DÍTĚ V BITEVNÍM POLI RODIČŮ

   Příchod dítěte na svět je pro rodiče jedním z nejsilnějších okamžiků jejich života.

      Prvorozenému dítěti tedy stále připadá výjimečná role – buď v negativním nebo pozitivním slova smyslu. Buďto dítě přichází na svět jako splnění dlouho vznášeného přání a štěstí mladých manželů je dokonalé, nebo se kvůli dítěti musí vzít, takže jeho narození přináší spíš problémy. A když dítě musí navíc stát jako most mezi otcem a matkou, stává se dělicí čárou. Manželství se kvůli němu často rozpadá (Prekop, 2002, s. 44). 

  

   Statistiky rozvodovosti ve světě zaznamenaly nebývalý nárůst za posledních 50 let, což v důsledku znamená jakousi absurdní standardizaci života společnosti v rozvrácených nebo nevlastních rodinách.

   Začátky problémů se vyskytují v mladých rodinách, když období romantické zamilovanosti vystřídají denní povinnosti s nutností přijmout nové odpovědnosti v souvislosti s novorozencem (Prekop, 2002). Dopady případných partnerských konfliktů na dítě pak mohou negativně ovlivnit jeho následný vývoj a poznamenat celý život. Obecně se má za to, že rodina je základem státu, a jestliže je ohrožena její soudržnost neřešenými problémy, může to mít nepřímý dopad na vývoj celé společnosti. Demografické studie zaznamenávají tzv. míry sňatečnosti (počet sňatků : počtu obyvatel) a rozvodovosti (počet rozvodů : počtu obyvatel). Koschin např. uvádí pokles sňatečnosti od r. 1989 ze 7,8 ‰ do r. 2003 na 4,8 ‰ (2005).

   Mladí lidé, kteří tento trend vytvářejí, dávají stále více přednost modelu tzv. kohabitace – nesezdanému soužití. Rabušic k tomuto upozorňuje:

      Podle výsledků novějšího výzkumu z roku 1997, kdy byly zjišťovány postoje mladé svobodné populace ve věku 18-29 let, uvažovalo o přímém vstupu do manželství pouze 19% mužů a 20% žen, zatímco plných 67% mužů a 70% žen tvrdilo, že do manželství vstoupí až po předchozím nesezdaném soužití. Toto jsou samozřejmě jen údaje o intencích, které se nemusejí realizovat, nicméně je to pádný indikátor toho, že nesezdané soužití se v Česku stává běžnou součástí párového života (Rabušic, 2001, s. 195).

   Možnost řešit párový vztah nezávazným, ale legitimním způsobem, např. kohabitací, využívá tedy stále více mladých lidí. Jedním z důvodů může být snaha předcházet peripetiím spojeným s případným rozvodem. Za časů našich babiček to rozhodně nebylo tak běžné, ale ani rozvodovost nebyla tak vysoká.

   Po narození dítěte se vše zásadně mění. Již příprava na jeho příchod vyžaduje od obou partnerů vzájemnou citovou podporu a porozumění. Ne všichni rodiče toto období zvládnou a dítě pak končí v dětském domově, u pěstounů nebo v dětské vesničce. Jak ale říká český nestor dětské psychologie a spoluzakladatel dětských SOS vesniček Zdeněk Matějček: „Neexistuje hlas krve, který by k sobě poutal matku a dítě poutem nezničitelným a nenahraditelným. Takovou představu můžeme odložit do skladiště pověr. Dítě za „své“ rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají a mají je rádi“ (2003, s. 16). Pro takové odložené dítě pak může být větším štěstím to, když skončí u milujících pěstounů, než aby muselo žít nemilováno ve stresujícím prostředí jednoho nebo obou biologických rodičů.

   Někdy se rodina proti možnému rozpadu nebo vnitřním konfliktům brání svéráznými způsoby, které ne vždy kořeny problémů řeší a zpravidla mají neblahý vliv na vývoj dětí. Na rizika tzv. pseudovzájemnosti upozorňuje Sobotková v souvislosti s pěstounskými rodinami (ale také s některými rodinami, kde po vícenásobných sňatcích žije více dětí od různých otců nebo matek) , kde se rodina semkne např. kolem nějakého svého tabu a izoluje se vůči okolí. Takové uměle vytvořené obranné mechanismy mají neblahý vliv na zdravou individuaci a rozvoj autonomie, především dětí. Zvýšená kontrola konformity rodinného chování může zabraňovat otevřené komunikaci a spontánním reakcím při utváření zdravé osobnosti dětí (2001). Podle Sobotkové je rodinná identita ve zdravých, funkčních rodinách v relativní rovnováze s osobní autonomií svých členů (pojem rodinná identita zavedl N.Ackerman v roce 1970 jako subjektivní aspekt rodinné celistvosti, jako kognitivní a emocionální „my“ dané rodiny) (2001). Zkušenosti nejen z poslední doby nasvědčují, že funkční a zdravé rodinné klima vzniká i v řadě tzv. doplněných nebo nevlastních rodin, kde jeden nebo oba partneři již absolvovali předchozí manželství, ze kterého si přivedli do nového manželství své potomky. „Statistiky říkají, že jedno ze tří dětí do 18 let (asi 33%) žije v USA v nevlastní rodině“ (Sobotková, 2001, s 137). Je nutné rozumět tomu, že děti ve svém egocentrickém chápání světa často vnímají příchod nových sourozenců, náhradních otců nebo matek jako vpád „vetřelců“ do jejich vlastního prostředí, a že velmi záleží na přístupu dospělých.

      Děti z prvního manželství matky a děti z prvního manželství otce, které se takto setkávají, jsou si geneticky i po právní stránce zcela cizí – leč noví manželé mají zpravidla snahu tyto cizí děti sblížit a jakýsi sourozenecký vztah v nich navodit. Daří se to především tehdy, když děti samy nejsou z jedné ani z druhé strany vystaveny žádnému zvláštnímu nátlaku a když i bývalí (dnes rozvedení) manželé našich dnešních manželů takovému sblížení dětí nijak nebrání. (Matějček & Dytrich, 2002, s. 66)

   Po narození dítěte, zejména v prostředí doplněné – nevlastní rodiny, se mohou objevit některé problémy v chování či psychosomatického původu u starších sourozenců. Podle Matějčka a Dytricha (2002) velmi záleží na tom, jak starší děti přijmou nebo nepřijmou nového partnera své matky, jak přijmou nové těhotenství a mateřství své matky a jaký má jejich matka vztah se svým bývalým manželem – z toho také vyplývá, jaký vztah mají tyto starší děti se svým víceméně vzdáleným vlastním otcem. Někdy bývají děti zneužity jako prostředníci nevyřešených vztahových problémů mezi rodiči, zvláště když se jeden nebo druhý dostatečně nevyrovná s novým spokojenějším životem nebo novým rodičovstvím svého bývalého partnera.

   O tom, jak  důležitou roli hrají děti v rodičovských konfliktech, pojednává studie Josefa Pavláta a Marka Šusty „Děti v rodičovských soudních sporech“. Na souboru 101 znaleckých posudků se zabývá psychickým stavem českých rodičů a dětí a pojmenovává nejdůležitější rizika, se kterými děti v rozvádějících se rodinách přicházejí do styku. Podle Pavláta a Šusty je zde asi 20% případů, kdy se nepodaří problémy řešit neformální dohodou a řešení má přinést soud (2008).

