Schizma v psychoanalýze

Úvod
V tomto textu se zaměříme na rozdílné psychoanalytické přístupy tzv. freudiánů a kleiniánů (vídeňské a londýnské školy), které vedly od konce 20. let přes sérii vášnivých diskusí v Britské psychoanalytické společnosti až k rozdělení společnosti na dva tábory a jistému schizmatu, přetrvávajícímu do jisté míry dodnes. Šlo zejména o spor mezi stoupenci Anny Freud, jako byla např. Margaret Mahler na jedné straně, a stoupenci Melanie Klein na straně druhé. Tento spor vrcholil brzy po roce 1938, kdy Freud se svou dcerou Annou uprchli před nacisty z Vídně do Londýna. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 109)
Teorie
Freudiánský vývojově ego-psychologický přístup, který založila Anna Freud a Heinz Hartmann, zastávali v různých variacích také M. Mahler, E. Spitz, H. Hartmann, E. Kris, Loewenstein a E. Jacobsová. Jedním z rozdílů oproti Freudově hledání oidipského konfliktu ve zralejším dětství bylo, že ego-psychologové zkoumali preoidipské poruchy vznikající ještě před vznikem jazyka. (tamtéž, s. 74) Freud sám charakterizoval obsah oidipského komplexu u chlapců ve věku 2-3 let slovy:
„Nyní je otec jeho soupeřem, jež mu stojí v cestě a kterého by se rád zbavil. Když směl během nepřítomnosti otce sdílet s matkou lůžko, z něhož byl po otcově návratu opět vypuzen, znamenají pro něj uspokojení při zmizení otce a zklamání při jeho opětném objevení hluboké zážitky.“ (Freud, 1996, s.117)
Preoidipská dynamika vyzdvihuje matčinu roli v kontextu formování duševních struktur, které by v případě svých narušení později mohly ovlivňovat oidipský konflikt a vývojové deformace dítěte. (Mitchell, Blacková, 1999, s.75) Anna Freud (1895-1982) přispěla k rozvoji psychoanalytické vývojové psychologie a psychoterapie dětí. Je známá především díky své práci Ego a obranné mechanismy (1936). Tyto obrany pojímá jako součást ega a rozděluje je na skupinu namířenou proti pudovým přáním id a skupinu namířenou proti nepříjemným věcem zvnějšku. (Plháková, 2006, s.175) Analytika staví A. Freud do neutrální role, ve které pomáhá pacientovi vyřešit konflikt „u jednacího stolu“ mezi soupeřícími nároky složek id, ega a superega. (Mitchell, Blacková, 1999, s.47)
Margaret Mahler, sice ze stejného tábora, jako A. Freud, ale značně osvětlila normální i abnormální aspekty tohoto vývojového procesu. Jako dětská analytička neváhala pracovat i s psychotickými dětmi, tj. v oblasti, která doposud zůstávala mimo dosah tradiční psychoanalýzy. V dynamické interakci fyzického a kognitivního dozrávání dítěte, v psychické evoluci a klíčové funkci matky během vývoje identity dítěte Mahler přichází s popisem tohoto rozvoje pomocí pojmů separace-individuace, dále rozdělených do subfází: diferenciační – vrcholící v 9. měsíci, praktikující – trvá do 15. Měsíce, kdy začíná znovusbližovací fáze, trvající do 24. měsíce. „Podrobným popisem vývojové cesty tvořené sledem stavů duševní organizace Mahlerová přispěla k hlubšímu pochopení a účinnější léčbě dětí a dospělých, jejichž těžká patologie je řadila na rozhraní neurózy a psychózy a kteří začali být oficiálně diagnostikování jako hraniční pacienti.“ (Mitchell, Blacková, 1999, s.67-68) Dítě vnímají ego-psychologově jako bytost, která se postupně vynořuje ze symbolického spojení s matkou, nicméně podle A. Freudové malé děti analyzovat nelze kvůli jejich slabému a nevyvinutému Já, které ještě není schopné zacházet s hlubokými interpretacemi pudového konfliktu. M. Kleinová ale tvrdila, že děti analyzovat lze, pokud je jejich hra interpretována podobným způsobem, jako se interpretují volné asociace dospělého. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 109) Nejen v tomto však spočívalo jádro sporu mezi Kleinovou a Freudovou. Ego-psychologická tradice pojímá dospělou mysl, jako strukturovanou, stálou, se stratifikovanými vrstvami obranných schopností ega. Kleiniáni občas vytýkají ego-psychologii její určitou povrchnost, co se týče dimenzí emočního života. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 111)
Kleinová se zabývala procesy vývoje dětské psychiky v ranějších stádiích dvou až tří let věku, zatímco Freud popisoval neurotické konflikty pěti až šesti- letých dětí. Kleinová jako základní organizaci psychického života dítěte označila „splitting“ – štěpení zážitků na pozitivní a negativní. Těch špatných zážitků se dítě snaží zbavit pomocí projektivní identifikace, směřované především na matku. Vzniká u něj ale obava z revanše, zejména když nejsou jasně vymezené hranice mezi subjektem a objektem. Závislost na matce může u dítěte vyvolat manickou obranu, případně destruktivní závist s touhou raději zničit předmět své závislosti, když už ho nemůžu vlastnit. (Plháková, 2006, s. 177-178) Jako nejvýznamnější a nejtrvalejší přínos Kleinové lze tedy označit její popis „paranoidně-schizoidní“ a „depresivní“ pozice. (Mitchell, Blacková, 1999, s. 111)
Argumenty obhajující každý z přístupů:
1) Pozice A. Freudové ohledně hry dětí je vůči názoru Kleinové značně vymezená. „Hra dítěte a jeho verbální projevy postupně ztrácejí vlastnosti sekundárních myšlenkových pochodů, jako je logika, soudržnost, racionalita, a místo toho vykazují vlastnosti primárních funkcí, jako je generalizace, vytěsnění, opakování, komolení, přehánění“ (Freud cit. podle Levy, 2008, s. 283) Tvrdila to z důvodu, že hra znamená symbolické chování, protože význam hry, jako takový, nemůže fungovat jako ekvivalent volných asociací v analýze dospělého. Pro toto tvrzení použila následující tři hlavní argumenty: první byl, že děti nepotvrdí interpretace stejně jako dospělý, druhý, že hra se nejeví být v kontextu jako přenos neurózy. Třetím argumentem je to, že dětská hra není ovládaná stejnými účelovými postoji, jako jsou u dospělého volné asociace (1926, 1945). (Levy, 2008, s. 283)
2.1) Stejně jako Kleinová, i Freudová nahlížela na dětskou analýzu s podobným cílem, jako u jiných forem analýz, které definovala jako zvyšování kontroly nad egem rozšiřujícím se uvědoměním. Avšak pro A. Freudovou bylo nepřijatelné, že by děti byly schopné tvořit neurotický přenos, který byl ústředním motivem analýzy dospělých, a to ze dvou důvodů. První, kterému věřila, byl: protože dětské vztahy s jejich původními předměty zájmu (tj. rodiči) jsou souběžně s péčí, zabraňují dětem v přenosu jejich neurotických konfliktů na dětského psychoanalytika. Druhý důvod je ten, že nevěřila, že by dětští psychoanalytici mohli být k dětským „analyzantům“ neutrální. Jako takoví nemohou fungovat jako čistá projekční plátna, na která by děti projíkovaly své niterné dynamiky. Navíc Freudová zaznamenala, že analyzátorova důvěra a spolupráce s rodiči dětských pacientů a dalšími lidmi v dětském prostředí udělala z analyzátora skutečný objekt, což také vylučovalo vyvinutí přenosu neurózy. (Levy, 2008, s. 283)
2.2) Ačkoliv se některá tvrzení z vývojové teorie M. Mahlerové ohledně procesu separace – individuace po zveřejnění Sternových (1985) výsledků výzkumu dětských pozorování zdála být v kontradikci, po počátečním zklamání se objevilo množství názorů, že by tyto dvě teorie měly být spíše používány ve spojení, aby se obohatilo naše poznání a pochopení raného vývoje a vlivu tohoto vývoje na pozdější osobnost a struktury chování. Mahlerová opravdu připustila, že některé její dřívější závěry o pasivitě dětí během raného vývoje, byly posledním výzkumem vyvráceny. Nicméně však trvala na své základní hypotéze, že pokud je jí známo, žádný z výzkumů doposud nezpochybnil její tezi, že intrapsychická separace-individuace se musí odehrávat ve smyslu získání self -identity. (Zosky, 2005, s.44-45) Citovaná studie zkoumala konceptuální vztah se snahou empiricky prokázat vztah mezi průkaznými přerušeními v procesu separace – individuace a zvýšenou tendencí k domácímu násilí. Zdá se, že teorie Mahlerové o procesu separace-individuace může být koncepčně použita jako nápomocná při chápání, proč se někteří lidé perou. (Levy, 2008, s. 52)
3) Kleinová předpokládala, že super-ego má obrovskou sílu a je velmi přísné, pokud je základem dětské neurózy. Zatímco cílem analýzy dítěte byla kontrola trestající přirozenosti tohoto super-ega, ta největší síla této oblasti dětského vědomí umožnila dítěti odolat plné a hluboké analýze dospělého. Kleinová viděla dětskou analýzu jako přímý převod klasické techniky dospělých, zapojujíce postupný přenos neurózy mezi dítětem a analytikem, přičemž po analytikovi se vyžaduje, aby používal stejné techniky a disciplíny, jako při práci s dospělými. V tomto případě, interpretace volného hraní během sezení, byla přímo nahrazena technikou pro dospělé o volné asociaci, při tom se vztah dítěte s rodiči plně rozvinul. Potencionálně vhodnými pro analýzu vidí Kleinová všechny děti. Kleinová odmítla hrát jakoukoli normativní roli jak pro terapeuty, tak pro rodiče, aby jim pečovala o jejich dítě. (Viner, 1996, s. 7)
4) Hra osvobozuje účastníky, takže se mohou svobodně vyjádřit způsobem, který by býval byl daleko složitější, kdyby je někdo přesvědčoval k verbální komunikaci. Existují zdroje, které tvrdí, že neverbální zpracování zkušenosti nezávisle přispívá ke správné funkčnosti člověka. Podle Lyons - Ruth et. al. nejsou implicitní řídící znalosti založeny na jazyku a nejsou rutinně překládány do sémantické formy (cit. dle Levy, 2008, s. 285). Protože dětská hra vyžaduje více neverbálních prvků, poskytuje širší přístup k implicitnímu vztahovému poznatku a dává terapeutovi nástroje pro rozvoj a její rozšíření vývojem nového modelu jak být s druhými. (Levy, 2008, s. 285) Hra vyžaduje od terapeuta zapojení způsobem, který je nepředstavitelný při terapiích více orientovaných na slovo. Výsledkem bývá, že role dětského terapeuta jsou více aktivní a že se nalézají v situacích, které umožní chvilku uvažovat na významem, co že to vychází najevo v léčbě, ještě před svými akcemi. (Gaines, 2003, cit. dle Levy, 2008, s. 285)
5) Obě první dámy evropské psychoanalýzy, Anna Freudová i Melanie Kleinová jsou zároveň jejími matkami, spolu s Karen Horneyovou a Helenou Deutschovou, alespoň tak je nazvala autorka knihy Matky Psychoanalýzy Janet Sayersová (1999) (Mitchell, Blacková, 1999, s. 313). V propadlišti dějin tedy neskončila ani jedna z teorií obou rivalek, stejně jako koncept separace – individuace ego-psycholožky Mahlerové. Osobně nezavrhuji ani neupřednostňuji žádný z přístupů. Domnívám se, že kromě výsledného efektu analýzy a terapie je velmi důležitá také psychická pohoda jejich účastníků, nebo, minimálně na začátku, terapeutův osobní soulad s aplikační metodou a na konci – je li nějaký – evidentní zlepšení klientova stavu a navození jeho osobní pohody. Navíc od poloviny dvacátého století přibyla řada dalších moderních terapeutických metod, které v sobě odrážejí zkušenosti a poznatky shromážděné za celou historii oboru psychologie. Kdybych při svém současném stavu znalostí přesto měl provést analýzu např. s tříletým problémovým dítětem, asi bych nejdříve zvolil hru podle Kleinové.




