Dnes je štědrý den a venku prší. Řekne-li se "vánoce na blátě", už se nad tím nikdo nepozastaví, je to běžný jev posledních mnoha let. Vzpomínám na vánoce před 40 lety, kdy sníh od svatého Martina jen zřídka přečkal vánoční svátky. Většinou byla obleva, ale když se někdy poštěstilo a na vánoce byl sníh, většinou moc nemrzlo. Takže dnešní uplakané vánoce nejsou žádnou vyjímkou. Vlastně jsme to tak nějak všichni čekali. Jen si vždycky bezmocně povzdychneme. Hlavně když budou veselé, plné slavnostní atmosféry a hojnosti jídla.
Na mnoho lidí ale padá tzv. vánoční depka. Kromě známého vlivu nedostatku slunečního světla, které v mozku podporuje vznik tzv. "hormonu dobré nálady" serotoninu, může být depka živena vědomím, že další rok uplynul a už jsou tu zase vánoce, že už s námi nejsou někteří naši zesnulí blízcí, že se cítíme tak nějak osamoceni mezi spoustou lidí, že na nás nejsou ostatní tak milí a přátelští, jak by o vánocích měli být, že sami nejsme tak dobří, jak bychom si přáli být... Prostě vánoční čas s sebou přináší různé náladové variace a sebezpytování už patří neodmyslitelně k nim.
Současnost nám naordinovala na vánoce nejrůznější záplaty, s jejichž pomocí lze vánoční depku bez úhony přežít. Jedna z nich je oblíbené vánoční přejídání, které pramení právě z nedostatku serotoninu, jež ovlivňuje produkci inzulinu, dalšího hormonu, odpovědného tentokrát za pocity hladu. Dalšími záplatami jsou všudypřítomné symboly veselí a bezstarostnosti, zpravidla importované z USA, vnucované médii, obchodními řetězci a školami. Duch vánoc je tak převálcován povrchním veselím, honbou za dárky a všeobecným obžerstvím.
Naši předkové však měli vánoce spojeny s něčím jiným. S něčím, na co si myslíme, o čem říkáme, že patří k vánocům, a co hledáme u druhých lidí, ale co mnohdy postrádáme u sebe samých. Je to duchovní uvědomění, pokora, služba a pomoc druhým. Je to zvláštní druh energie, jež nám tlačí slzy do očí, potkáme-li jej osobně. Naši předkové měli nesrovnatelně obtížnější životní podmínky. Celý život bojovali o zajištění základních podmínek, jako byla obživa pro rodinu, střecha nad hlavou a ošacení. Přesto atmosféra vánoc, která na nás čiší např. z Ladových obrázků, dává tušit, že tenkrát šlo o něco jiného, než dnes. Také z nich na nás kouká ta pravá "ladovská zima".
Nějak jsme zapomněli, proč vlastně ty vánoce slavíme. A vánocům je to líto. Asi proto jsou poslední dobou tak uplakané.
Žádné komentáře:
Okomentovat