Kdo se skrývá za naší maskou? Aneb něco málo o lidské osobnosti.

   Pokusy o jednoznačnou definici bytosti člověka, osobnosti nebo toho, co si pod tímto pojmem lze představit, jdou daleko do historie, dávno před vznik vědeckého oboru psychologie. Řada významných osobností filozofie, antropologie, sociologie nebo psychologie formulovala nějakou definici osobnosti. Nebudu je zde citovat, neboť jsou vesměs obecně známé a dostupné v literatuře a jiných studijních materiálech. Již slovo definice evokuje cosi ukončeného, definitivního. Takové prizma pohledu na člověka a jeho osobnost, podle mého názoru, nelze obecně uplatnit.

   Vývoj pohledu na charakteristiku osobnosti, od kolekcionistického, přes strukturální, systémový až po metaindividuální v poslední době, svědčí o stále větší snaze chápat člověka ve vztahu k jeho celistvosti a k jeho interakci s okolím. Celistvost člověka můžeme spolu s E.V. Franklem chápat ve smyslu logoterapie, jako trojjedinnost biologické (genotyp a fenotyp), duševní (psýché) a duchovní (vyšší hodnoty) složky osobnosti. Interakce s okolím je součástí socializace člověka, jeho dynamického vývoje v rámci společnosti, ve vztahu k nejbližšímu okolí a k sobě samotnému.

   Má se za to, že člověk se stává osobností, až když jistým způsobem dozraje, když může být pokládán za původního autora svých činů, a ne jen autora kopií, když jej okolí za osobnost pokládá, a ne když on sám sebe za ni pokládá. Kdysi někdo moudrý však řekl, že „vše už tu bylo“, že nic nového pod Sluncem už vzniknout nemůže. Podíváme-li se na osobnost člověka tímto prizmatem, pak shledáme, že vše dosud originální je náhle jen osobní interpretací něčeho, co už tu dávno bylo, že staré obsahy jsou jen navlékány do nových forem. Pak by historicky uznávané osobnosti vznikly vlastně jen díky obecné neznalosti všeho vědění, neschopností si předkládané výtvory nebo činy porovnat a ověřit s výtvory nebo činy z minulosti a obecného omámení novou (možná již zapomenutou) formou podání. Na to lze ale namítnout, že interpretace nebo kopie něčeho, co už tu bylo, je vlastně také originál, protože do ní je vložen osobnostní aspekt interpreta. Věrnou kopii, na „atom“ přesnou, snad ani udělat nelze. Důležitý je zřejmě význam, jaký člověk svému jednání přisuzuje. Max Weber ve své kategorii sociologie jednání zdůrazňoval, že sociologie zkoumá chování jedince pouze potud, pokud jedinec dává svým činnostem určitý smysl. Pouze takové chová­ní může sociologa zajímat. Pro psychologii není údajně tento moment určující. Domnívám se, že pro moderní psychologii je otázka smyslu chování člověka velmi důležitá. Možná je to jedno z určujících hledisek, má-li se člověk cítit uspokojivě zasazen do společnosti.

   Člověk za svůj život většinou vystřídá řadu životních rolí, nasadí množství masek, aniž by kdy stanul na divadelních prknech. Tyto role si většinou sám vybírá nebo mu je „ordinuje“ společnost podle situace, v jaké se momentálně nachází. Je-li člověk např. lékařem, většinou ví, co se od takového lékaře očekává, kdesi v nitru má „nahraný“ prototyp lékaře, a svým jednáním se snaží tomuto prototypu, někdy ideálu, přiblížit. To by mohl být  zjednodušený model chování člověka v roli lékaře. Přijde-li lékař domů a má-li rodinu, nastupuje do role rodiče a manžela/manželky. Míra sebeidentifikace s těmito a dalšími rolemi v životě člověka se také podílí na utváření jeho osobnosti. Jung k tomu poznamenává s odkazem na pojem persona, coby maska herců v antickém divadle:

      Persona… je onen adaptační systém nebo onen způsob chování, jímž se stýkáme se světem. A tak téměř každé povolání má charakteristickou personu… Existuje nebezpečí, že se člověk stane s personou identický, jako třeba profesor se svou učebnicí nebo tenor se svým hlasem… S jistou nadsázkou by se mohlo říci: persona je asi to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on a ostatní domnívají, že tím je. (1994, s. 320).