Literatura:
Freud, S. (1996). Spisy z pozůstalosti: 1892 – 1938. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek

Levy, A. J. (2008). The Therapeutic Action of Play in the Psychodynamic Treatment of Children: A Critical Analysis. Clinical Social Work Journal, 36, 281 – 291. Staženo 26.4.2011 z http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=29&hid=8&sid=011beec4-ec3f-46e5-ba21-31df793a9a78%40sessionmgr4


Mitchell, S.A., Blacková, M.J. (1999). Freud a po Freudovi: dějiny moderního psychoanalytického myšlení. Staženo 24.4. 2011 z http://www.elektronickeknihy.estranky.sk/stranka/psychologia

Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing, a.s.

Viner, R. (1996). Melanie Klein and Anna Freud: The Discourse of the Early Dispute. Journal of the History of the Behavioral Sciences. 32, 1, 4 - 15. Staženo 21. 4. 2011 z http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=4&hid=8&sid=011beec4-ec3f-46e5-ba21-31df793a9a78%40sessionmgr4.


Zosky, D. L. (2005). Disruptions in the Separation-Individuation. Process of Domestically Violent Men: An Empirical Examination of Mahler’s Theory. Journal of Human Behavior in the Social Environment, 12, 4, 43-60. Staženo 15.4. 2011 z http://www.haworthpress.com/web/JHBSE.

O pozitivní psychologii

Prof. Dr. Martin E. P. Seligman je autorem teorie „naučené bezmocnosti“ (Learned helplessness, 1975), která vyjadřuje postoj, že většina věcí v životě probíhá nezávisle na naší vůli, takže nemá cenu se moc snažit. Ve snaze vysvětlit lidské deprese pomocí této teorie se Seligman dostal před odbornou veřejností do slepé uličky. Vzápětí však se svými kolegy provedl řadu výzkumů o lidských postojích k různým životním situacím a ve spolupráci s britským psychologem J.Teasdalem vytvořil novou hypotézu o spojení naučené bezmocnosti s místem kontroly (Locus of control - J.B. Rotter, 1972). Postoj naučené bezmocnosti zásadně snižuje motivaci člověka získat kontrolu nad vlastním životem. Seligman později zformuloval protiváhu v teorii „naučeného optimismu“ (Learned optimism, 1991), jako základu teorie „Pozitivní psychologie“ (dále PP) .
Tento nový psychologický směr, ne všemi světovými autoritami bezvýhradně přijímaný, významně obohatil oblasti výchovy, vzdělávání, poradenství, terapie, podnikání a ekonomie. Třemi hlavními pilíři PP jsou a) studium pozitivních emocí, b) studium pozitivních vlastností, c) výzkum pozitivních institucí. PP vychází z předpokladu, že při rozvoji osobnosti směrem k trvalejšímu pocitu štěstí je důležité podpořit charakterové přednosti a silné stránky osobnosti, pozitivní prožívání a osobní zdatnosti a ctnosti, a nezaměřovat se pouze na odstranění nedostatků. Zatímco pesimisté chápou špatné zážitky vesměs jako trvalý a nezměnitelný stav, budoucnost vidí černě a příjemné zážitky jen jako cosi nepodstatného, částečného a krátkodobého, optimisté vidí svět přesně opačně. Nepříjemné zážitky vnímají jako něco přechodného, mnohdy jako výzvu nebo příležitost, nicméně standardem je pro ně situace, kdy „vše klape“.
Klíč k získání kontroly nad vlastním životem, pocitu štěstí, motivaci překonávat překážky, zkrátka k optimistickému vidění, spatřuje Seligman v naučené změně myšlení a chování. V žádném případě tím však není míněno nasazování „růžových brýlí“. Situace lze dle PP vidět realisticky a lze chápat i nemožnost některé věci změnit, ale lze se také naučit vnímat určitá pozitiva nebo něco nadějného na věcech jindy viděných jako ryze negativní. Tzn. něco, na čem lze dále pracovat a rozvíjet to. Naučit se rozpoznat v těch negativních věcech jejich dočasnost a stavět na tom, co funguje, co je prospěšné a má zdravý základ. Až do zlepšení původně svízelné situace.
Základem PP je tedy řada strategií, jak zacházet s myšlením, aby během nepříjemných zážitků a situací nedocházelo k jeho toku nežádoucím směrem, a jak jej metodou naučeného optimismu usměrnit tak, aby člověk neztrácel naději a motivaci situaci pozitivně řešit ku prospěchu sobě i okolí, k dosažení pocitu spokojenosti a štěstí.
U nás se pozitivní psychologií zabývají zejména J. Křivohlavý, M. Smékal, J. Mareš a A. Slezáčková, která v r. 2010 založila v rámci Centra Pozitivní psychologie v ČR pracovní skupinu pro Pozitivní psychologii při Českomoravské psychologické společnosti.

K četbě
Základní:
Seligman, M.E.P. (2002). Positive psychology, positive prevention, and positive therapy. In C.R. Snyder & S.J. Lopez (Eds.) Handbook of positive psychology (pp. 3-9). New York: Oxford University Press.
Rozšiřující:
Slezáčková, A. (2010). Pozitivní psychologie – věda nejen o štěstí. Psychologie. Elektronický časopis ČMPS. 4, 3, 55-69.

Kdo se skrývá za naší maskou? Aneb něco málo o lidské osobnosti.

   Pokusy o jednoznačnou definici bytosti člověka, osobnosti nebo toho, co si pod tímto pojmem lze představit, jdou daleko do historie, dávno před vznik vědeckého oboru psychologie. Řada významných osobností filozofie, antropologie, sociologie nebo psychologie formulovala nějakou definici osobnosti. Nebudu je zde citovat, neboť jsou vesměs obecně známé a dostupné v literatuře a jiných studijních materiálech. Již slovo definice evokuje cosi ukončeného, definitivního. Takové prizma pohledu na člověka a jeho osobnost, podle mého názoru, nelze obecně uplatnit.

   Vývoj pohledu na charakteristiku osobnosti, od kolekcionistického, přes strukturální, systémový až po metaindividuální v poslední době, svědčí o stále větší snaze chápat člověka ve vztahu k jeho celistvosti a k jeho interakci s okolím. Celistvost člověka můžeme spolu s E.V. Franklem chápat ve smyslu logoterapie, jako trojjedinnost biologické (genotyp a fenotyp), duševní (psýché) a duchovní (vyšší hodnoty) složky osobnosti. Interakce s okolím je součástí socializace člověka, jeho dynamického vývoje v rámci společnosti, ve vztahu k nejbližšímu okolí a k sobě samotnému.

   Má se za to, že člověk se stává osobností, až když jistým způsobem dozraje, když může být pokládán za původního autora svých činů, a ne jen autora kopií, když jej okolí za osobnost pokládá, a ne když on sám sebe za ni pokládá. Kdysi někdo moudrý však řekl, že „vše už tu bylo“, že nic nového pod Sluncem už vzniknout nemůže. Podíváme-li se na osobnost člověka tímto prizmatem, pak shledáme, že vše dosud originální je náhle jen osobní interpretací něčeho, co už tu dávno bylo, že staré obsahy jsou jen navlékány do nových forem. Pak by historicky uznávané osobnosti vznikly vlastně jen díky obecné neznalosti všeho vědění, neschopností si předkládané výtvory nebo činy porovnat a ověřit s výtvory nebo činy z minulosti a obecného omámení novou (možná již zapomenutou) formou podání. Na to lze ale namítnout, že interpretace nebo kopie něčeho, co už tu bylo, je vlastně také originál, protože do ní je vložen osobnostní aspekt interpreta. Věrnou kopii, na „atom“ přesnou, snad ani udělat nelze. Důležitý je zřejmě význam, jaký člověk svému jednání přisuzuje. Max Weber ve své kategorii sociologie jednání zdůrazňoval, že sociologie zkoumá chování jedince pouze potud, pokud jedinec dává svým činnostem určitý smysl. Pouze takové chová­ní může sociologa zajímat. Pro psychologii není údajně tento moment určující. Domnívám se, že pro moderní psychologii je otázka smyslu chování člověka velmi důležitá. Možná je to jedno z určujících hledisek, má-li se člověk cítit uspokojivě zasazen do společnosti.

   Člověk za svůj život většinou vystřídá řadu životních rolí, nasadí množství masek, aniž by kdy stanul na divadelních prknech. Tyto role si většinou sám vybírá nebo mu je „ordinuje“ společnost podle situace, v jaké se momentálně nachází. Je-li člověk např. lékařem, většinou ví, co se od takového lékaře očekává, kdesi v nitru má „nahraný“ prototyp lékaře, a svým jednáním se snaží tomuto prototypu, někdy ideálu, přiblížit. To by mohl být  zjednodušený model chování člověka v roli lékaře. Přijde-li lékař domů a má-li rodinu, nastupuje do role rodiče a manžela/manželky. Míra sebeidentifikace s těmito a dalšími rolemi v životě člověka se také podílí na utváření jeho osobnosti. Jung k tomu poznamenává s odkazem na pojem persona, coby maska herců v antickém divadle:

      Persona… je onen adaptační systém nebo onen způsob chování, jímž se stýkáme se světem. A tak téměř každé povolání má charakteristickou personu… Existuje nebezpečí, že se člověk stane s personou identický, jako třeba profesor se svou učebnicí nebo tenor se svým hlasem… S jistou nadsázkou by se mohlo říci: persona je asi to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on a ostatní domnívají, že tím je. (1994, s. 320).

