sebepoznání a vůle ke změně.

   Jako jednu z nejpřevratnějších myšlenek knihy shledávám společenský apel na rozšířenou ignoranci k jistým projevům lidského jednání, které je vysoce amorální, zlé ve svém nejhlubším smyslu, ale přesto zřídkakdy dobře viditelné. Bývá běžné v např. některých domácnostech, příp. pracovištích, skryté pod rouškou laskavosti, úsměvů, poctivé práce, mnohdy zneužívající křesťanských zvyků k pozitivní sebeprezentaci. Jak poznamenává Martin -Mordechai Buber ve své knize Dobro a zlo:

Právě proto, že prvořadým stimulem jedinců je přetvářka, jedno z míst, kde se s nimi můžeme nejpravděpodobněji setkat, je kostel. Je snad lepší způsob, jak zamaskovat své zlo před sebou samým stejně jako před druhými, než být duchovním nebo příjmout jakoukoli jinou dobře viditelnou podobu křesťana v rámci naší kultury? (Buber cit. dle Peck, 1996, s.80)

   Za těmito a podobnými maskami však bývají skryty negativní lidské vlastnosti, jako jsou vypočítavost, lenost, sobeckost, narcisismus, pýcha, přetvářka a lhostejnost. Ty ve svém důsledku tak ovládají své nositele, že ti, aby si je nemuseli upřímně přiznat, tušíce čím jsou "obdařeni", utíkají sami před sebou k usilovné práci nebo k jiné "bohulibé" činnosti, popř. projíkují tyto své vlastnosti do svého nejbližšího, nejlépe bezbranného, okolí, jež si pak třeba vybírají jako objekt své výchovné "péče". Úroveň jejich sebepoznání bývá dle autora zpravidla mizivá až nulová, protože se tito, převážně bezúhonní a úctyhodní občané, dostanou do psychoterapeutova lehátka jen zřídka. Tragédie pro jejich okolí pak spočívá právě v tom, že naděje na to, že by se tito jedinci nějak "léčili" (např. sebepoznáním) ze svého "hříšného" způsobu života, myšlení či jednání, bývá pramalá (Peck, 1996). "Pokud by někdo chtěl vyhledávat zlé lidi, tím nejjednodušším způsobem by bylo jít po stopách jejich obětí." (Peck, 1996, s.115)

   Proč se někteří jedinci jakoby neřídí svým svědomím, ale dávají průchod právě svým negativním vlastnostem, vidí Peck spolu s Frommem v genezi zla, jako vývojovém procesu:

... nerodíme se zlí, ani k tomu  nejsme nuceni, ale stáváme se zlými pozvolna, s postupem času, skrze dlouhou řadu rozhodnutí...Viděl jsem případy, kdy si jedinec nevybral zlo z nějakého zjevného důvodu, ale z čiré touhy uplatnit svou vlastní vůli. Je to, jako by si tito lidé řekli: "Vím dobře, jaký krok by byl v této situaci správný, ale přece se ksakru nenechám omezovat nějakou morálkou nebo dokonce svým vlastním svědomím..." (Peck, 1996, s.86)

   Genezí zla ve své nejobludnější podstatě, tj. vlastním zabíjením druhých nevinných lidí, se u nás zabýval např. Ladislav Fuchs ve své knize Spalovač mrtvol, dobově zasazené do napjatých událostí v ČR těsně před vypuknutím II. světové války. Jejího hlavního "hrdinu" jsem kriticky zhodnotil ve svém již dříve publikovaném příspěvku:

Tragédie pana Kopfrkingla nebyla v tom, že by si hrál na boha, když oběsil vlastní „milovanou“ ženu, aby ji uchránil před nepochybně hrozným osudem Židovky. Nehrál si na boha, ani když železnou tyčí v krematoriu umlátil svého syna, tak jemného mladíka, neschopného obstát v dobové zkoušce síly, odvahy a razance, jen aby zkrátil jeho budoucí utrpení... Svoji roli totiž Karl Kopfrkingl chápal jako roli „božího“ asistenta (zkracování lidských „utrpení“, převádění lidí žehem v prach a navracení je ke stvořiteli) a roli pomocníka Vůdce (odstraňování „nepřátel“ říše) při zrodu velké změny na světě – změny v nový, lepší, očištěný svět.  (Martin Kašpar, 2008)    

   Je faktem, že tato postava jednala pod silným tlakem protektorátní atmosféry, a že by za jiných okolností její psychopatická, vražedná podstata možná nikdy na povrch zcela nevyplula, možná by zůstala skryta v kruhu rodiny, kde by svým laskavým terorem pomalu zabíjela osobnosti svých bližních. Opět zde můžeme sledovat podobný druh sebeklamu, tak příznačný pro "zlé" lidi.

Fuchs zde geniální zkratkou ukazuje, jak se člověk postižený tolika hříchy dokáže sám před sebou očistit, dosáhnout odpuštění a cítit se bez viny. Pan Kopfrkingl ze své povahy psychopata nicméně dosáhl odpuštění pouze sám ve své mysli - u zpovědi se svými hříchy nebyl a ani neučinil žádné pokání.  (Martin Kašpar, 2008)

   Ilustrací na Fuchsově postavě jsem chtěl dát svému zamyšlení nad podobami zla ještě celospolečenský rozměr. "Lidé lži" z Peckovy knihy byli "přistiženi" v době míru a prosperity renomovaným psychiatrem - spisovatelem, a díky tomu se také o tomto druhu neléčené, nediagnostikovatelné, ba ani vědecky nepopsané odchylce, dozvídáme. Oběti "Lidí lži" jsou nejčastěji jejich vlastní rodinní příslušníci nebo lidé z nejbližšího okolí. Tito lidé nemají nejmenší zájem o sebepoznání, které jim odborník nabízí, jsou přesvědčeni o své pravdě, o správnosti a spravedlivosti svého jednání. Následky svých činů, příp. nečinnosti (např. když se nepostarají o nemohoucího člověka svěřeného do péče...), si zlí lidé zpravidla neuvědomují nebo nepřipouštějí. Podíváme-li se zpět na Peckovy zkušenosti prizmatem Jungovy teorie, spolu s typologií, kterou popisuje Kroeger a Thuesen (2004), v zásadním se v teorii geneze naučeného chování, vedoucího ke změně charakteru příliš neliší:

Čím více se chováme určitým způsobem, ať vědomě nebo nevědomě, tím více svůj charakter utváříme tímto směrem. To neznamená, že se nechováme i jinými způsoby. Naopak, s dozráváním se náš život obohacuje i o jiné preference. Tyto způsoby chování ale nikdy nenahradí naši vrozenou podstatu. Extrovert se nikdy nestane introvertem a naopak...Během života se ale můžeme změnit k nepoznání pro člověka, který nás neviděl dlouhou dobu ... změnilo se jen chování. Změny ale pomalu zasahují naši podstatu a ovlivnit ji znamená každodenní práci. (s.20)

Co shledávám jako zcela odlišné od Peckova pohledu je v nauce o typologii fakt, že nerozlišuje dobrou nebo špatnou osobnost. Její kouzlo spočívá v poznávání a popisu rozdílů.

   Psychologové tedy celkem přivítali tuto možnost opustit dosavadní nástroje posuzování co je "dobré" nebo "špatné", popř. patologické, při pohlížení na člověka. To je možné především díky využití Myers-Briggsova typového indikátoru (MBTI) a pozorování naší jedinečnosti  z pozitivního pohledu, který je člověku vlastní. Je zajímavé, jak lze pomocí čtyř stránek lidské povahy pomocí typologie poměrně přesně popsat rozdílnost a složitost lidské povahy (Kroeger a Thuesen, 2004).