   Jungovo pojetí  persony trochu připomíná pojetí osobnosti lorda G. Byrona v jeho známém výroku, že "osobnost je pravda o masce". Jung jde ve svém pojetí komplexity člověka ještě dál a rozpracovává koncept Já:

      Úplné bytostné Já je veličina, která je nadřazena vědomému já. Zahrnuje nejenom vlastní bytost vědomou, nýbrž i nevědomou psyche, a je proto takříkajíc osobností, kterou také jsme…Úplné bytostné Já je nejen středem, nýbrž také oním objektem, který zahrnuje vědomí a nevědomí; je to centrum této totality, jako je já centrem vědomí. Úplné bytostné Já je také cílem života, neboť je nejúplnějším výrazem té kombinace osudu, jež je označována jako individuum. (1994, s. 315)

   Problém může nastat, stane-li se pro zrající osobnost cílovou stanicí nějaký vysněný ideál nebo prototyp, jehož představa byla získaná zvnějšku působením fikce nějakého autora nebo jako aglutinace různých zidealizovaných postav. V takovém ideálu se pak snoubí nadosobní fyzické vlastnosti se silně nadprůměrnou nebo až zázračnou mentální schopností superhrdiny nebo superhrdinky. Frustrace vznikající v konfrontaci s životními situacemi, které přicházejí, „aby ukázaly člověku jeho místo“, pak mohou dlouhodobě vést k narušení zdravého vývoje osobnosti. To ovšem neznamená, že by člověk neměl mít žádné ideály. Naopak, ideály a sny jsou mnohdy hlavními hybateli vývoje k dokonalejším formám bytí. Znovu a znovu je třeba si uvědomovat, jak dodává Jung, že: „Osobnost jako úplné uskutečnění celosti naší bytosti je nedosažitelným ideálem. Nedosažitelnost však nikdy není argumentem proti ideálu, neboť idály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem“ (1994, s. 58).

   Chceme-li tedy pochopit, co se skrývá pod zjevným povrchem, za naší maskou, co je zač, ta bytost člověk, musíme se dopředu smířit s tím, že úplné a dokonalé porozumění všemu, co se za tímto pojmem skrývá, není bytosti člověku, jakožto zkoumajcímu subjektu, dáno. Je možné do určité míry popsat a porozumět anatomii a fyziologii lidské bytosti, a tím se pokusit definovat materialistické pojetí druhu homo sapiens, vedle jiných živočišných druhů. Můžeme zkoumat lidské psýché za pomoci různých paradigmat vědeckého přístupu, a stejně obraz člověka nebude úplný. Zkoumáme člověka jako společenského tvora v jeho interakci s okolím, v jeho závislosti a v jeho vlivu na okolí. I tento pohled částečně dokresluje bytost člověka v jeho celosti. Zkoumáme stopy, které tu zanechal člověk, již dávno zesnulý, a přesto v našich myslích jakoby stále žil. Tím získává osobnost člověka nadčasový rozměr, který je pro její pochopení někdy nejdůležitější.

   Můj osobní závěr k úvodní otázce tedy zní, že člověk, jako jedinečná fyzio-psycho-socio-kulturní bytost, se ke svému nejlepšímu (nikoli dokonalému) pochopení musí vedle studia také „prožít k uvědomění“.