   Zmiňovaná studie přináší řadu varujících zjištění, jako např. že děti byly zapojeny do rodičovských sporů ve 33% případů, že každé páté dítě bylo svědkem fyzického násilí, každé druhé dítě bylo vedeno k negativnímu vztahu k jednomu z rodičů tak, že se nepodařilo navázat kontakt mezi dítětem a odcizeným rodičem. U dětí byly mimo somatická onemocnění, jako např. astma, epilepsie, obezita, snížená imunita, opakovaná pneumonie, zjištěny další emoční, neurotické a tikové poruchy, specifické poruchy školních dovedností, hyperkinetické poruchy, poruchy psychického vývoje a chování. 41% dětí ze zkoumaného vzorku trpělo mírnou (20%) nebo vážnou (21%) poruchou duševního stavu (2008). Pavlát a Šusta svými čísly (např. tab. na str. 461-462) podporují můj úvodní předpoklad, že rodičovský konflikt (a popouzení proti druhému partnerovi) negativně ovlivňuje psychický stav všech dětí bez výjimky.

   Podle jmenované studie je reakce dětí na rodinnou situaci ovlivněna rodičovským konfliktem, popouzením dětí, přítomností sporům, zapojením do sporů, svědectvím fyzickému násilí, jinou než normální osobností matky, přítomností psychopatologií u matky (potvrzeno u dívek), špatnou adaptovaností otce (potvrzeno u chlapců), přítomností syndromu odcizeného rodiče. Psychický stav dětí je negativně ovlivněn jinou než normální osobností otce, matky, přítomností psychopatologie otce, matky, špatnou adaptovaností otce (u matky se nepotvrdilo) (2008).

   Jak ale uvádí Prekop, děti, jejichž rodiče od sebe odešly, kromě jistého osvobození zažívají také problémy méněcennosti a pocit, že selhaly. Dítě se ve své představě „pupku magického světa“ cítí jako spouštěč rodičovských sporů. (2002).

   Na závěr lze konstatovat, že když dítě musí od nejútlejšího věku zažívat předrozvodové války rodičů, když musí neustále hlídat jednu či druhou stranu, když si jednou připadá jako obětní beránek, jindy jako bojovník za jednoho nebo druhého, vedle celoživotních traumat a somatických poruch si s sebou do života přináší ještě jednu „devizu“: vzor, „jak má vypadat normální“ partnerský vztah.

Literatura:

Koschin, F. (2005). Demografie poprvé. II. vyd. Praha: VŠE.

Matějček, Z., Dytrich, Z. (2002). Krizové situace v rodině očima dítěte. I. vyd. Praha: Grada Publishing

Matějček, Z. (2003). Co děti nejvíce potřebují. Praha: Portál.

Pavlát, J., Šusta, M. (2008). Děti v rodičovských soudních sporech. Československá psychologie, 52, 5; Academic Research Library pg. 458-467

Prekop, J. (2002). Prvorozené dítě. Praha: Grada Publishing

Rabušic, L. (2001). Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. Praha: SLON.

Sobotková, I. (2001). Psychologie rodiny. Praha: Portál

Otazníky kolem péče o seniory

   Základním předpokladem pro rodinnou péči o staré členy rodiny, tedy babičky a dědečky, je vůbec existence samotné rodiny. Podle průzkumů jsou nečastějšími rodinnými pečovateli ženy, které, jak literatura uvádí, tvoří až 64% podílu, zejména jako manželky, dcery nebo snachy [Jeřábek 2005]. Podíl můžů je značně menší a i zde se na rodinné péči o seniora podílejí dcery nebo snachy. Jak jsme před nějakou dobou měli možnost sledovat mediálně známý absolventský snímek "Bába", který mezi krátkými filmy zvítězil na filmovém festivalu v Cannes, o starou babičku zde svérázným způsobem pečovala její ne zcela dospělá vnučka. Ohlas, jaký film sklidil, zřejmě také svědčí o žhavosti tématu (a nejen o kvalitním zpracování snímku), a to nejen na domácím poli. Neoddiskutovatelným faktem ovšem zůstává, že odpovědnost za péči o starého člověka, je-li zvolena rodinná péče, leží na mužích stejně jako na ženách rovným dílem. C.Levine definuje rodinnou odpovědnost trochu v širším smyslu následovně: „Členové rodiny jsou jedinci, kteří narozením, adopcí, sňatkem nebo vyhlášením společenství sdílejí hluboké, osobní vztahy a jsou vzájemně oprávněni přijímat a zavázáni poskytovat podporu nejrůznějšího druhu v nejrůznější možné šíři (zvláště v době potřeby podpory).“ [Levine (1991) citován in Bartoňová: 2005]

   V tomto textu se mimo jiné pokusíme navázat na závěry, ke kterým dochází Jeřábek [2005:15], a to: "Jak učinit rodinnou péči o staré lidi zvládnutelnou?" Přesto, že u nás i ve světě existuje řada institucí poskytujících profesionální služby v péči o staré, nemocné nebo nemohoucí lidi, včetně paliativní péče, stále více odborníků je přesvědčeno, že rodinná péče by měla nalézat podstatně větší oporu v legislativě, a to jak na státní, tak na celoevropské úrovni. "Rodinná péče o staré lidi je jedním z nejfrekventovanějších modelů péče o seniory v současné společnosti." [Jeřábek 2005: 17]

      Současná sociální politika, přesto, že naráží na tři zásadní problémy, upřednostňuje řešení v rodinné péči, zejména proto, že je méně finančně náročná a seniory je lépe přijímána. Proti tomuto modelu však hovoří některé vážné argumenty, které rozhodně nelze pomíjet:

 1) rostoucí důraz na svobodu a nezávislost jednotlivce, liberalizace hodnot, dále údaj, že většina společnosti nežije v tradičních rodinách, takže logicky ani rodinná péče by němela být hlavním modelem péče o seniory,

2) jako silný protiargument zaznívá tvrzení podložené demografickým vývojem v klesajícím počtu sňatků a rostoucí rozvodovosti, ve snižující se plodnosti žen a v rostoucím počtu bezdětných manželství, v klesajícím průměrném počtu dětí žijících v manželství, což vše bude mít za následek menší počet potenciálních rodinných pečovatelů / pečovatelek o staré rodiče,

3) stoupající počet starých a nesoběstačných lidí z důvodů stoupajícho věku dožití a všeobecného stárnutí populace - to znamená stále větší množství starých lidí bude potřebovat profesionální péči v instituci, protože rodinná péče některé kvalitativní a odborné požadavky na péči prostě nemůže splnit, navíc demografická základna rodinné péče se neustále zužuje [Jeřábek 2005].

  

   Poslední z argumentů je samozřejmě podporován dlouhodobě shromažďovanými daty z demografických průzkumů v České republice i ve světě, které na trend stárnutí populace upozorňují. Prognózy hovoří o cca dvojnásobném navýšení počtu starých lidí (na cca 75 000), kteří, oproti současnosti, budou v roce 2030 potřebovat trvalou průběžnou a každodenní péči. Zhruba dvakrát tolik jich však bude potřebovat alespoň občasnou výpomoc (140 - 150 tisíc). Tito senioři budou tvořit asi 1,5% populace České republiky. V USA například tvoří senioři bez příbuzných 10%, a z nich 20% nemá žádné děti, tudíž ani žádné rodinné ošetřovatele [Soldo citován in Jeřábek 2005:10]. Bezdětní senioři, kteří nemají ani žádné příbuzné, budou tedy s největší pravděpodobností tvořit jistou klientelu institucionální péče.