   Jak autoři dále uvádějí, každý člověk se posuzuje jinak, než jej vnímá jeho okolí. Odpůrci a kritici používání MB typologie zmiňují nejčastěji tyto argumenty proti jejímu použití:

-        introverti ji shledávají jako příliš obnažující, takže i když ji podstoupí, nesdělí její výsledky (zajímavé je, že obě zakladatelky teorie, K. Briggs i I. Myers-Briggs, byly introvertky - pozn. MvB)

-        typy, u kterých převažuje vnímání směrem k jejich konkrétnímu zaměření, ji kritizují pro její přílišnou abstraktnost a pokud v ní nenajdou výhody pro svoji praxi, brzy ji opouštějí

-        typy s převahou myšlení ji mohou odmítat pro její založení na pocitech a údajně nedostatečnou psychologickou průkaznost

-        typy zaměřené na pocity ji mohou kritizovat pro její "škatulkování" a nedostatečné přihlížení k individualitě člověka

-        smyslové typy mohou kritizovat omezený počet různých typů (pouze 16)

   Typologie MB v duchu pozitivní psychologie pomáhá harmonizaci mezilidských vztahů lepším sebepoznáním a nácvikem poznávání ostatních podle toho, k jakému typu se nejvíce blíží. Jde o nástroj zlepšující soužití a komunikaci mezi lidmi v rodině, na pracovišti a kdekoliv v životě. Podobným způsobem lze využít i další diagnostické metody, dotazníky a postupy. Sebepoznání a poznání zpravidla začíná posouzením vnějších rysů, postavy, obličeje, projevů chování, působení na druhé lidi, sebeprezentace a zvládání různých situací. Právě až v sociálním kontextu se podle sociologů stává člověk člověkem. Jak říká Durkheim, člověka vytváří společnost. Při sebepoznání člověk potom zvažuje dva aspekty: jak se vidím já, a jak mě vidí druzí. K tomu lze přidat třetí aspekt, jak bych chtěl, aby mě vnímali druzí. Peck v tomto ohledu zdůrazňuje vliv narcisismu jako jednoho ze sebeklamných faktorů, který je spoluzodpovědný za "zlé" projevy člověka (1996). Problém spolu s Peckem spatřuji v tom, že psychologické ani psychiatrické metody poznání a sebepoznání nepostihují zlo v osobnosti člověka, ale postihují jen iklinace k určitým způsobům chování, prožívání a myšlení. Jestli budou ve svém důsledku působit zlo, dobro nebo zůstanou neutrální, již věda neřeší. Otázkou je, zda je to tak pro spokojenost člověka ve společnosti správně. Max Weber a jiní sociální vědci prosazovali nehodnotící vědu. Napíše-li Peck, že je někdo zlý, je to již hodnocení. Dilematem dnešní doby, kterou mnoho lidí pokládá za zvrácenou, zkaženou a amorální, je podle mého názoru vyjasnění postoje vědy ke společnosti. V době všudypřítomné komerce si i psychologická věda na sebe musí vydělat, takže prodává společnosti různé nástroje sebepoznání, dotazníky, vzdělávání a další aktivity. Již samotným nabízením metodik zvládání stresových a konfliktních situací v životě se věda staví na určitou stranu barikády. Ti, kteří došli v poznání tajů osobnosti dál, nabízejí těm méně znalým způsoby, jak lépe zvládnout vlastní život. Tato angažovanost vědy bude podle mého názoru pokračovat a dále se rozvíjet. Sebepoznání vlastní osobnosti a dovednosti v poznávání osobnostních rysů druhých se stává stále častěji žádanou devizou v zaměstnáních, kde je předpoklad práce s lidmi, vedení týmů, koučování apod. Ke kvalitnímu výcviku takových dovedností již nestačí laciné brožurky nebo internetové stránky plné různých sebepoznávacích testíků, ztrácejících se v záplavě komerčních reklam.

   Cesta sebepoznání je dlouhá, často vedoucí až do přirozené smrti jedince. Domnívám se, že nikdy nelze říci "teď se již znám tak, že už mě nic nemůže překvapit." Stejně, jako nás kdykoli mohou překvapit lidé, které známe celý život, a o kterých si myslíme, že je známe dokonale, můžeme překvapit sami sebe, např. nějakou svojí reakcí na nepředvídatelnou událost. Stejně tak cesta ke změně je trnitá, a ne nadarmo klasik říká, že největší vítězství v životě člověka je vítězství sama nad sebou. Bez pravidelné a naučené sebereflexe však žádná výraznější změna není, dle mého názoru, možná. Přehodnocování každého rozhodnutí v životě má svůj smysl právě v prevenci proti vlastnímu uvíznutí v osidlech zla. Thomas Merton vysvětluje banalitu, a tedy snadnou přehlédnutelnost zla, na příkladu Adolfa Eichmanna - nacistického válečného zločince. Ten po vyšetření na psychiatrii byl překvapivě diagnostikován jako naprosto normální člověk, kde si pod normálností představujeme smysl pro spravedlnost, lidskost, moudrost, schopnost lásky k lidem, porozumění (Merton cit. dle Peck, 1996). Peck doporučuje nenechat se oklamat maskou normálnosti, neuvěřit jí a zkoumat, co je pod ní. Pozitivní a láskyplný přístup k lidem "postiženým" zlem, ale i k lidem "normálním", by tedy měl být tou nejúčinnější metodou boje proti zlu (1996).

   Myslím si, že člověk by měl přehodnocovat pravidelně i svoji "normalitu" - zda se jen neveze s proudem, který se oddělil z hlavního řečiště a nekončí někde v kanalizaci. Pozdější procitnutí by už nemuselo znamenat také dostatek síly k návratu.

    

Zdroje:

• Martin Kašpar (2008). Psychologie v beletrii. Ladislav Fuchs: Spalovač mrtvol. Brno: MU FSS.
• Kroeger, O., Thuesen, Janet M. (2004). Typologie. Praha: Triton
• Peck, M. Scott M.D. (1996). Lidé lži. Olomouc: Votobia

DETERMINANTY ROZVOJE MIMOŘÁDNĚ NADANÝCH DĚTÍ

   Ve svém textu bych rád nastínil základní vlivy, které determinují rozvoj mimořádně nadaných dětí. Tento problém byl v našem prostředí dříve trochu opomíjen, možná vlivem podcenění vlivu prostředí a výchovy. Dnes existuje právní úprava, která nadprůměrné děti alespoň definuje. Konkrétně vyhláška 73/2005 Sb., §12 ke vzdělávání žáků mimořádně nadaných uvádí:

Mimořádně nadaným žákem se pro účely této vyhlášky rozumí jedinec, jehož rozložení schopností dosahuje mimořádné úrovně při vysoké tvořivosti v celém okruhu činností nebo v jednotlivých rozumových oblastech, pohybových, uměleckých a sociálních dovednostech. Zjišťování mimořádných nadání žáka provádí školské poradenské zařízení. (Peštová & Šamalík, 2006)

   My se zde nebudeme zabývat obecně přijatými determinanty zdravého vývoje, jako jsou např. drogová nebo alkoholová závislost matky, otce, kouření, příp. některé choroby v prenatálním stavu vedoucí až k retardaci dítěte (Ruisel, 2000, s.123); anebo jako jsou různé stresové faktory, špatná výživa a pod.

   Naším objektem zde, mimo jiné, budou zcela „normální“ rodiče. Jsou-li oba, nebo alespoň jeden z nich, nějakým způsobem nadaní – hudebně, výtvarně, sportovně nebo intelektově, obecně se předpokládá, že toto nadání zdědí ve svých genech i jejich děti. Takoví rodiče dětem zpravidla poskytnou žádoucí prostředí i vzor, aby mohli své nadprůměrné nadání dále rozvíjet. Příkladem takového pozitivního rozvoje mohou být úspěšné děti slavných herců, režisérů, hudebníků, vědců, sportovců, literátů a dalších, které se profilovaly buď ve stejných oborech nebo úplně v jiné činnosti.