   Jungovo pojetí  persony trochu připomíná pojetí osobnosti lorda G. Byrona v jeho známém výroku, že "osobnost je pravda o masce". Jung jde ve svém pojetí komplexity člověka ještě dál a rozpracovává koncept Já:

      Úplné bytostné Já je veličina, která je nadřazena vědomému já. Zahrnuje nejenom vlastní bytost vědomou, nýbrž i nevědomou psyche, a je proto takříkajíc osobností, kterou také jsme…Úplné bytostné Já je nejen středem, nýbrž také oním objektem, který zahrnuje vědomí a nevědomí; je to centrum této totality, jako je já centrem vědomí. Úplné bytostné Já je také cílem života, neboť je nejúplnějším výrazem té kombinace osudu, jež je označována jako individuum. (1994, s. 315)

   Problém může nastat, stane-li se pro zrající osobnost cílovou stanicí nějaký vysněný ideál nebo prototyp, jehož představa byla získaná zvnějšku působením fikce nějakého autora nebo jako aglutinace různých zidealizovaných postav. V takovém ideálu se pak snoubí nadosobní fyzické vlastnosti se silně nadprůměrnou nebo až zázračnou mentální schopností superhrdiny nebo superhrdinky. Frustrace vznikající v konfrontaci s životními situacemi, které přicházejí, „aby ukázaly člověku jeho místo“, pak mohou dlouhodobě vést k narušení zdravého vývoje osobnosti. To ovšem neznamená, že by člověk neměl mít žádné ideály. Naopak, ideály a sny jsou mnohdy hlavními hybateli vývoje k dokonalejším formám bytí. Znovu a znovu je třeba si uvědomovat, jak dodává Jung, že: „Osobnost jako úplné uskutečnění celosti naší bytosti je nedosažitelným ideálem. Nedosažitelnost však nikdy není argumentem proti ideálu, neboť idály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem“ (1994, s. 58).

   Chceme-li tedy pochopit, co se skrývá pod zjevným povrchem, za naší maskou, co je zač, ta bytost člověk, musíme se dopředu smířit s tím, že úplné a dokonalé porozumění všemu, co se za tímto pojmem skrývá, není bytosti člověku, jakožto zkoumajcímu subjektu, dáno. Je možné do určité míry popsat a porozumět anatomii a fyziologii lidské bytosti, a tím se pokusit definovat materialistické pojetí druhu homo sapiens, vedle jiných živočišných druhů. Můžeme zkoumat lidské psýché za pomoci různých paradigmat vědeckého přístupu, a stejně obraz člověka nebude úplný. Zkoumáme člověka jako společenského tvora v jeho interakci s okolím, v jeho závislosti a v jeho vlivu na okolí. I tento pohled částečně dokresluje bytost člověka v jeho celosti. Zkoumáme stopy, které tu zanechal člověk, již dávno zesnulý, a přesto v našich myslích jakoby stále žil. Tím získává osobnost člověka nadčasový rozměr, který je pro její pochopení někdy nejdůležitější.

   Můj osobní závěr k úvodní otázce tedy zní, že člověk, jako jedinečná fyzio-psycho-socio-kulturní bytost, se ke svému nejlepšímu (nikoli dokonalému) pochopení musí vedle studia také „prožít k uvědomění“.

Literatura:

• 
  Jung, C.G. (1994). Duše moderního člověka. Brno: Atlantis

   Před 12 lety jsem měl takovou ideu. Vnímal jsem všude kolem sebe samý negativismus, samé zdůrazňování špatností a marginalizaci pozitivních věcí. Přesto se ke mně dostávala jistá poselství, která budila naději, že to se světem není až tak beznadějné. Napsal jsem tehdy v záchvatu nadšení a inspirace projekt pro Českou Televizi, který sice budil nemalý zájem a souhlas mých přátel, ale v televizi se mi jej tenkrát nepodařilo prosadit. Karel Hynie mi tehdy během našeho jednání říkal, že myšlenka je to sice zajímavá, ale ve zpravodajství nebo publicistice se to chytne jen těžko. Byl konec devadesátých a doba si žádala své senzace - krvavý tyjátr prokládaný politickými šarvátkami nebo podnikatelskými aférami.
   Loni se mi můj starý projekt opět vynořil z paměti v souvislosti s mezinárodním sympoziem pozitivní psychologie za účasti jejího zakladatele, Martina Seligmana z USA. Při poslechu jeho přednášky jsem si uvědomil, že on vlastně také cca před 12 až 15 lety přišel s podobnou myšlenkou, jenže ji dokázal prosadit. Při bližším zkoumání ale zjišťuji, že tato myšlenka je zřejmě stará jako lidstvo samo, takže se mi tímto nabízí citát Frana Leibowitze, že: "S originálními myšlenkami je to podobné jako s prvotním hříchem: obojí tady bylo dávno před naším narozením.“ Jistě, není důležité, kdo s myšlenkou přišel první, ale kdo ji uvede v život, kdo s ní dokáže dále pracovat a naplňovat její původní účel. A to je v USA především Martin Seligman, Tal Ben-Shahar a další, u nás je průkopnicí myšlenky především zakladatelka brněnského Centra Pozitivní Psychologie Dr. Alena Slezáčková (http://www.pozitivni-psychologie.cz/), dále prof. Jaro Křivohlavý, prof. Vladimír Smékal, prof. Jan Mareš, prof. Marek Blatný a další.
   Pro představu, o čem byl můj TV projekt jej téměř bez úprav vkládám.

POZITIVNÍ ZPRÁVY

1.     Záměr

Pojetí tohoto projektu je velmi prosté. Jde o to, nabídnout televizním divákům alternativní televizní zpravodajství, kde bude vyloučeno z obrazu a případně ze slova téma násilí, krvavé scény a různé nechutnosti, tragické autonehody, smrtelně nemocní lidé či zvířata, hladomory, nenávist, války a jiná lidská neštěstí, ekologické a přírodní katastrofy, korupční aféry, „tunelaření“, krachy bank a firem, politické nesváry, prostě beznaděj a žádná radost. Jistě je třeba lidi informovat i o tragických a neradostných událostech, ale to je většinou obsahem hlavního večerního zpravodajství.

Na valnou část negativních událostí dá podívat i z jiného úhlu, odkud je zřetelný pozitivní přínos nebo aspoň hledisko, to by znamenalo učit lidi vidět na všem špatném i nějaké ty klady. Pak také se na světě děje stále mnoho radostných, pozitivních věcí, které jsou většinou redaktorů opomíjeny a které by, podány vhodnou profesionální formou, diváky zaujaly a působily by v dnešní drsné době jako pohlazení po duši. Je logické, že podíváme-li se na televizního diváka jako na nekritického a bezcitného konzumenta zotročeného vlastními nižšími pudy, je pro něj neštěstí druhých včetně všech výše zmíněných negativ to nejpřitažlivější. Ale je to skutečně to, co každý z nás hledá? Proč si na Vánoce a na Nový rok všichni vzájemně přejeme mnoho zdraví, lásky, klidu, míru, štěstí a pohody?

Někdy stačí jít mezi lidi a popovídat si jen tak o životě – nevím jestli je to jen ryze česká vlastnost, ale připadá mi, že ohromná část populace je znechucena tím vším, co se kolem děje a žije v kombinaci stereotypu, letargie a beznaděje. Ta mladší, znuděná a ta nejmladší, dosud šťastná část populace, která s televizí dorůstá je však, ačkoli si to absolutně neuvědomuje, bita nejvíce. Jak je známo, lidé nejvíce věří tomu, co vidí a slyší sami kolem sebe. Tato víra do značné míry utváří jejich osobnosti, tedy lépe řečeno, lidé jsou tím, co mají ve svých myslích. Alespoň navenek.

2.  Náplň

Zprávy z domova a ze světa v pozitivním  zpravodajství by informovaly diváky o pozitivních a radostných věcech na Zemi a ve vesmíru, ale také o pozitivních hlediskách na nejdůležitější negativní události současné doby. Například stane-li se železniční neštěstí, je to hrozná tragédie a všichni to tak vnímáme, ale pozitivní na tom je třeba to, jak si postižení lidé pomáhají, jak jim pomáhají úplně cizí lidé, nasazují zdraví a životy, aby někoho zachránili a nedělají to pro svoji slávu, ale proto, aby prostě pomohli. Oznámení o růstu cen paliv, energií, telekomunikačních poplatků a dalších by se jistě dalo zmírnit, kdyby se více zdůraznily klady takových akcí. Samozřejmě si tady nechceme hrát na pověstnou komunistickou sebechválu a sladké lži.

Zpracuje-li se běžná reportáž z trochu jiného úhlu, přibude dostatek aktuálních vhledů, které lidi potěší, dodá jim novou chuť do života a naději, anebo aspoň zmírní stres vzniklý ze sledování „normálního“ zpravodajství. Myslím si, že i ve sportu a na předpovědi počasí se dá najít to příznivé, i když tomu občas na první pohled tak není. Od toho je tu humor a nadsázka, které by v pozitivním zpravodajství neměly chybět. Vždyť i nedávno odvysílaná závěrečná zmínka o nově narozeném mláděti Pandy v kalifornské ZOO s pětivteřinovým šotem diváky rozesmála a potěšila. Opakuji že nejde o tradiční zprávy faktu, ale o netradiční zprávy také faktu, ale jinak.

3.     Uskutečňování

Za realizací pozitivního zpravodajství by měl stát celý tvůrčí zpravodajský štáb a přispět svým dílem ke zkvalitnění celkové nálady obyvatelstva.

Forma podání pozitivního zpravodajství by měla být konzultována s psychology a profesionály na reklamu - jde přece o to, podchytit v lidech tu lepší stránku jejich osobnosti a naučit je dívat se na svět také trochu jinak.

Toto zpravodajství by rozhodně nemělo být komerčně ani jinak zaměřené ani by nemělo být konkurencí jinému druhu zpravodajství. Redaktoři, kteří jsou v terénu a místní zpravodajové by měli být podrobně seznámeni s projektem, aby mohli sbírat i tzv. „nezajímavé“ novinky a vhodnou formou je říci do kamery. Zároveň by do kamery mluvili občané, kteří zažili nějakou významnou pozitivní událost, anebo by po svém vyjádřili, jak negativní událost změnila jejich život takovým způsobem, že jsou teď ve finále šťastnější, než před tím a proč. To samozřejmě předpokládá také značnou účast diváků na námětech do zpráv.