Literatura:

• 
  Jung, C.G. (1994). Duše moderního člověka. Brno: Atlantis

   Před 12 lety jsem měl takovou ideu. Vnímal jsem všude kolem sebe samý negativismus, samé zdůrazňování špatností a marginalizaci pozitivních věcí. Přesto se ke mně dostávala jistá poselství, která budila naději, že to se světem není až tak beznadějné. Napsal jsem tehdy v záchvatu nadšení a inspirace projekt pro Českou Televizi, který sice budil nemalý zájem a souhlas mých přátel, ale v televizi se mi jej tenkrát nepodařilo prosadit. Karel Hynie mi tehdy během našeho jednání říkal, že myšlenka je to sice zajímavá, ale ve zpravodajství nebo publicistice se to chytne jen těžko. Byl konec devadesátých a doba si žádala své senzace - krvavý tyjátr prokládaný politickými šarvátkami nebo podnikatelskými aférami.
   Loni se mi můj starý projekt opět vynořil z paměti v souvislosti s mezinárodním sympoziem pozitivní psychologie za účasti jejího zakladatele, Martina Seligmana z USA. Při poslechu jeho přednášky jsem si uvědomil, že on vlastně také cca před 12 až 15 lety přišel s podobnou myšlenkou, jenže ji dokázal prosadit. Při bližším zkoumání ale zjišťuji, že tato myšlenka je zřejmě stará jako lidstvo samo, takže se mi tímto nabízí citát Frana Leibowitze, že: "S originálními myšlenkami je to podobné jako s prvotním hříchem: obojí tady bylo dávno před naším narozením.“ Jistě, není důležité, kdo s myšlenkou přišel první, ale kdo ji uvede v život, kdo s ní dokáže dále pracovat a naplňovat její původní účel. A to je v USA především Martin Seligman, Tal Ben-Shahar a další, u nás je průkopnicí myšlenky především zakladatelka brněnského Centra Pozitivní Psychologie Dr. Alena Slezáčková (http://www.pozitivni-psychologie.cz/), dále prof. Jaro Křivohlavý, prof. Vladimír Smékal, prof. Jan Mareš, prof. Marek Blatný a další.
   Pro představu, o čem byl můj TV projekt jej téměř bez úprav vkládám.

POZITIVNÍ ZPRÁVY

1.     Záměr

Pojetí tohoto projektu je velmi prosté. Jde o to, nabídnout televizním divákům alternativní televizní zpravodajství, kde bude vyloučeno z obrazu a případně ze slova téma násilí, krvavé scény a různé nechutnosti, tragické autonehody, smrtelně nemocní lidé či zvířata, hladomory, nenávist, války a jiná lidská neštěstí, ekologické a přírodní katastrofy, korupční aféry, „tunelaření“, krachy bank a firem, politické nesváry, prostě beznaděj a žádná radost. Jistě je třeba lidi informovat i o tragických a neradostných událostech, ale to je většinou obsahem hlavního večerního zpravodajství.

Na valnou část negativních událostí dá podívat i z jiného úhlu, odkud je zřetelný pozitivní přínos nebo aspoň hledisko, to by znamenalo učit lidi vidět na všem špatném i nějaké ty klady. Pak také se na světě děje stále mnoho radostných, pozitivních věcí, které jsou většinou redaktorů opomíjeny a které by, podány vhodnou profesionální formou, diváky zaujaly a působily by v dnešní drsné době jako pohlazení po duši. Je logické, že podíváme-li se na televizního diváka jako na nekritického a bezcitného konzumenta zotročeného vlastními nižšími pudy, je pro něj neštěstí druhých včetně všech výše zmíněných negativ to nejpřitažlivější. Ale je to skutečně to, co každý z nás hledá? Proč si na Vánoce a na Nový rok všichni vzájemně přejeme mnoho zdraví, lásky, klidu, míru, štěstí a pohody?

Někdy stačí jít mezi lidi a popovídat si jen tak o životě – nevím jestli je to jen ryze česká vlastnost, ale připadá mi, že ohromná část populace je znechucena tím vším, co se kolem děje a žije v kombinaci stereotypu, letargie a beznaděje. Ta mladší, znuděná a ta nejmladší, dosud šťastná část populace, která s televizí dorůstá je však, ačkoli si to absolutně neuvědomuje, bita nejvíce. Jak je známo, lidé nejvíce věří tomu, co vidí a slyší sami kolem sebe. Tato víra do značné míry utváří jejich osobnosti, tedy lépe řečeno, lidé jsou tím, co mají ve svých myslích. Alespoň navenek.