   Valná většina rodičů s průměrnými schopnostmi však nedokáže rozpoznat mimořádné nadání svých dětí. Možná tito rodiče ani neočekávají, že by jejich dítě bylo nějak mimořádně nadané, soudíce podle sebe. Nevědomost tohoto druhu může, při nejlepší snaze o optimální výchovu dítěte, být jedním z determinantů rozvoje jeho mimořádných schopností. Přitom právě řada vynikajících osobností, např. z psychologie, svědčí o tom, že nadprůměrný talent se může zrodit i z úplně „obyčejných“ rodičů (např. F.A.Mesmer – syn lesníka, E.Bleuler – syn farmáře, H.S.Sullivan – syn chudých irských imigrantů, N.Bayley – dcera vedoucího konzumu anebo Erick Solomonsen – Ericsson – nemanželský syn zdravotní sestry a neznámého Dána).  Různých skrytých talentů je ve společnosti mnoho a k jejich projevení někdy vůbec nemusí dojít. Populární soutěže hledající nové talenty však mohou pomoci nadané lidi světu představit.

   Co způsobilo, že některé talentované děti „obyčejných“ rodičů neměly šanci rozvinout své schopnosti a vyniknout, když jiným nadaným dětem se to podařilo? Jaké jsou poslední trendy zkoumání a posuzování různých faktorů nadání a determinantů vývoje mimořádných schopností? Na tyto otázky se snaží odpovědět přehledová studie Mudráka a Portešové (2008), která mj. odkazuje na řadu vzájemně se doplňujících zjištění vědců v oblasti měření mimořádných schopností, identifikace různých vrstev a druhů IQ, teorie g a jejího vztahu k psychometrické tradici, dynamické interakce dědičnosti schopností s prostředím.

Samotné měření IQ však může být jen pouhým vodítkem pro predikci budoucího vývoje schopností dítěte. Např. Bloom ve své studii vyjímečných jedinců zjistil, že tito paradoxně ve svém dětství nevykazovali nikterak zvláštní předpoklady  Na druhé straně Termanův longitudinální výzkum Genetic Studies of Genius na sledovaném výběru kalifornských dětí s IQ >140 poukazuje, že většina z nich své předpoklady ve výsledcích potvrdila. Ta část respondentů, která nenaplnila očekávání (zdaleka ne s nejnižším IQ), byla zřejmě determinována socioekonomickou úrovní rodiny a stresujícím vlivem období 2. sv. války (cit. dle Mudrák&Portešová, 2008, s.35).

   Tento zdánlivý rozpor ve vrozených předpokladech a následném vývoji se pokusil rozklíčovat Simonton, který definoval dva základní modely talentu: emergenetický a epigenetický. Talent zde chápe jako soubor všech vrozených atributů potřebných pro vývoj mimořádné úrovně výkonu, kde kombinace těchto nezávislých atributů má určující vliv na úspěch v kterékoliv oblasti. Vliv těchto atributů u 1. modelu je multiplikativní, tzn. že nedostatek jednoho nemůže být nahrazen jiným, takže manifestace vyjímečného talentu se projeví v případě „správné kombinace“ atributů anebo se neprojeví vůbec. Dynamickou dimenzi této teorii dodává epigenetický model talentu, který předpokládá nezávislý vývoj různých atributů a individuální specifičnost epigenetických programů. Tento model by měl vysvětlit, proč se někdy talent projeví časně, předčasně, nebo úplně vymizí, popř. se s věkem změní jeho optimální oblast. Implikací této teorie je také velmi špatná predikovatelnost budoucích mimořádných výkonů (cit. dle Mudrák&Portešová, 2008, s.36-37). Evolucionistický pohled, který vyjádřil Matt Ridley jako „nature via nurture!“ říká, že geny jsou konstruovány k aktivnímu přebírání přirozených podnětů po celý život jedince. Nejsou pouhými nositeli dědičnosti, ale aktivními činiteli v životě. Jsou zároveň příčinou i následkem.

   Nahodilost výskytu talentovaných a mimořádně úspěšných jedinců ve společnosti však není až tak úplně nahodilá, jak by se mohlo zdát. Kromě neoddiskutovatelného pozitivního vlivu dědičnosti, který např. Gagné prokázal v korelacích od 0,7 na základní škole, až do 0,3 na vysoké škole (cit. dle Mudrák & Portešová, 2008, s.35), jsou zde další významné faktory, a to přístup, motivace, výchova a příklad rodičů a školy.

   Bohužel, realitou dnešního života bývá, že mnoho rodičů a školských pracovníků, bez dostatečné erudice, s těmito faktory neumí pracovat, školský systém selhává (Ruisel, 2000, s.91). V dobré víře tak vytvářejí dětem zbytečné bariéry zkostnatělého konzervatismu, svazují je do nesmyslných konvencí nebo předkládají šedivé příklady „spořádáného“ života. Jindy je úzkostlivě chrání před „nebezpečím“ nebo je zahrnou tak přehnanou starostlivostí, že dítě raději utíká z domova, příp. podlehne negativním svodům okolí.

   Před lety jsem při spolupráci s azylovým domem pro drogově závislou mládež s překvapením zjistil, kolik mladých narkomanů pocházelo z lékařských, právnických nebo jiných „lepších“ rodin. Tito lidé se zpravidla shodli v tom, že během svého dětství pociťovali rodičovskou lásku hlavně materiálně, penězi, ale rozhodně ne dostatkem pozornosti, dotykem, hrou nebo rozhovorem, jak požadovali. Přitom se mezi nimi našla řada vyjímečně nadaných jedinců, kteří svůj talent doslova uvařili v pervitinu nebo v heroinu.

   Vliv rodinného prostředí na rozvoj dítěte je dnes diskutován zejména vzhledem ke své roli. Rozdílné přístupy v rodině mají přímý vliv na výsledky např. v IQ testech; intelektuální aktivace ze strany rodičů má prokazatelně pozitivní vliv na vrozené kapacity dítěte (Ruisel, 2000, s.89). Naopak, jak uvádí Jung, pokud je prostředí v konfliktu s danými kapacitami, dítě se stává obětí vlastního Já, submisivní a frustrovanou kopií jiných lidí (cit. dle Ruisel, 2000, s.89).

   Výsledky studie Mudráka a Portešové se tedy, nikoliv překvapivě, přiklánějí k vnějším vlivům prostředí (rodiny, školy) spíše v mladším věku a během dospívání, přičemž nárůst vlivu vlastní iniciativy přichází až v pozdějším věku. V každém případě, jak uvádějí autoři studie, v našem českém prostředí bude ve vzdělávání nadaných jedinců vhodné uplatnit přístupy vycházející z širšího vymezení nadání, takové, které jsou svým zaměřením orientované „na proces a na produkt“ (Mudrák&Portešová, 2008, s.42).

   Jeden z nejvýznamějších psychologů 20. století, Jean Piaget, který se zabýval vývojovou psychologií, zkoumal také rozvoj inteligence dítěte. Definoval jej ve vztahu k okolní společnosti, jako tzv. zákony grupování, neboli koordinaci operací jedince a spolupráci s okolím. Obecné formy rovnováhy interindividuálních kontaktů a operací lze dosáhnout, pokud společnost přestává působit na jedince deformujícím nátlakem, zároveň podněcuje jeho svobodnou hru myšlení a duševních činností, aniž by jedinec recipročně svojí „hrou“ jakkoli deformoval okolí. Takovou ideální formu rovnováhy Piaget nalézá pouze v axiomatickém popisu logiky. V reálném životě podobné rovnováhy dosáhnout nelze (Piaget, 1966, s.140-141).

Literatura:

• Mudrák, J., Portešová, Š. (2008). Stabilní a proměnlivé faktory nadání: Přehled některých determinant ontogeneze mimořádného výkonu. Československá Psychologie. 52, 1; Academic Research Library. 
• Mysterud, I. (2003). Long live nature via nurture! Department of Biology, University of Oslo. A review of Nature via Nurture: Genes, Experience and What Makes Human by Matt Ridley. Fourth Estate. Evolutionary Psychology. 1:188-191. 
• Piaget, J. (1966). Psychologie inteligence. Praha: Státní pedagogické nakladatelství
• Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence. Praha: Portál
• Šamalík, M., Peštová, I. (2006). Poradenská psychologie pro děti a mládež. Praha: Grada

Co je zač, ta bytost člověk?