   Nezbytná péče o seniora se z jeho pohledu skládá z pomoci při běžných denních potřebách (tzv. ADL = Activity of Daily Living), která zahrnuje koupání, chození na toaletu, příprava jídla a krmení, oblékání a přemisťování z postele na židli a zpět. Zahrnuje také zařizování finančních záležitostí, jako je placení účtů apod., sociální a lékařské služby, údržbu domácnosti a úklid, nakupování, denní kontrolu potřeb seniora, ale také poskytování emoční opory [Levine (1999); OECD, Jenson a Jacobzone (2000) citováno in Bartoňová: 2005: 31].

    Aby vůbec tuto nezbytnou rodinnou péči senior dostal, je nutnou, i když ne postačující podmínkou alespoň uspokojivý vztah s rodinným příslušníkem / příslušníky, kteří by se o něho měli starat. Existuje totiž řada seniorů s velmi vyhrocenými, anebo silně lhostejnými vztahy se svými příbuznými. Takové případy zřejmě končí, podobně jako bezdětní, v institucionální péči. Další důležitou podmínkou je rodinná proximita, která může v případě dlouhodobého pobytu rodinného příslušníka např. v zahraničí zcela znemožnit péči v rodinném prostředí.

   Dobře fungující rodina představuje pro seniora zázemí a jistotu psychické, fyzické i hmotné pomoci v případě jeho nesoběstačnosti. Přesto jsou podle výzkumů preferovány oddělené formy bydlení generací, což v případě nutnosti denní pravidelné péče může znamenat jisté komplikace. V dřívějších "tradičních" rodinách bývalo dvou až třígenerační bydlení běžné, dnes je spíše vyjímkou.

   Přesto, že život se seniory může mladší generace obohacovat o zkušenosti a rozdílnost v pohledu na svět, je pociťován zřetelný úbytek autority starší generace. Dříve tolik oceňované zkušenosti v dnešním přetechnizovaném světě bývají nahrazeny znalostmi a zkušenostmi mladší generace (PC, internet - pozn. MK). Různé životní styly a zkušenosti pak vytvářejí propast mezi generacemi, která může omezovat možnosti vzájemného porozumění [Zavázalová (2001), Tanská (2001) citovány ve Vohralíková, Rabušic: 2004]. Téměř polovina dotazovaných seniorů má obavy, že na ně děti pro své povinnosti nebudou mít čas, a pouze třetina věří, že by jejich děti v případě potřeby nějakým způsobem ukončily nebo omezily zaměstnání. Takovou potřebou však senioři většinou míní méně náročné druhy pomoci, pro případy zhoršení zdravotního stavu vidí řešení spíše v ústavní péči [Kuchařová (2002) citována ve Vohralíková, Rabušic: 2004].

      Období seniora, který se dožije stavu, kdy již není soběstačný a potřebuje vnější pomoc, by mělo být výzvou pro každého člověka v produktivním věku, protože nikdo neví, jak jednou bude trávit své poslední roky. Rodinná péče, byť podle některých prognóz výhledově na ústupu, by si jistě zasloužila větší pozorost a podporu ze strany autorit rozhodujících o legislativním, sociálním a finančním zázemí rodinné péče.

   V současné době sice existují daňové úlevy nebo finanční podpora pro pečovatele, ale ne vždy je pečovatelova celková finanční situace zralá na odvádění daní, tudíž úlevu neuplatní, a ne vždy je finančně únosné vzdát se zaměstnání jen proto, abychom pobírali finanční sociální podporu ve výši jedné třetiny původního platu [Jeřábek: 2005].

   Kdybychom měli jmenovat nejvýznamnější položky ze strany státu, obcí  nebo organizací, které by mohly přispět k lepšímu zvládání rodinné péče o seniory, šlo by o následující:

-        daňové úlevy

-        fin. podpora státu přímo postižené osobě

-        fin. podpora pro pečovatele

-        daňová úleva (odpisy) pro pečovatele/lku

-        systém komunitní péče (zejm. skandinávské země)

-        charitativní služby a služby náboženských organizací (zejm. německy mluvící země)

-        neziskové organizace a příspěvky státu nebo obce  (evropské země)

-        systém placené péče v rodinných podmínkách (USA a další země - "home care")

-        soukromé pečovatelské služby (bývají dost drahé)

-        "respitní péče" - možnost členům rodiny vzít si od pečování krátkodobou dovolenou, zastoupení zajistí dobrovolní členové neziskové nebo charitativní organizace

-        podpůrné skupiny - školení, poradenství, výměna zkušeností a sdílení společných problémů [Jeřábek: 2005].

Staří rodiče víceméně počítají s pomocí od svých dětí, avšak neradi by na rodině byli více závislí - jejich autonomie je jim často velmi vzácná a své zajištění ve stáří poměrně často očekávají od státu [Vohralíková, Rabušic: 2004]. Oboustranné zvládání zátěže rodinné péče bývá založeno na psychické a emoční podpoře. Je to právě rodina, která tradičně byla a je základem státu, a právě z důvodu jejího současného oslabení by měla být její podpora, zahrnující péči o staré členy, součástí dlouhodobé státní strategie.

Literatura:

Bartoňová, Jitka. 2005. „Modely rodinné péče o starého člověka“. Pp. 28-41 in Eva Abramuszkinová Pavlíková (ed.).  Rodinná péče o staré lidi. Praha: UK FSV CESES

Jeřábek, Hynek a kol. 2005. „Péče o staré lidi v rodině (východiska, klasifikace, kritické momenty).“ Pp. 9-19 in Eva Abramuszkinová Pavlíková (ed.).  Rodinná péče o staré lidi. Praha: UK FSV CESES

Vohralíková, L., Rabušic, L. 2004. Čeští senioři včera, dnes a zítra. Brno: VÚPSV, centrum Brno

Něco o gestaltismu

   Chceme-li hovořit o psychologii gestaltu, jinak také o tzv. tvarové psychologii, je užitečné si nejprve provést malé porovnání. Jednak pojetí zakladatele a vůdčí osobnosti této teorie, Maxe Wertheimera a potom jak ji představuje představitelka současné psychologie, autorka Učebnice obecné psychologie, Alena Plháková.

   Max Wertheimer jde ve svém textu (1924) do značně větší hloubky podstaty Gestalt psychologie, než je tomu v Učebnici Aleny Plhákové (2003). Především - Werheimer vymezuje teorii gestaltu oproti „běžné“ psychologii, jako výsledek zkoumání z oblasti psychologie, logiky a epistemologie, jako když události z běžného života pomocí tranzice přeneseme do vědeckého světa,  abychom přirozeným způsobem hlouběji a přesněji chápali podstatu věcí (1924).