Samostatná rubrika pozitivního zpravodajství by denně po hlavním zpravodajství v tomto duchu zpracovávala události převzaté od světových agentur a od domácích zpravodajů. Forma podání moderátorem i jednotlivé vstupy by navazovaly na Televizní noviny, ale obsah by se lišil podstatně a zároveň, jak jsem se již zmínil, by zprávy zahrnovaly i humorné příhody ze současného života, protože jsem přesvědčen, že by se lidem mělo dát více příležitostí se u televize zasmát. Neznamená to ale, že by tento druh pořadu spadal do redakce zábavy. Prostě by šlo o to, integrovat v každodenním 3 až 4 minutovém (možná delším – dle možností) pořadu formou zpráv to vše, co je popsáno výše.

4.     Diskusní pořad

Jednou týdně, v sobotu nebo v neděli, by byl vhodný příbuzný pořad, a to cca půl hodiny trvající diskusní pořad. Ten by měl volně navazovat na pozitivní události prošlého týdne (nikoli však formou Sedmičky) a byly by sem zvány různé osobnosti a osoby pozitivně smýšlející (žádní „šílenci“), osoby hledající na všem jen to dobré, ale i osoby, které zkusily mnoho těžkých životních zkoušek, až samy přišly na to, že každá věc je tak zlá, jak zlou si ji připouštíme, a pokusily se změnit způsob svého myšlení a nahlížení na problémy. Většinou by měl být pozván jeden host na jednu debatu. Zde by tento člověk ve zkratce vyložil svoji životní filosofii, cestu, jakou k ní došel a konkrétní příběh ze svého života, kdy mu jeho změněný postoj pomohl překonat těžký problém. Debata může mít samozřejmě i úplně jiný scénář – tomuto nechci klást jednoznačné hranice.

Forma tohoto pořadu, jak vyplývá z názvu,  by byl dialog mezi hostem a tvůrcem jednotlivého pořadu, kde by samozřejmě nešlo o konfrontaci názorů, tak populární v politice.

Cílem dialogu by bylo vhodně volenými otázkami a odpověďmi inspirovat televizní diváky k řešení jejich vlastních problémů. Lidé dnešní doby mají totiž mnoho společného, jednou z věcí jsou i naučené a převzaté vzorce chování a řešení určitých problémů. Ne vždy jsou však s těmito nástroji v životě úspěšní a pak upadají do beznaděje a deprese. V horším případě se uchylují k omamným látkám a alkoholickým nápojům.

Tento diskusní pořad by měl tedy především inspirovat, nenásilnou formou vychovávat a také pobavit.

Dopad

Jak zpravodajství tak i diskusní pořad nesmí na diváky působit naivně. Je pravda, že na každého všechno působí trochu jinak, ale i přes všudypřítomný humor by měla z těchto pořadů čišet serióznost a přesvědčení zúčastněných lidí, že dělají správnou a smysluplnou věc. Dle mého předběžného statistického průzkumu o případném zájmu diváků na podobných pořadech, se valná většina respondentů vyjádřila velmi kladně a s povděkem by takovéto vysílání přivítala. Tento výsledek je samozřejmě zkreslený omezenými možnostmi při provádění průzkumu, ale během této komunikace s různými lidmi jsem dospěl k pevnému přesvědčení, že poměrně veliká skupina obyvatelstva strádá duchovní frustrací a zaslouží si nabídnout nějaký takový „defrustrátor“.

Broumov, leden 1999

Na vlastním písečku nebo v globální vesnici?

   V tomto textu se budeme zabývat dichotomií pojmů Lokální/Globální. Local je možné definovat jako koncept, kterým sociologové vymezují, co je blízké, provinční, součástí komunity, s čím je zkušenost intimity, sdílených očekávání a obecných vzorců komunikace. [Back, 1998] Globální pak jako širší obraz něčeho, co leží mimo to lokální. Je to také moderní tendence zmenšování světa díky technologiím, komunikačním možnostem a ekonomickým tlakům. [1998: 76] S uvedenými pojmy souvisejí další koncepty: Impérium, Multikulturní, Globální vesnice a Technologie.[tamtéž]

   Při pozorování každodenní reality v městské části starého Londýna je možné vysledovat viditelné stopy dávné kolonizace a explorace, které se staly neoddělitelnou součástí anglické kultury,  dodnes tak zjevné např. na staré Deptfordské radnici . Tato stavba v edwardiánském slohu zosobňuje zašlou slávu britského námořního impéria. Národní hrdinové, jako Francis Drake, Robert Blake nebo admirál Nelson, jejichž jména, jsou vyryta do jednoho z kamenů staré radnice, pomáhali šířit slávu a velikost britského impéria po celé zeměkouli. „Lokální kultura Deptfordu by nemohla být pochopena bez ocenění jeho námořnické historie a globálního spojení se světem, které vzniklo skrze lodě a místní pozoruhodné a strádající lidi, kteří je řídili“ [Back 1998: 64].

   Dalším příkladem může být tradiční anglický odpolední čaj, který je vlastně výsledkem obchodního barteru se stříbrem v Číně, dále jeden z nejtradičnějších kulinářských londýnských pokrmů, smažená ryba s hranolky, který vznikl sloučením „French fries“ a tradiční přípravy ryb východoevropských Židů. „Vztah mezi imperiální expanzí a kulturou je klíčovým ve všeobecném významu být součástí anglické společnosti, a ve významu konkrétně Londýna“ [Back 1998: 69].

  Globalizace je vlastně jinak: „... o smrštění času a prostorových horizontů a vytvoření světa okamžiku a mělkosti. Globální prostor je prostor toků, elektronický prostor bez středu, v němž nejsou ani pevné meze, ani neproniknutelné hranice. V tomto smyslu jsou místní záležitosti důvodem pro to, aby poskytly smysluplný kontext pro lidi v jejich často matoucím světě“ [Back 1998: 76]. Pojmy lokální/globální je  tedy třebachápat ne jako na binární oponenty, nýbrž jako vztahovou kvalitu.

   Dnes bychom nalezli paralelu provázanosti globálního a lokálního např. u cen některých vstupních surovin průmyslových výrobků, jejichž výše je určována na komoditní světové burze. Zatímco dříve platilo, že cena vstupů byla dána dohodou mezi prodávajícím a nakupujícím, dnes mnoho cen, např. barevných kovů, určuje světová komoditní burza. Výslednou nákupní cenu lze pak ovlivňovat, ale také garantovat, závazkem ročního odebíraného množství. Finální výrobek, který si tedy koupíme v nejbližším obchodě, byť je české provenience, nese ve své ceně dopad světové ceny vstupních surovin obchodovaných na komoditních burzách.

   Jestliže konkrétně český výrobní podnik nakupuje pro svoji výrobu od českého – lokálního dodavatele např. mosaznou tyčovinu (barevný kov), ze které vyrábí šrouby do svých výrobků, nakupuje za cenu, která je přímo závislá na cenách určených světovou komoditní burzou, konkrétně pro ceny mosazi. Podobně je tomu např. s cenami ropy, kde cenu za barel určuje OPEC a český řidič pociťuje jeho vliv při každém tankování. Vstupní suroviny, jako barevné kovy, ropa, ocel, ale i zemědělské produkty, bývají často vyráběny v zemích, které jsou bývalými koloniemi některých západních mocností. Dnes je patrný vliv těchto mocností v oblasti dodávek technologií nezbytných pro těžbu  a zpracování surovin pro výrobu spotřebního zboží např. pro světovou síť supermarketů. Globalizační trendy zkrátily komunikační vzdálenosti a zavedly moderní technologie nejen do zdrojových zemí tzv. třetího světa, ale i do postkomunistických zemí, které dnes slouží Západu jako zdroj levné, ale poměrně přizpůsobivé a technicky pokročilé pracovní síly. ČR v tomto ohledu není vyjímkou, proto je většina „perspektivního“ průmyslu již v rukou západních investorů. Český personál jen naplňuje podnikatelské záměry k maximalizaci zisku, který je přímo závislý na cenách vstupních surovin, pracovní síly a na dosažených prodejních cenách. Ceny mnoha surovin jsou tedy ovlivněny cenami z komoditní světové (globální) burzy, ceny pracovní síly jsou ovlivněny m.j. stavem lokální nezaměstnanosti, který je m.j. ovlivňován ještě levnější pracovní silou imigrantů z rozvojových zemí, a prodejní ceny českých výrobků v českém – lokálním prostředí, jsou konečně determinovány globálním bumerangem levné asijské konkurence.

Přímé citace v textu přeložil MvB.

Literatura:

• Back, Les. 1998. „Local/Global“ Pp. 63 - 77 in Ch. Jenks (ed.). Core Sociological Dichotomies. London: SAGE Publications.

Jak zacházíme se svými emocemi?

Motto: Emoce jsou zdrojem veškeré radosti, ale i žalu na tomto světě

   Ve svém pojetí bych pro lidské emoce použil termín emocionální (emoční) energie, který pro účely tohoto textu poslouží asi nejpřesněji. Jinak definovat emoce se ani nebudu pokoušet, protože jak kdysi řekl George Mander, „...je to zbytečné a jednoduše nemožné“ (cit. dle Stuchlíková, 2002, s.7).

   V mých vzpomínkách na dětská léta se dospělí s neutuchající vytrvalostí snažili ovlivnit naše chování: abychom se moc hlasitě nevztekali, abychom se styděli, neprožívali tak svůj smutek, neprojevovali agresivitu, nebyli netrpěliví, abychom se tak nelitovali, nedávali tak hlasitě najevo svoji radost a nadšení, překvapení či zklamání. Když nás to pracně naučili, někteří sami pak nevěděli, jak se svými nezvládnutými emocemi naložit. Mnozí se to dnes učí u svých psychiatrů a psychologů. Učí se, jak svoji emoční energii lépe projevovat, jak s ní pracovat, jak ji zvládat. Nakonec jsem to já, kdo je teď dospělý a ovlivňuje své děti, aby se chovaly tak a tak...Šel jsem tedy studovat psychologii, abych se, mimo jiné, lépe vyznal v sobě. A snad mohl pomoci i druhým.

   Myslím, že zvládání vlastních emocí úzce souvisí se socializací – zespolečenštěním jedince, tedy jeho interakcí s vnějším okolím, které na něj vyvíjí jistý nátlak. Podle Norberta Eliase je člověk psychogeneticky disponován k civilizovanému chování, ale bez vlivu společnosti by zřejmě k využití těchto dispozic nedošlo: „Regulace chování je především výsledkem procesu modelování osobnosti, tedy psychogeneze. Pro tento proces je charakteristické neustálé zatlačování pudů a afektů v lidském chování. Vytvářením specifických standardů studu a trapnosti se kolem nich buduje neviditelná hradba. Posun v kontrole pudů a afektů se uskutečňuje nejprve tlakem zvnějšku, ze strany druhých (německy Fremdzwang, anglicky external restraint). Ten však, má-li být trvalý, se musí přeměnit v internalizovaný tlak „sebepřinucení“, které funguje automaticky a nezávisle na situaci. Vytváří se psychická struktura, která může být ve freudovské terminologii označena pojmem Nadjá a které se v běžné řeči říká např. svědomí. Je to struktura, která je jako určitý seberegulační aparát osvojována socializací.“ (cit. dle mat. k SOC705 z IS MUNI, 2008)

   Když mi rodiče říkali, abych kvůli posměškům své spolužáky nebil, abych si o nich myslel, že jsou hloupí, zpočátku jsem jim moc nevěřil a své místo na Slunci jsem získával silou. Později, s vytrvalým tlakem okolí a s přibývajícím rozumem, jsem rodičovskou taktiku volil stále častěji, a to nejen vůči spolužákům.