   Pokusy o jednoznačnou definici bytosti člověka, osobnosti nebo toho, co si pod tímto pojmem lze představit, jdou daleko do historie, dávno před vznik vědeckého oboru psychologie. Řada významných osobností filozofie, antropologie, sociologie nebo psychologie formulovala nějakou definici osobnosti. Nebudu je zde citovat, neboť jsou vesměs obecně známé a dostupné v literatuře a jiných studijních materiálech. Již slovo definice evokuje cosi ukončeného, definitivního. Takové prizma pohledu na člověka a jeho osobnost, podle mého názoru, nelze obecně uplatnit.

   Vývoj pohledu na charakteristiku osobnosti, od kolekcionistického, přes strukturální, systémový až po metaindividuální v poslední době, svědčí o stále větší snaze chápat člověka ve vztahu k jeho celistvosti a k jeho interakci s okolím. Celistvost člověka můžeme spolu s E.V. Franklem chápat ve smyslu logoterapie, jako trojjedinnost biologické (genotyp a fenotyp), duševní (psýché) a duchovní (vyšší hodnoty) složky osobnosti. Interakce s okolím je součástí socializace člověka, jeho dynamického vývoje v rámci společnosti, ve vztahu k nejbližšímu okolí a k sobě samotnému.

   Má se za to, že člověk se stává osobností, až když jistým způsobem dozraje, když může být pokládán za původního autora svých činů, a ne jen autora kopií, když jej okolí za osobnost pokládá, a ne když on sám sebe za ni pokládá. Kdysi někdo moudrý však řekl, že „vše už tu bylo“, že nic nového pod Sluncem už vzniknout nemůže. Podíváme-li se na osobnost člověka tímto prizmatem, pak shledáme, že vše dosud originální je náhle jen osobní interpretací něčeho, co už tu dávno bylo, že staré obsahy jsou jen navlékány do nových forem. Pak by historicky uznávané osobnosti vznikly vlastně jen díky obecné neznalosti všeho vědění, neschopností si předkládané výtvory nebo činy porovnat a ověřit s výtvory nebo činy z minulosti a obecného omámení novou (možná již zapomenutou) formou podání. Na to lze ale namítnout, že interpretace nebo kopie něčeho, co už tu bylo, je vlastně také originál, protože do ní je vložen osobnostní aspekt interpreta. Věrnou kopii, na „atom“ přesnou, snad ani udělat nelze. Důležitý je zřejmě význam, jaký člověk svému jednání přisuzuje. Max Weber ve své kategorii sociologie jednání zdůrazňoval, že sociologie zkoumá chování jedince pouze potud, pokud jedinec dává svým činnostem určitý smysl. Pouze takové chová­ní může sociologa zajímat. Pro psychologii není údajně tento moment určující. Domnívám se, že pro moderní psychologii je otázka smyslu chování člověka velmi důležitá. Možná je to jedno z určujících hledisek, má-li se člověk cítit uspokojivě zasazen do společnosti.

   Člověk za svůj život většinou vystřídá řadu životních rolí, aniž by kdy stanul na divadelních prknech. Tyto role si většinou sám vybírá nebo mu je „ordinuje“ společnost podle situace, v jaké se momentálně nachází. Je-li člověk např. lékařem, většinou ví, co se od takového lékaře očekává, kdesi v nitru má „nahraný“ prototyp lékaře, a svým jednáním se snaží tomuto prototypu, někdy ideálu, přiblížit. To by mohl být  zjednodušený model chování člověka v roli lékaře. Přijde-li lékař domů a má-li rodinu, nastupuje do role rodiče a manžela/manželky. Míra sebeidentifikace s těmito a dalšími rolemi v životě člověka se také podílí na utváření jeho osobnosti. Jung k tomu poznamenává s odkazem na pojem persona, coby maska herců v antickém divadle:

      Persona… je onen adaptační systém nebo onen způsob chování, jímž se stýkáme se světem. A tak téměř každé povolání má charakteristickou personu… Existuje nebezpečí, že se člověk stane s personou identický, jako třeba profesor se svou učebnicí nebo tenor se svým hlasem… S jistou nadsázkou by se mohlo říci: persona je asi to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on a ostatní domnívají, že tím je. (1994, s. 320).

   Jungovo pojetí  persony trochu připomíná pojetí osobnosti lorda G. Byrona v jeho známém výroku, že osobnost je pravda o masce. Jung jde ve svém pojetí komplexity člověka ještě dál a rozpracovává koncept Já:

      Úplné bytostné Já je veličina, která je nadřazena vědomému já. Zahrnuje nejenom vlastní bytost vědomou, nýbrž i nevědomou psyche, a je proto takříkajíc osobností, kterou také jsme…Úplné bytostné Já je nejen středem, nýbrž také oním objektem, který zahrnuje vědomí a nevědomí; je to centrum této totality, jako je já centrem vědomí. Úplné bytostné Já je také cílem života, neboť je nejúplnějším výrazem té kombinace osudu, jež je označována jako individuum. (1994, s. 315)

   Problém může nastat, stane-li se pro zrající osobnost cílovou stanicí nějaký vysněný ideál nebo prototyp, jehož představa byla získaná zvnějšku působením fikce nějakého autora nebo jako aglutinace různých zidealizovaných postav. V takovém ideálu se pak snoubí nadosobní fyzické vlastnosti se silně nadprůměrnou nebo až zázračnou mentální schopností superhrdiny nebo superhrdinky. Frustrace vznikající v konfrontaci s životními situacemi, které přicházejí, „aby ukázaly člověku jeho místo“, pak mohou dlouhodobě vést k narušení zdravého vývoje osobnosti. To ovšem neznamená, že by člověk neměl mít žádné ideály. Naopak, ideály a sny jsou mnohdy hlavními hybateli vývoje k dokonalejším formám bytí. Znovu a znovu je třeba si uvědomovat, jak dodává Jung, že: „Osobnost jako úplné uskutečnění celosti naší bytosti je nedosažitelným ideálem. Nedosažitelnost však nikdy není argumentem proti ideálu, neboť idály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem“ (1994, s. 58).

   Chceme-li tedy pochopit, co je zač, ta bytost člověk, musíme se dopředu smířit s tím, že úplné a dokonalé porozumění všemu, co se za tímto pojmem skrývá, není bytosti člověku, jakožto zkoumajcímu subjektu, dáno. Je možné do určité míry popsat a porozumět anatomii a fyziologii lidské bytosti, a tím se pokusit definovat materialistické pojetí druhu homo sapiens, vedle jiných živočišných druhů. Můžeme zkoumat lidské psýché za pomoci různých paradigmat vědeckého přístupu, a stejně obraz člověka nebude úplný. Zkoumáme člověka jako společenského tvora v jeho interakci s okolím, v jeho závislosti a v jeho vlivu na okolí. I tento pohled částečně dokresluje bytost člověka v jeho celosti. Zkoumáme stopy, které tu zanechal člověk, již dávno zesnulý, a přesto v našich myslích jakoby stále žil. Tím získává osobnost člověka nadčasový rozměr, který je pro její pochopení někdy nejdůležitější.

   Můj osobní závěr k úvodní otázce tedy zní, že člověk, jako jedinečná fyzio-psycho-socio-kulturní bytost, se ke svému nejlepšímu (nikoli dokonalému) pochopení musí vedle studia také „prožít k uvědomění“.

Literatura:

• Jung, C.G. (1994). Duše moderního člověka. Brno: Atlantis

Psychologický rozbor některých obecně známých přísloví

   Přísloví, úsloví, lidové moudrosti, pranostiky, pořekadla, citáty a různá moudra jsou oblíbeným lidovým vyjádřením obecné "pravdy" o nějakém sociálním nebo sociálně - psychologickém jevu. Regionální a krajové zvláštnosti obvykle odlišují tentýž jev jinými přirovnáními, metaforami nebo odkazy. Příkladem může být české přísloví: "Raduj se z toho, co máš, a netrap se pro to, co nemáš."