„Teorie gestaltu se nespokojí s předstíranými řešeními, které naznačuje dichotomie vědy a života. ... je místo toho rozhodnuta proniknout do podstaty problému přezkoumáváním zásadních předpokladů vědy. Dlouho se mělo za to, ..., že „dělat vědu“ znamená rozdrobení celku na jeho drobné komponenty. ... Všechny celky jsou redukovány na částečky a vztahy mezi nimi.

Základní „pravidlo“ teorie gestaltu ... Jsou celky, jejichž fungování není ovlivňováno chováním jeho jednotlivých částí, ale kde platí, že děje v těchto částech jsou samy ovlivňovány vlastní povahou tohoto celku.“ (Wertheimer, 1924, s.1)

   Plháková (2003, s.23) charakterizuje Gestalt psychologii již jako jeden z mnoha přístupů, jako „převážně historickou psychologickou školu“,  redukuje pojem Gestalt psychologie převážně na výstižné citace autorů Sedlákové a Hoskovce, jako: „...celek je něco jiného, než suma částí, z nichž je složen“, a že „tvar (gestalt) je komplexní, ‚nadsumativní‘ kvalita.“ (cit. dle Plháková, 2003, s.23) Mimo to autorka zdůrazňuje proces strukturování duševního dění a tvoření celků, které odpovídají geneticky daným mozkovým strukturám. Uvádí také lingvistu Noama Chomsky, jako myšlenkového nástupce gestaltismu.

   Zatímco Wertheimer musel ze své pozice a v časovém kontextu vzniku této teorie, zaujmout obhajující postoj a na mnoha příkladech, i mimo oblast psychologie, dokládat její platnost, Plháková „musela pouze“ dodržet výrazovou střídmost základního obeznámení v rámci omezeného prostoru své učebnice. Navíc Plháková uvádí, že kritici teorie upozorňují na „...relativně malé množství empirických údajů, které by potvrdily jejich (Gestaltistů – pozn. MK) rozsáhlou teorii“ a také, že v gestalt psychologii nalezneme „...řadu cirkulárních definic základních pojmů.“ (Plháková, 2003, s.23)

Ze života

   Pro vytvoření jasnější představy uplatnění gestaltu kolem nás se pokusíme nalézt pár příkladů z běžného života. Při hledání takových projevů gestalt teorie v nejrůznějších pramenech by jeden mohl snadno dojít k poněkud „pochybnému“ závěru: a co vlastně nelze podřídit tomuto způsobu vnímání ...?

Uveďme tedy nejmarkantnější příklady, kdy teorie platí: 1) slovník T9 v mobilu – na základě prvních pár navolených znaků jsou navržena celá naprogramovaná slova, která je obsahují = zákon pregnantnosti, 2) slavný příběh o obrázku  v Exupéryho Malém princovi - klobouk je první, co na první pohled dospělého napadne, Malý princ ale vysvětluje, že jde o obraz hada, který snědl slona – zde jde o příklad reproduktivního myšlení dospělého a produktivního myšlení dítěte, které jde k jádru věci 3) pracovní skupina má odvést nějaký výkon za určitou odměnu; při zhoršení pracovních podmínek, např. přílišným horkem, jde výkon skupiny dolů, pokud ale navýšíme odměny, výkon se zlepší  – příklad změny sil v poli: porušení ekvilibria, které způsobuje různé výsledné efekty – výkony, 4) vědec v laboratoři dlouho a bezvýsledně řeší problém; jednou ve sprše dostane ten správný nápad, a problém je vyřešen – příklad "aha" efektu, okamžitého vhledu, zcela nový celkový pohled na problém i jeho řešení, 5) člověk má doma dvě televize – černobílou a barevnou, na obou sleduje střídavě filmy; po čase není schopen zpaměti říci, který film viděl barevně a který černobíle – nějakou dobu po sledování čb filmu zafungoval efekt transpozice a pregnantnosti, kdy při vzpomínce na film došlo v mozku k „dobarvení“ původně čb filmu do odpovídajícího tvaru a vzoru.

Další vývoj  

   V kontextu potřeby Gestalt teorie zahrnout také organizmus do širšího pole, byl tento koncept přeformulován jako vztah mezi organizmem a prostředím. Dichotomie podnět-vjem musel být nahrazen spojením změny podmínek v urč. poli (životní situaci) a celkovou reakcí organizmu, ega, změnou jeho postoje, pocitů a snažení. Tato změna vnímání má význam v protikladu k uvažování asocianistů a zastánců neobehavioristické teorie zkušenosti, kteří vidí reakci ega jen na základě asociované nebo naučené zkušenosti. Přitom experimenty podle Wertheimera (1924, s.2) ukazují, že zákony platící v celém poli tendují ke smysluplnému chování jeho součástí. Podle behavioristů by lidské chování bylo ovlivňováno jen nabytými zkušenostmi, bez schopnosti vnímat celkový obraz situace. Člověk ale díky introspekci a intuici často dokáže získat nadhled a situaci i bez zkušenosti nebo asociace vyhodnotit realisticky rychleji. Např. cyklista jede-li v noci na kole po úzké asfaltce a proti němu se objeví dvě světla, nepojede prostředkem v domnění, že projede mezi dvěma motocykly, které potkal ve dne, ale ve vlastním zájmu uhne na stranu.

Výskyt principu gestalt v organizaci psychiky ještě v jiných oblastech vědy

   Princip gestaltu se podle mého názoru vyskytuje nejen v oblasti psychiky, ale všude kolem nás, včetně některých vědeckých disciplín. Jde o přijetí teze o strukturálním naprogramování hmoty a energie samotné, jako její přirozené vlastnosti. Často bývá uváděn prostý příklad mýdlové bubliny, která vzniká díky povrchovému napětí vody v krásně kulatém tvaru, aniž by jej kdokoliv předem nakreslil, vypočítal nebo jinak předdefinoval. Stačí ale mírný průvan, a tvar koule se zdeformuje – změna v poli ovlivní vztahy mezi jednotlivými molekulami. Z fyziky známe další případ, kdy se tvary elektromagnetických siločar také ohýbají podle výskytu např. kovových dílů, narušujících homogenitu pole.

Shrnutí

   S principem gestaltu se potkáváme denně, aniž bychom si to uvědomovali. Základní poznatek o figuře a pozadí je znám po tisícíletí, co člověk začal abstrahovat od primitivní percepce tzv. reality a pokoušel se ji přenášet do prvních uměleckých děl. Rozlišování mezi jednotlivostmi, tím co je za nimi, co vytvářejí jako subsoučásti celku, případně co vytváří reziduum, ležící mimo hlavní pole vnímání, skýtá nepřeberné množství podnětů k přemítání o světě kolem nás. Gestalt nás učí holistickému pohledu na věc, díky němuž můžeme vnímat celek v nové kvalitě. Taková kvalita bývá zpravidla o něco vyšší, než prostý součet jednotlivých částí původního celku.

Literatura:

Wertheimer, M. (1924). Gestalt theory. Staženo 20.3.2011 z http://www.gestalttheory.net/archive/wert1.html, http://www.gestalttheory.net/archive/wert2.html.

Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.

