Smrt bližního, umírání a vnímání blížícího se konce

„Smrt milovaného člověka patří k nejtěžším ztrátám, které nás mohou postihnout. Smrtí ztrácíme tohoto člověka navždy, definitivně.“ (Špatenková, 2004, s.69).

      Freud pojímá truchlení, jako reakci na ztrátu blízké osoby, ve smyslu bolestného rozladění, které se vyznačuje stejnými rysy, jako melancholie, kromě poruchy sebevědomí. Chápe je jako „... ztrátu schopnosti zvolit si nějaký nový objekt lásky – což by znamenalo oplakávaného nahradit, odvracení od každého výkonu, který k památce zemřelého nemá vztah.“ (1971, cit. dle Kubíčková, 2001, s. 18). Freud, jako jeden z nejcitovanějších psychologů 20. století, se svojí prací Trauer und Melancholie (Truchlení a melancholie) stal oporou pro většinu teorií s oboru psychiatrie a sociologie, pro všechny psychoanalytické teorie a pro mnoho psychologických (Kubíčková, 2001).

   Kleinová rozlišuje u truchlících lidi více poloh: mají-li ve svém nejbližším okolí své blízké, kteří s nimi jejich zármutek sdílejí a oni jsou jejich soucit schopni přijmout, neštěstí a obavy těchto truchlících se zmenšují, harmonie se vrací do jejich životů. U lidí, kteří ale nejsou schopni truchlit nebo se jim nedaří zažít smutek, nejsou s to své drahé zesnulé ve svém nitru uchovat a nastolit, musejí se od nich odvrátit a svoji lásku jim odepřít. Takto odepřená láska může u pozůstalého někdy přerůst až v nenávist vůči zemřelé osobě. Tento předpoklad vychází z odpírané lásky v dětství, jež byla vnímána jako matčin trest, když ji jako dítě nejvíce potřeboval. Podobně, jako nyní potřebuje, aby tu s ním zesnulý byl, a on jej trestá tím, že mu skoná. (1948, cit. dle Kubíčková, 2001).

   Většina teorií o truchlení má těžiště v psychoanalýze, v hledání „normality“ mezi „... truchlením jako reakcí na ztrátu milovaného objektu a depresí jako patologickou formou zármutku a vytvářením strategií pomoci truchlícím“ doplňuje Kubíčková (2001, s. 20).

 Neexistuje situace, která by v sobě nezahrnovala nějaký možný smysl. V.E. Frankl

   Když se člověk ocitne na prahu smrti, obvykle začne rekapitulovat celý svůj život. Člověk občas slýchá od přeživších různých katastrof, že v momentech, kdy jim šlo opravdu o život, ve vteřině se jim před očima promítl celý život.

   Pokud umírání trvá déle a je čas na rekapitulaci, zpravidla, dojde-li ke konečném přijetí nezvratného osudu a vnitřním smíření, lidé obvykle vyjadřují lítost nad věcmi, které během aktivního života zanedbali, nestihli nebo opomněli.

   Bronnie Ware (cit. dle Smith, 2012), bývalá zdravotní sestra z Austrálie, která po léta pracovala a hovořila s umírajícími, sbírala tyto jejich zkušenosti a lítosti a všimla si při tom jedné zajímavé skutečnosti: ze všech ostatních lítostí se jich pět opakovalo nejčastěji stále dokola. Těchto pět nejčastějších lítostí sepsala v knize The Top Five Regrets of the Dying pro inspiraci lidem, kteří ještě žijí aktivním životem a mohou díky těmto zkušenostem ještě leccos stihnout.

Pro úplnost uvádím jejich seznam bez dalších detailů, které jsou dostupné z více zdrojů na internetu:

1)    Kéž bych měl odvahu žít vůči sobě pravdivý život, nikoliv život, který ode mne očekávali ostatní

       2)    Kéž bych nepracoval tak těžce

       3)    Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity

       4)    Kéž bych zůstal v kontaktu se svými přáteli

       5)    Kéž bych si dovolil být šťastnější

    „Sedět na posteli umírajícího je dar“, píše Kubler-Rossová (1991, s.8), jež zde spatřuje možnou inspiraci pro pečujícího, který je svědkem, jak umírající, tváří v tvář smrti, přeroste sebe sama, změní se k lepšímu a vlastně obrátí svůj konec v triumf.

   Očekávání smrti pro většinu lidí ale představuje především strach. Strach, který ovládá obě strany – budoucí pozůstalé i umírajícího.

   Pohled existenciální psychologie na strach ze smrti, jak jej představuje Yalom (2006, s. 61), uvádí, že „ ...zbožní věřící se méně bojí smrti. Studenti, kteří ztratili některého rodiče, mají větší strach ze smrti.“ Autor dále zmiňuje, že většina výzkumu na toto téma je založena na korelačních studiích mezi řadou demografických a psychometrických proměnných a vědomou úzkostí ze smrti. Určitou kladnou korelaci lze údajně nalézat mezi velkou úzkostí ze smrti a depresí, brzkou životní ztrátou, absencí náboženského přesvědčení a volbou povolání. Dále se v jiných studiích, zaměřených na hlubší vrstvy vědomí, ukazuje, že podstatná část úzkosti ze smrti spočívá mimo vědomí, a to v narůstající tendenci při přechodu od vědomé do nevědomé úrovně. (Yalom, 2006)

   Strach ze smrti někteří lidé spíše definují, jako strach z umírání, které s sebou může nést velmi nepříjemné a bolestivé prožitky, obzvláště, trvá-li dlouho. Strach ze smrti tedy pochází nejspíš z toho, že si ji představujeme příliš živě, trefně glosuje Patricie Holečková, česká pisatelka aforismů. Kant kdysi řekl, že nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. Pochopit smysl smrti i okolností skonu se snaží lidé od pradávna. Konec samotný pak často představuje skutečné vysvobození pro umírajícího i pozůstalé. Slovy klasika: smrt všechno srovná (Claudius Claudianus).