   V tomto přísloví můžeme nalézt spojitost s interpersonálním poznáváním, emočním vztahem k sobě, sebereflexi (Higginsova sebediskrepanční teorie) a sociální percepcí. Vztah k sobě (self) pozorujeme v předpokladu, že dotyčný zažívá pocit frustrace , protože mu není dopřáno zažívat pocit libosti, podmíněný vlastnictvím něčeho nebo vlastností, které patří jiné osobě/osobám. Jev, který sledujeme v našem přísloví, je, že dotyčný/á zažívá nějaké trápení, úzkost možná frustraci z toho, že něco nemá. Pokud dotyčný/a identifikuje své ideální já s tím, co mu schází, resp. jaký by chtěl být (např. bohatý, úspěšný a šťastný), jde o diskrepanci mezi aktuálním a ideálním já (sebediskrepanční teorie - Higgins, 1987). Takovéto prožívání nenaplnění nejspíše povede k žárlivosti (nebo k závisti - pozn. MK) vůči lidem, kteří kýženou představu splňují, a povede také k oslabení sebevědomí. Dotyčný/á má ovšem možnost nějakým způsobem těžit z úspěchu druhé osoby: např. když jeho nositelem je nějaká slavná nebo uznávaná osobnost, a dotyčný/a s ní je nějak spřízněn/a, může se částečně svézt na jeho/její slávě (basking in reflected glory) (Výrost, Slaměník, 1997). Jako možná obrana před zažíváním nepříjemných pocitů z vlastního nedostatku čehosi chtěného se nabízí srovnání vlastních podmínek (neúspěchu) s podmínkami (neúspěchem) lidí, kteří je mají o mnoho horší nebo mají něco mnohem méně hodnotného (downward social comparison); tedy jak radí přísloví: uvědomit si hodnotu toho, co máme, posílit tak své sebehodnocení (self-evaluation), a tím se zbavit trápení z toho, že někdo má něco navíc. 

      Z oblasti sociální kognice je přísloví "Lháři nikdo nevěří, i když mluví pravdu ". V něm lze vysledovat filtrační funkci schematu způsobující trvalé přiřazení určitých vlastností (prolhanost) člověku, který se dříve v nějaké situaci touto vlastností minimálně jednou projevil (Vaculík, 2006). Součástí kognitivní struktury schematu jsou stereotypy, neboli přesvědčení, že člověk je nositelem určitých signifikantních vlastností (např. lhaní) jenom proto, že je členem určité skupiny (např. lhářů). S tím souvisí pojem specifikovaný jako předsudky (prejudice), který představuje nepřátelský postoj vůči určité skupině jedinců - např. lhářů.  Kognitivní zkratky (mental shortcuts) v lidském uvažování fungují jako filtr, který organizuje a třidí přicházející informace ze sociálního světa (Vaculík, 2006). Jiná verze tohoto přísloví, "Lhář v jednom, lhář ve všem", potvrzuje fakt, jak je obtížné člověku vyvrátit již jednou vytvořené přesvědčení o druhém, bez ohledu na kvalitu a povahu jeho dalších projevů (belief perseverance) (Vaculík, 2006). Sociální percepce při kontaktu s člověkem, kterého jsme již zařadili do schematu "lhář" je nadále zkreslována tendencí upřednostňovat výklad, který odpovídá našemu očekávání (confirmation bias). Zjistí-li se o někom, že lhal opakovaně, díky sociálně kognitivní determinaci úsudku bývá vyvolán v představě lidí stereotyp lháře. Jestliže je takový úsudek dále zpracován heuristicky, tj. za použití mentální-kognitivní zkratky, snadno se vytvoří předsudek lháře a trvale se oslabí důvěra v cokoli, co "lhář" jindy řekne.

   U druhých lidí bývá příčina chování (např. lhaní) připisována jejich osobnostním rysům a vlastnostem (atribuční teorie). Když např. nesplní svůj předvolební slib náš oblíbený politik, bylo to proto, že mu to opozice neumožnila (vnější příčiny - external attributions). Když však nesplní slib náš neoblíbený politik, je to další příklad jeho předvolební lži (jeho vlastností je lhát - internal attributions). Jde o klasické atribuční zkreslení (základní atr. chyba - fundamental attribution error), které se projevuje v podceňování situačních vlivů u opozičního politika a přisuzováním, v tomto případě negativních, dispozičních vlivů (internal attributions) - "on je lhář". Podle teorie korespondujícího chování je tedy oblíbený politik přijímán pozitivně, protože jeho rozhodování a chování odpovídá proklamovaným motivům, zájmům a postojům, je to "správný člověk". Podle teorie kovariace se politik - lhář, aplikujeme-li na něj naše přísloví, bude chovat konzistentně (bude lhát) ve stejné situaci i v budoucnu (consistency information), stejně tak se bude chovat (bude lhát) i v jiných situacích (distinctiveness information), zatímco ostatní politici se v takových situacích chovají jinak (nelžou) (consensus information). Tímto způsobem je většinou takový člověk - politik zařazen mezi lháře, aniž by kdo zkoumal externí a jiné situační příčiny.

      Jako poslední moudrost jsem si vybral citát neznámého autora, jež by šlo ilustrovat v situačním kontextu interpersonálního poznávání, sociální kognice a vztahu k sobě, např. skupinou postarších římských patriciů rozložených při hostině kolem lázní a pozorujících koupající se dívky: "Je pozoruhodné, že nejlepšími znalci žen se stávají muži až ve věku, kdy už jim to není nic platné."

   Possible selves, neboli možná já ve vědomí muže zaujímají své stálé místo, a to jak ve vztahu k ženám (milující a milované já), tak v jiných oblastech. Zde je skrytá diskrepance mezi aktuálním já (kterému už není nic platné, že konečně rozumí ženám, protože mezitím zestárlo) a ideálním já (které by mělo rozumět ženám a zřejmě tak snadno získávat jejich srdce) (self-discrepance theory). Je možné, že tímto rčením se autor pasoval na znalce (všech) žen, aby si udržel, i přes svůj věk, kladné sebehodnocení (potřeba udržení pozitivního vztahu k sobě - sklon k benefektanci). Citát bývá užíván jako nástroj k posilování vědomí vlastní účinnosti starších mužů směrem k ženám (self-efficacy). Také jej lze chápat jako povzdech - kdyby jen byli mladší a znalosti jim zůstaly... , tzn. "co by bylo kdyby..." (counterfactual thinking). Dobře poslouží i jako nástroj k potvrzování vědomí vlastní hodnoty - díky věku a zkušenostem být nejlepším znalcem - (self-evaluation a self-worth) a jako nástroj udržování pozitivního obrazu své osobnosti v očích druhých touto sebeprezentací, a tím zpětně pozitivně ovlivnit vlastní mínění o sobě. Takovou strategii sebepovýšení (self-promotion) lze chápat jako snahu být vítěz na základě vyšší sociální atraktivity, vlivu či prestiže, na našem případě plynoucí ze zkušeností a znalostí žen (Aronson, Wilson, 2005, Výrost, Slaměník, 1997). Jako nástroj uchování vlastního dobrého sebehodnocení ve svých očích, ale především v očích ostatních lidí, je použito zdůraznění věku jako handicapu a zároveň jako nutného předpokladu k tomu, aby byl muž dobrým znalcem žen (tj. self-handicapping). Pokud je muž kvůli svému věku nebo z jiných důvodů - narozdíl od jiných mužů - neúspěšný u žen, může se utěšovat představou a neustále sám sobě potvrzovat, že je dobrým znalcem (tj. self-verification),  a zároveň může modifikovat vlastní chování (výroky) tak, aby nejlépe odpovídalo/y situačnímu kontextu (hovor o ženách, příp. jejich přítomnost) a domnělému očekávání druhých lidí (self-monitoring). Že je velmi dobrým znalcem žen, jako majitelem sociálně žádané hodnoty, se může dotyčný přesvědčovat, aby si zvýšil sebevědomí a vědomí vlastní hodnoty  (tzn. hledá si důvody k posílení self = self-serving attributions). Odpovědnost za své neúspěchy může pak přesunout vně své osobnosti (stáří je vnější - neovlivnitelná příčina neúspěchu - external locus of control). Z úst mladšího "soka" však může tento výrok vyznít jako poklona - snaha se zalíbit nebo dostat do přízně lichocenému (vlichocení se - ingratiation). Příp. by mohl také vyznít jako posměšek - záleželo by na situačním kontextu, způsobu vyřčení a vztahu obou mužů.  Přísloví je vhodné pojímat jako nadsázku, která, je-li zasazena do humorného kontextu, může kromě příhodného posílení sebepojetí (self-concept) muže a jeho, zřejmě ne zcela úspěšného vztahu k ženám, také posloužit k pobavení přítomných. Vhodně načasované dávky humorných bonmotů jsou v rámci "social perception" mezi přítomnými posluchači účinnými posilovači sebehodnocení, díky "šikovné" self-presentation si dotyčný bavič zlepšuje své self image, což zapadá do strategie self-promotion. (Výrost, Slaměník, 1997).