Hermeneutika jako nástroj porozumění ostatním i sobě

   V tomto textu se budeme zabývat tématem hermeneutiky, nauky o rozumění, které ve 20. století představovali německý filozof, Heideggerův žák, Hans-Georg Gadamer (1900-2002) a francouzský filozof Paul Ricouer (1913). (Blecha, 2002)  Jako filozofická disciplína se hermeneutika ustavila díky německému teologovi a filozofovi F. Schleiermacherovi (1768-1834), který usiloval o vytvoření komplexní teorie výkladu a rozumění jazyka, jako takového. (Jandejsková, 2011, s.14)  Budeme hledat paralely tohoto směru s psychologií a zamyslíme se nad jejich vztahem.

   Během čtení filozofických textů ve mně vyvstávají otázky na způsob jejich vytváření a záměr autora, jak měly být pochopeny. Chceme-li číst např. Heideggera a skutečně, ve smyslu hermeneutiky, porozumět, co vlastně chtěl sdělit, zřejmě bychom se měli nejdříve naučit perfektně německy. Budu-li citovat z Blechovy Filozofické čítanky Valehrachův překlad Heideggerova Bytí a času, nutně se musím „zaseknout“ již po několika prvních větách:

„Otázku smyslu bytí je třeba postavit. Pokud je základní otázkou anebo dokonce právě základní, potom si takové stavění otázky vyžaduje přiměřenou průhlednost... Kladením této otázky je jako modus bytí jistého jsoucna samo podstatně určeno tím, kvůli čemu se otázka staví – bytím. Toto jsoucno, kterým jsme vždy my sami a které má mezitím bytostnou možnost klást otázky, terminologicky označujeme jako bytí-zde, pobyt (Dasein).“ (s. 218)

   Marně přemýšlím, jaký je rozdíl mezi „otázku postavit“, jak překládá Valehrach, a „otázku položit“, jak jsem zvyklý sám v češtině užívat. Zřejmě se jedná o nějaký filozofický obrat, kdy se otázka staví, namísto aby se pokládala anebo kladla, jak citovaný text na konci uvádí? Stavět otázku versus klást, pokládat, položit. Má-li podle Gadamera hermeneutika v platónské interpretaci dialogu metodologicky vycházet z úsilí o dosažení dobra mezi partery dialogu, musí to znamenat zároveň jejich společnou situovanost v otázce po dobru (Blecha, 2002).

   Jestliže mám správně chápat Heideggerův text, musím se chtě-nechtě podívat na německý originál, abych následně zjistil, že autor otázky nestaví, ale klade - pokládá:

„Die Frage nach dem Sinn von Sein soll gestellt werden. Wenn sie eine oder gar die Fundamental Frage ist, dann bedarf solches Fragen der angemessenen Durchsichtigkeit...Das Fragen dieser Frage ist als Seinsmodus eines Seienden selbst von dem her wesenhaft bestimmt, wonach in ihm gefragt ist – vom Sein. Dieses Seiende, das wir selbst je sind und das unter anderem die Seinsmöglichkeit des Fragens hat, fassen wir terminologisch als Dasein.“ (Heidegger, s.6-7)

V němčině „die Frage stellen“ sice doslovně znamená „otázku postavit“, ale překládá se jako „otázku položit“. Na tomto malém příkladu jsem se pokusil vyložit nejen existenciální a fenomenologická východiska, na kterých Gadamer stavěl, ale především mi tato malá nesrovnalost v překladu celkem příhodně „zapadla“ do tématu porozumění, hermeneutiky.

   V sociální psychologii bývá porozumění mezi partnery dialogu vnímáno jako jeden z pilířů zdravé komunikace. Pokud se však překladatel příliš pohrouží do cizího textu, sice mu sám dobře rozumí a významy slov může vnímat sémanticky správně, ale použil „správný“ český ekvivalent?  Takový, aby nejen odrážel sémantický význam slova v jiném jazyce, ale aby „před-přepokládal“ jistou úroveň kultury, uzus, ustálený tvar „sousloví“, kterému bude čtenář přeloženého textu skutečně rozumět?

   Jedním z úkolů, které si hermeneutika klade je právě dostávat se za sféru napsaného či řečeného a pokoušet se o rekonstrukci možných otázek. Tím se v podstatě objevuje také smysl textu. Při  spolupráci pisatele a čtenáře  je ovšem třeba vždy počítat s předsudky. Ty v kategorii porozumění hrají významnou roli a dle Gadamera neexistuje porozumění bez předsudků – vzniká tzv. hermeneutický kruh. To znamená, že pro porozumění je vždy nutné vždy již něco vědět – v dynamice tvorby předsudků se utváří tzv. „Vorverständnis“ (předporozumění), z něhož musí být pojímán každý výklad. (Blecha, 2002) Zde lze jasně chápat paralelu hermeneutiky s kognitivními a mentálními zkratkami a předsudky z oblasti sociální psychologie, které nám často usnadňují, ale také někdy komplikují naše chápání a rozumění věci, situaci, textu, slovu.

   U Ricouera je zřejmý vliv psychoanalýzy, fenomenologie a strukturalismu. Tvrdí, že „...každé sebevědomí je sobě přístupné pouze v díle, které po sobě zanechá: hermeneutickou analýzou těchto kulturních produktů je jedině možné porozumět lidské existenci a určit její smysl.“ (Blecha, 2002)   

   Domnívám se, že Ricouerův přístup k symbolům – významovým strukturám, hledání smyslu prvního, druhého, přeneseného, hledání analogií, posloužil velmi dobře současné ontologii v informačních technologiích. Působení symbolů, syntaxu a sémantických významů je často skloňovanou „pojmologií“ při tvorbě webových stránek. Webové stránky mohou velmi dobře sloužit jako prezentace nebo zdroj informací čehokoliv, ale v poslední době stále častěji jako marketingový nástroj pro zvýšení prodeje. Ve firmě, kde pracuji, jsem např. řešil problém, jak nastavit zdrojový kód našich webových stránek tak, aby se mezi klíčovými slovy (tj. těmi, která potenciální zákazníci nejčastěji vkládají do vyhledávače) objevily právě ty nejfrekventovanější. Přemýšlel jsem, jak zjistit nejfrekventovanější slova, kterými lidé hledají naše výrobky. Musel jsem se tedy nejprve vcítit do své představy „ideálního typu“ našeho zákazníka, asociovat námi zaužívané pojmy s pojmy „neodborné“ veřejnosti a do vyhledávače postupně vkládat různá spojení a slova, a následně ve statistice stránky zjišťovat frekvenci jejich poptávky. Takto jsem systematicky nasbíral cca 20 klíčových slov, která lidé nejčastěji používali při hledání našich produktů. Tato slova jsem zadal administrátorovi webových stránek, aby je umístil ve zdrojovém kódu do pole „Description“, kam sahají roboty vyhledávačů při "scanování" sítě. Na vlastní kůži jsem tak vyzkoušel „dotek“ hermeneutiky v souvislosti s vytvářením účinnější reklamy na webových stránkách. Jak celkem vtipně poznamenává Ricouer ve svém Výběru z kratších studií: „Veškerá hermeneutika je tak explicitně či implicitně porozuměním sobě samému oklikou přes porozumění druhému.“ (Ricouer cit. dle Blecha,  2002)

Literatura:

• Blecha, I. (2002). Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. Retrieved May 15, 2011 from IS MU Brno.
• Heidegger, M. (2006). Sein und Zeit. Tübingen : Max Niemeyer Verlag. Retrieved May 15, 2011, from: http://www.amazon.co.uk/Sein-Zeit-Martin-Heidegger/dp/3484701536#reader_3484701536.
• Jandejsková, A. (2011). Filozofie umění Hanse-Georga Gadamera. Magisterská diplomová práce. Retrieved May 20, 2011 from IS MU Brno.