2.  Náplň

Zprávy z domova a ze světa v pozitivním  zpravodajství by informovaly diváky o pozitivních a radostných věcech na Zemi a ve vesmíru, ale také o pozitivních hlediskách na nejdůležitější negativní události současné doby. Například stane-li se železniční neštěstí, je to hrozná tragédie a všichni to tak vnímáme, ale pozitivní na tom je třeba to, jak si postižení lidé pomáhají, jak jim pomáhají úplně cizí lidé, nasazují zdraví a životy, aby někoho zachránili a nedělají to pro svoji slávu, ale proto, aby prostě pomohli. Oznámení o růstu cen paliv, energií, telekomunikačních poplatků a dalších by se jistě dalo zmírnit, kdyby se více zdůraznily klady takových akcí. Samozřejmě si tady nechceme hrát na pověstnou komunistickou sebechválu a sladké lži.

Zpracuje-li se běžná reportáž z trochu jiného úhlu, přibude dostatek aktuálních vhledů, které lidi potěší, dodá jim novou chuť do života a naději, anebo aspoň zmírní stres vzniklý ze sledování „normálního“ zpravodajství. Myslím si, že i ve sportu a na předpovědi počasí se dá najít to příznivé, i když tomu občas na první pohled tak není. Od toho je tu humor a nadsázka, které by v pozitivním zpravodajství neměly chybět. Vždyť i nedávno odvysílaná závěrečná zmínka o nově narozeném mláděti Pandy v kalifornské ZOO s pětivteřinovým šotem diváky rozesmála a potěšila. Opakuji že nejde o tradiční zprávy faktu, ale o netradiční zprávy také faktu, ale jinak.

3.     Uskutečňování

Za realizací pozitivního zpravodajství by měl stát celý tvůrčí zpravodajský štáb a přispět svým dílem ke zkvalitnění celkové nálady obyvatelstva.

Forma podání pozitivního zpravodajství by měla být konzultována s psychology a profesionály na reklamu - jde přece o to, podchytit v lidech tu lepší stránku jejich osobnosti a naučit je dívat se na svět také trochu jinak.

Toto zpravodajství by rozhodně nemělo být komerčně ani jinak zaměřené ani by nemělo být konkurencí jinému druhu zpravodajství. Redaktoři, kteří jsou v terénu a místní zpravodajové by měli být podrobně seznámeni s projektem, aby mohli sbírat i tzv. „nezajímavé“ novinky a vhodnou formou je říci do kamery. Zároveň by do kamery mluvili občané, kteří zažili nějakou významnou pozitivní událost, anebo by po svém vyjádřili, jak negativní událost změnila jejich život takovým způsobem, že jsou teď ve finále šťastnější, než před tím a proč. To samozřejmě předpokládá také značnou účast diváků na námětech do zpráv.

Samostatná rubrika pozitivního zpravodajství by denně po hlavním zpravodajství v tomto duchu zpracovávala události převzaté od světových agentur a od domácích zpravodajů. Forma podání moderátorem i jednotlivé vstupy by navazovaly na Televizní noviny, ale obsah by se lišil podstatně a zároveň, jak jsem se již zmínil, by zprávy zahrnovaly i humorné příhody ze současného života, protože jsem přesvědčen, že by se lidem mělo dát více příležitostí se u televize zasmát. Neznamená to ale, že by tento druh pořadu spadal do redakce zábavy. Prostě by šlo o to, integrovat v každodenním 3 až 4 minutovém (možná delším – dle možností) pořadu formou zpráv to vše, co je popsáno výše.