Literatura a zdroje:

• Aronson, E., Wilson, T.D., Akert, R.M. (2005). Social Psychology. New Jersey: Prentice Hall.
• Ferjenčík, M. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál.
• Gergen, K.J. (1973). Social Psychology as History. Journal of Personality and Social Psychology. 26, 2, Swarthmore College. Pg. 309-320. Brno: IS FSS MU
• Vaculík, M. (ed) (2006). Vybrané pojmy ze sociální psychologie I. Brno: FSS MU.
• Výrost, J., Slaměník, I. (1997). Sociální psychologie - Sociálna Psychológia. Praha: ISV - nakladatelství

Jak je to s důvěrou v ostatní?

   Pro své zhodnocení jsem si vybral text od autorů Martina Tanise z University of Amsterdam a Toma Postmese z University of Exter ve Velké Británii. Text se zabývá nedostatečnou komunikací - přístupem k důvěře z hlediska sociální identity, konkrétně pak interpersonální percepcí, členstvím ve skupině a důvěřivým chováním. (Tanis & Postmes, 2005)

  

   Autoři argumentují proti pojetí důvěry založenému na konceptu, že je to vlastně percipovaná důvěryhodnost, resp. vnímaná upřímnost něčího slova. (Tanis & Postmes, 2005) Jádrem argumentace autorů je tvrzení, že takový koncept postrádá rozlišení důvěry od jiných vztahových kladů, jako je respekt, přitažlivost, podpora nebo souhlas. Avšak jako zcela pominutý aspekt autoři předkládají behaviorální konsekvenci důvěry, kde důvěra vyžaduje vzdání se určité kontroly nebo moci nad druhým člověkem. Člověk například někomu svěří své klíče od domu, aby mu vynesl smetí. "Navíc, kde vnímání důvěryhodnosti působí jako posilování něčího charakteru, důvěřivé chování zapojuje očekávání, že se druhý nějak zachová" (Tanis & Postmes, 2005, s.414). Autoři dále rozporují tezi, že hodnocení nějakého člověka jako důvěryhodného je nezbytnou podmínkou pro následné důvěřivé chování. Kontrují tím, že existuje kvalitativní rozdíl mezi vnímáním někoho, jako důvěryhodného a mezi očekáváním reciprocity, tj. že se tak dotyčný skutečně bude chovat. (Tanis & Postmes, 2005)

   V tomto textu je popsána studie dvou faktorů očekávání recipročního chování dle SIDE - Social Identity Deindividuation Model - modelu sociální identity jevů odosobnění. (Reicher, Spears & Postmes, cit. dle Tanis & Postmes, 2005) Důležitou roli ve vzájemné percepci mezi lidmi dle autorů studie hrají dva druhy informace: vjemy zjevných znaků osobní identity a podněty k sociální identitě. Zkrátka: "...interpersonální kontakt je důležitou, ne-li vitální podmínkou k tomu, aby někomu mohlo být důvěřováno." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415)

   Autoři zde vyslovují svoji první hypotézu, a to: "...že vjemy osobní identity zvyšují percipovanou důvěryhodnost, avšak členství ve skupině nikoliv." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415) Nicméně také říkají, že lze vyslovit předpoklad existence důvěřivého chování u lidí již jen proto, že  očekávají reciprocitu v chování od ostatních členů jejich skupiny (orig. ingroupers - pozn. MK) Na tomto základě autoři vyslovují svoji druhou hypotézu, a to: "...že členství člověka ve skupině by ovlivnilo očekávání reciprocity a důvěřivého chování pouze pokud by individualizace nebyla možná: při absenci vjemů osobní identity musí být posíleno očekávání reciprocity založené na sdíleném členství ve skupině (orig. ingroup - pozn. MK) (Tanis & Postmes, 2005, s. 415). Svoji třetí hypotézu autoři vyvozují z již řečeného, a to: "... že důvěřivé chování je zprostředkováváno očekáváním reciprocity." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415) Neboli důvěřivé chování se dle autorů objeví tam, kde si jedni lidé o druhých myslí, že nezneužijí nastalé situace a kde je očekávána reciprocita v chování. (Tanis & Postmes, 2005) Avšak pokud je druhý člověk členem cizí skupiny (orig. outgroup member - pozn. MK), reciprocitu lze očekávat podle autorů jen v případě vyhodnocení důvěryhodnosti takového člověka, z čehož byla odvozena čtvrtá hypotéza, a to: "...že je-li něčí partner z cizí skupiny (orig. outgroup - pozn. MK), očekávaná reciprocita a důvěřivé chování bude založeno na percipované interpersonální důvěryhodnosti, pokud budou k dispozici vjemy osobní identity." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415)

   Aby mohly být zkoumány vlivy vjemu osobní identity a členství ve skupině na důvěru, byla navržena tzv. hra na investice, ve které byli participanti výzkumu konfrontování s dilematem plynoucím z jejich případné investice do druhého participanta a očekáváním recipročního chování. Bylo zjištěno, že vjemy personální identity individualizují protistranu a snižují její nápadnost sociální identity, a že percipovaná důvěryhodnost je operacionalizována jako interpersonální soud, který je méně náchylný ke skupinovým stereotypům.

  

   Metoda hry na investice byla provedena na studentech univerzity v Amsterdamu (N=139, 48 z nich mužs. pohl.) na laboratorních PC spojených v síti. Pokyny dostávali studenti po síti a jejich smyslem bylo vyvolat jejich uvědomění sounáležitosti se studenty jejich skupiny - univerzity (ingroup) nebo identifikaci k cizí skupině - jiné univerzitě (outgroup). Experiment byl zahájen dotazem na základní demografické údaje studentů a jejich identifikaci se skupinou měřenou na třístupňové škále. Dále jim byla vysvětlena pravidla hry s možností investování části své odměny za účast na experimentu do jiného studenta. Počítač náhodně sestavil týmy, vybral protistranu, se kterou by transakce měla proběhnout.  Pokud by se tedy participant rozhodl převést své peníze, částka by byla v takovém případě ztrojnásobena a údajná protistrana by se musela rozhodnout, kolik a zda tyto peníze pošle zpět. Participantům bylo slíbeno, že uvidí jméno a tvář uvedené protistrany (vjem personální identity) a dostanou informaci ohledně jejich univerzity (vjem sociální identity vedoucí k vytvoření in- nebo out-group identity). Zároveň byla zajištěna nahodilost a nezávislost výběru studentů. (Tanis & Postmes, 2005)

   Jako závislá proměnná bylo určeno důvěřivé chování s dichotomickým kódováním 0=nechce převést peníze, 1=chce. Dále participanti odpovídali na sedmi-stupňové škále 1=silně nesouhlasím, 7=silně souhlasím na dotaz ohledně jejich vnímané důvěryhodnosti vůči druhé osobě. Poslední byl souhlas nebo nesouhlas s jednoduchým výrokem k očekávané reciprocitě: "Věřím, že osoba, která je na mě napojena, mě odmění" (Tanis & Postmes, 2005, s. 417)