Psychoterapie v duchu sociálního konstrukcionismu? Proč ne.

   Tématem tohoto textu, jak z názvu vyplývá, je sociální konstrukcionismus (dále SK), jak jej prezentoval Kenneth Gergen (2010) ve 40-minutovém videu (odkaz ke stažení níže). Jak sám říká, zabývá se jím posledních 25 let a mluvit o něm je pro něj stále stejně vzrušující.

   V pojetí Gergena jsem pochopil SK jako ne jednu teorii vynalezenou jedním člověkem, ale jako souhrn myšlenek, podmínek nového dialogu, nový pohled na věc. Vycházíme-li z myšlenky L.Wittgensteina (cit. dle Gergen, 2010), rakouského filozofa, že význam jakéhokoliv druhu slova je tvořen v rámci jazykových her, které jsou vestavěny do tzv. forem života, docházíme ke zjištění, jak je vše relativní nebo má relativní pozadí. Gergen (2010) říká, že neexistuje hodnotově neutrální konstrukce nebo popis světa. Domnívám se však, že pomocí určité jazykové hry a v rámci určené formy života by hodnotově neutrální konstrukce vytvořit šla. Stejně jako ve fyzice, kde existují různé, tzv. inerciální soustavy, ve kterých platí jedny fyzikální zákony, které neplatí v jiné inerciální soustavě, by dle mého názoru měly být možné konstrukce životních forem obsahujících neutrální hodnoty. Jde o to, že neexistuje arbitr, který by rozhodoval o tom, který svět je nadřazený jiným, ani jeden svět nemůže říkat jinému, že pravda je pouze na jeho straně.

   První dvě tvrzení, která Gergen (2010) předkládá, tedy (1) že cokoliv si nedělá žádné požadavky na to, jak o tom mluvíme nebo jak to charakterizujeme, a (2) jakkoli to pojmenuji, nebude to vyžadovat věc samotná (tzn. že věci sociálně konstruujeme, aby byly tím čím jsou), lze podle mého názoru přijmout bez výhrad za předpokladu, že se cítíme být součástí sociálně formované skupiny, která tyto myšlenky porovnává s dosud nabytými poznatky plus s internalizovaným světem ideí a hodnot za dosavadní život.

   Hodnotově neutrální konstrukci bych vnímal např. v některých duchovních pojetích lidských skutků, které jim přisuzují pouze akt jako takový (se svým dopadem), bez pozitivní nebo negativní atribuce aktu samého. Vnímají akt jako neutrální jev, který je nezbytný pro samotný posun člověka na duchovní cestě kupředu právě silou a polaritou svého dopadu na místo a čas, kde daný řád vytvoří opět ideální podmínky pro další vývoj. To znamená, že člověk sám svému činu přisuzuje pozitivní nebo negativní význam podle internalizovaných hodnot společnosti a kultury, ve které žije, božský princip však takovéto hodnocení nezná, jen zachovává řád, ve kterém platí jeho zákony, které podle polarity a síly činu vyvolají adekvátní reakci. Člověk potom mylně pokládá své činy a činy ostatních za dobré nebo špatné, přitom v „inerciálním“ světě takovýchto principů lze hovořit o neutrálních konstrukcích.

   Pokud Gergen (2010) říká, že SK je způsob mluvy, způsob psaní, že je to zdroj, který můžeme anebo nemusíme použít, smíme se domnívat, že ve svém sociálním projevu můžeme kombinovat vedle SK také jiné směry? Například taková hermeneutika, která hledá pravé významy slov a pojmů podle syntaxe a sémantických významů, by ve svém „škatulkování“ a sekání reality na soubory pojmů, názvů, definic a symbolů u SK tvrdě narazila. Kde je pravda? Jsou klíčem k mírumilovné mezilidské komunikaci přísné hermeneutické zásady nebo „volnost“ a hravost SK? Podle Foucaulta (cit. dle Gergen, 2010) se prý stáváme oběťmi vlastních systémů kategorií. Vědění/moc, stáváme se otroky schémat a škatulek, do kterých dáváme všechno a každého, s čím nebo s kým se setkáme. (Gergen, 2010) A kognitivní zkratky a stereotypy nám to ještě usnadňují. Ani nemusíme přemýšlet a víme, kam věc nebo člověka zařadit.

   Myslet prý mnohé bolí. Proto si zřejmě člověk vytváří řády a systémy, které ho podrží v momentech, kdy sám selhává. „...sociální řád je výtvorem člověka, či přesněji řečeno, je člověkem neustále vytvářen. Člověk vytváří sociální řád při své neustálé externalizaci. Sociální řád není dán biologicky a jeho empirické projevy nejsou odvozeny od nějakých biologických daností.“ (Berger, Luckmann, 1999, s. 55)

   Člověk, jako součást komunity při svém zkoumání respektuje tradice a paradigmata, která daná společnost uznává a na kterých se konsensuálně shodla, podle Kuhna (cit. dle Gergen, 2010) není nic vně těchto paradigmat, neexistuje žádné hlavní paradigma, ale spíše vzniká terapeutická otázka: „Jak svůj pohled rekonstruovat?“ Setkáváme se s tím denně, neustále hodnotíme situace, lidi, stavy, ale právě toto hodnocení nás dostává do slepých uliček končících nápisem „moje pravda zní tak a tak, tvoje pravda není pravda“

   Domnívám se, že Gergenovi jde stejně,  jako mnohým před ním a mnohým po něm, o spokojenější svět pro všechny lidi. Hledá proto způsob, jak pokud možno nevtíravým způsobem nadchnout své publikum a pozvat je ke kulatému stolu „nového dialogu“, kde nepřítomnost soudce umožní předkládat každému své příběhy, aniž by je druhý chápal jako útok na svoji suverenitu.

   Navzdory obecně vnímaným skutečnostem  by díky tomuto dialogu vznikl zřejmě tradicemi podepřený diskurs, vzdávající hold těmto tradicím samotným, ale bezvýhradně umožňující každému účastníkovi zaznít svým příběhem. Vezmeme-li v úvahu snahu těchto účastníků omezit nebo zabránit konfliktu, jako riskantní se mi jeví právě internalizované systémy hodnot v každém z účastníků, které jim diktují hranice, které nesmějí překročit. Přijmou-li však tito účastníci za svůj nově konstruovaný svět „kulatého stolu“, ve kterém platí jiná pravidla, než na jaká byli celý život zvyklí, bylo by teoreticky možné rekonstruovat jejich pohledy a dosáhnout nehodnotícího dialogu, kde by se pouze předkládaly příběhy.

   Dokážu si představit, že prostředí v duchu SK lze vytvořit pro skupinovou terapii tak, aby její členové odložili své systémy hodnot s kabáty v šatně. Podle mého názoru velmi záleží na charismatu a osobnosti vedoucího terapeuta. Bez „opravdovosti“ a lidského přístupu by navíc nezkušený terapeut neměl šanci ani u průměrně inteligentních členů.

