Smrt a její vnímání v tradiční společnosti

„Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztrácí svoje nejbližší.“   Publius Syrus

   Tradiční mytologie uvádějí, že v prvopočátcích bytí mělo lidstvo život příjemnější, snadnější, a především, že život měl smysl. V raných kulturách si lidé uvědomovali, že svět kolem nich upadá, ale byli si rovněž vědomi, jak bohatý a dokonalý byl již dávno zašlý svět. Při svém urputném hledání všemožných způsobů, vedoucích k obnovení toho původního světa, naši předkové vytvořili dominantního ducha doby, který si postupně podřídil veškeré aspekty tehdejšího života, počínaje teologií, přes život společnosti, umění i politiku. V tradičních společnostech, zejména pak v raně křesťanských, lidé neustále hledali sjednocení s Bohem, i přes vlastní pocit bezmocnosti, hledali ztracený ráj a spásu. Smrt se v jejich vnímání stala branou, která vedla buď ke spáse a nalezení ráje, nebo k zatracení. Svůj pozemský život tehdejší lidé podřizovali jedinému a hlavnímu cíli – Boží milosti u Posledního soudu, která vyústí v posmrtný věčný život (Orkyniosdrymos, 2013).

   Novozákonní svědectví, kanonizovaná do jednotlivých evangelií, v mnohém podporovala myšlenku přemožení smrti: „Ale pravím vám jistě: Jsou někteří z stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až uzří království Boží“. (Ev. S. Lukáše 9, 1945, s.71). Boží království, znovunalezený ráj a osvobození se od hříchu, byly více či méně společným jmenovatelem téměř všech tradičních mytologií v kontextu lidského směřování k nevyhnutelné smrti.

   Primordiální ráj popisovaný v mytologiích hezky vystihuje Hésiodova zmínka o zlatém věku:  

   I stvořil na počátku zlaté pokolení lidí, synů smrti, nesmrtelní, kteří bydlí na Olympu. (…) Žili oni jako bozi, bezstarostné srdce v těle, bez roboty, bez trampoty; ani okem nevídali mdlé staroby, ale věčné na rukou i nohou stejní, těšili se, jedli, pili, veškerého hoře prázdni – a zmírali, jak by spánek na ně chodil; bylo všeho, bylo nazbyt, nezorána nesla plodonosná země žeň bohatou, nelakomou; oni v pokoji, když chtěli, přikládali ruku k dílu, v nepřeberném blahobytě, požehnáni stády bravu, příjemni blaženým bohům… (cit. dle Orkyniosdrymos, 2013, ¶4)

   Tradiční společnosti rozeseté po celé Evropě byly ve svém vnímání smrti po staletí ovlivňovány mytologiemi, buď importovanými během stěhování národů, anebo původními, které později rovněž přejaly části mytologií z jiných kultur. Například v keltské tradici se postoj ke smrti projevoval v tzv. Samainových rituálech. Kondratiev (1997) uvádí, že tyto rituály zahrnovaly velmi intenzivní spojení s mrtvými. Používaly se společné hostiny se zemřelými, které sjednocovaly společnost posvátnými a trvalými pouty. Pozvání mrtvých na takovou hostinu zavazovalo živé nejen k uctívání a udržování paměti vůči jejich předkům, ale také stmelilo zúčastněné společnou odpovědností. Od pozvaných zemřelých byl naopak očekáván zájem o blahobyt svých živých příbuzných. Naprosto zapovězeno bylo pozřít jídlo mrtvých, byť by měl člověk sebevětší hlad. Takové počínání by se považovalo za svatokrádež a dotyčnému by hrozila exkomunikace.

   Pozůstatky zmíněné tradice údajně přežívaly v některých oblastech Irska ještě ve 20. století, jak mi dosvědčil jeden ranger irského původu během mé návštěvy národního parku Glacier v USA v roce 1993. Zmiňoval pro mě neuvěřitelné historky, jak nebožtíka oblékali do svátečních šatů, posadili jej do čela stolu a do ztuhlé ruky mu na stůl umístili pohár s nápojem. Jak hostina gradovala a společnost se dostávala pod stále větší vliv opojných moků, mnozí dokonce neváhali si s nebožtíkem zatančit. Irsko, které bylo původně obydlené Kelty, je známé jako země rozdělená do dvou antagonistických táborů: protestanský sever, ovlivněný skotskými presbyteriány (Severní Irsko, 2013), vs. katolický jih. Zní až absurdně, že by v takto silně věřících křesťanských komunitách docházelo k podobným excesům, na druhé straně, řada jiných pohanských a předkřesťanských zvyků, spojených se smrtí, je rozšířena po celé Evropě. Připomeňme zapalování svíček za mrtvé nebo různé domácí oltáříčky se svíčkami. Jak popisuje Koutský (2009), zvyk, který přerostl v oficiální svátek Dušiček, je spojen s raně křesťanskou tradicí až z roku 998, kdy jej zavedl francouzský benediktínský opat Odillo z Cluny. Tehdy byl oficiálně nazván Vzpomínkou na všechny věrné zesnulé, kteří zatím nedosáhli věčné blaženosti a procházejí fází očišťování duše. Tento svátek však prý má mnohem hlubší kořeny, a to opět v keltské samainové tradici. Svátek Samain byl Kelty držen vždy 1. listopadu, který podle tehdejšího kalendáře znamenal nový rok a symbolický příchod zimy. Během noci Samainu Keltové zapalovali ohně, protože duše mrtvých se údajně mohly navrátit zpět mezi živé, a díky ohni, který dával teplo a světlo, nezabloudily.