    Výsledky experimentu potvrdily předpoklady, že vjemy personální identity, jako je portrét a jméno ovlivňují to, jak jsou druzí vnímáni coby individuality. Výsledky také ukazují, že vnímaná důvěryhodnost není jediným faktorem, který vede k důvěřivému chování. Je zde značný vliv členství ve skupině, jako silného prediktoru důvěřivého chování. Pro členy skupiny (ingroup) to znamená, že důraz leží na jejich sdílené sociální identitě, zatímco pro členy cizí skupiny (outgroup) není dosažitelná. Participanti, pokud byla zřetelná sociální identifikace, očekávali peněžní odměnu - reciprocitu - nejvíce od členů vlastní skupiny, nikoli od anonymních členů outgoup. Pokud byl přítomen vjem osobní identity, participanti vnímali jak členy ingroup, tak členy outgroup, jako důvěryhodné, a proto očekávali, nezávisle na příslušnosti svého partnera ke skupině, větší reciprocitu. (Tanis & Postmes, 2005)

   Lze tedy spolu s autory shrnout, že "...důvěra mezi osobami není jednoznačným konstruktem, ale může být podle výhodnosti rozlišována jako vnímání důvěryhodnosti nebo jako důvěřivé chování. Předpoklad důvěřivého chování leží především v očekávané reciprocitě. Reciprocita je pak  diferencovaně predikována osobnostními a skupinovými činiteli, percepcí důvěryhodnosti a členstvím ve skupině." (Tanis & Postmes, 2005, s. 422)

   Článek autorů Tanise a Postmese mě zaujal především svým zaměřením na chování člověka ve skupině, změnami jeho postojů a především mechanizmy, jakými lidé získávají důvěru u jiných lidí. Použitý model SIDE (model sociální identity jevů odosobnění) předznamenává, že popis chování jedinců ve skupině nese prvky deindividuace - odosobnění, které se nejčastěji projevují ztrátou osobní identity a chováním, kterého by se jedinec mimo skupinu nedopustil. Je poslušnější a přístupnější normám své členské skupiny, k čemuž napomáhá i emoční skupinové nabuzení, velikost skupiny, fyzická anonymita členů skupiny. (Vaculík, 2006) V našem případě však odosobnění mohlo ovlivnit maximálně vnitřní pocity důvěry či nedůvěry vůči anonymním členům cizích skupin - outgroups z pohledu člena vlastní skupiny - ingroup. Jakmile však člen outgroup dostal tvář a jméno, postoj jedince z ingroup se začal měnit a s ním i jeho důvěra a ochota chovat se důvěřivě - převést mu část své odměny.

   Zde se dotýkáme oblasti postojů a postojové změny, konkrétně periferní cesty ke změně postoje. Jedinec přehodnotil svůj, původně negativnější postoj ke členovi outgroup, bez přemýšlení o obsahu přejímané informace (nikoli prvoplánově jako přesvědčovací), na základě vjemu osobní identity představený obrazem tváře a jménem člena outgoup, jako studenta jiné univerzity - tedy fyzickým vzhledem a znalostí jména a postavení. (Vaculík, 2006)

   Tento postup překonává stereotyp vytvořený na základě přesvědčení o tom, že jedinec z outgroup je nositelem určitých vlastností jen proto, že je členem určité skupiny, v našem případě studentem jiné univerzity (není náš). (Vaculík, 2006) Stereotyp patří do oblasti sociální percepce, o které hovoří autoři našeho textu jako o důležitém faktoru ovlivňujícím fakt, zda jedinec zaujme důvěřivé chování, příp. zda bude akceptovat percipovanou důvěryhodnost jiného jedince na základě jeho členství ve stejné skupině. Členství ve stejné skupině a identifikace s ní - ingroup - s sebou nese riziko zkreslení - favorizace a nepřiměřené hrdosti - ingroup bias, spadající do oblasti sociální percepce. Tento jev může samozřejmě ovlivňovat procesy a tendence k důvěřivému chování vůči členům vlastní skupiny.

   Experiment byl založen na náhodném rozdělení studentů do týmů, které pak měly nějakým způsobem nakládat se svojí odměnou a vytvářet tak data pro výzkumníky. Zaměříme-li se na rozdělení studentů do náhodných týmů, vidíme, že zde došlo k jisté meziskupinové diskriminaci, kterou Tajfel (cit. dle Vaculík, 2006) charakterizoval jako tzv. minimal group paradigm. Tato diskriminace vycházející ze sociální percepce v sociálních skupinách je základem vysvětlení pojmů ingroup a outgroup. (Vaculík, 2006)

   Hra na investice, na které byl výzkum založen, představuje modelovou situaci, kde hrají velkou roli interpersonální vztahy a přitažlivost. Podle teorie sociální směny, která spadá právě do této oblasti, fungují vztahy mezi lidmi a ochota investovat  do nich na stejném principu jako trh. Prioritou je maximalizace zisku a minimalizace ztrát. (Vaculík, 2006) Právě rozhodování studentů, komu převést svoji odměnu a tím investovat do vztahu, s očekáváním recipročního chování od svého protějšku, muselo být podle této teorie řízeno také sociálně tržními mechanizmy směny.

   Na koncept teorie směny navazuje teorie rovnosti, která také patří do oblasti sociálních vztahů. Podle E.Walstera (cit. dle Vaculík, 2006) očekávají jedinci ve vztahu spravedlnost, tzn. že jejich podíl, kterým přispěli do vztahu, bude stejný jako podíl, který dostanou od svých partnetrů. To opět koresponduje s očekáváním reciprocity našich studentů na Amsterdamské univerzitě.

   Závěrem bych rád zmínil velký přínos pro mě osobně plynoucí z uvědomění si spojitosti mnoha teoretických pojmů ze sociální psychologie a jejich aplikovatelnosti na experiment popsaný v textu. Ve svém zhodnocení jsem zdaleka nezmínil všechny možné pojmy, které jsou zažity v sociální psychologii, a které by bezpochyby mohly být aplikovány. Bylo to dílem z důvodu objemové omezenosti tohoto textu, dílem z důvodu jisté spekulace u některých z nich, zda je lze skutečně na daný text Tanise a Postmese aplikovat.

Literatura a zdroje:

• 
  Tanis, M., Postmes, T. (2005). Short Communication. A social identity approach to trust: Interpersonal perception, group membership and trusting behaviour. European Journal of Social Psychology. 35, 413-424.
• Vaculík, M. (ed) (2006). Vybrané pojmy ze sociální psychologie II. Brno: FSS MU.

Česká rodina v sociální transformaci - zamyšlení k výročí "Sametové revoluce"

