Ve svém textu bych se rád zamyslel nad sebepoznáním v kontrastu s jistým druhem sebeklamu a z něj plynoucími projevy "zla". K tomuto tématu mě inspirovala kniha M. Scott Pecka - Lidé lži, která se lidským zlem a jeho kořeny zevrubně zbývá. Autor, jako psychiatr a věřící křesťan, ve své knize představuje řadu případů projeveného zla jak z praxe u svých klientů, tak u tzv. normálních lidí bez diagnózy. Zlo je zde v křesťanském duchu pojímáno jako hříšná vlastnost nějakého jedince, vedoucí k projevům nebo jednáním, které ubližují nebo jinak poškozují jeho nejbližší okolí, případně i jeho samotného. "Zlo bylo definováno jako užití síly k ničení duchovního růstu druhých za účelem obrany a zachování integrity svého vlastního postiženého ega. Jinými slovy - obětování." (Peck, 1996, s.129) Jak už to tak bývá, člověka při takové četbě napadají různé analogie z jeho vlastní životní praxe. Tato analogie mě právě vedla k tomu, abych se o tuto tématiku opřel v tomto textu v duchu sebepoznání a vůle ke změně.
Jako jednu z nejpřevratnějších myšlenek knihy shledávám společenský apel na rozšířenou ignoranci k jistým projevům lidského jednání, které je vysoce amorální, zlé ve svém nejhlubším smyslu, ale přesto zřídkakdy dobře viditelné. Bývá běžné v např. některých domácnostech, příp. pracovištích, skryté pod rouškou laskavosti, úsměvů, poctivé práce, mnohdy zneužívající křesťanských zvyků k pozitivní sebeprezentaci. Jak poznamenává Martin -Mordechai Buber ve své knize Dobro a zlo:
Právě proto, že prvořadým stimulem jedinců je přetvářka, jedno z míst, kde se s nimi můžeme nejpravděpodobněji setkat, je kostel. Je snad lepší způsob, jak zamaskovat své zlo před sebou samým stejně jako před druhými, než být duchovním nebo příjmout jakoukoli jinou dobře viditelnou podobu křesťana v rámci naší kultury? (Buber cit. dle Peck, 1996, s.80)
Za těmito a podobnými maskami však bývají skryty negativní lidské vlastnosti, jako jsou vypočítavost, lenost, sobeckost, narcisismus, pýcha, přetvářka a lhostejnost. Ty ve svém důsledku tak ovládají své nositele, že ti, aby si je nemuseli upřímně přiznat, tušíce čím jsou "obdařeni", utíkají sami před sebou k usilovné práci nebo k jiné "bohulibé" činnosti, popř. projíkují tyto své vlastnosti do svého nejbližšího, nejlépe bezbranného, okolí, jež si pak třeba vybírají jako objekt své výchovné "péče". Úroveň jejich sebepoznání bývá dle autora zpravidla mizivá až nulová, protože se tito, převážně bezúhonní a úctyhodní občané, dostanou do psychoterapeutova lehátka jen zřídka. Tragédie pro jejich okolí pak spočívá právě v tom, že naděje na to, že by se tito jedinci nějak "léčili" (např. sebepoznáním) ze svého "hříšného" způsobu života, myšlení či jednání, bývá pramalá (Peck, 1996). "Pokud by někdo chtěl vyhledávat zlé lidi, tím nejjednodušším způsobem by bylo jít po stopách jejich obětí." (Peck, 1996, s.115)
Proč se někteří jedinci jakoby neřídí svým svědomím, ale dávají průchod právě svým negativním vlastnostem, vidí Peck spolu s Frommem v genezi zla, jako vývojovém procesu:
... nerodíme se zlí, ani k tomu nejsme nuceni, ale stáváme se zlými pozvolna, s postupem času, skrze dlouhou řadu rozhodnutí...Viděl jsem případy, kdy si jedinec nevybral zlo z nějakého zjevného důvodu, ale z čiré touhy uplatnit svou vlastní vůli. Je to, jako by si tito lidé řekli: "Vím dobře, jaký krok by byl v této situaci správný, ale přece se ksakru nenechám omezovat nějakou morálkou nebo dokonce svým vlastním svědomím..." (Peck, 1996, s.86)
Genezí zla ve své nejobludnější podstatě, tj. vlastním zabíjením druhých nevinných lidí, se u nás zabýval např. Ladislav Fuchs ve své knize Spalovač mrtvol, dobově zasazené do napjatých událostí v ČR těsně před vypuknutím II. světové války. Jejího hlavního "hrdinu" jsem kriticky zhodnotil ve svém již dříve publikovaném příspěvku:
Tragédie pana Kopfrkingla nebyla v tom, že by si hrál na boha, když oběsil vlastní „milovanou“ ženu, aby ji uchránil před nepochybně hrozným osudem Židovky. Nehrál si na boha, ani když železnou tyčí v krematoriu umlátil svého syna, tak jemného mladíka, neschopného obstát v dobové zkoušce síly, odvahy a razance, jen aby zkrátil jeho budoucí utrpení... Svoji roli totiž Karl Kopfrkingl chápal jako roli „božího“ asistenta (zkracování lidských „utrpení“, převádění lidí žehem v prach a navracení je ke stvořiteli) a roli pomocníka Vůdce (odstraňování „nepřátel“ říše) při zrodu velké změny na světě – změny v nový, lepší, očištěný svět. (Martin Kašpar, 2008)
Je faktem, že tato postava jednala pod silným tlakem protektorátní atmosféry, a že by za jiných okolností její psychopatická, vražedná podstata možná nikdy na povrch zcela nevyplula, možná by zůstala skryta v kruhu rodiny, kde by svým laskavým terorem pomalu zabíjela osobnosti svých bližních. Opět zde můžeme sledovat podobný druh sebeklamu, tak příznačný pro "zlé" lidi.
