neděle 17. srpna 2014

Smrt v přímém přenosu


   Případ hromadné katastrofy, jako je pád letadla, potopení lodi, železniční nebo dálniční havárie, zemětřesení, potopa nebo požár, při němž naráz zahyne více lidí, bývá následován mimořádnou pozorností médií i politiků. Nezřídka je spojen s vyhlášením státního smutku, zrušením koncertů nebo hromadných veselic, pořádáním pietních shromáždění za nevinné oběti. Část veřejnosti, která již od dob římských císařů lačnila po krvi, vděčně přepíná na televizní kanály, které naturalisticky zachytily detaily tragédie a další intimní okamžiky obětí i pozůstalých. V kontrastu s tímto jevem se však téměř nikdo neshání po počtech a okolnostech zemřelých na silnicích anebo po počtech zemřelých v nemocnicích. Tyto konce lidského bytí valnou část veřejnosti nezajímají. Tyto „oběti“ zajímají jen jejich nejbližší příbuzné a přátele. Přitom jejich počty jsou statisticky významně vyšší, než počty obětí hromadných neštěstí.

   Během některých vzpomínkových akcích za oběti katastrof média z pozůstalých vytvářejí nechtěné televizní celebrity, zatímco z obětí se stávají hrdinové nebo dokonce mučedníci. Oproti tomu anonymní zemřelí z autonehod a nemocnic zůstávají v zapomnění. O nich média mlčí, politici státní smutky nevyhlašují. Tito zemřelí tak, krom uren a hrobů, plní pouze tabulky statistik.

   Položme si otázku, proč tomu tak je? Co to o naší společnosti vypovídá? Měla by společnost věnovat stejnou pozornost anonymním mrtvým a pořádat každý týden okázalé obřady i pro ně? Nebo by se měla naučit lépe vyrovnávat se smrtí jako takovou, ať je nenadálá a postihne velké množství lidí najednou, na jednom místě a za dramatických okolností, nebo ať postihne jednotlivce v posteli či na cestě v autě? V konečném důsledku je to jen a pouze smrt, nic více a nic méně. Je to konec pozemské existence člověka, bez ohledu na to, v jakém stavu se jeho tělo během umírání nacházelo, kolika dalších lidí se to zrovna ještě týkalo, a zda s nimi seděl v jednom letadle nebo pracoval v jednom dole.

   Někdo by tyto rozporuplné postoje ke smrti mohl vnímat jako určité pokrytectví naší společnosti. Na jedné straně je možné vnímat neskutečný strach z bolestivého umírání, nebo z umírání za strastiplných okolností. Část dospělých, která již dosáhla jisté moudrosti a životního nadhledu, je s nevyhnutelností smrti vyrovnána a pomyšlení na ni je nechává v klidu. Pak je tu významná skupina lidí, které pomyšlení na vlastní smrt děsí, ale zároveň si nenechají ujít jakoukoli příležitost sledovat smrt cizích lidí v přímém přenosu. Psychologicky vzato, cokoliv znuděný mozek vytrhne z jeho letargie a vzbudí nějaké emoce, stane se předmětem kognitivního zájmu. I kdyby to měla být smrt a neštěstí jiných lidí. Naši předkové tuto lidskou vlastnost zformulovali do přísloví: „Neštěstí druhého vždy potěší.“

      Náhlá smrt vlastně hrozí každému člověku kdykoli a kdekoli. Při vědomí počtu nejrůznějších katastrof, dopravních a jiných nehod, teroristických útoků, skrytých i zjevných zdravotních vad, nejrůznějších smrtelných virů, vražedných bakterií apod., si člověk vlastně nikdy nemůže být úplně jistý, jestli tu v příští minutě ještě bude. K této permanentní hrozbě vůči existenci vlastní i blízkých je možné se postavit více způsoby. Jedna moudrost však říká, že bychom měli ke svým blízkým chovat takovou přízeň a lásku, jako bychom je dnes viděli naposledy živé, a že bychom měli mít své vlastní záležitosti vypořádány tak, jako bychom se ráno už neměli probudit.

Žádné komentáře:

Okomentovat