   Ve svém zamyšlení bych se rád zabýval otázkami reakcí české rodiny na změnu dominance sociálního a ekonomického kapitálu, a jak se česká rodina měnila v období změny režimu. Těžištěm tohoto textu je především Možného sociologický esej "Proč tak snadno: Některé rodinné důvody sametové revoluce" [1991].
   Důvodem, proč se zde budu zabývat transformací české rodiny je moje vlastní pamětnická zkušenost. Mohu-li parafrázovat Možného lehce zklamané "...dějiny pracovaly rychleji, než naše polygrafie" [1991: 9], svým: "dějiny pracovaly rychleji, než jsem si odsloužil vojnu...", vyjádřím tím své nenaplněné očekávání - Být při tom. Naše rodinné novoroční přípitky a zdravice, pravidelně živené poslechem západního rozhlasu, zněly unisono: "Tak na převrat!" Samozřejmě jsme všichni tušili, že dokud se něco radikálně nezmění v Rusku, nemá smysl si dělat plané naděje. Ani jsme nedoufali, a pokud přece, dávali jsme tomu ještě dobrých 30 let. Konec "osmdesátých", Gorbačov, Perestrojka a Jakešovo znemožňování se, však dávaly novou naději.
   Možný uvádí reálné důvody kolapsu totalitního systému hned tři: "Na prvním místě to bude asi zhroucení sovětské moci, jež zvnějšku podepírala režim s nulovou legitimitou [...] Pozornosti nemůže ujít zejména vliv působivého příkladu sociálně-politického vývoje Polska a Maďarska - a nakonec, jako přímý podnět k akci, už zcela neodolatelný demonstrativní odchod 'enderáků ' do bohaté náruče kapitalismu, sledovaný přímo z oken malostranských bytů..." [Možný 1991: 29-30]. A jako "jednoduchou" odpověď na titul své eseje: "Proč tak snadno?" odpovídá Možný lakonicky: "...odpověď na prostou otázku, proč starý režim kolaboval tak hladce, zní, že nakonec už nevyhovoval nikomu. [...] Nejen těm dole, ale ani těm nahoře" [Možný 1991: 30].
   Jak tehdy fungovala česká rodina? Známé diktum "Kdo nekrade, okrádá svou rodinu" [Možný 1991], zdá se být hluboce zakořeněné v myslích českých občanů - pamětníků českého "ancien régime", i jejich dětí, které to doma tak často slýchávaly. Vzpomínám si na případy např. ve stavebninách, jak neuvěřitelně rychle postavili domek. Ano, tito šikulové disponovali významným sociálním kapitálem, díky němuž mohli měnit pořadníky např. na exportní kachličky do koupelny, na "kůži"  do chodby a na další nedostatkové zboží.
   Nezapomeňme, že 70. - 80. léta 20. století v českých zemích fandila masovému chalupaření a chataření. "Správná" česká rodina na víkendy utíkala "chalupařit". A byli pyšní, když tam mohli pozvat své přátele nebo kolegy a pochlubit se nainstalovaným nedostatkovým zbožím, případně zmínit své dobré známosti, a tím zdůraznit svůj již nejen ekonomický, ale i sociální kapitál. A vzbudit závist. Možný  k tomu poznamenává: "Dostat některé zboží znamenalo prostě znát referenta pro obchod či pro průmysl na úrovni KV KSČ či vyšší. Některé zboží bylo tak vzácné, že bylo jen pro něho a jeho nejbližší rodinu [...] Zbytky z tohoto prvního trhu [...] šly pak do prodejen. Ale ani zde se nedostaly na pult. [...] Teď uplatňovali pracovníci distribuučních sítí svou prioritu vybrat si, než se otevře prodejna. [...] Ti všichni ovšem také ze svých přebytků prodávali a zejména vzájemně si zboží mezi sebou vyměňovali a obchodovali, vyvlastnivše plíživě formálního majitele prodejen, tedy stát ..." [Možný 1991: 33].
   Při této příležitosti nelze nevzpomenout na další fenomén předlistopadové éry, a to tzv. "kamarádíčkování", "melouchaření" a "strýčkování", zkrátka vzájemnou výpomoc občanů s tichým očekáváním, "že příště pomůžeš zase ty mně." Co to znamenalo v praxi si vzpomínám zřetelně, když jsme, jako rodina bezradných intelektuálů potřebovali doma cokoliv praktického zařídit. Strýček strojní zámečník zadal práci např. do klempírny svému kamarádovi, který mu dlužil za vyrobení zahradní brány, ten bez cavyků nastříhal a naohýbal plechy na nové parapety na chatu. Vše v pracovní době u městských technických služeb, strýc zase ve státním podniku. Neplatilo se nic - maximálně půlitr meruňky za rychlost. Reálná hodnota vysoce převyšovala vložené prostředky. Vše platil stát, jehož propaganda tvrdila, že jsme na cestě ke komunismu, kde bude všechno všech. Takhle se tomu pomáhalo - bez výčitek, bez skrupulí, dokonce s mírným zadostiučiněním, že si bereme jen část toho, co nám patří.
   Tématem "nezištné" občanské výpomoci se již počátkem 70. let zabýval Pierre Bourdieu při svém pobytu mezi domorodými Kabyly v jižním Alžírsku. Šlo o to, že místo klasického prodeje zde fungoval princip daru, který implicitně obsahoval nárok na podobný, nikdy ne stejný, revanš. Podobně jako princip směny daru, rozšiřuje Polanyi Archaickou ekonomií o princip směny práce, resp. úsluh a laskavostí. [Možný 1991] To byl obraz šedé socialistické ekonomiky.
   Ne že by se takto nedalo celkem bez větších nákladů zařídit vše, co člověk potřeboval. Co se  ale zajídalo nejvíce, byla ta pokrytecká ponižující rétorika vládnoucí moci a ideologie, plná vznosných hesel a soudružské sebekritiky, ta rétorika, již jsme slýchávali denně ve zprávách, v týdenících, dokonce i před filmy z kapitalistického Západu - abychom náhodou nepodlehli jejich pozlátku. Ti, kdo poslouchali zahraniční rozhlas  nebo měli někoho na Západě, věděli své. Touha po změně režimu sílila koncem 80. let také s tím, jak měli lidé sice relativně dostatek hmotného zajištění, ale vlivem bezduché komunistické propagandy, spojené s ponižující povinností mluvit oficiálně stejné nesmysly, nechtěl-li mít  člověk potíže, a možnost si jen s nejbližšími svobodně zanadávat, sílila touha po nehmotných svobodách a lidských právech, zveřejněných Chartou 77 jako Několik vět , stále více.
   Nejen obyčení občané - nestraníci, stále více toužili po změně. "Zní to jako černý humor, když dnes komunistická strana prohlašuje, 75% jejích členů se aktivně podílelo na sametové revoluci, protože vyjadřovala jejich zájem ..." [Možný 1991: 41] Vrcholové vedení KSČ bylo již natolik izolováno od zbytku společnosti, že známé Jakešovo "jako kůl v plotě" se stalo nevyhnutelnou pravdou. "Idea společného prospěchu jako odměny za zřeknutí se snahy o maximalizaci prospěchu vlastního se zhroutila. [...] Zhroutila se zejména tím, že základní sociální kapitál, vzájemná důvěra, bez níž je zřeknutí se osobního prospěch pro dosažení prospěchu společného absurdní, byl v této společnosti téměř beze zbytku vyčerpán, spotřebován až do dna. Nikdo už se neodvažoval důvěřovat nikomu a sledování společného prospěchu bylo možné snad jen na nejnižší úrovni společného prospěchu vlastní rodiny" [Možný 1991: 55]
   Byla to právě mladá generace, která si nutnost změny uvědomovala nejvíce. Studentské nepokoje, demonstrace, petice, bytové semináře a další formy protestu nebyly koncem 80. let ničím neobvyklým, a zřejmě i státní policie už místy ztrácela kontrolu. Sám jsem se v 88. několika protestů zúčastnil, podepsal jsem nějaké petice na odluku církve od státu, a posléze, odvolán k vojenské službě na západní okruh, jsem byl zařazen jako velitelský řidič, takže jako "důvěryhodná" osoba. Aniž bych se, podobně jako prof. Možný [1991], chtěl klonit ke konspiračním teoriím hlásajícím mocenskou řízenost sametové revoluce, je třeba říci, že i její nástupníci delší dobu pociťovali potřebu převést svoji závislost na sociálním kapitálu v kapitál ekonomický. "Tlak na tuto směnu vykonávala zejména nejmladší generace nové třídy, děti vládců establishmentu" [Možný 1991: 61].
   Na závěr bych se chtěl ohlédnout na období zhruba posledních deseti let, ve kterých již ČR v budování kapitalismu pokročila, i ve vlastních medializovaných očích, výrazně kupředu. Sociální kapitál, s nímž disponovaly rodiny před a ještě krátce po r. 1989 se přetavil víceméně do kapitálu ekonomického, který převzal dominantní hybatelskou roli. Spolu s prof. Možným však musím v reflexi událostí opakovat starou pravdu: "Všechno je jinak" [1991: 77]. Vývoj posledního desetiletí nás učí, že ne všechno je o síle peněz a psané smlouvě. Jsou tu věci jako důvěra, dané slovo... A jsme zpátky u sociálního kapitálu. Mění se i západ.

Literatura:

Možný, I. 1999. Proč tak snadno. Praha: Sociologické nakladatelství.