Fuchs zde geniální zkratkou ukazuje, jak se člověk postižený tolika hříchy dokáže sám před sebou očistit, dosáhnout odpuštění a cítit se bez viny. Pan Kopfrkingl ze své povahy psychopata nicméně dosáhl odpuštění pouze sám ve své mysli - u zpovědi se svými hříchy nebyl a ani neučinil žádné pokání. (Martin Kašpar, 2008)
Ilustrací na Fuchsově postavě jsem chtěl dát svému zamyšlení nad podobami zla ještě celospolečenský rozměr. "Lidé lži" z Peckovy knihy byli "přistiženi" v době míru a prosperity renomovaným psychiatrem - spisovatelem, a díky tomu se také o tomto druhu neléčené, nediagnostikovatelné, ba ani vědecky nepopsané odchylce, dozvídáme. Oběti "Lidí lži" jsou nejčastěji jejich vlastní rodinní příslušníci nebo lidé z nejbližšího okolí. Tito lidé nemají nejmenší zájem o sebepoznání, které jim odborník nabízí, jsou přesvědčeni o své pravdě, o správnosti a spravedlivosti svého jednání. Následky svých činů, příp. nečinnosti (např. když se nepostarají o nemohoucího člověka svěřeného do péče...), si zlí lidé zpravidla neuvědomují nebo nepřipouštějí. Podíváme-li se zpět na Peckovy zkušenosti prizmatem Jungovy teorie, spolu s typologií, kterou popisuje Kroeger a Thuesen (2004), v zásadním se v teorii geneze naučeného chování, vedoucího ke změně charakteru příliš neliší:
Čím více se chováme určitým způsobem, ať vědomě nebo nevědomě, tím více svůj charakter utváříme tímto směrem. To neznamená, že se nechováme i jinými způsoby. Naopak, s dozráváním se náš život obohacuje i o jiné preference. Tyto způsoby chování ale nikdy nenahradí naši vrozenou podstatu. Extrovert se nikdy nestane introvertem a naopak...Během života se ale můžeme změnit k nepoznání pro člověka, který nás neviděl dlouhou dobu ... změnilo se jen chování. Změny ale pomalu zasahují naši podstatu a ovlivnit ji znamená každodenní práci. (s.20)
Co shledávám jako zcela odlišné od Peckova pohledu je v nauce o typologii fakt, že nerozlišuje dobrou nebo špatnou osobnost. Její kouzlo spočívá v poznávání a popisu rozdílů.
Psychologové tedy celkem přivítali tuto možnost opustit dosavadní nástroje posuzování co je "dobré" nebo "špatné", popř. patologické, při pohlížení na člověka. To je možné především díky využití Myers-Briggsova typového indikátoru (MBTI) a pozorování naší jedinečnosti z pozitivního pohledu, který je člověku vlastní. Je zajímavé, jak lze pomocí čtyř stránek lidské povahy pomocí typologie poměrně přesně popsat rozdílnost a složitost lidské povahy (Kroeger a Thuesen, 2004).