   Závěr, který pro mě z našeho tématu vyplývá, je ten, že SK v terapii možný je za předpokladu značných zkušeností, osobní zralosti, duševní i duchovní nadúrovně vymykající se řekněme běžnému chápání.  V rámci sociální psychologie, která se zabývá interakcemi člověka s ostatními lidmi, vlivy okolí a vůbec studiem člověka jako sociálního tvora, by mohl nalézt SK své uplatnění jako perspektivní pojetí nových možností mezilidské komunikace, bourání hranic, relativizování hodnot, hledání příčin a následků.

Zdroje:

Berger, P., Luckmann, T. (1999) Sociální konstrukce reality. Praha: CDK

Gergen, K. (2010) Kenneth Gergen talks about Social Constructionist Ideas. Theory and Practice. Retrieved May 10, 2011 from: http://www.uloz.to/8802392/ken-gergen-talks-about-social-constructionist-ideas-theory-and-practice-on-vimeo-mp4

Schizma v psychoanalýze

Úvod
V tomto textu se zaměříme na rozdílné psychoanalytické přístupy tzv. freudiánů a kleiniánů (vídeňské a londýnské školy), které vedly od konce 20. let přes sérii vášnivých diskusí v Britské psychoanalytické společnosti až k rozdělení společnosti na dva tábory a jistému schizmatu, přetrvávajícímu do jisté míry dodnes. Šlo zejména o spor mezi stoupenci Anny Freud, jako byla např. Margaret Mahler na jedné straně, a stoupenci Melanie Klein na straně druhé. Tento spor vrcholil brzy po roce 1938, kdy Freud se svou dcerou Annou uprchli před nacisty z Vídně do Londýna. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 109)
Teorie
Freudiánský vývojově ego-psychologický přístup, který založila Anna Freud a Heinz Hartmann, zastávali v různých variacích také M. Mahler, E. Spitz, H. Hartmann, E. Kris, Loewenstein a E. Jacobsová. Jedním z rozdílů oproti Freudově hledání oidipského konfliktu ve zralejším dětství bylo, že ego-psychologové zkoumali preoidipské poruchy vznikající ještě před vznikem jazyka. (tamtéž, s. 74) Freud sám charakterizoval obsah oidipského komplexu u chlapců ve věku 2-3 let slovy:
„Nyní je otec jeho soupeřem, jež mu stojí v cestě a kterého by se rád zbavil. Když směl během nepřítomnosti otce sdílet s matkou lůžko, z něhož byl po otcově návratu opět vypuzen, znamenají pro něj uspokojení při zmizení otce a zklamání při jeho opětném objevení hluboké zážitky.“ (Freud, 1996, s.117)
Preoidipská dynamika vyzdvihuje matčinu roli v kontextu formování duševních struktur, které by v případě svých narušení později mohly ovlivňovat oidipský konflikt a vývojové deformace dítěte. (Mitchell, Blacková, 1999, s.75) Anna Freud (1895-1982) přispěla k rozvoji psychoanalytické vývojové psychologie a psychoterapie dětí. Je známá především díky své práci Ego a obranné mechanismy (1936). Tyto obrany pojímá jako součást ega a rozděluje je na skupinu namířenou proti pudovým přáním id a skupinu namířenou proti nepříjemným věcem zvnějšku. (Plháková, 2006, s.175) Analytika staví A. Freud do neutrální role, ve které pomáhá pacientovi vyřešit konflikt „u jednacího stolu“ mezi soupeřícími nároky složek id, ega a superega. (Mitchell, Blacková, 1999, s.47)
Margaret Mahler, sice ze stejného tábora, jako A. Freud, ale značně osvětlila normální i abnormální aspekty tohoto vývojového procesu. Jako dětská analytička neváhala pracovat i s psychotickými dětmi, tj. v oblasti, která doposud zůstávala mimo dosah tradiční psychoanalýzy. V dynamické interakci fyzického a kognitivního dozrávání dítěte, v psychické evoluci a klíčové funkci matky během vývoje identity dítěte Mahler přichází s popisem tohoto rozvoje pomocí pojmů separace-individuace, dále rozdělených do subfází: diferenciační – vrcholící v 9. měsíci, praktikující – trvá do 15. Měsíce, kdy začíná znovusbližovací fáze, trvající do 24. měsíce. „Podrobným popisem vývojové cesty tvořené sledem stavů duševní organizace Mahlerová přispěla k hlubšímu pochopení a účinnější léčbě dětí a dospělých, jejichž těžká patologie je řadila na rozhraní neurózy a psychózy a kteří začali být oficiálně diagnostikování jako hraniční pacienti.“ (Mitchell, Blacková, 1999, s.67-68) Dítě vnímají ego-psychologově jako bytost, která se postupně vynořuje ze symbolického spojení s matkou, nicméně podle A. Freudové malé děti analyzovat nelze kvůli jejich slabému a nevyvinutému Já, které ještě není schopné zacházet s hlubokými interpretacemi pudového konfliktu. M. Kleinová ale tvrdila, že děti analyzovat lze, pokud je jejich hra interpretována podobným způsobem, jako se interpretují volné asociace dospělého. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 109) Nejen v tomto však spočívalo jádro sporu mezi Kleinovou a Freudovou. Ego-psychologická tradice pojímá dospělou mysl, jako strukturovanou, stálou, se stratifikovanými vrstvami obranných schopností ega. Kleiniáni občas vytýkají ego-psychologii její určitou povrchnost, co se týče dimenzí emočního života. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 111)
Kleinová se zabývala procesy vývoje dětské psychiky v ranějších stádiích dvou až tří let věku, zatímco Freud popisoval neurotické konflikty pěti až šesti- letých dětí. Kleinová jako základní organizaci psychického života dítěte označila „splitting“ – štěpení zážitků na pozitivní a negativní. Těch špatných zážitků se dítě snaží zbavit pomocí projektivní identifikace, směřované především na matku. Vzniká u něj ale obava z revanše, zejména když nejsou jasně vymezené hranice mezi subjektem a objektem. Závislost na matce může u dítěte vyvolat manickou obranu, případně destruktivní závist s touhou raději zničit předmět své závislosti, když už ho nemůžu vlastnit. (Plháková, 2006, s. 177-178) Jako nejvýznamnější a nejtrvalejší přínos Kleinové lze tedy označit její popis „paranoidně-schizoidní“ a „depresivní“ pozice. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 111)
Argumenty obhajující každý z přístupů:
1) Pozice A. Freudové ohledně hry dětí je vůči názoru Kleinové značně vymezená. „Hra dítěte a jeho verbální projevy postupně ztrácejí vlastnosti sekundárních myšlenkových pochodů, jako je logika, soudržnost, racionalita, a místo toho vykazují vlastnosti primárních funkcí, jako je generalizace, vytěsnění, opakování, komolení, přehánění“ (Freud cit. podle Levy, 2008, s. 283) Tvrdila to z důvodu, že hra znamená symbolické chování, protože význam hry, jako takový, nemůže fungovat jako ekvivalent volných asociací v analýze dospělého. Pro toto tvrzení použila následující tři hlavní argumenty: první byl, že děti nepotvrdí interpretace stejně jako dospělý, druhý, že hra se nejeví být v kontextu jako přenos neurózy. Třetím argumentem je to, že dětská hra není ovládaná stejnými účelovými postoji, jako jsou u dospělého volné asociace (1926, 1945). (Levy, 2008, s. 283)
2.1) Stejně jako Kleinová, i Freudová nahlížela na dětskou analýzu s podobným cílem, jako u jiných forem analýz, které definovala jako zvyšování kontroly nad egem rozšiřujícím se uvědoměním. Avšak pro A. Freudovou bylo nepřijatelné, že by děti byly schopné tvořit neurotický přenos, který byl ústředním motivem analýzy dospělých, a to ze dvou důvodů. První, kterému věřila, byl: protože dětské vztahy s jejich původními předměty zájmu (tj. rodiči) jsou souběžně s péčí, zabraňují dětem v přenosu jejich neurotických konfliktů na dětského psychoanalytika. Druhý důvod je ten, že nevěřila, že by dětští psychoanalytici mohli být k dětským „analyzantům“ neutrální. Jako takoví nemohou fungovat jako čistá projekční plátna, na která by děti projíkovaly své niterné dynamiky. Navíc Freudová zaznamenala, že analyzátorova důvěra a spolupráce s rodiči dětských pacientů a dalšími lidmi v dětském prostředí udělala z analyzátora skutečný objekt, což také vylučovalo vyvinutí přenosu neurózy. (Levy, 2008, s. 283)
2.2) Ačkoliv se některá tvrzení z vývojové teorie M. Mahlerové ohledně procesu separace – individuace po zveřejnění Sternových (1985) výsledků výzkumu dětských pozorování zdála být v kontradikci, po počátečním zklamání se objevilo množství názorů, že by tyto dvě teorie měly být spíše používány ve spojení, aby se obohatilo naše poznání a pochopení raného vývoje a vlivu tohoto vývoje na pozdější osobnost a struktury chování. Mahlerová opravdu připustila, že některé její dřívější závěry o pasivitě dětí během raného vývoje, byly posledním výzkumem vyvráceny. Nicméně však trvala na své základní hypotéze, že pokud je jí známo, žádný z výzkumů doposud nezpochybnil její tezi, že intrapsychická separace-individuace se musí odehrávat ve smyslu získání self -identity. (Zosky, 2005, s.44-45) Citovaná studie zkoumala konceptuální vztah se snahou empiricky prokázat vztah mezi průkaznými přerušeními v procesu separace – individuace a zvýšenou tendencí k domácímu násilí. Zdá se, že teorie Mahlerové o procesu separace-individuace může být koncepčně použita jako nápomocná při chápání, proč se někteří lidé perou. (Levy, 2008, s. 52)
3) Kleinová předpokládala, že super-ego má obrovskou sílu a je velmi přísné, pokud je základem dětské neurózy. Zatímco cílem analýzy dítěte byla kontrola trestající přirozenosti tohoto super-ega, ta největší síla této oblasti dětského vědomí umožnila dítěti odolat plné a hluboké analýze dospělého. Kleinová viděla dětskou analýzu jako přímý převod klasické techniky dospělých, zapojujíce postupný přenos neurózy mezi dítětem a analytikem, přičemž po analytikovi se vyžaduje, aby používal stejné techniky a disciplíny, jako při práci s dospělými. V tomto případě, interpretace volného hraní během sezení, byla přímo nahrazena technikou pro dospělé o volné asociaci, při tom se vztah dítěte s rodiči plně rozvinul. Potencionálně vhodnými pro analýzu vidí Kleinová všechny děti. Kleinová odmítla hrát jakoukoli normativní roli jak pro terapeuty, tak pro rodiče, aby jim pečovala o jejich dítě. (Viner, 1996, s. 7)
4) Hra osvobozuje účastníky, takže se mohou svobodně vyjádřit způsobem, který by býval byl daleko složitější, kdyby je někdo přesvědčoval k verbální komunikaci. Existují zdroje, které tvrdí, že neverbální zpracování zkušenosti nezávisle přispívá ke správné funkčnosti člověka. Podle Lyons - Ruth et. al. nejsou implicitní řídící znalosti založeny na jazyku a nejsou rutinně překládány do sémantické formy (cit. dle Levy, 2008, s. 285). Protože dětská hra vyžaduje více neverbálních prvků, poskytuje širší přístup k implicitnímu vztahovému poznatku a dává terapeutovi nástroje pro rozvoj a její rozšíření vývojem nového modelu jak být s druhými. (Levy, 2008, s. 285) Hra vyžaduje od terapeuta zapojení způsobem, který je nepředstavitelný při terapiích více orientovaných na slovo. Výsledkem bývá, že role dětského terapeuta jsou více aktivní a že se nalézají v situacích, které umožní chvilku uvažovat na významem, co že to vychází najevo v léčbě, ještě před svými akcemi. (Gaines, 2003, cit. dle Levy, 2008, s. 285)
5) Obě první dámy evropské psychoanalýzy, Anna Freudová i Melanie Kleinová jsou zároveň jejími matkami, spolu s Karen Horneyovou a Helenou Deutschovou, alespoň tak je nazvala autorka knihy Matky Psychoanalýzy Janet Sayersová (1999) (Mitchell, Blacková, 1999, s. 313). V propadlišti dějin tedy neskončila ani jedna z teorií obou rivalek, stejně jako koncept separace – individuace ego-psycholožky Mahlerové. Osobně nezavrhuji ani neupřednostňuji žádný z přístupů. Domnívám se, že kromě výsledného efektu analýzy a terapie je velmi důležitá také psychická pohoda jejich účastníků, nebo, minimálně na začátku, terapeutův osobní soulad s aplikační metodou a na konci – je li nějaký – evidentní zlepšení klientova stavu a navození jeho osobní pohody. Navíc od poloviny dvacátého století přibyla řada dalších moderních terapeutických metod, které v sobě odrážejí zkušenosti a poznatky shromážděné za celou historii oboru psychologie. Kdybych při svém současném stavu znalostí přesto měl provést analýzu např. s tříletým problémovým dítětem, asi bych nejdříve zvolil hru podle Kleinové.