  Pokojný a věčný život s hojností všeho byla vize, kterou představitelé církví předkládali svým věřícím po staletí, nejen jako útěchu pro zvládání jejich běžných životních strastí, ale také jako přípravu na blížící se konec každého poslušného křesťana. Odevzdání se svému nevyhnutelnému osudu v duchu nejen křesťanské nauky, ale většiny náboženských učení, umožňovalo pojímat smrt jako běžnou součást života (Ducháček, 2001; Kubíčková, 2001), respektive jako rozhodující završení pozemské pouti.

 

 

Literatura:

Ducháček, L. (2001).  Truchlení nad ztrátou partnera. Bc DP. Brno: FSS MUNI.

Ev. S. Lukáše 9 (1945). Nový zákon: Pána a spasitele našeho Ježíše Krista. Podle posledního vydání Kralického z roku 1613. Nový York, Londýn: Rada biblických společností.

Orkyniosdrymos (2013). Velikonoce: mystérium smrti a vzkříšení. Hrdost: ano, ne, přímá linie, cíl. Retrieved  April 22, 2013, from http://hrdost.net/2013/03/23/velikonoce-mysterium-smrti-a-vzkriseni/#comment-300.

Kondratiev, A. (1997). Samain - čas zániku a obnovy. An Tríbhís Mhór: The IMBAS Journal of Celtic Reconstructionism, 2, 1/2. Retrieved April 25, 2013, from http://www.taxoft.cz/nemeton/filosof/samain.php.

Koutský, P. (2009). Proč o dušičkách zapalujeme svíčky? Časopis Enigma: Mýty a pověry. Retrieved April 22, 2013, from http://rimanka.blog.cz/0911/proc-o-dusickach-zapalujeme-svicky.

Kubíčková, N. (2001). Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha : ISV nakladatelství.

Severní Irsko. (2013). Wikipedia. Retrieved April 27, 2013, from http://cs.wikipedia.org/wiki/Severn%C3%AD_Irsko.

 

 

ZMĚNY ŽEBŘÍČKU HODNOT Z HLEDISKA PENITENCIÁRNÍ PSYCHOLOGIE*

*) Penitenciární psychologie – je součástí forenzní psychologie. Zabývá se psychologickou problematikou věznění člověka, jeho adaptací, prožíváním, psychologickými aspekty zacházení s vězněm včetně aplikace psychologických metod, penitenciární diagnostikou (zařazování odsouzených do skupin), vhodností pracovního zařazení vězně, expertizou pro posouzení možného podmíněného propuštění, interakcí vězeň – personál, psychologickým výběrem personálu apod. Nedílnou součástí snah penitenciární psychologie je i harm reduction – minimalizace negativních dopadů věznění na psychiku člověka. Obecně lze říci, že zkoumá psychologické problémy procesu penitenciárního zacházení. (Zdroj: http://www.kdojsem.estranky.cz/clanky/penologie-2011-2012.html)

   „Právě tam, kde nemůžeme svou situaci změnit, právě tam se po nás žádá, abychom změnili sami sebe, abychom dozráli, dorostli a nakonec přerostli sami sebe“, řekl Emil V. Frankl (cit. dle Mareš, 2008, s. 568). 

  V tomto kontextu lze kromě věhlasné Fraklovy životní zkušenosti připomenout inspirující příběh Londonova (1984) Darrela Standinga,  nespravedlivě odsouzeného za vraždu, který dokázal v mysli „cestovat po hvězdách“ a oprostit se od beznadějné a skličující reality fyzického života v samovazbě.

   Blatný (2007) v závěru své studie indikuje, že v life span perspektivě neleží podstata vývoje člověka v jeho konzistenci, ale v jeho koherenci. Tato koherence je výsledkem procesu, kterým rané zkušenosti formují šablony pro pozdější interpretace životních zkušeností, a kterým časně vyvinuté aspekty osobnosti mohou ovlivňovat to, jak si lidé budou vybírat a měnit svá sociální prostředí. Tento závěr lze interpretovat jako vystižení významných faktorů ovlivňujících konstituci hodnotových systémů a jejich uplatnění v životním vývoji člověka. 

   Výzkumy Dienera, Suha a Oishiho (cit. dle Schusterová, 2007) naznačují, že spokojenost se životem, jako součást subjektivní pohody, reflektuje naplňování hodnot a cílů jedince a podílí se na jeho hledání smyslu života. Schusterová (2008) rozděluje hodnoty na individuální (personal) a sociální (social, cultural values).

   Schwartz své hodnotové typy definoval, např. moc jako sociální status, prestiž, kontrolu nebo dominanci nad lidmi a zdroji. Reprezentanty této hodnoty jsou např. sociální moc, autorita a bohatství (Schusterová, 2008).

   Uvěznění a výkon trestu se svými korektivními a socializačními vlivy působí na každého jedince jinak, byť dnes je u nás již prvořadým účelem náprava chování a ne pomsta společnosti za vykonaný skutek, názor nebo příslušnost. Existují ovšem případy takových trestných činů, kde již nelze očekávat nápravu chování pobytem za mřížemi a jeho účelem pak bývá pouze izolace společensky nebezpečného jedince, zpravidla na mnoho let.