   Někdy kolem deseti let se mi začaly objevovat pravidelné bolesti hlavy, které vrcholily silnými migrénovými záchvaty, s frekvencí tři až pět krát týdně, a to po dlouhou řadu let. Vystřídali se na mně neurologové a různí specialisté, absolvoval jsem řadu psychoterapeutických vyšetření a skupinových sezení, ale žádnou příčinu u mě neobjevili a jejich medikamenty nezabíraly. Ani já jsem si svůj způsob chování a „zvládání“ emocí nedával s migrénami do souvislosti. Vzpomínám si, že moji dětští hrdinové z indiánek zásadně neprojevili své emoce, aby jejich nepřítel nikdy nemohl využít jejich slabosti. Ano, projev emocí jsem bral jako slabost. Chtěl jsem být nejsilnější a nejzáhadnější, tak jako moji vysnění hrdinové. Rodičovské pokyny se vlastně jen vhodně doplňovaly s čerstvě vytvořenými představami o tom ideálu, kterým jsem chtěl být. Jak jsem byl na jedné straně na sebe hrdý, že jsem v sobě dokázal udržet zlobu, nenávist a výbušnost proti nepřátelům z řad vrstevníků, na druhé straně jsem měl na sebe zlost, styděl se a trpěl výčitkami, že jsem jim nedal co proto. Vždy záleželo, s jakými pocity jsem z konfliktu nebo situace odcházel: zda s pocitem vítězství (a nabyté energie), anebo s pocitem prohry (bez energie, s potlačeným vztekem)

   Po letech beznadějného zoufalství z vytrvalých bolestí hlavy jsem začal studovat literaturu...a učil se zvládat svoji nahromaděnou emocionální energii. Uběhly další dva až tři roky, kdy jsem zažíval své nové vzorce chování – takové, které na aroganci odpovídaly arogancí, na ironii ironií, a které řekly svůj názor, kdykoli cítily, že je potřeba ho říci. Najednou jsem si uvědomil, že poslední migrénový záchvat byl před necelým rokem...nemohl jsem tomu uvěřit!

   Muselo ale uběhnout dalších pár let, abych si uvědomil, že na aroganci lze reagovat s úsměvem, na ironii bezelstnou otázkou, a že ne vždy je mé okolí zvědavé na můj názor. Bolest hlavy se v menší míře čas od času ukáže, ale většinou již vím „za co...“.

Zdroje:

• Stuchlíková, I. (2002): Základy psychologie emocí. Praha: Portál
• IS FSS MUNI. (2008) Studijní materiály předmětu SOC705, Elias_-_O civilizačním procesu

Uplakané vánoce

   Dnes je štědrý den a venku prší. Řekne-li se "vánoce na blátě", už se nad tím nikdo nepozastaví, je to běžný jev posledních mnoha let. Vzpomínám na vánoce před 40 lety, kdy sníh od svatého Martina jen zřídka přečkal vánoční svátky. Většinou byla obleva, ale když se někdy poštěstilo a na vánoce byl sníh, většinou moc nemrzlo. Takže dnešní uplakané vánoce nejsou žádnou vyjímkou. Vlastně jsme to tak nějak všichni čekali. Jen si vždycky bezmocně povzdychneme. Hlavně když budou veselé, plné slavnostní atmosféry a hojnosti jídla.

   Na mnoho lidí ale padá tzv. vánoční depka. Kromě známého vlivu nedostatku slunečního světla, které v mozku podporuje vznik tzv. "hormonu dobré nálady" serotoninu, může být depka živena vědomím, že další rok uplynul a už jsou tu zase vánoce, že už s námi nejsou někteří naši zesnulí blízcí, že se cítíme tak nějak osamoceni mezi spoustou lidí, že na nás nejsou ostatní tak milí a přátelští, jak by o vánocích měli být, že sami nejsme tak dobří, jak bychom si přáli být... Prostě vánoční čas s sebou přináší různé náladové variace a sebezpytování už patří neodmyslitelně k nim.

   Současnost nám naordinovala na vánoce nejrůznější záplaty, s jejichž pomocí lze vánoční depku bez úhony přežít. Jedna z nich je oblíbené vánoční přejídání, které pramení právě z nedostatku serotoninu, jež ovlivňuje produkci inzulinu, dalšího hormonu, odpovědného tentokrát za pocity hladu. Dalšími záplatami jsou všudypřítomné symboly veselí a bezstarostnosti, zpravidla importované z USA, vnucované médii, obchodními řetězci a školami. Duch vánoc je tak převálcován povrchním veselím, honbou za dárky a všeobecným obžerstvím.

   Naši předkové však měli vánoce spojeny s něčím jiným. S něčím, na co si myslíme, o čem říkáme, že patří k vánocům, a co hledáme u druhých lidí, ale co mnohdy postrádáme u sebe samých. Je to duchovní uvědomění, pokora, služba a pomoc druhým. Je to zvláštní druh energie, jež nám tlačí slzy do očí, potkáme-li jej osobně.  Naši předkové měli nesrovnatelně obtížnější životní podmínky. Celý život bojovali o zajištění základních podmínek, jako byla obživa pro rodinu, střecha nad hlavou a ošacení. Přesto atmosféra vánoc, která na nás čiší např. z Ladových obrázků, dává tušit, že tenkrát šlo o něco jiného, než dnes. Také z nich na nás kouká ta pravá "ladovská zima".

   Nějak jsme zapomněli, proč vlastně ty vánoce slavíme. A vánocům je to líto. Asi proto jsou poslední dobou tak uplakané.

Komplex uklízečky

Při studiu vybraných pojmů ze sociální psychologie jsem si najednou uvědomil, že zde chybí ještě jeden důležitý pojem, s jehož projevy se střetávám dnes a denně v práci i doma. Komplex uklízečky. Pro zájemce o tuto oblast psychologie přidávám odkaz na Vaculíkův soubor: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/fss/js06/psy108/Vybrane_pojmy_ze_socialni_psychologie.pdf
Upozorňuji, že komplex uklízečky tam není, a podle mě by tam být měl, i když mi Dr. Vaculík říkal, že úzce souvisí např. s kognitivní zkratkou zvanou heuristika snadné dostupnosti, což samozřejmě vím také. Všechny uvedené pojmy souvisejí s jinými pojmy ze soc. psychologie anebo vycházejí z jiné známé oblasti.
Abych nechodil kolem horké kaše, co že to vlastně míním tím komplexem uklízečky? Je to jev, který samovolně vzniká ve firmách, v pracovních týmech, v domácnostech, prostě všude, kde existuje nějaká dělba práce. Jeho spouštěčem je otázka ocenění důležitosti něčí práce. Podle mých pozorování bývá nejvíce ceněna práce toho, kdo je při ní nejvíce na očích, kdo kolem ní nadělá nejvíce řečí a kdo "sprdne" na dvě doby každého, kdo by se jen náznakem opovážil jeho práci trochu znevážit. Lidé, kteří usilovně a vytrvale, někdy i po nocích, pracují na něčem významném, co může mít obrovský celospolečenský význam, daleko přesahující význam oněch okázalých pracantů, lidé kteří vytvářejí obrovské hodnoty někde v ústraní, které pak jiní s pompou "prodávají", tito lidé bývají málokdy adekvátně oceněni. Často bývá význam jejich práce naopak hrubě podceňován. Při hlubší analýze bychom nezřídka zjistili, že bez jejich tiché a vytrvalé píle by práce těch okázalých neměla vůbec žádný význam.
V žádném případě zde nechci podceňovat práci chudáků uklízeček, jejichž profesi jsem si vybral pro vytvoření nového pojmu. Všichni víme, jak je taková uklízečka důležitá, a pryč jsou doby, kdy si mohla bez rizika otevřít pusu i na ředitele společnosti, který jí pošlapal čerstvě setřenou chodbu. Vraťme se ale k heuristice snadné dostupnosti, jež s komplexem uklízečky úzce souvisí. Co to tedy je?
"Availability heuristic (CZ: heuristika snadné dostupnosti)
Pojem patří do oblasti interpersonálního poznávání, přesněji řečeno patří mezi kognitivní zkratky (mental shortcuts), které znepřesňují proces utváření dojmu o druhých lidech a jejich hodnocení. Její podstatou je
rozhodování na základě dostupnosti informací v paměti. Pro interpersonální poznávání to znamená, že osobě přisoudíme tu vlastnost, jejíž příklady (projevy) chování se nám snadno vybaví. Tato mentální zkratka usnadňuje (urychluje) proces interpersonální percepce, ale zároveň může být zdrojem zkreslení tohoto procesu.
Související pojmy: schema, heuristic, judgmental heuristic, mental shortcuts, representativeness heuristic, social cognition, accessibility, anchoring and adjustment heuristic" (Vaculík, 2006)
Ve světle této definice bych si dovolil vytvořit vlastní definici "Char-woman complex", neboli Komplexu uklízečky:
Pojem patří do oblasti kognitivních zkratek, podobně jako Availability heuristic. Jeho podstatou je hrubé přecenění významu činnosti jedné osoby za současného hrubého podcenění významu činnosti jiné osoby, kdy oceňujcím je jedna a tatáž osoba, případně skupina přítomných osob, determinovaných výskytem na určitém místě a v určitou dobu a zasažených přímým vlivem osoby s přeceněným významem. Existence osoby s podceněným významem je obecně známa, ale specifika její činnosti a její náročnost zpravidla nikoliv. Související pojmy: Availability heuristic, Basic attribution error (základní atribuční chyba).
Výše popsaným postřehem ze života svého a pozorovaného ve svém okolí jsem se s jistou nadsázkou a ironií pokusil popsat jeden z obecně známých nešvarů v lidské společnosti. Nešvar, který ubližuje a znevažuje, nešvar, který je živen povrchností, leností, arogancí a narcisismem.
Otázkou disrespektu mezi lidmi se zabýval Axel Honneth. Pro hloubavější zájemce přidávám odkaz na jeho text: http://books.google.cz/books?id=J12j-5ITjegC&pg=PA39&lpg=PA39&dq=Personal+identity+and+disrespect+Honneth&source=bl&ots=7EcNhbX9oe&sig=3DpQxDfGJ89Xqsv2SBr-YGVS4f8&hl=cs&ei=q8YTTc2pH4GRjAfJvZj3BQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=4&ved=0CDcQ6AEwAw#v=onepage&q=Personal%20identity%20and%20disrespect%20Honneth&f=false

Sebepoznání a vůle ke změně

   Ve svém textu bych se rád zamyslel nad sebepoznáním v kontrastu s jistým druhem sebeklamu a z něj plynoucími projevy "zla". K tomuto tématu mě inspirovala kniha M. Scott Pecka - Lidé lži, která se lidským zlem a jeho kořeny zevrubně zbývá. Autor, jako psychiatr a věřící křesťan, ve své knize představuje řadu případů projeveného zla jak z praxe u svých klientů, tak u tzv. normálních lidí bez diagnózy. Zlo je zde v křesťanském duchu pojímáno jako hříšná vlastnost nějakého jedince, vedoucí k projevům nebo jednáním, které ubližují nebo jinak poškozují jeho nejbližší okolí, případně i jeho samotného. "Zlo bylo definováno jako užití síly k ničení duchovního růstu druhých za účelem obrany a zachování integrity svého vlastního postiženého ega. Jinými slovy - obětování." (Peck, 1996, s.129)  Jak už to tak bývá, člověka při takové četbě napadají různé analogie z jeho vlastní životní praxe. Tato analogie mě právě vedla k tomu, abych se o tuto tématiku opřel v tomto textu v duchu sebepoznání a vůle ke změně.