4.     Diskusní pořad

Jednou týdně, v sobotu nebo v neděli, by byl vhodný příbuzný pořad, a to cca půl hodiny trvající diskusní pořad. Ten by měl volně navazovat na pozitivní události prošlého týdne (nikoli však formou Sedmičky) a byly by sem zvány různé osobnosti a osoby pozitivně smýšlející (žádní „šílenci“), osoby hledající na všem jen to dobré, ale i osoby, které zkusily mnoho těžkých životních zkoušek, až samy přišly na to, že každá věc je tak zlá, jak zlou si ji připouštíme, a pokusily se změnit způsob svého myšlení a nahlížení na problémy. Většinou by měl být pozván jeden host na jednu debatu. Zde by tento člověk ve zkratce vyložil svoji životní filosofii, cestu, jakou k ní došel a konkrétní příběh ze svého života, kdy mu jeho změněný postoj pomohl překonat těžký problém. Debata může mít samozřejmě i úplně jiný scénář – tomuto nechci klást jednoznačné hranice.

Forma tohoto pořadu, jak vyplývá z názvu,  by byl dialog mezi hostem a tvůrcem jednotlivého pořadu, kde by samozřejmě nešlo o konfrontaci názorů, tak populární v politice.

Cílem dialogu by bylo vhodně volenými otázkami a odpověďmi inspirovat televizní diváky k řešení jejich vlastních problémů. Lidé dnešní doby mají totiž mnoho společného, jednou z věcí jsou i naučené a převzaté vzorce chování a řešení určitých problémů. Ne vždy jsou však s těmito nástroji v životě úspěšní a pak upadají do beznaděje a deprese. V horším případě se uchylují k omamným látkám a alkoholickým nápojům.

Tento diskusní pořad by měl tedy především inspirovat, nenásilnou formou vychovávat a také pobavit.

Dopad

Jak zpravodajství tak i diskusní pořad nesmí na diváky působit naivně. Je pravda, že na každého všechno působí trochu jinak, ale i přes všudypřítomný humor by měla z těchto pořadů čišet serióznost a přesvědčení zúčastněných lidí, že dělají správnou a smysluplnou věc. Dle mého předběžného statistického průzkumu o případném zájmu diváků na podobných pořadech, se valná většina respondentů vyjádřila velmi kladně a s povděkem by takovéto vysílání přivítala. Tento výsledek je samozřejmě zkreslený omezenými možnostmi při provádění průzkumu, ale během této komunikace s různými lidmi jsem dospěl k pevnému přesvědčení, že poměrně veliká skupina obyvatelstva strádá duchovní frustrací a zaslouží si nabídnout nějaký takový „defrustrátor“.

Broumov, leden 1999

Na vlastním písečku nebo v globální vesnici?

   V tomto textu se budeme zabývat dichotomií pojmů Lokální/Globální. Local je možné definovat jako koncept, kterým sociologové vymezují, co je blízké, provinční, součástí komunity, s čím je zkušenost intimity, sdílených očekávání a obecných vzorců komunikace. [Back, 1998] Globální pak jako širší obraz něčeho, co leží mimo to lokální. Je to také moderní tendence zmenšování světa díky technologiím, komunikačním možnostem a ekonomickým tlakům. [1998: 76] S uvedenými pojmy souvisejí další koncepty: Impérium, Multikulturní, Globální vesnice a Technologie.[tamtéž]

   Při pozorování každodenní reality v městské části starého Londýna je možné vysledovat viditelné stopy dávné kolonizace a explorace, které se staly neoddělitelnou součástí anglické kultury,  dodnes tak zjevné např. na staré Deptfordské radnici . Tato stavba v edwardiánském slohu zosobňuje zašlou slávu britského námořního impéria. Národní hrdinové, jako Francis Drake, Robert Blake nebo admirál Nelson, jejichž jména, jsou vyryta do jednoho z kamenů staré radnice, pomáhali šířit slávu a velikost britského impéria po celé zeměkouli. „Lokální kultura Deptfordu by nemohla být pochopena bez ocenění jeho námořnické historie a globálního spojení se světem, které vzniklo skrze lodě a místní pozoruhodné a strádající lidi, kteří je řídili“ [Back 1998: 64].