   „Dochází ke ztrátě svobody, některých lidských práv, dosavadního postavení, společenských styků, osobních a sexuálních vztahů, a zvláště, jde-li o osobu mající rodinu, o přetržení rodinných vztahů“ (Fischer, Raboch & Zukov, 2008, s.388). Prostředí, kde se musejí vězňové adaptovat, přináší zcela nová, od pravidel většinové společnosti odlišná pravidla chování. Průběh výkonu trestu je spojen s procesem prizonizace, při němž dochází ke změnám v preferenci potřeb a hodnot. Zkušenosti naznačují, že tyto nové preference bývají mnohdy přijímány ve smyslu identifikace s kriminálním chováním. Taková adaptace znamená přijetí subkulturních norem a pravidel, značně odlišných od sociálně žádoucích a přijatelných norem a pravidel (Fischer et al., 2008). 

   V psychologii rozlišujeme řadu obranných mechanizmů, kterými jedinci kompenzují intrapersonální konflikty, tenze, ale i nevědomé a nevyřešené problémy. Síla prožitku odsouzení a uvěznění s sebou tedy přináší nutnost nějak novou situaci zpracovat, nějak se na ni adaptovat s cílem prolomení konfliktu hodnot a znovunalezení vnitřní jistoty a pohody.

    Jedinec v reakci na uvěznění však zpravidla reaguje formou agresivních nebo únikových obranných mechanizmů, kdy při neúspěchu jejich očekávaného účinku může dle Raineho (cit. dle Fischer et al., 2008) docházet k rozvoji řady psychických poruch a poruch chování. Karabec a Blatníková (cit. dle Fischer et al., 2008) doplňují psychologické hledisko prizonizace z hlediska dvou aspektů: institucionalizace spojené se ztrátou aktivity a iniciativy a ideologizace spojené s identifikací s kriminální subkulturou, projevující se v racionalizaci přijetím jejích pravidel, hodnot a postojů. 

   Mareš (2008) spojuje uvěznění mimo jiné s traumatem a posttraumatickým rozvojem, vedoucím ke změně dosavadního hodnotového schematu. Tento rozvoj zahrnuje pozitivní změny, které se u jedince objevují poté, co se vyrovnal s traumatickou událostí. Podle Tadeshiho a Calhouna (cit. dle Mareš, 2008) po prožitku traumatu, přícházejí výzvy jako zvládání emočního distresu, životní příběh jedince a jeho základní hodnoty, přesvědčení a cíle. Někteří jedinci sebezpytují takové myšlenky psaním, vyprávěním anebo např. modlením. Jiní jedinci svůj emoční distres vůlí redukují, vtíravé myšlenky dokáží zvládnout, potlačit a pokud mají dostatečnou sociální oporu, např. v modelech pro jiná životní schémata, nalézají nové cíle a hledají jiná řešení. V těchto případech je důležité, aby sociální opora neustávala a bylo těmto jedincům umožněno opětovné promýšlení (ruminace), které je mnohem důkladnější a vede zpravidla ke změně navyklých životních schémat a vytváření nového životního příběhu. Takovýto posttraumatický rozvoj opět může vést k moudrosti a nadhledu, není to však pravidlem.

   Tyto poznatky můžeme aplikovat např. při rozlišování na jedince, které výkon trestu „napravil“, kteří své dosavadní cíle zásadně přehodnotili, a kteří si do života tuto zkušenost odnesli jako ponaučení a výstrahu, aby trestný čin již nezopakovali, a na jedince, kteří podlehli prizonizaci se všemi riziky recidivy.

   Fischer et al. (2008) ve své studii z věznice v Horním Slavkově vyjmenovává základní strukturu potřeb uvězněných osob, zjišťovanou metodou obsahové analýzy asociací jako reakcí při doplňování nedokončených vět. Jednotkou analýzy obsahu byl výskyt a frekvence sdělených potřeb, pro klasifikaci posloužil Maslowovův hierarchický model (Nakonečný, cit. dle Fischer et al., 2008). Příkladem reflexí jednotlivých potřeb, dle Fišera et al. (2008, tamtéž)  mohou být fyziologické potřeby (žízeň, pivo, myšlenky na sex, budím se v noci, nemohu spát, jsem nervózní, jsem nemocný,…), potřeby bezpečí a jistoty (co mě čeká venku, v noci mám strach, cítím nejistotu,…), potřeby sounáležitosti a lásky (těším se na přítelkyni, manželku, děti, chci být s rodinou, s kamarády,…), potřeby uznání a seberealizace (chtěl bych dělat profesi, rád bych uživil rodinu,…). 

   Prizonizační znaky se projevily po analýze obsahu sdělení: institucionalizace (na nic nemyslím, na nic nepřicházím, o budoucnosti nepřemýšlím, jsem spokojený, jsem snílek,…), ideologizace (pomstím se za nespravedlivý trest, příště budu chytřejší, nedostanou mě, lituji, že žiju v této zemi, rád bych soudil,…), racionalizace versus vina a lítost (rád bych byl dobrý, ale už to nejde, chtěl bych vše napravit, při vzpomínce na minulost se mi dělá špatně, mám na sebe vztek, …).