   Jako jednu z nejpřevratnějších myšlenek knihy shledávám společenský apel na rozšířenou ignoranci k jistým projevům lidského jednání, které je vysoce amorální, zlé ve svém nejhlubším smyslu, ale přesto zřídkakdy dobře viditelné. Bývá běžné v např. některých domácnostech, příp. pracovištích, skryté pod rouškou laskavosti, úsměvů, poctivé práce, mnohdy zneužívající křesťanských zvyků k pozitivní sebeprezentaci. Jak poznamenává Martin -Mordechai Buber ve své knize Dobro a zlo:

Právě proto, že prvořadým stimulem jedinců je přetvářka, jedno z míst, kde se s nimi můžeme nejpravděpodobněji setkat, je kostel. Je snad lepší způsob, jak zamaskovat své zlo před sebou samým stejně jako před druhými, než být duchovním nebo příjmout jakoukoli jinou dobře viditelnou podobu křesťana v rámci naší kultury? (Buber cit. dle Peck, 1996, s.80)

   Za těmito a podobnými maskami však bývají skryty negativní lidské vlastnosti, jako jsou vypočítavost, lenost, sobeckost, narcisismus, pýcha, přetvářka a lhostejnost. Ty ve svém důsledku tak ovládají své nositele, že ti, aby si je nemuseli upřímně přiznat, tušíce čím jsou "obdařeni", utíkají sami před sebou k usilovné práci nebo k jiné "bohulibé" činnosti, popř. projíkují tyto své vlastnosti do svého nejbližšího, nejlépe bezbranného, okolí, jež si pak třeba vybírají jako objekt své výchovné "péče". Úroveň jejich sebepoznání bývá dle autora zpravidla mizivá až nulová, protože se tito, převážně bezúhonní a úctyhodní občané, dostanou do psychoterapeutova lehátka jen zřídka. Tragédie pro jejich okolí pak spočívá právě v tom, že naděje na to, že by se tito jedinci nějak "léčili" (např. sebepoznáním) ze svého "hříšného" způsobu života, myšlení či jednání, bývá pramalá (Peck, 1996). "Pokud by někdo chtěl vyhledávat zlé lidi, tím nejjednodušším způsobem by bylo jít po stopách jejich obětí." (Peck, 1996, s.115)

   Proč se někteří jedinci jakoby neřídí svým svědomím, ale dávají průchod právě svým negativním vlastnostem, vidí Peck spolu s Frommem v genezi zla, jako vývojovém procesu:

... nerodíme se zlí, ani k tomu  nejsme nuceni, ale stáváme se zlými pozvolna, s postupem času, skrze dlouhou řadu rozhodnutí...Viděl jsem případy, kdy si jedinec nevybral zlo z nějakého zjevného důvodu, ale z čiré touhy uplatnit svou vlastní vůli. Je to, jako by si tito lidé řekli: "Vím dobře, jaký krok by byl v této situaci správný, ale přece se ksakru nenechám omezovat nějakou morálkou nebo dokonce svým vlastním svědomím..." (Peck, 1996, s.86)

   Genezí zla ve své nejobludnější podstatě, tj. vlastním zabíjením druhých nevinných lidí, se u nás zabýval např. Ladislav Fuchs ve své knize Spalovač mrtvol, dobově zasazené do napjatých událostí v ČR těsně před vypuknutím II. světové války. Jejího hlavního "hrdinu" jsem kriticky zhodnotil ve svém již dříve publikovaném příspěvku:

Tragédie pana Kopfrkingla nebyla v tom, že by si hrál na boha, když oběsil vlastní „milovanou“ ženu, aby ji uchránil před nepochybně hrozným osudem Židovky. Nehrál si na boha, ani když železnou tyčí v krematoriu umlátil svého syna, tak jemného mladíka, neschopného obstát v dobové zkoušce síly, odvahy a razance, jen aby zkrátil jeho budoucí utrpení... Svoji roli totiž Karl Kopfrkingl chápal jako roli „božího“ asistenta (zkracování lidských „utrpení“, převádění lidí žehem v prach a navracení je ke stvořiteli) a roli pomocníka Vůdce (odstraňování „nepřátel“ říše) při zrodu velké změny na světě – změny v nový, lepší, očištěný svět.  (Martin Kašpar, 2008)    

   Je faktem, že tato postava jednala pod silným tlakem protektorátní atmosféry, a že by za jiných okolností její psychopatická, vražedná podstata možná nikdy na povrch zcela nevyplula, možná by zůstala skryta v kruhu rodiny, kde by svým laskavým terorem pomalu zabíjela osobnosti svých bližních. Opět zde můžeme sledovat podobný druh sebeklamu, tak příznačný pro "zlé" lidi.

Fuchs zde geniální zkratkou ukazuje, jak se člověk postižený tolika hříchy dokáže sám před sebou očistit, dosáhnout odpuštění a cítit se bez viny. Pan Kopfrkingl ze své povahy psychopata nicméně dosáhl odpuštění pouze sám ve své mysli - u zpovědi se svými hříchy nebyl a ani neučinil žádné pokání.  (Martin Kašpar, 2008)

   Ilustrací na Fuchsově postavě jsem chtěl dát svému zamyšlení nad podobami zla ještě celospolečenský rozměr. "Lidé lži" z Peckovy knihy byli "přistiženi" v době míru a prosperity renomovaným psychiatrem - spisovatelem, a díky tomu se také o tomto druhu neléčené, nediagnostikovatelné, ba ani vědecky nepopsané odchylce, dozvídáme. Oběti "Lidí lži" jsou nejčastěji jejich vlastní rodinní příslušníci nebo lidé z nejbližšího okolí. Tito lidé nemají nejmenší zájem o sebepoznání, které jim odborník nabízí, jsou přesvědčeni o své pravdě, o správnosti a spravedlivosti svého jednání. Následky svých činů, příp. nečinnosti (např. když se nepostarají o nemohoucího člověka svěřeného do péče...), si zlí lidé zpravidla neuvědomují nebo nepřipouštějí. Podíváme-li se zpět na Peckovy zkušenosti prizmatem Jungovy teorie, spolu s typologií, kterou popisuje Kroeger a Thuesen (2004), v zásadním se v teorii geneze naučeného chování, vedoucího ke změně charakteru příliš neliší:

Čím více se chováme určitým způsobem, ať vědomě nebo nevědomě, tím více svůj charakter utváříme tímto směrem. To neznamená, že se nechováme i jinými způsoby. Naopak, s dozráváním se náš život obohacuje i o jiné preference. Tyto způsoby chování ale nikdy nenahradí naši vrozenou podstatu. Extrovert se nikdy nestane introvertem a naopak...Během života se ale můžeme změnit k nepoznání pro člověka, který nás neviděl dlouhou dobu ... změnilo se jen chování. Změny ale pomalu zasahují naši podstatu a ovlivnit ji znamená každodenní práci. (s.20)

Co shledávám jako zcela odlišné od Peckova pohledu je v nauce o typologii fakt, že nerozlišuje dobrou nebo špatnou osobnost. Její kouzlo spočívá v poznávání a popisu rozdílů.

   Psychologové tedy celkem přivítali tuto možnost opustit dosavadní nástroje posuzování co je "dobré" nebo "špatné", popř. patologické, při pohlížení na člověka. To je možné především díky využití Myers-Briggsova typového indikátoru (MBTI) a pozorování naší jedinečnosti  z pozitivního pohledu, který je člověku vlastní. Je zajímavé, jak lze pomocí čtyř stránek lidské povahy pomocí typologie poměrně přesně popsat rozdílnost a složitost lidské povahy (Kroeger a Thuesen, 2004).

   Jak autoři dále uvádějí, každý člověk se posuzuje jinak, než jej vnímá jeho okolí. Odpůrci a kritici používání MB typologie zmiňují nejčastěji tyto argumenty proti jejímu použití:

-        introverti ji shledávají jako příliš obnažující, takže i když ji podstoupí, nesdělí její výsledky (zajímavé je, že obě zakladatelky teorie, K. Briggs i I. Myers-Briggs, byly introvertky - pozn. MvB)

-        typy, u kterých převažuje vnímání směrem k jejich konkrétnímu zaměření, ji kritizují pro její přílišnou abstraktnost a pokud v ní nenajdou výhody pro svoji praxi, brzy ji opouštějí

-        typy s převahou myšlení ji mohou odmítat pro její založení na pocitech a údajně nedostatečnou psychologickou průkaznost

-        typy zaměřené na pocity ji mohou kritizovat pro její "škatulkování" a nedostatečné přihlížení k individualitě člověka

-        smyslové typy mohou kritizovat omezený počet různých typů (pouze 16)

