Jediná věc nutná pro vítězství zla je, když dobří lidé zůstanou sedět se založenýma rukama.
Edmund Burke (irský filosof - 18.století)
Zaujala mě myšlenka z díla Modernita a holocaust od Zygmunta Baumana, se kterou jsem se již v minulosti setkal, je i mottem tohoto textu, a kterou Bauman vyjádřil slovy: „Lidový antisemitismus se nikdy za celý proces zkázy nestal aktivní silou. Jediné, co snad lze říci, je, že k masovému vraždění přispěl nepřímo, protože vedl k apatii, s níž většina Němců vnímala osud Židů, pakliže o něm věděli, nebo k tomu, že o něm ani nic vědět nechtěli.“ [Bauman 2003: 68]
Právě tato spolupráce neodporováním hrála v osudu židovského pokolení velkou, i když ne rozhodující, úlohu. Osobně se domnívám, že akt nečinnosti, nereagování, „tolerance“ vůči zlu mělo a má ve společnosti nedozírné následky, srovnatelné s akty samotného zla. Vidím-li odhozený nedopalek cigarety v lese, jak od něj chytá suchá tráva, jdu, a začínající požár uhasím. Je logické, že kdyby požár již propukl, uteču a zavolám pomoc. Prostě něco udělám; něco, co se ode mě jaksi automaticky očekává, a co očekávám, že by udělal každý.
Proč se ale lidé v určitých kritických situacích zachovají tak, že neudělají nic? Proč se lidé v tramvaji dívají z okna při brutálním napadení arabsky vyhlížejícího studenta skiny, nebo jsou hluboce začteni do svých novin? Proč se muži nezvednou, a v počtu značně převažujícím, tuto agresivní hrstku skinů nezpacifikují? Proč počestní a inteligentní němečtí občané nechali své letité židovské sousedy napospas nacistickým výrostkům?
Moje odpověď zní: protože se báli, že by si tím sami způsobili újmu. Zde se trochu liším od interpretace Waltera Laquera, kterého Bauman cituje: „…jen velmi málo lidí mělo zájem o osud Židů. Většina řešila spoustu důležitějších problémů. Tento námět byl nepříjemný, spekulovat o něm bylo zbytečné a diskutovat o osudu Židů nebylo radno. Úvahy o této otázce byly odsunuty, vymazány, než skončí válka.“ [Bauman tamtéž]
Holocaust, jako bezprecedentní záležitost druhé světové války, je podle mého názoru stále živé téma a nelze je omezovat pouze na cílené vyvražďování Židů. Na tomto místě bych měl myšlenku spolupráce neodporováním, v kontextu nástupu modernity se svými byrokratickými mechanismy, dále rozpracovat.
Především jde o to, že pokud člověk, jako jednotlivý článek složitého byrokratického mechanismu, nevidí celkový obraz, jehož “pixel” vlastnoručně vytváří, můžeme si položit otázku, zda nechce - nebo nemůže vidět. Tento jev poměrně trefně vystihuje Toscano, jak jej cituje Bauman: “… má-li se skupinové násilí vztáhnout na souseda jakožto příslušníka určité kategorie, je třeba setřít konkrétního jedince: člověk se musí stát abstrakcí.“ [Bauman 2003: 302] Právě ono abstrahování od konkrétního obsahu, obrazu, tváře člověka v byrokratickém soukolí, se svojí rozvinutou dělbou práce, je neocenitelným „pomocníkem“ jak strůjců - organizátorů zkázy, tak i jejich úřednických vykonavatelů. Strůjcům slouží bezpochyby coby užitečný a vykonstruovaný aspekt zobecnělého a nekonkrétního zla, jež je nutné odstranit. Bauman tuto zášť k Židům popisuje následovně: „Představovali neprůzračnost a mnohoznačnost světa bojujícího o jasnost a prahnoucího po jistotě. Seděli obkročmo na všech barikádách a přitahovali kulky z každé strany. Abstraktní Žid byl opravdu chápán jako archetypální „viskozita“ moderního snu o řádu a jasnosti, jako nepřítel veškerého řádu – starého, nového, a zejména toho žádoucího.“ (Bauman 2003: 97-98)
Úřednickým vykonavatelům však sloužilo toto abstrahování jako osobní alibi, díky kterému se své oběti při zabíjení nemuseli dívat do očí. Svědčí o tom mnohé výpovědi před norimberským tribunálem, kde aktéři holocaustu jednohlasně popírali svoji vinu tvrzením, že pouze plnili rozkazy, popř., že nevěděli jaké důsledky to mělo. Podle mého názoru ani nechtěli vědět. Důležitou roli zde jistě sehrály psychické faktory, protože jak svým známým experimentem dokázal v roce 1963 americký psycholog Stanley Milgram na univerzitě v Yale, lidé jsou v poslušnosti autorit schopni dojít mnohem dále, než se do té doby předpokládalo (viz Milgramův experiment). Tento experiment byl v některých dalších zemích zopakován s podobnými výsledky. Avšak součástí experimentu byly neustálé pokyny hlavního experimentátora (autority), které v případě pochyb pokusné osoby vybízely k akci. Když německý úředník zajišťoval logistiku do charitativní nadace pro „ústavní péči“, jak byly klamavě koncentráky v letech 1939 a dále v Německu nazývány (Bauman 2003: 112), součástí zásobování byly pravidelné dodávky cyklonu B. Takový úředník si mohl v duchu klást otázku a váhat: „Na co potřebuje charita právě cyklon B?“ Přitom nad ním nikdo pokyny k akci neopakoval.
Když si tento model chování promítneme do přítomnosti, dovolil bych si použít pojmu patologický model chování, protože jej takto vnímám v kontextu současného dění. Lhostejnost, nezájem, izolace, averze, latentní strach… jsou průvodními jevy chování, které se, podle mého názoru, jako infekce šíří mezi jistými skupinami lidí, a které do těchto skupin zasela doba modernity, kterou vytváříme my. My všichni svým současným konáním, ale někdy také alibistickým nekonáním.
Literatura:
Bauman, Z. 2003. Modernita a holocaust. Praha: Slon.
Milgramův experiment. [on-line]. [cit. 2009-03-18]. Dostupné na internetu (http://cs.wikipedia.org/wiki/Milgram%C5%AFv_experiment)
Žádné komentáře:
Okomentovat