Smrt bližního, umírání a vnímání blížícího se konce

„Smrt milovaného člověka patří k nejtěžším ztrátám, které nás mohou postihnout. Smrtí ztrácíme tohoto člověka navždy, definitivně.“ (Špatenková, 2004, s.69).

      Freud pojímá truchlení, jako reakci na ztrátu blízké osoby, ve smyslu bolestného rozladění, které se vyznačuje stejnými rysy, jako melancholie, kromě poruchy sebevědomí. Chápe je jako „... ztrátu schopnosti zvolit si nějaký nový objekt lásky – což by znamenalo oplakávaného nahradit, odvracení od každého výkonu, který k památce zemřelého nemá vztah.“ (1971, cit. dle Kubíčková, 2001, s. 18). Freud, jako jeden z nejcitovanějších psychologů 20. století, se svojí prací Trauer und Melancholie (Truchlení a melancholie) stal oporou pro většinu teorií s oboru psychiatrie a sociologie, pro všechny psychoanalytické teorie a pro mnoho psychologických (Kubíčková, 2001).

   Kleinová rozlišuje u truchlících lidi více poloh: mají-li ve svém nejbližším okolí své blízké, kteří s nimi jejich zármutek sdílejí a oni jsou jejich soucit schopni přijmout, neštěstí a obavy těchto truchlících se zmenšují, harmonie se vrací do jejich životů. U lidí, kteří ale nejsou schopni truchlit nebo se jim nedaří zažít smutek, nejsou s to své drahé zesnulé ve svém nitru uchovat a nastolit, musejí se od nich odvrátit a svoji lásku jim odepřít. Takto odepřená láska může u pozůstalého někdy přerůst až v nenávist vůči zemřelé osobě. Tento předpoklad vychází z odpírané lásky v dětství, jež byla vnímána jako matčin trest, když ji jako dítě nejvíce potřeboval. Podobně, jako nyní potřebuje, aby tu s ním zesnulý byl, a on jej trestá tím, že mu skoná. (1948, cit. dle Kubíčková, 2001).

   Většina teorií o truchlení má těžiště v psychoanalýze, v hledání „normality“ mezi „... truchlením jako reakcí na ztrátu milovaného objektu a depresí jako patologickou formou zármutku a vytvářením strategií pomoci truchlícím“ doplňuje Kubíčková (2001, s. 20).

 Neexistuje situace, která by v sobě nezahrnovala nějaký možný smysl. V.E. Frankl

   Když se člověk ocitne na prahu smrti, obvykle začne rekapitulovat celý svůj život. Člověk občas slýchá od přeživších různých katastrof, že v momentech, kdy jim šlo opravdu o život, ve vteřině se jim před očima promítl celý život.

   Pokud umírání trvá déle a je čas na rekapitulaci, zpravidla, dojde-li ke konečném přijetí nezvratného osudu a vnitřním smíření, lidé obvykle vyjadřují lítost nad věcmi, které během aktivního života zanedbali, nestihli nebo opomněli.

   Bronnie Ware (cit. dle Smith, 2012), bývalá zdravotní sestra z Austrálie, která po léta pracovala a hovořila s umírajícími, sbírala tyto jejich zkušenosti a lítosti a všimla si při tom jedné zajímavé skutečnosti: ze všech ostatních lítostí se jich pět opakovalo nejčastěji stále dokola. Těchto pět nejčastějších lítostí sepsala v knize The Top Five Regrets of the Dying pro inspiraci lidem, kteří ještě žijí aktivním životem a mohou díky těmto zkušenostem ještě leccos stihnout.

Pro úplnost uvádím jejich seznam bez dalších detailů, které jsou dostupné z více zdrojů na internetu:

1)    Kéž bych měl odvahu žít vůči sobě pravdivý život, nikoliv život, který ode mne očekávali ostatní

       2)    Kéž bych nepracoval tak těžce

       3)    Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity

       4)    Kéž bych zůstal v kontaktu se svými přáteli

       5)    Kéž bych si dovolil být šťastnější

    „Sedět na posteli umírajícího je dar“, píše Kubler-Rossová (1991, s.8), jež zde spatřuje možnou inspiraci pro pečujícího, který je svědkem, jak umírající, tváří v tvář smrti, přeroste sebe sama, změní se k lepšímu a vlastně obrátí svůj konec v triumf.

   Očekávání smrti pro většinu lidí ale představuje především strach. Strach, který ovládá obě strany – budoucí pozůstalé i umírajícího.

   Pohled existenciální psychologie na strach ze smrti, jak jej představuje Yalom (2006, s. 61), uvádí, že „ ...zbožní věřící se méně bojí smrti. Studenti, kteří ztratili některého rodiče, mají větší strach ze smrti.“ Autor dále zmiňuje, že většina výzkumu na toto téma je založena na korelačních studiích mezi řadou demografických a psychometrických proměnných a vědomou úzkostí ze smrti. Určitou kladnou korelaci lze údajně nalézat mezi velkou úzkostí ze smrti a depresí, brzkou životní ztrátou, absencí náboženského přesvědčení a volbou povolání. Dále se v jiných studiích, zaměřených na hlubší vrstvy vědomí, ukazuje, že podstatná část úzkosti ze smrti spočívá mimo vědomí, a to v narůstající tendenci při přechodu od vědomé do nevědomé úrovně. (Yalom, 2006)

   Strach ze smrti někteří lidé spíše definují, jako strach z umírání, které s sebou může nést velmi nepříjemné a bolestivé prožitky, obzvláště, trvá-li dlouho. Strach ze smrti tedy pochází nejspíš z toho, že si ji představujeme příliš živě, trefně glosuje Patricie Holečková, česká pisatelka aforismů. Kant kdysi řekl, že nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. Pochopit smysl smrti i okolností skonu se snaží lidé od pradávna. Konec samotný pak často představuje skutečné vysvobození pro umírajícího i pozůstalé. Slovy klasika: smrt všechno srovná (Claudius Claudianus).

 

Literatura a zdroje:

Kubíčková, N. (2001). Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha : ISV nakladatelství.

Kübler-Rossová, E. (1991). Život a umírání – kurs šťastného umírání. Hradec Králové : Signum unitatis.

Smith, G. (2012). ,I wish I´d hadn´t worked so hard‘ and other great regrets of the dying ... as revealed by former nursing home carer: Bronnie Ware has written a book about her experiences looking after the terminality. Mail Online. Updated: 14:39 GMT, 30 January 2012. Retrieved April 27, 2013, from http://www.dailymail.co.uk/news/article-2093810/Bronnie-Ware-The-regrets-dying-revealed.html.

Špatenková, N. (2004). Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada

Yalom, I.D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portal.