   Typologie MB v duchu pozitivní psychologie pomáhá harmonizaci mezilidských vztahů lepším sebepoznáním a nácvikem poznávání ostatních podle toho, k jakému typu se nejvíce blíží. Jde o nástroj zlepšující soužití a komunikaci mezi lidmi v rodině, na pracovišti a kdekoliv v životě. Podobným způsobem lze využít i další diagnostické metody, dotazníky a postupy. Sebepoznání a poznání zpravidla začíná posouzením vnějších rysů, postavy, obličeje, projevů chování, působení na druhé lidi, sebeprezentace a zvládání různých situací. Právě až v sociálním kontextu se podle sociologů stává člověk člověkem. Jak říká Durkheim, člověka vytváří společnost. Při sebepoznání člověk potom zvažuje dva aspekty: jak se vidím já, a jak mě vidí druzí. K tomu lze přidat třetí aspekt, jak bych chtěl, aby mě vnímali druzí. Peck v tomto ohledu zdůrazňuje vliv narcisismu jako jednoho ze sebeklamných faktorů, který je spoluzodpovědný za "zlé" projevy člověka (1996). Problém spolu s Peckem spatřuji v tom, že psychologické ani psychiatrické metody poznání a sebepoznání nepostihují zlo v osobnosti člověka, ale postihují jen iklinace k určitým způsobům chování, prožívání a myšlení. Jestli budou ve svém důsledku působit zlo, dobro nebo zůstanou neutrální, již věda neřeší. Otázkou je, zda je to tak pro spokojenost člověka ve společnosti správně. Max Weber a jiní sociální vědci prosazovali nehodnotící vědu. Napíše-li Peck, že je někdo zlý, je to již hodnocení. Dilematem dnešní doby, kterou mnoho lidí pokládá za zvrácenou, zkaženou a amorální, je podle mého názoru vyjasnění postoje vědy ke společnosti. V době všudypřítomné komerce si i psychologická věda na sebe musí vydělat, takže prodává společnosti různé nástroje sebepoznání, dotazníky, vzdělávání a další aktivity. Již samotným nabízením metodik zvládání stresových a konfliktních situací v životě se věda staví na určitou stranu barikády. Ti, kteří došli v poznání tajů osobnosti dál, nabízejí těm méně znalým způsoby, jak lépe zvládnout vlastní život. Tato angažovanost vědy bude podle mého názoru pokračovat a dále se rozvíjet. Sebepoznání vlastní osobnosti a dovednosti v poznávání osobnostních rysů druhých se stává stále častěji žádanou devizou v zaměstnáních, kde je předpoklad práce s lidmi, vedení týmů, koučování apod. Ke kvalitnímu výcviku takových dovedností již nestačí laciné brožurky nebo internetové stránky plné různých sebepoznávacích testíků, ztrácejících se v záplavě komerčních reklam.

   Cesta sebepoznání je dlouhá, často vedoucí až do přirozené smrti jedince. Domnívám se, že nikdy nelze říci "teď se již znám tak, že už mě nic nemůže překvapit." Stejně, jako nás kdykoli mohou překvapit lidé, které známe celý život, a o kterých si myslíme, že je známe dokonale, můžeme překvapit sami sebe, např. nějakou svojí reakcí na nepředvídatelnou událost. Stejně tak cesta ke změně je trnitá, a ne nadarmo klasik říká, že největší vítězství v životě člověka je vítězství sama nad sebou. Bez pravidelné a naučené sebereflexe však žádná výraznější změna není, dle mého názoru, možná. Přehodnocování každého rozhodnutí v životě má svůj smysl právě v prevenci proti vlastnímu uvíznutí v osidlech zla. Thomas Merton vysvětluje banalitu, a tedy snadnou přehlédnutelnost zla, na příkladu Adolfa Eichmanna - nacistického válečného zločince. Ten po vyšetření na psychiatrii byl překvapivě diagnostikován jako naprosto normální člověk, kde si pod normálností představujeme smysl pro spravedlnost, lidskost, moudrost, schopnost lásky k lidem, porozumění (Merton cit. dle Peck, 1996). Peck doporučuje nenechat se oklamat maskou normálnosti, neuvěřit jí a zkoumat, co je pod ní. Pozitivní a láskyplný přístup k lidem "postiženým" zlem, ale i k lidem "normálním", by tedy měl být tou nejúčinnější metodou boje proti zlu (1996).

   Myslím si, že člověk by měl přehodnocovat pravidelně i svoji "normalitu" - zda se jen neveze s proudem, který se oddělil z hlavního řečiště a nekončí někde v kanalizaci. Pozdější procitnutí by už nemuselo znamenat také dostatek síly k návratu.

    

Zdroje:

• Martin Kašpar (2008). Psychologie v beletrii. Ladislav Fuchs: Spalovač mrtvol. Brno: MU FSS.
• Kroeger, O., Thuesen, Janet M. (2004). Typologie. Praha: Triton
• Peck, M. Scott M.D. (1996). Lidé lži. Olomouc: Votobia

DETERMINANTY ROZVOJE MIMOŘÁDNĚ NADANÝCH DĚTÍ

   Ve svém textu bych rád nastínil základní vlivy, které determinují rozvoj mimořádně nadaných dětí. Tento problém byl v našem prostředí dříve trochu opomíjen, možná vlivem podcenění vlivu prostředí a výchovy. Dnes existuje právní úprava, která nadprůměrné děti alespoň definuje. Konkrétně vyhláška 73/2005 Sb., §12 ke vzdělávání žáků mimořádně nadaných uvádí:

Mimořádně nadaným žákem se pro účely této vyhlášky rozumí jedinec, jehož rozložení schopností dosahuje mimořádné úrovně při vysoké tvořivosti v celém okruhu činností nebo v jednotlivých rozumových oblastech, pohybových, uměleckých a sociálních dovednostech. Zjišťování mimořádných nadání žáka provádí školské poradenské zařízení. (Peštová & Šamalík, 2006)

   My se zde nebudeme zabývat obecně přijatými determinanty zdravého vývoje, jako jsou např. drogová nebo alkoholová závislost matky, otce, kouření, příp. některé choroby v prenatálním stavu vedoucí až k retardaci dítěte (Ruisel, 2000, s.123); anebo jako jsou různé stresové faktory, špatná výživa a pod.

   Naším objektem zde, mimo jiné, budou zcela „normální“ rodiče. Jsou-li oba, nebo alespoň jeden z nich, nějakým způsobem nadaní – hudebně, výtvarně, sportovně nebo intelektově, obecně se předpokládá, že toto nadání zdědí ve svých genech i jejich děti. Takoví rodiče dětem zpravidla poskytnou žádoucí prostředí i vzor, aby mohli své nadprůměrné nadání dále rozvíjet. Příkladem takového pozitivního rozvoje mohou být úspěšné děti slavných herců, režisérů, hudebníků, vědců, sportovců, literátů a dalších, které se profilovaly buď ve stejných oborech nebo úplně v jiné činnosti.

   Valná většina rodičů s průměrnými schopnostmi však nedokáže rozpoznat mimořádné nadání svých dětí. Možná tito rodiče ani neočekávají, že by jejich dítě bylo nějak mimořádně nadané, soudíce podle sebe. Nevědomost tohoto druhu může, při nejlepší snaze o optimální výchovu dítěte, být jedním z determinantů rozvoje jeho mimořádných schopností. Přitom právě řada vynikajících osobností, např. z psychologie, svědčí o tom, že nadprůměrný talent se může zrodit i z úplně „obyčejných“ rodičů (např. F.A.Mesmer – syn lesníka, E.Bleuler – syn farmáře, H.S.Sullivan – syn chudých irských imigrantů, N.Bayley – dcera vedoucího konzumu anebo Erick Solomonsen – Ericsson – nemanželský syn zdravotní sestry a neznámého Dána).  Různých skrytých talentů je ve společnosti mnoho a k jejich projevení někdy vůbec nemusí dojít. Populární soutěže hledající nové talenty však mohou pomoci nadané lidi světu představit.

   Co způsobilo, že některé talentované děti „obyčejných“ rodičů neměly šanci rozvinout své schopnosti a vyniknout, když jiným nadaným dětem se to podařilo? Jaké jsou poslední trendy zkoumání a posuzování různých faktorů nadání a determinantů vývoje mimořádných schopností? Na tyto otázky se snaží odpovědět přehledová studie Mudráka a Portešové (2008), která mj. odkazuje na řadu vzájemně se doplňujících zjištění vědců v oblasti měření mimořádných schopností, identifikace různých vrstev a druhů IQ, teorie g a jejího vztahu k psychometrické tradici, dynamické interakce dědičnosti schopností s prostředím.

Samotné měření IQ však může být jen pouhým vodítkem pro predikci budoucího vývoje schopností dítěte. Např. Bloom ve své studii vyjímečných jedinců zjistil, že tito paradoxně ve svém dětství nevykazovali nikterak zvláštní předpoklady  Na druhé straně Termanův longitudinální výzkum Genetic Studies of Genius na sledovaném výběru kalifornských dětí s IQ >140 poukazuje, že většina z nich své předpoklady ve výsledcích potvrdila. Ta část respondentů, která nenaplnila očekávání (zdaleka ne s nejnižším IQ), byla zřejmě determinována socioekonomickou úrovní rodiny a stresujícím vlivem období 2. sv. války (cit. dle Mudrák&Portešová, 2008, s.35).

   Tento zdánlivý rozpor ve vrozených předpokladech a následném vývoji se pokusil rozklíčovat Simonton, který definoval dva základní modely talentu: emergenetický a epigenetický. Talent zde chápe jako soubor všech vrozených atributů potřebných pro vývoj mimořádné úrovně výkonu, kde kombinace těchto nezávislých atributů má určující vliv na úspěch v kterékoliv oblasti. Vliv těchto atributů u 1. modelu je multiplikativní, tzn. že nedostatek jednoho nemůže být nahrazen jiným, takže manifestace vyjímečného talentu se projeví v případě „správné kombinace“ atributů anebo se neprojeví vůbec. Dynamickou dimenzi této teorii dodává epigenetický model talentu, který předpokládá nezávislý vývoj různých atributů a individuální specifičnost epigenetických programů. Tento model by měl vysvětlit, proč se někdy talent projeví časně, předčasně, nebo úplně vymizí, popř. se s věkem změní jeho optimální oblast. Implikací této teorie je také velmi špatná predikovatelnost budoucích mimořádných výkonů (cit. dle Mudrák&Portešová, 2008, s.36-37). Evolucionistický pohled, který vyjádřil Matt Ridley jako „nature via nurture!“ říká, že geny jsou konstruovány k aktivnímu přebírání přirozených podnětů po celý život jedince. Nejsou pouhými nositeli dědičnosti, ale aktivními činiteli v životě. Jsou zároveň příčinou i následkem.

   Nahodilost výskytu talentovaných a mimořádně úspěšných jedinců ve společnosti však není až tak úplně nahodilá, jak by se mohlo zdát. Kromě neoddiskutovatelného pozitivního vlivu dědičnosti, který např. Gagné prokázal v korelacích od 0,7 na základní škole, až do 0,3 na vysoké škole (cit. dle Mudrák & Portešová, 2008, s.35), jsou zde další významné faktory, a to přístup, motivace, výchova a příklad rodičů a školy.

   Bohužel, realitou dnešního života bývá, že mnoho rodičů a školských pracovníků, bez dostatečné erudice, s těmito faktory neumí pracovat, školský systém selhává (Ruisel, 2000, s.91). V dobré víře tak vytvářejí dětem zbytečné bariéry zkostnatělého konzervatismu, svazují je do nesmyslných konvencí nebo předkládají šedivé příklady „spořádáného“ života. Jindy je úzkostlivě chrání před „nebezpečím“ nebo je zahrnou tak přehnanou starostlivostí, že dítě raději utíká z domova, příp. podlehne negativním svodům okolí.