   V popisované studii Fischera et al. (2008) byla hodnotová orientace zjišťována metodou párového srovnání jednotlivých hodnot, které byly rozděleny do materiálních, sociálních, seberalizačních a morálních kategorií. Významnější rozdíl v preferencích hodnot bylo možné vysledovat u prvovězněných, kteří na rozdíl od vícevězněných vykazovali vyšší preferenci v oblasti seberealizace.

   Zjištění lze interpretovat jako jev svědčící o institucionální složce prizonizace, která je spojena se ztrátou aktivity, zájmů i schopností se společensky prosazovat. Co se týká materiálních hodnot, výzkumem byly zjištěny vyšší preference u vězněných mladších 26 let, což lze přičíst vlivu a působení mediální normy, reklamy a zřejmě i jejich stylu života. Při zjišťování rozdílu preferencí mezi svobodnými a ženatými byl potvrzen předpoklad, že svobodní se statisticky výrazně orientují na materiální hodnoty, kdežto ženatí významně preferovali hodnoty morální (lze pochopit, že toto zjištění ve vězeňském prostředí se poněkud liší od závěrů civilní studie Kačmarové (2007), která pozitivní vztah mezi manželským stavem a celkovou životní spokojeností nenalezla).

    Jako velmi významné ovšem považují autoři vězeňské studie zjištění odlišnosti v preferenci potřeb sounáležitosti a lásky. Tyto potřeby jsou významně silněji manifestovány jedinci, kteří toto zázemí mají. Znaky svědčící o prizonizaci u osob bez funkčního zázemí, a naopak projevy viny a lítostí nad spáchanými delikty u osob s funkčním zázemím jsou důležitým faktorem v možnostech psychologických a etopedických aktivit a ovlivňování delikventních osob (Fischer, 2008).

   Závěry zmiňované vězeňské studie a závěry, ke kterým dochází Schwartz ve svých dimenzích kulturních hodnotových systémů, koncipovaných jako protikladné působení rovnosti (egalitarianism) a hierarchie (hierarchy) (cit. dle Schusterová, 2008), lze shrnout jako určitý společenský apel. Tento apel vystihuje Schusterová důrazem na snahu o překonání sobeckých zájmů a na chování, které je všeobecně prospěšné, kooperativní a zaměřené na blaho ostatních (tamtéž). Hnilica (2007, s.457) tuto myšlenku z poněkud jiného úhlu doplňuje:

Postupné snižování významu individualistických hodnot a zvyšování významu kolektivistických hodnot tak může napomáhat nejen k vyšší integraci jedince a společnosti, ale rovněž k dosažení vyšší úrovně osobní integrace, k redukci vnitřních konfliktů hodnot a ke sledování stále nižšího počtu vzájemně se vylučujících cílů.

  

Konflikt hodnot je ovšem dle Schwartze (cit dle Schusterová, 2007) univerzálním atributem každého hodnotového systému, protože ve všech jsou hodnoty, které se vzájemně vylučují.

Literatura:

Blatný, M. (2007). On Personality Stability and Change: Main Results of Brno Longitudinal Study on Life-Span Development. Československá Psychologie, 51, 37-49. Academic Research Library. Retrieved April 24, 2009, from ProQuest Database http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240738888&clientId=45397&firstIndex=10

Fischer, S., Raboch, J., & Zukov, I. (2008). Analýza struktury hodnot a potřeb odsouzených v průběhu uvěznění. Československá Psychologie, 52, 4, 388-396. Academic Research Library. Retrieved April 26, 2009, from ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240738888&clientId=45397&firstIndex=10

Hnilica, K. (2007). Vývoj a změny hodnot v dospělosti. Československa Psychologie, 51, 5, 437-463. Academic Research Library. Retrieved April 24, 2009, from ProQuest Database http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240738888&clientId=45397&firstIndex=10

Hnilica, K. (2006). Vlivy socioekonomického statusu a přírodní katastrofy na zdraví a spokojenost se životem. Československá Psychologie, 50, 1, 16-35. Academic Research Library. Retrieved April 26, 2009, from ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240741075&clientId=45397&firstIndex=100

Kačmarová, M. (2007). Osobnost, manželský stav a subjektívna pohoda seniorov. Československá Psychologie, 51, 5, 530-541. Academic Research Library. Retrieved April 25, 2009, from ProQuest Database http://proquest.umi.com/pqdweb?TS=1240750660&clientId=45397&RQT=305&SSM=OFF&querySyntax=PQ&searchInterface=1&VName=PQD&pmid=72396&SQ=Kacmarova&date=ALL&onDate=&beforeDate=&afterDate=&fromDate=&toDate=&FT=1

London, J. (1984). Tulák po hvězdách. Praha: Svoboda

Mareš, M. (2008). Posttraumatický rozvoj: Nové pohledy, nové teorie a modely. Československá Psychologie, 52, 6, 567-583. Academic Research Library.