 

Literatura a zdroje:

Kubíčková, N. (2001). Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha : ISV nakladatelství.

Kübler-Rossová, E. (1991). Život a umírání – kurs šťastného umírání. Hradec Králové : Signum unitatis.

Smith, G. (2012). ,I wish I´d hadn´t worked so hard‘ and other great regrets of the dying ... as revealed by former nursing home carer: Bronnie Ware has written a book about her experiences looking after the terminality. Mail Online. Updated: 14:39 GMT, 30 January 2012. Retrieved April 27, 2013, from http://www.dailymail.co.uk/news/article-2093810/Bronnie-Ware-The-regrets-dying-revealed.html.

Špatenková, N. (2004). Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada

Yalom, I.D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portal.

Smrt v přímém přenosu

   Případ hromadné katastrofy, jako je pád letadla, potopení lodi, železniční nebo dálniční havárie, zemětřesení, potopa nebo požár, při němž naráz zahyne více lidí, bývá následován mimořádnou pozorností médií i politiků. Nezřídka je spojen s vyhlášením státního smutku, zrušením koncertů nebo hromadných veselic, pořádáním pietních shromáždění za nevinné oběti. Část veřejnosti, která již od dob římských císařů lačnila po krvi, vděčně přepíná na televizní kanály, které naturalisticky zachytily detaily tragédie a další intimní okamžiky obětí i pozůstalých. V kontrastu s tímto jevem se však téměř nikdo neshání po počtech a okolnostech zemřelých na silnicích anebo po počtech zemřelých v nemocnicích. Tyto konce lidského bytí valnou část veřejnosti nezajímají. Tyto „oběti“ zajímají jen jejich nejbližší příbuzné a přátele. Přitom jejich počty jsou statisticky významně vyšší, než počty obětí hromadných neštěstí.

   Během některých vzpomínkových akcích za oběti katastrof média z pozůstalých vytvářejí nechtěné televizní celebrity, zatímco z obětí se stávají hrdinové nebo dokonce mučedníci. Oproti tomu anonymní zemřelí z autonehod a nemocnic zůstávají v zapomnění. O nich média mlčí, politici státní smutky nevyhlašují. Tito zemřelí tak, krom uren a hrobů, plní pouze tabulky statistik.

   Položme si otázku, proč tomu tak je? Co to o naší společnosti vypovídá? Měla by společnost věnovat stejnou pozornost anonymním mrtvým a pořádat každý týden okázalé obřady i pro ně? Nebo by se měla naučit lépe vyrovnávat se smrtí jako takovou, ať je nenadálá a postihne velké množství lidí najednou, na jednom místě a za dramatických okolností, nebo ať postihne jednotlivce v posteli či na cestě v autě? V konečném důsledku je to jen a pouze smrt, nic více a nic méně. Je to konec pozemské existence člověka, bez ohledu na to, v jakém stavu se jeho tělo během umírání nacházelo, kolika dalších lidí se to zrovna ještě týkalo, a zda s nimi seděl v jednom letadle nebo pracoval v jednom dole.

   Někdo by tyto rozporuplné postoje ke smrti mohl vnímat jako určité pokrytectví naší společnosti. Na jedné straně je možné vnímat neskutečný strach z bolestivého umírání, nebo z umírání za strastiplných okolností. Část dospělých, která již dosáhla jisté moudrosti a životního nadhledu, je s nevyhnutelností smrti vyrovnána a pomyšlení na ni je nechává v klidu. Pak je tu významná skupina lidí, které pomyšlení na vlastní smrt děsí, ale zároveň si nenechají ujít jakoukoli příležitost sledovat smrt cizích lidí v přímém přenosu. Psychologicky vzato, cokoliv znuděný mozek vytrhne z jeho letargie a vzbudí nějaké emoce, stane se předmětem kognitivního zájmu. I kdyby to měla být smrt a neštěstí jiných lidí. Naši předkové tuto lidskou vlastnost zformulovali do přísloví: „Neštěstí druhého vždy potěší.“

      Náhlá smrt vlastně hrozí každému člověku kdykoli a kdekoli. Při vědomí počtu nejrůznějších katastrof, dopravních a jiných nehod, teroristických útoků, skrytých i zjevných zdravotních vad, nejrůznějších smrtelných virů, vražedných bakterií apod., si člověk vlastně nikdy nemůže být úplně jistý, jestli tu v příští minutě ještě bude. K této permanentní hrozbě vůči existenci vlastní i blízkých je možné se postavit více způsoby. Jedna moudrost však říká, že bychom měli ke svým blízkým chovat takovou přízeň a lásku, jako bychom je dnes viděli naposledy živé, a že bychom měli mít své vlastní záležitosti vypořádány tak, jako bychom se ráno už neměli probudit.