   Dalším příkladem může být tradiční anglický odpolední čaj, který je vlastně výsledkem obchodního barteru se stříbrem v Číně, dále jeden z nejtradičnějších kulinářských londýnských pokrmů, smažená ryba s hranolky, který vznikl sloučením „French fries“ a tradiční přípravy ryb východoevropských Židů. „Vztah mezi imperiální expanzí a kulturou je klíčovým ve všeobecném významu být součástí anglické společnosti, a ve významu konkrétně Londýna“ [Back 1998: 69].

  Globalizace je vlastně jinak: „... o smrštění času a prostorových horizontů a vytvoření světa okamžiku a mělkosti. Globální prostor je prostor toků, elektronický prostor bez středu, v němž nejsou ani pevné meze, ani neproniknutelné hranice. V tomto smyslu jsou místní záležitosti důvodem pro to, aby poskytly smysluplný kontext pro lidi v jejich často matoucím světě“ [Back 1998: 76]. Pojmy lokální/globální je  tedy třebachápat ne jako na binární oponenty, nýbrž jako vztahovou kvalitu.

   Dnes bychom nalezli paralelu provázanosti globálního a lokálního např. u cen některých vstupních surovin průmyslových výrobků, jejichž výše je určována na komoditní světové burze. Zatímco dříve platilo, že cena vstupů byla dána dohodou mezi prodávajícím a nakupujícím, dnes mnoho cen, např. barevných kovů, určuje světová komoditní burza. Výslednou nákupní cenu lze pak ovlivňovat, ale také garantovat, závazkem ročního odebíraného množství. Finální výrobek, který si tedy koupíme v nejbližším obchodě, byť je české provenience, nese ve své ceně dopad světové ceny vstupních surovin obchodovaných na komoditních burzách.

   Jestliže konkrétně český výrobní podnik nakupuje pro svoji výrobu od českého – lokálního dodavatele např. mosaznou tyčovinu (barevný kov), ze které vyrábí šrouby do svých výrobků, nakupuje za cenu, která je přímo závislá na cenách určených světovou komoditní burzou, konkrétně pro ceny mosazi. Podobně je tomu např. s cenami ropy, kde cenu za barel určuje OPEC a český řidič pociťuje jeho vliv při každém tankování. Vstupní suroviny, jako barevné kovy, ropa, ocel, ale i zemědělské produkty, bývají často vyráběny v zemích, které jsou bývalými koloniemi některých západních mocností. Dnes je patrný vliv těchto mocností v oblasti dodávek technologií nezbytných pro těžbu  a zpracování surovin pro výrobu spotřebního zboží např. pro světovou síť supermarketů. Globalizační trendy zkrátily komunikační vzdálenosti a zavedly moderní technologie nejen do zdrojových zemí tzv. třetího světa, ale i do postkomunistických zemí, které dnes slouží Západu jako zdroj levné, ale poměrně přizpůsobivé a technicky pokročilé pracovní síly. ČR v tomto ohledu není vyjímkou, proto je většina „perspektivního“ průmyslu již v rukou západních investorů. Český personál jen naplňuje podnikatelské záměry k maximalizaci zisku, který je přímo závislý na cenách vstupních surovin, pracovní síly a na dosažených prodejních cenách. Ceny mnoha surovin jsou tedy ovlivněny cenami z komoditní světové (globální) burzy, ceny pracovní síly jsou ovlivněny m.j. stavem lokální nezaměstnanosti, který je m.j. ovlivňován ještě levnější pracovní silou imigrantů z rozvojových zemí, a prodejní ceny českých výrobků v českém – lokálním prostředí, jsou konečně determinovány globálním bumerangem levné asijské konkurence.

Přímé citace v textu přeložil MvB.

Literatura:

• Back, Les. 1998. „Local/Global“ Pp. 63 - 77 in Ch. Jenks (ed.). Core Sociological Dichotomies. London: SAGE Publications.