Retrieved April 25, 2009, from ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240738888&clientId=45397&firstIndex=10

Schusterová, N. (2007). Vzťah hodnot, cieľov a subjektivnej pohody. Československá Psychologie, 51, 1, 48-57. Academic Research Library. Retrieved April 26, 2009, from ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240740533&clientId=45397&firstIndex=70

Schusterová, N. (2008). Konštrukt „Hodnota“ v psychologickom ponímaní. Československá Psychologie, 52, 3, 265-275. Academic Research Library. Retrieved April 26, 2009, from ProQuest Database

http://proquest.umi.com/pqdweb?sid=1&RQT=511&TS=1240738931&clientId=45397&firstIndex=20

DÍTĚ V BITEVNÍM POLI RODIČŮ

   Příchod dítěte na svět je pro rodiče jedním z nejsilnějších okamžiků jejich života.

      Prvorozenému dítěti tedy stále připadá výjimečná role – buď v negativním nebo pozitivním slova smyslu. Buďto dítě přichází na svět jako splnění dlouho vznášeného přání a štěstí mladých manželů je dokonalé, nebo se kvůli dítěti musí vzít, takže jeho narození přináší spíš problémy. A když dítě musí navíc stát jako most mezi otcem a matkou, stává se dělicí čárou. Manželství se kvůli němu často rozpadá (Prekop, 2002, s. 44). 

  

   Statistiky rozvodovosti ve světě zaznamenaly nebývalý nárůst za posledních 50 let, což v důsledku znamená jakousi absurdní standardizaci života společnosti v rozvrácených nebo nevlastních rodinách.

   Začátky problémů se vyskytují v mladých rodinách, když období romantické zamilovanosti vystřídají denní povinnosti s nutností přijmout nové odpovědnosti v souvislosti s novorozencem (Prekop, 2002). Dopady případných partnerských konfliktů na dítě pak mohou negativně ovlivnit jeho následný vývoj a poznamenat celý život. Obecně se má za to, že rodina je základem státu, a jestliže je ohrožena její soudržnost neřešenými problémy, může to mít nepřímý dopad na vývoj celé společnosti. Demografické studie zaznamenávají tzv. míry sňatečnosti (počet sňatků : počtu obyvatel) a rozvodovosti (počet rozvodů : počtu obyvatel). Koschin např. uvádí pokles sňatečnosti od r. 1989 ze 7,8 ‰ do r. 2003 na 4,8 ‰ (2005).

   Mladí lidé, kteří tento trend vytvářejí, dávají stále více přednost modelu tzv. kohabitace – nesezdanému soužití. Rabušic k tomuto upozorňuje:

      Podle výsledků novějšího výzkumu z roku 1997, kdy byly zjišťovány postoje mladé svobodné populace ve věku 18-29 let, uvažovalo o přímém vstupu do manželství pouze 19% mužů a 20% žen, zatímco plných 67% mužů a 70% žen tvrdilo, že do manželství vstoupí až po předchozím nesezdaném soužití. Toto jsou samozřejmě jen údaje o intencích, které se nemusejí realizovat, nicméně je to pádný indikátor toho, že nesezdané soužití se v Česku stává běžnou součástí párového života (Rabušic, 2001, s. 195).

   Možnost řešit párový vztah nezávazným, ale legitimním způsobem, např. kohabitací, využívá tedy stále více mladých lidí. Jedním z důvodů může být snaha předcházet peripetiím spojeným s případným rozvodem. Za časů našich babiček to rozhodně nebylo tak běžné, ale ani rozvodovost nebyla tak vysoká.

   Po narození dítěte se vše zásadně mění. Již příprava na jeho příchod vyžaduje od obou partnerů vzájemnou citovou podporu a porozumění. Ne všichni rodiče toto období zvládnou a dítě pak končí v dětském domově, u pěstounů nebo v dětské vesničce. Jak ale říká český nestor dětské psychologie a spoluzakladatel dětských SOS vesniček Zdeněk Matějček: „Neexistuje hlas krve, který by k sobě poutal matku a dítě poutem nezničitelným a nenahraditelným. Takovou představu můžeme odložit do skladiště pověr. Dítě za „své“ rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají a mají je rádi“ (2003, s. 16). Pro takové odložené dítě pak může být větším štěstím to, když skončí u milujících pěstounů, než aby muselo žít nemilováno ve stresujícím prostředí jednoho nebo obou biologických rodičů.

   Někdy se rodina proti možnému rozpadu nebo vnitřním konfliktům brání svéráznými způsoby, které ne vždy kořeny problémů řeší a zpravidla mají neblahý vliv na vývoj dětí. Na rizika tzv. pseudovzájemnosti upozorňuje Sobotková v souvislosti s pěstounskými rodinami (ale také s některými rodinami, kde po vícenásobných sňatcích žije více dětí od různých otců nebo matek) , kde se rodina semkne např. kolem nějakého svého tabu a izoluje se vůči okolí. Takové uměle vytvořené obranné mechanismy mají neblahý vliv na zdravou individuaci a rozvoj autonomie, především dětí. Zvýšená kontrola konformity rodinného chování může zabraňovat otevřené komunikaci a spontánním reakcím při utváření zdravé osobnosti dětí (2001). Podle Sobotkové je rodinná identita ve zdravých, funkčních rodinách v relativní rovnováze s osobní autonomií svých členů (pojem rodinná identita zavedl N.Ackerman v roce 1970 jako subjektivní aspekt rodinné celistvosti, jako kognitivní a emocionální „my“ dané rodiny) (2001). Zkušenosti nejen z poslední doby nasvědčují, že funkční a zdravé rodinné klima vzniká i v řadě tzv. doplněných nebo nevlastních rodin, kde jeden nebo oba partneři již absolvovali předchozí manželství, ze kterého si přivedli do nového manželství své potomky. „Statistiky říkají, že jedno ze tří dětí do 18 let (asi 33%) žije v USA v nevlastní rodině“ (Sobotková, 2001, s 137). Je nutné rozumět tomu, že děti ve svém egocentrickém chápání světa často vnímají příchod nových sourozenců, náhradních otců nebo matek jako vpád „vetřelců“ do jejich vlastního prostředí, a že velmi záleží na přístupu dospělých.