Jak autoři dále uvádějí, každý člověk se posuzuje jinak, než jej vnímá jeho okolí. Odpůrci a kritici používání MB typologie zmiňují nejčastěji tyto argumenty proti jejímu použití:
- introverti ji shledávají jako příliš obnažující, takže i když ji podstoupí, nesdělí její výsledky (zajímavé je, že obě zakladatelky teorie, K. Briggs i I. Myers-Briggs, byly introvertky - pozn. MvB)
- typy, u kterých převažuje vnímání směrem k jejich konkrétnímu zaměření, ji kritizují pro její přílišnou abstraktnost a pokud v ní nenajdou výhody pro svoji praxi, brzy ji opouštějí
- typy s převahou myšlení ji mohou odmítat pro její založení na pocitech a údajně nedostatečnou psychologickou průkaznost
- typy zaměřené na pocity ji mohou kritizovat pro její "škatulkování" a nedostatečné přihlížení k individualitě člověka
- smyslové typy mohou kritizovat omezený počet různých typů (pouze 16)
Typologie MB v duchu pozitivní psychologie pomáhá harmonizaci mezilidských vztahů lepším sebepoznáním a nácvikem poznávání ostatních podle toho, k jakému typu se nejvíce blíží. Jde o nástroj zlepšující soužití a komunikaci mezi lidmi v rodině, na pracovišti a kdekoliv v životě. Podobným způsobem lze využít i další diagnostické metody, dotazníky a postupy. Sebepoznání a poznání zpravidla začíná posouzením vnějších rysů, postavy, obličeje, projevů chování, působení na druhé lidi, sebeprezentace a zvládání různých situací. Právě až v sociálním kontextu se podle sociologů stává člověk člověkem. Jak říká Durkheim, člověka vytváří společnost. Při sebepoznání člověk potom zvažuje dva aspekty: jak se vidím já, a jak mě vidí druzí. K tomu lze přidat třetí aspekt, jak bych chtěl, aby mě vnímali druzí. Peck v tomto ohledu zdůrazňuje vliv narcisismu jako jednoho ze sebeklamných faktorů, který je spoluzodpovědný za "zlé" projevy člověka (1996). Problém spolu s Peckem spatřuji v tom, že psychologické ani psychiatrické metody poznání a sebepoznání nepostihují zlo v osobnosti člověka, ale postihují jen iklinace k určitým způsobům chování, prožívání a myšlení. Jestli budou ve svém důsledku působit zlo, dobro nebo zůstanou neutrální, již věda neřeší. Otázkou je, zda je to tak pro spokojenost člověka ve společnosti správně. Max Weber a jiní sociální vědci prosazovali nehodnotící vědu. Napíše-li Peck, že je někdo zlý, je to již hodnocení. Dilematem dnešní doby, kterou mnoho lidí pokládá za zvrácenou, zkaženou a amorální, je podle mého názoru vyjasnění postoje vědy ke společnosti. V době všudypřítomné komerce si i psychologická věda na sebe musí vydělat, takže prodává společnosti různé nástroje sebepoznání, dotazníky, vzdělávání a další aktivity. Již samotným nabízením metodik zvládání stresových a konfliktních situací v životě se věda staví na určitou stranu barikády. Ti, kteří došli v poznání tajů osobnosti dál, nabízejí těm méně znalým způsoby, jak lépe zvládnout vlastní život. Tato angažovanost vědy bude podle mého názoru pokračovat a dále se rozvíjet. Sebepoznání vlastní osobnosti a dovednosti v poznávání osobnostních rysů druhých se stává stále častěji žádanou devizou v zaměstnáních, kde je předpoklad práce s lidmi, vedení týmů, koučování apod. Ke kvalitnímu výcviku takových dovedností již nestačí laciné brožurky nebo internetové stránky plné různých sebepoznávacích testíků, ztrácejících se v záplavě komerčních reklam.
Cesta sebepoznání je dlouhá, často vedoucí až do přirozené smrti jedince. Domnívám se, že nikdy nelze říci "teď se již znám tak, že už mě nic nemůže překvapit." Stejně, jako nás kdykoli mohou překvapit lidé, které známe celý život, a o kterých si myslíme, že je známe dokonale, můžeme překvapit sami sebe, např. nějakou svojí reakcí na nepředvídatelnou událost. Stejně tak cesta ke změně je trnitá, a ne nadarmo klasik říká, že největší vítězství v životě člověka je vítězství sama nad sebou. Bez pravidelné a naučené sebereflexe však žádná výraznější změna není, dle mého názoru, možná. Přehodnocování každého rozhodnutí v životě má svůj smysl právě v prevenci proti vlastnímu uvíznutí v osidlech zla. Thomas Merton vysvětluje banalitu, a tedy snadnou přehlédnutelnost zla, na příkladu Adolfa Eichmanna - nacistického válečného zločince. Ten po vyšetření na psychiatrii byl překvapivě diagnostikován jako naprosto normální člověk, kde si pod normálností představujeme smysl pro spravedlnost, lidskost, moudrost, schopnost lásky k lidem, porozumění (Merton cit. dle Peck, 1996). Peck doporučuje nenechat se oklamat maskou normálnosti, neuvěřit jí a zkoumat, co je pod ní. Pozitivní a láskyplný přístup k lidem "postiženým" zlem, ale i k lidem "normálním", by tedy měl být tou nejúčinnější metodou boje proti zlu (1996).
Myslím si, že člověk by měl přehodnocovat pravidelně i svoji "normalitu" - zda se jen neveze s proudem, který se oddělil z hlavního řečiště a nekončí někde v kanalizaci. Pozdější procitnutí by už nemuselo znamenat také dostatek síly k návratu.
Zdroje:
- Martin Kašpar (2008). Psychologie v beletrii. Ladislav Fuchs: Spalovač mrtvol. Brno: MU FSS.
- Kroeger, O., Thuesen, Janet M. (2004). Typologie. Praha: Triton
- Peck, M. Scott M.D. (1996). Lidé lži. Olomouc: Votobia
Žádné komentáře:
Okomentovat