Případ
hromadné katastrofy, jako je pád letadla, potopení lodi, železniční nebo
dálniční havárie, zemětřesení, potopa nebo požár, při němž naráz
zahyne více lidí, bývá následován mimořádnou pozorností médií i politiků. Nezřídka
je spojen s vyhlášením státního smutku, zrušením koncertů nebo hromadných
veselic, pořádáním pietních shromáždění za nevinné oběti. Část veřejnosti,
která již od dob římských císařů lačnila po krvi, vděčně přepíná na televizní
kanály, které naturalisticky zachytily detaily tragédie a další intimní
okamžiky obětí i pozůstalých. V kontrastu s tímto jevem se však
téměř nikdo neshání po počtech a okolnostech zemřelých na silnicích anebo
po počtech zemřelých v nemocnicích. Tyto konce lidského bytí valnou část veřejnosti
nezajímají. Tyto „oběti“ zajímají jen jejich nejbližší příbuzné a přátele.
Přitom jejich počty jsou statisticky významně vyšší, než počty
obětí hromadných neštěstí.
Během
některých vzpomínkových akcích za oběti katastrof média z pozůstalých vytvářejí
nechtěné televizní celebrity, zatímco z obětí se stávají hrdinové nebo
dokonce mučedníci. Oproti tomu anonymní zemřelí z autonehod a
nemocnic zůstávají v zapomnění. O nich média mlčí, politici
státní smutky nevyhlašují. Tito zemřelí tak, krom uren a hrobů, plní
pouze tabulky statistik.
Položme si
otázku, proč tomu tak je? Co to o naší společnosti vypovídá? Měla by
společnost věnovat stejnou pozornost anonymním mrtvým a pořádat každý týden
okázalé obřady i pro ně? Nebo by se měla naučit lépe vyrovnávat se smrtí jako
takovou, ať je nenadálá a postihne velké množství lidí najednou, na jednom
místě a za dramatických okolností, nebo ať postihne jednotlivce v
posteli či na cestě v autě? V konečném důsledku je to jen a
pouze smrt, nic více a nic méně. Je to konec pozemské existence člověka,
bez ohledu na to, v jakém stavu se jeho tělo během umírání nacházelo, kolika
dalších lidí se to zrovna ještě týkalo, a zda s nimi seděl v jednom
letadle nebo pracoval v jednom dole.
Někdo by tyto
rozporuplné postoje ke smrti mohl vnímat jako určité pokrytectví naší
společnosti. Na jedné straně je možné vnímat neskutečný strach z bolestivého
umírání, nebo z umírání za strastiplných okolností. Část dospělých, která
již dosáhla jisté moudrosti a životního nadhledu, je s nevyhnutelností
smrti vyrovnána a pomyšlení na ni je nechává v klidu. Pak je tu významná skupina
lidí, které pomyšlení na vlastní smrt děsí, ale zároveň si nenechají ujít
jakoukoli příležitost sledovat smrt
cizích lidí v přímém přenosu. Psychologicky vzato, cokoliv
znuděný mozek vytrhne z jeho letargie a vzbudí nějaké emoce, stane se
předmětem kognitivního zájmu. I kdyby to měla být smrt a neštěstí jiných lidí.
Naši předkové tuto lidskou vlastnost zformulovali do přísloví: „Neštěstí druhého vždy potěší.“
Náhlá smrt vlastně hrozí každému
člověku kdykoli a kdekoli. Při vědomí počtu nejrůznějších katastrof, dopravních
a jiných nehod, teroristických útoků, skrytých i zjevných zdravotních vad,
nejrůznějších smrtelných virů, vražedných bakterií apod., si člověk vlastně
nikdy nemůže být úplně jistý, jestli tu v příští minutě ještě bude.
K této permanentní hrozbě vůči existenci vlastní i blízkých je možné se
postavit více způsoby. Jedna moudrost však říká, že bychom měli ke svým
blízkým chovat takovou přízeň a lásku, jako bychom je dnes viděli naposledy
živé, a že bychom měli mít své vlastní záležitosti vypořádány tak, jako bychom
se ráno už neměli probudit.
Žádné komentáře:
Okomentovat