      Děti z prvního manželství matky a děti z prvního manželství otce, které se takto setkávají, jsou si geneticky i po právní stránce zcela cizí – leč noví manželé mají zpravidla snahu tyto cizí děti sblížit a jakýsi sourozenecký vztah v nich navodit. Daří se to především tehdy, když děti samy nejsou z jedné ani z druhé strany vystaveny žádnému zvláštnímu nátlaku a když i bývalí (dnes rozvedení) manželé našich dnešních manželů takovému sblížení dětí nijak nebrání. (Matějček & Dytrich, 2002, s. 66)

   Po narození dítěte, zejména v prostředí doplněné – nevlastní rodiny, se mohou objevit některé problémy v chování či psychosomatického původu u starších sourozenců. Podle Matějčka a Dytricha (2002) velmi záleží na tom, jak starší děti přijmou nebo nepřijmou nového partnera své matky, jak přijmou nové těhotenství a mateřství své matky a jaký má jejich matka vztah se svým bývalým manželem – z toho také vyplývá, jaký vztah mají tyto starší děti se svým víceméně vzdáleným vlastním otcem. Někdy bývají děti zneužity jako prostředníci nevyřešených vztahových problémů mezi rodiči, zvláště když se jeden nebo druhý dostatečně nevyrovná s novým spokojenějším životem nebo novým rodičovstvím svého bývalého partnera.

   O tom, jak  důležitou roli hrají děti v rodičovských konfliktech, pojednává studie Josefa Pavláta a Marka Šusty „Děti v rodičovských soudních sporech“. Na souboru 101 znaleckých posudků se zabývá psychickým stavem českých rodičů a dětí a pojmenovává nejdůležitější rizika, se kterými děti v rozvádějících se rodinách přicházejí do styku. Podle Pavláta a Šusty je zde asi 20% případů, kdy se nepodaří problémy řešit neformální dohodou a řešení má přinést soud (2008).

   Zmiňovaná studie přináší řadu varujících zjištění, jako např. že děti byly zapojeny do rodičovských sporů ve 33% případů, že každé páté dítě bylo svědkem fyzického násilí, každé druhé dítě bylo vedeno k negativnímu vztahu k jednomu z rodičů tak, že se nepodařilo navázat kontakt mezi dítětem a odcizeným rodičem. U dětí byly mimo somatická onemocnění, jako např. astma, epilepsie, obezita, snížená imunita, opakovaná pneumonie, zjištěny další emoční, neurotické a tikové poruchy, specifické poruchy školních dovedností, hyperkinetické poruchy, poruchy psychického vývoje a chování. 41% dětí ze zkoumaného vzorku trpělo mírnou (20%) nebo vážnou (21%) poruchou duševního stavu (2008). Pavlát a Šusta svými čísly (např. tab. na str. 461-462) podporují můj úvodní předpoklad, že rodičovský konflikt (a popouzení proti druhému partnerovi) negativně ovlivňuje psychický stav všech dětí bez výjimky.

   Podle jmenované studie je reakce dětí na rodinnou situaci ovlivněna rodičovským konfliktem, popouzením dětí, přítomností sporům, zapojením do sporů, svědectvím fyzickému násilí, jinou než normální osobností matky, přítomností psychopatologií u matky (potvrzeno u dívek), špatnou adaptovaností otce (potvrzeno u chlapců), přítomností syndromu odcizeného rodiče. Psychický stav dětí je negativně ovlivněn jinou než normální osobností otce, matky, přítomností psychopatologie otce, matky, špatnou adaptovaností otce (u matky se nepotvrdilo) (2008).

   Jak ale uvádí Prekop, děti, jejichž rodiče od sebe odešly, kromě jistého osvobození zažívají také problémy méněcennosti a pocit, že selhaly. Dítě se ve své představě „pupku magického světa“ cítí jako spouštěč rodičovských sporů. (2002).

   Na závěr lze konstatovat, že když dítě musí od nejútlejšího věku zažívat předrozvodové války rodičů, když musí neustále hlídat jednu či druhou stranu, když si jednou připadá jako obětní beránek, jindy jako bojovník za jednoho nebo druhého, vedle celoživotních traumat a somatických poruch si s sebou do života přináší ještě jednu „devizu“: vzor, „jak má vypadat normální“ partnerský vztah.

Literatura:

Koschin, F. (2005). Demografie poprvé. II. vyd. Praha: VŠE.

Matějček, Z., Dytrich, Z. (2002). Krizové situace v rodině očima dítěte. I. vyd. Praha: Grada Publishing

Matějček, Z. (2003). Co děti nejvíce potřebují. Praha: Portál.