   Před lety jsem při spolupráci s azylovým domem pro drogově závislou mládež s překvapením zjistil, kolik mladých narkomanů pocházelo z lékařských, právnických nebo jiných „lepších“ rodin. Tito lidé se zpravidla shodli v tom, že během svého dětství pociťovali rodičovskou lásku hlavně materiálně, penězi, ale rozhodně ne dostatkem pozornosti, dotykem, hrou nebo rozhovorem, jak požadovali. Přitom se mezi nimi našla řada vyjímečně nadaných jedinců, kteří svůj talent doslova uvařili v pervitinu nebo v heroinu.

   Vliv rodinného prostředí na rozvoj dítěte je dnes diskutován zejména vzhledem ke své roli. Rozdílné přístupy v rodině mají přímý vliv na výsledky např. v IQ testech; intelektuální aktivace ze strany rodičů má prokazatelně pozitivní vliv na vrozené kapacity dítěte (Ruisel, 2000, s.89). Naopak, jak uvádí Jung, pokud je prostředí v konfliktu s danými kapacitami, dítě se stává obětí vlastního Já, submisivní a frustrovanou kopií jiných lidí (cit. dle Ruisel, 2000, s.89).

   Výsledky studie Mudráka a Portešové se tedy, nikoliv překvapivě, přiklánějí k vnějším vlivům prostředí (rodiny, školy) spíše v mladším věku a během dospívání, přičemž nárůst vlivu vlastní iniciativy přichází až v pozdějším věku. V každém případě, jak uvádějí autoři studie, v našem českém prostředí bude ve vzdělávání nadaných jedinců vhodné uplatnit přístupy vycházející z širšího vymezení nadání, takové, které jsou svým zaměřením orientované „na proces a na produkt“ (Mudrák&Portešová, 2008, s.42).

   Jeden z nejvýznamějších psychologů 20. století, Jean Piaget, který se zabýval vývojovou psychologií, zkoumal také rozvoj inteligence dítěte. Definoval jej ve vztahu k okolní společnosti, jako tzv. zákony grupování, neboli koordinaci operací jedince a spolupráci s okolím. Obecné formy rovnováhy interindividuálních kontaktů a operací lze dosáhnout, pokud společnost přestává působit na jedince deformujícím nátlakem, zároveň podněcuje jeho svobodnou hru myšlení a duševních činností, aniž by jedinec recipročně svojí „hrou“ jakkoli deformoval okolí. Takovou ideální formu rovnováhy Piaget nalézá pouze v axiomatickém popisu logiky. V reálném životě podobné rovnováhy dosáhnout nelze (Piaget, 1966, s.140-141).

Literatura:

• Mudrák, J., Portešová, Š. (2008). Stabilní a proměnlivé faktory nadání: Přehled některých determinant ontogeneze mimořádného výkonu. Československá Psychologie. 52, 1; Academic Research Library. 
• Mysterud, I. (2003). Long live nature via nurture! Department of Biology, University of Oslo. A review of Nature via Nurture: Genes, Experience and What Makes Human by Matt Ridley. Fourth Estate. Evolutionary Psychology. 1:188-191. 
• Piaget, J. (1966). Psychologie inteligence. Praha: Státní pedagogické nakladatelství
• Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence. Praha: Portál
• Šamalík, M., Peštová, I. (2006). Poradenská psychologie pro děti a mládež. Praha: Grada

Co je zač, ta bytost člověk?

   Pokusy o jednoznačnou definici bytosti člověka, osobnosti nebo toho, co si pod tímto pojmem lze představit, jdou daleko do historie, dávno před vznik vědeckého oboru psychologie. Řada významných osobností filozofie, antropologie, sociologie nebo psychologie formulovala nějakou definici osobnosti. Nebudu je zde citovat, neboť jsou vesměs obecně známé a dostupné v literatuře a jiných studijních materiálech. Již slovo definice evokuje cosi ukončeného, definitivního. Takové prizma pohledu na člověka a jeho osobnost, podle mého názoru, nelze obecně uplatnit.

   Vývoj pohledu na charakteristiku osobnosti, od kolekcionistického, přes strukturální, systémový až po metaindividuální v poslední době, svědčí o stále větší snaze chápat člověka ve vztahu k jeho celistvosti a k jeho interakci s okolím. Celistvost člověka můžeme spolu s E.V. Franklem chápat ve smyslu logoterapie, jako trojjedinnost biologické (genotyp a fenotyp), duševní (psýché) a duchovní (vyšší hodnoty) složky osobnosti. Interakce s okolím je součástí socializace člověka, jeho dynamického vývoje v rámci společnosti, ve vztahu k nejbližšímu okolí a k sobě samotnému.

   Má se za to, že člověk se stává osobností, až když jistým způsobem dozraje, když může být pokládán za původního autora svých činů, a ne jen autora kopií, když jej okolí za osobnost pokládá, a ne když on sám sebe za ni pokládá. Kdysi někdo moudrý však řekl, že „vše už tu bylo“, že nic nového pod Sluncem už vzniknout nemůže. Podíváme-li se na osobnost člověka tímto prizmatem, pak shledáme, že vše dosud originální je náhle jen osobní interpretací něčeho, co už tu dávno bylo, že staré obsahy jsou jen navlékány do nových forem. Pak by historicky uznávané osobnosti vznikly vlastně jen díky obecné neznalosti všeho vědění, neschopností si předkládané výtvory nebo činy porovnat a ověřit s výtvory nebo činy z minulosti a obecného omámení novou (možná již zapomenutou) formou podání. Na to lze ale namítnout, že interpretace nebo kopie něčeho, co už tu bylo, je vlastně také originál, protože do ní je vložen osobnostní aspekt interpreta. Věrnou kopii, na „atom“ přesnou, snad ani udělat nelze. Důležitý je zřejmě význam, jaký člověk svému jednání přisuzuje. Max Weber ve své kategorii sociologie jednání zdůrazňoval, že sociologie zkoumá chování jedince pouze potud, pokud jedinec dává svým činnostem určitý smysl. Pouze takové chová­ní může sociologa zajímat. Pro psychologii není údajně tento moment určující. Domnívám se, že pro moderní psychologii je otázka smyslu chování člověka velmi důležitá. Možná je to jedno z určujících hledisek, má-li se člověk cítit uspokojivě zasazen do společnosti.

   Člověk za svůj život většinou vystřídá řadu životních rolí, aniž by kdy stanul na divadelních prknech. Tyto role si většinou sám vybírá nebo mu je „ordinuje“ společnost podle situace, v jaké se momentálně nachází. Je-li člověk např. lékařem, většinou ví, co se od takového lékaře očekává, kdesi v nitru má „nahraný“ prototyp lékaře, a svým jednáním se snaží tomuto prototypu, někdy ideálu, přiblížit. To by mohl být  zjednodušený model chování člověka v roli lékaře. Přijde-li lékař domů a má-li rodinu, nastupuje do role rodiče a manžela/manželky. Míra sebeidentifikace s těmito a dalšími rolemi v životě člověka se také podílí na utváření jeho osobnosti. Jung k tomu poznamenává s odkazem na pojem persona, coby maska herců v antickém divadle:

      Persona… je onen adaptační systém nebo onen způsob chování, jímž se stýkáme se světem. A tak téměř každé povolání má charakteristickou personu… Existuje nebezpečí, že se člověk stane s personou identický, jako třeba profesor se svou učebnicí nebo tenor se svým hlasem… S jistou nadsázkou by se mohlo říci: persona je asi to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on a ostatní domnívají, že tím je. (1994, s. 320).

   Jungovo pojetí  persony trochu připomíná pojetí osobnosti lorda G. Byrona v jeho známém výroku, že osobnost je pravda o masce. Jung jde ve svém pojetí komplexity člověka ještě dál a rozpracovává koncept Já:

      Úplné bytostné Já je veličina, která je nadřazena vědomému já. Zahrnuje nejenom vlastní bytost vědomou, nýbrž i nevědomou psyche, a je proto takříkajíc osobností, kterou také jsme…Úplné bytostné Já je nejen středem, nýbrž také oním objektem, který zahrnuje vědomí a nevědomí; je to centrum této totality, jako je já centrem vědomí. Úplné bytostné Já je také cílem života, neboť je nejúplnějším výrazem té kombinace osudu, jež je označována jako individuum. (1994, s. 315)

   Problém může nastat, stane-li se pro zrající osobnost cílovou stanicí nějaký vysněný ideál nebo prototyp, jehož představa byla získaná zvnějšku působením fikce nějakého autora nebo jako aglutinace různých zidealizovaných postav. V takovém ideálu se pak snoubí nadosobní fyzické vlastnosti se silně nadprůměrnou nebo až zázračnou mentální schopností superhrdiny nebo superhrdinky. Frustrace vznikající v konfrontaci s životními situacemi, které přicházejí, „aby ukázaly člověku jeho místo“, pak mohou dlouhodobě vést k narušení zdravého vývoje osobnosti. To ovšem neznamená, že by člověk neměl mít žádné ideály. Naopak, ideály a sny jsou mnohdy hlavními hybateli vývoje k dokonalejším formám bytí. Znovu a znovu je třeba si uvědomovat, jak dodává Jung, že: „Osobnost jako úplné uskutečnění celosti naší bytosti je nedosažitelným ideálem. Nedosažitelnost však nikdy není argumentem proti ideálu, neboť idály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem“ (1994, s. 58).

   Chceme-li tedy pochopit, co je zač, ta bytost člověk, musíme se dopředu smířit s tím, že úplné a dokonalé porozumění všemu, co se za tímto pojmem skrývá, není bytosti člověku, jakožto zkoumajcímu subjektu, dáno. Je možné do určité míry popsat a porozumět anatomii a fyziologii lidské bytosti, a tím se pokusit definovat materialistické pojetí druhu homo sapiens, vedle jiných živočišných druhů. Můžeme zkoumat lidské psýché za pomoci různých paradigmat vědeckého přístupu, a stejně obraz člověka nebude úplný. Zkoumáme člověka jako společenského tvora v jeho interakci s okolím, v jeho závislosti a v jeho vlivu na okolí. I tento pohled částečně dokresluje bytost člověka v jeho celosti. Zkoumáme stopy, které tu zanechal člověk, již dávno zesnulý, a přesto v našich myslích jakoby stále žil. Tím získává osobnost člověka nadčasový rozměr, který je pro její pochopení někdy nejdůležitější.

   Můj osobní závěr k úvodní otázce tedy zní, že člověk, jako jedinečná fyzio-psycho-socio-kulturní bytost, se ke svému nejlepšímu (nikoli dokonalému) pochopení musí vedle studia také „prožít k uvědomění“.

Literatura:

• Jung, C.G. (1994). Duše moderního člověka. Brno: Atlantis