Literatura:
Freud, S. (1996). Spisy z pozůstalosti: 1892 – 1938. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek

Levy, A. J. (2008). The Therapeutic Action of Play in the Psychodynamic Treatment of Children: A Critical Analysis. Clinical Social Work Journal, 36, 281 – 291. Staženo 26.4.2011 z http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=29&hid=8&sid=011beec4-ec3f-46e5-ba21-31df793a9a78%40sessionmgr4


Mitchell, S.A., Blacková, M.J. (1999). Freud a po Freudovi: dějiny moderního psychoanalytického myšlení. Staženo 24.4. 2011 z http://www.elektronickeknihy.estranky.sk/stranka/psychologia

Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing, a.s.

Viner, R. (1996). Melanie Klein and Anna Freud: The Discourse of the Early Dispute. Journal of the History of the Behavioral Sciences. 32, 1, 4 - 15. Staženo 21. 4. 2011 z http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=4&hid=8&sid=011beec4-ec3f-46e5-ba21-31df793a9a78%40sessionmgr4.


Zosky, D. L. (2005). Disruptions in the Separation-Individuation. Process of Domestically Violent Men: An Empirical Examination of Mahler’s Theory. Journal of Human Behavior in the Social Environment, 12, 4, 43-60. Staženo 15.4. 2011 z http://www.haworthpress.com/web/JHBSE.