Pavlát, J., Šusta, M. (2008). Děti v rodičovských soudních sporech. Československá psychologie, 52, 5; Academic Research Library pg. 458-467

Prekop, J. (2002). Prvorozené dítě. Praha: Grada Publishing

Rabušic, L. (2001). Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. Praha: SLON.

Sobotková, I. (2001). Psychologie rodiny. Praha: Portál

Otazníky kolem péče o seniory

   Základním předpokladem pro rodinnou péči o staré členy rodiny, tedy babičky a dědečky, je vůbec existence samotné rodiny. Podle průzkumů jsou nečastějšími rodinnými pečovateli ženy, které, jak literatura uvádí, tvoří až 64% podílu, zejména jako manželky, dcery nebo snachy [Jeřábek 2005]. Podíl můžů je značně menší a i zde se na rodinné péči o seniora podílejí dcery nebo snachy. Jak jsme před nějakou dobou měli možnost sledovat mediálně známý absolventský snímek "Bába", který mezi krátkými filmy zvítězil na filmovém festivalu v Cannes, o starou babičku zde svérázným způsobem pečovala její ne zcela dospělá vnučka. Ohlas, jaký film sklidil, zřejmě také svědčí o žhavosti tématu (a nejen o kvalitním zpracování snímku), a to nejen na domácím poli. Neoddiskutovatelným faktem ovšem zůstává, že odpovědnost za péči o starého člověka, je-li zvolena rodinná péče, leží na mužích stejně jako na ženách rovným dílem. C.Levine definuje rodinnou odpovědnost trochu v širším smyslu následovně: „Členové rodiny jsou jedinci, kteří narozením, adopcí, sňatkem nebo vyhlášením společenství sdílejí hluboké, osobní vztahy a jsou vzájemně oprávněni přijímat a zavázáni poskytovat podporu nejrůznějšího druhu v nejrůznější možné šíři (zvláště v době potřeby podpory).“ [Levine (1991) citován in Bartoňová: 2005]

   V tomto textu se mimo jiné pokusíme navázat na závěry, ke kterým dochází Jeřábek [2005:15], a to: "Jak učinit rodinnou péči o staré lidi zvládnutelnou?" Přesto, že u nás i ve světě existuje řada institucí poskytujících profesionální služby v péči o staré, nemocné nebo nemohoucí lidi, včetně paliativní péče, stále více odborníků je přesvědčeno, že rodinná péče by měla nalézat podstatně větší oporu v legislativě, a to jak na státní, tak na celoevropské úrovni. "Rodinná péče o staré lidi je jedním z nejfrekventovanějších modelů péče o seniory v současné společnosti." [Jeřábek 2005: 17]

      Současná sociální politika, přesto, že naráží na tři zásadní problémy, upřednostňuje řešení v rodinné péči, zejména proto, že je méně finančně náročná a seniory je lépe přijímána. Proti tomuto modelu však hovoří některé vážné argumenty, které rozhodně nelze pomíjet:

 1) rostoucí důraz na svobodu a nezávislost jednotlivce, liberalizace hodnot, dále údaj, že většina společnosti nežije v tradičních rodinách, takže logicky ani rodinná péče by němela být hlavním modelem péče o seniory,

2) jako silný protiargument zaznívá tvrzení podložené demografickým vývojem v klesajícím počtu sňatků a rostoucí rozvodovosti, ve snižující se plodnosti žen a v rostoucím počtu bezdětných manželství, v klesajícím průměrném počtu dětí žijících v manželství, což vše bude mít za následek menší počet potenciálních rodinných pečovatelů / pečovatelek o staré rodiče,

3) stoupající počet starých a nesoběstačných lidí z důvodů stoupajícho věku dožití a všeobecného stárnutí populace - to znamená stále větší množství starých lidí bude potřebovat profesionální péči v instituci, protože rodinná péče některé kvalitativní a odborné požadavky na péči prostě nemůže splnit, navíc demografická základna rodinné péče se neustále zužuje [Jeřábek 2005].

  

   Poslední z argumentů je samozřejmě podporován dlouhodobě shromažďovanými daty z demografických průzkumů v České republice i ve světě, které na trend stárnutí populace upozorňují. Prognózy hovoří o cca dvojnásobném navýšení počtu starých lidí (na cca 75 000), kteří, oproti současnosti, budou v roce 2030 potřebovat trvalou průběžnou a každodenní péči. Zhruba dvakrát tolik jich však bude potřebovat alespoň občasnou výpomoc (140 - 150 tisíc). Tito senioři budou tvořit asi 1,5% populace České republiky. V USA například tvoří senioři bez příbuzných 10%, a z nich 20% nemá žádné děti, tudíž ani žádné rodinné ošetřovatele [Soldo citován in Jeřábek 2005:10]. Bezdětní senioři, kteří nemají ani žádné příbuzné, budou tedy s největší pravděpodobností tvořit jistou klientelu institucionální péče.

   Nezbytná péče o seniora se z jeho pohledu skládá z pomoci při běžných denních potřebách (tzv. ADL = Activity of Daily Living), která zahrnuje koupání, chození na toaletu, příprava jídla a krmení, oblékání a přemisťování z postele na židli a zpět. Zahrnuje také zařizování finančních záležitostí, jako je placení účtů apod., sociální a lékařské služby, údržbu domácnosti a úklid, nakupování, denní kontrolu potřeb seniora, ale také poskytování emoční opory [Levine (1999); OECD, Jenson a Jacobzone (2000) citováno in Bartoňová: 2005: 31].

    Aby vůbec tuto nezbytnou rodinnou péči senior dostal, je nutnou, i když ne postačující podmínkou alespoň uspokojivý vztah s rodinným příslušníkem / příslušníky, kteří by se o něho měli starat. Existuje totiž řada seniorů s velmi vyhrocenými, anebo silně lhostejnými vztahy se svými příbuznými. Takové případy zřejmě končí, podobně jako bezdětní, v institucionální péči. Další důležitou podmínkou je rodinná proximita, která může v případě dlouhodobého pobytu rodinného příslušníka např. v zahraničí zcela znemožnit péči v rodinném prostředí.

   Dobře fungující rodina představuje pro seniora zázemí a jistotu psychické, fyzické i hmotné pomoci v případě jeho nesoběstačnosti. Přesto jsou podle výzkumů preferovány oddělené formy bydlení generací, což v případě nutnosti denní pravidelné péče může znamenat jisté komplikace. V dřívějších "tradičních" rodinách bývalo dvou až třígenerační bydlení běžné, dnes je spíše vyjímkou.

   Přesto, že život se seniory může mladší generace obohacovat o zkušenosti a rozdílnost v pohledu na svět, je pociťován zřetelný úbytek autority starší generace. Dříve tolik oceňované zkušenosti v dnešním přetechnizovaném světě bývají nahrazeny znalostmi a zkušenostmi mladší generace (PC, internet - pozn. MK). Různé životní styly a zkušenosti pak vytvářejí propast mezi generacemi, která může omezovat možnosti vzájemného porozumění [Zavázalová (2001), Tanská (2001) citovány ve Vohralíková, Rabušic: 2004]. Téměř polovina dotazovaných seniorů má obavy, že na ně děti pro své povinnosti nebudou mít čas, a pouze třetina věří, že by jejich děti v případě potřeby nějakým způsobem ukončily nebo omezily zaměstnání. Takovou potřebou však senioři většinou míní méně náročné druhy pomoci, pro případy zhoršení zdravotního stavu vidí řešení spíše v ústavní péči [Kuchařová (2002) citována ve Vohralíková, Rabušic: 2004].

      Období seniora, který se dožije stavu, kdy již není soběstačný a potřebuje vnější pomoc, by mělo být výzvou pro každého člověka v produktivním věku, protože nikdo neví, jak jednou bude trávit své poslední roky. Rodinná péče, byť podle některých prognóz výhledově na ústupu, by si jistě zasloužila větší pozorost a podporu ze strany autorit rozhodujících o legislativním, sociálním a finančním zázemí rodinné péče.

   V současné době sice existují daňové úlevy nebo finanční podpora pro pečovatele, ale ne vždy je pečovatelova celková finanční situace zralá na odvádění daní, tudíž úlevu neuplatní, a ne vždy je finančně únosné vzdát se zaměstnání jen proto, abychom pobírali finanční sociální podporu ve výši jedné třetiny původního platu [Jeřábek: 2005].

   Kdybychom měli jmenovat nejvýznamnější položky ze strany státu, obcí  nebo organizací, které by mohly přispět k lepšímu zvládání rodinné péče o seniory, šlo by o následující:

-        daňové úlevy

-        fin. podpora státu přímo postižené osobě

-        fin. podpora pro pečovatele

-        daňová úleva (odpisy) pro pečovatele/lku

-        systém komunitní péče (zejm. skandinávské země)

-        charitativní služby a služby náboženských organizací (zejm. německy mluvící země)

-        neziskové organizace a příspěvky státu nebo obce  (evropské země)

-        systém placené péče v rodinných podmínkách (USA a další země - "home care")

-        soukromé pečovatelské služby (bývají dost drahé)

-        "respitní péče" - možnost členům rodiny vzít si od pečování krátkodobou dovolenou, zastoupení zajistí dobrovolní členové neziskové nebo charitativní organizace

-        podpůrné skupiny - školení, poradenství, výměna zkušeností a sdílení společných problémů [Jeřábek: 2005].

Staří rodiče víceméně počítají s pomocí od svých dětí, avšak neradi by na rodině byli více závislí - jejich autonomie je jim často velmi vzácná a své zajištění ve stáří poměrně často očekávají od státu [Vohralíková, Rabušic: 2004]. Oboustranné zvládání zátěže rodinné péče bývá založeno na psychické a emoční podpoře. Je to právě rodina, která tradičně byla a je základem státu, a právě z důvodu jejího současného oslabení by měla být její podpora, zahrnující péči o staré členy, součástí dlouhodobé státní strategie.

Literatura:

Bartoňová, Jitka. 2005. „Modely rodinné péče o starého člověka“. Pp. 28-41 in Eva Abramuszkinová Pavlíková (ed.).  Rodinná péče o staré lidi. Praha: UK FSV CESES

Jeřábek, Hynek a kol. 2005. „Péče o staré lidi v rodině (východiska, klasifikace, kritické momenty).“ Pp. 9-19 in Eva Abramuszkinová Pavlíková (ed.).  Rodinná péče o staré lidi. Praha: UK FSV CESES

Vohralíková, L., Rabušic, L. 2004. Čeští senioři včera, dnes a zítra. Brno: VÚPSV, centrum Brno